Před 80 lety vstoupil do medicíny pojem stres. První práci o stresu publikoval Hans Selye jako devětadvacetiletý v Nature pod názvem Syndrom vyvolaný různými škodlivými činiteli. Věnoval se mu pak celý další život.

„Během mého studia v Praze přišel v roce 1925 konečně ten velký den: Poprvé nám demonstrovali, jak se mají vyšetřovat pacienti. Na první pohled vypadali všichni skoro stejně, všem bylo zle, ale profesor si jejich společných, nespecifických příznaků nevšímal, hledal jen ty charakteristické, specifické, podle kterých mohl určit konkrétní chorobu. Kdybych tehdy věděl víc, asi bych si nebyl začal klást otázky, neboť vše probíhalo ‚jak se patří‘ neboli ‚tak, jak to dělá každý dobrý lékař‘. Chápal jsem profesora, ale byl jsem nováček, a proto mě překvapilo, jak málo mají choroby charakteristických znaků. Naopak – zdálo se, že většina nebo možná všechny choroby mají příznaky skoro stejné… A tak mě napadlo – nestálo by za to studovat i onen tak zřetelný ‚všeobecný syndrom onemocnění‘, postavený vedle klasického syndromu jako skupiny příznaků charakterizujících jednu určitou nemoc?“

Tak vzpomíná Hans Selye (rodák z Vídně, maturant gymnázia v Komárně, absolvent německé lékařské fakulty v Praze) na první naťuknutí svého osudového vědeckého tématu. Rovněž v Praze prý slyšel v medické hospodě (přezdívané Uterus) poblíž fakulty na Novém Městě vyprávět kohosi, že když se pitvají hladovějící krysy, mají všechny části těla atrofované, s jedinou výjimkou nadledvin, které se naopak zvětšují.

V roce 1932 už jako dvojitý doktor (medicíny a biochemie) pracoval na katedře biochemie McGillovy univerzity v Montrealu a pokoušel se objevit nový hormon z vaječníků dobytka.

„Všechny získané extrakty vyvolávaly stejný syndrom, především zvětšení kůry nadledvin. Zprvu jsem si myslel, že tyto změny vznikají působením nového hormonu, ale pak jsem si vzpomněl na svůj první dojem z Prahy o ‚všeobecném syndromu onemocnění‘. Blesklo mi hlavou, že svými nepříliš čistými extrakty vlastně experimentálně vyvolávám právě takový stav. Tohoto modelu jsem tedy využil k analýze stresového syndromu; zvětšení nadledvin se stalo objektivním příznakem stresu.“

První práci o stresu Selye publikoval jako devětadvacetiletý 4. července 1936 v Nature pod názvem Syndrom vyvolaný různými škodlivými činiteli. Věnoval se mu pak celý další život.

Co tedy postupně vybádal? Působí-li na organismus dostatečně silný nespecifický dráždivý podnět (chlad, hlad, infekce, jed, poranění, emoce atd.), potom – společně s reakcemi pro tento podnět typickými – vzniká řada reakcí obecného charakteru, které se opakují beze změny a nezávisí na druhu podnětu. Souhrn stereotypních reakcí obranného významu nazval Selye obecným adaptačním syndromem; faktory, které jej vyvolávají, označil jako stresory, a stav, jenž tyto stresory způsobují, nazval stres. Jak zjistil pokusy na zvířatech, v mechanismu adaptačního syndromu hrají rozhodující roli kůra nadledvin a přední lalok hypofýzy – jejich hormony mobilizují organismus k neutralizaci stresu.

Selye rozlišuje tři etapy obecného adaptačního syndromu: První je poplachová fáze: Stresor působením na centra v mezimozku a v hypofýze vyvolá sekreci „adaptačních hormonů“ (hlavně kortizolu a kortizonu z kůry nadledvin). Druhá je rezistenční fáze: Vylučováním hormonů se navodí stav plné adaptace na působení stresoru. A třetí je fáze vyčerpání: Následkem převládnutí stresoru se adaptační mechanismus hroutí; vzniklý nezvládnutelný stres může vést až k smrti.

Od těla k duši, od jedince k civilizaci

Odborná veřejnost pojem stresu dlouho považovala za zajímavý sice, leč spíše teoretický konstrukt pasující na zvířata; spojovat se zdravím člověka ho poprvé začala až ke konci druhé světové války nad případy některých válečných pilotů. Plně ho přijala až po vietnamské válce, kdy řada veteránů začala trpět nespavostí, depresí, agresivitou, neklidem. Ukázalo se, že takové stavy (jako projev fáze vyčerpání) postihují především ty, kteří se – třebas pasivně – účastnili zvěrstev vůči civilnímu obyvatelstvu. Američtí psychiatři pro tento soubor příznaků zavedli pojem „postvietnamský stresový syndrom“. Brzy se však ukázalo, že podobnými potížemi trpí lidé, kteří prodělali jakýkoli otřesný zážitek (havárii letadla, požár, přírodní katastrofu, znásilnění apod.). Proto byl postvietnamský syndrom překřtěn na posttraumatickou stresovou poruchu a ta posléze zařazena do řádné klasifikace nemocí. Problematika stresu se rozšířila z fyziologie do psychologie (a posílila medicínskou koncepci psychosomatiky).

Řekl bych, že v poslední době stres plíživě přechází od konkrétně zasažených jednotlivců k celé pozemské civilizaci. Hlavní obecně civilizační stresory moderního člověka jsou podle mě přinejmenším tři: etologický – způsob života stále cizejší tomu, nač jsme se za tisíce generací evolučně adaptovali; hygienický – rostoucí zátěž organismu cizorodými látkami z prostředí; morální – sílící vědomí bytostné neschopnosti nastolit udržitelný styl života (tane mi hlubinně ekologický termín environmentální žal) a následné výčitky, že svým potomkům zaděláváme na problematickou budoucnost.

Obávám se, že chronický civilizační stres se stává tichým společníkem každého z nás.

Titulní ilustrace: Dora Čančíková

Přečtěte si také Mezi vědou a pavědou 

Print Friendly

Tagy

O autorovi

František Houdek

František Houdek

Ing. František Houdek (*1950) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Působil v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, v Encyklopedickém institutu ČSAV a v Mladé frontě DNES. Je autorem či spoluautorem stovek popularizačních článků a několika knih, např. Jak léčit nemoc šílené medicíny – aneb Hippokratova noční můra (s Janem Hnízdilem a Jiřím Šavlíkem; rec. Vesmír 88, 205, 2009/3). či zatím poslední Moudrost vědy v citátech (rec. Vesmír 94, 272, 2015/5). Články v tištěném Vesmíru.