Mnoho odvážných teorií dostalo (oprávněně) nálepku pavědy. Některé hypotézy mohou být natolik nepodložené, že přestávají být vědecké. A nemálo myšlenek následné objevy i praxe dodatečně prověřily a učinily z nich důstojnou vědu.

Hans Selye objevil stav stresu a popsal jeho účinek na organismus. (Viz příspěvek Tichý společník). Na základě toho pak vybudoval zcela novou koncepci zdraví a nemoci (vedle již známé koncepce infekční); teorii cennou svým celostním pojetím medicíny a propojením těla i duše s vnějším prostředím včetně civilizačních faktorů, navíc teorii mimořádné psychologické síly, která z pojmu stres učinila jedno z nejfrekventovanějších slov současnosti. Nobelovy ceny – navzdory sedmnácti nominacím i velkému vlastnímu očekávání – se však nedočkal.

Jaké se v literatuře objevují důvody proti udělení? Hlavním argumentem bylo, že vlastně neučinil žádný konkrétní původní objev; to, že jeho teorie stresu je originální syntézou dosud izolovaných dílčích jevů, nestačilo. (Z podobných důvodů zřejmě počátkem 20. století ostrouhal i Joseph Lister, vynálezce jedné z největších vymožeností chirurgie – antisepse.) Navíc důkazy svědčící pro stresovou teorii byly příliš „měkké“, založené spíš na náznacích a interpretacích než na holých faktech. Další důvod může představovat její přílišná rozprostraněnost: stres způsobuje celou řadu onemocnění a provází všechna, čímž zasahuje do mnoha oborů medicíny (které si specialisté žárlivě střeží), ale do každého vlastně zasahuje „jen trochu“.

Ještě jiná příčina neudělení Nobelovy ceny snad souvisí s faktem, že Selye coby badatel-staromilec uznával jen pozorování, pitvu, fotografii; ostatní nástroje poznání včetně biochemických a molekulárně biologických odmítal. Proto se kupříkladu nepodílel na objevu hormonu kortizolu, odměněném Nobelovou cenou roku 1950.

Fyziolog Otakar Poupa ve svých pamětech Syndrom kolibříka (2000) píše: „Stres, podle některých, se vplížil do vědeckého slovníku jako pojem, jako abstrakce. Je použitelný jako označení stavu, avšak abstrakci nelze experimentálně studovat, stejně jako nelze studovat například jenom hmotnost, poněvadž není nic, co by mělo pouze hmotnost. Kdybychom se přidrželi Popperovy definice vědecké metody, která má postupovat od jednotlivostí k principům a nikoli naopak, musíme označit Selyeho počínání jako pseudovědu.“

Pokud přijmeme myšlenku britského lékaře a literáta Roberta Youngsona, že „pseudověda není objevována, pseudověda je vynalézána“, pak Selye na základě několika detailů vynalezl dalekosáhlou teorii a tu se potom celý život snažil pomocí účelových experimentů potvrzovat. Profesor Poupa jeho postup dává do protikladu ke strategii o generaci staršího amerického fyziologa Waltera Cannona, „který se pohyboval v analogické oblasti jevů“. Ten když pozoroval, že během emoce se zastaví pohyby trávicí trubice, nenapadlo ho opatřit tento jev obecnou nálepkou. To se odvážil až po letech soustavného výzkumu. Sám Cannon k stáru vzpomínal: „Mohu k tomu uvést z vlastní zkušenosti, jak jsem pochopil význam tělesných změn, jež nastávají při velkých emocích, jako je strach nebo hněv. Tyto změny, zrychlení tepu, prohloubení dýchání, vzestup koncentrace cukru v krvi, sekrece nadledvin, to byly změny velice různé a zdánlivě bez souvislosti. Avšak jednou za nočního bdění, když jsem postupně nasbíral velkou řadu takových změn, bleskla mně hlavou myšlenka, že je lze všechny pěkně srovnat, když se vyjde z toho, že se tak tělo připravuje na velké úsilí, spojené s útěkem nebo bojem. A další výzkum přidal další fakta do té sbírky a potvrdil onen všeobecný vzorec, který mě tak náhle napadl.“

Nádherné teorie a protivné faktíky

V dějinách vědy najdeme nejeden případ, kdy se vědec nechal unést fantazií či nutkáním tvůrce a z mála vystavěl teorii širokého dosahu, takříkajíc bezuzdnou, mnohdy však děravou, řídkou, dutou, nekonzistentní, někdy (při zpětném pohledu) až zcestnou. Většinu z nich samozřejmě potkal osud „nádherné teorie, kterou zahubil protivný, nechutný faktík“ (Thomas Huxley).

Uveďme si tři příklady. Největší evropský učenec starověku Aristoteles na základě toho, co viděl na obloze, vymyslel důvtipný model vesmíru: Vnitřní (sublunární) část kolem centrální Země je nehybná a sestává ze čtyř základních prvků (země, vody, vzduchu a ohně), které se mezi sebou všelijak mísí a realizují tak veškerou proměnu. Vnější, translunární část vesmíru – neměnná, věčná, vyplněná éterem – pak začíná oběžnou drahou (vymezující kouli, sféru) Měsíce, pokračuje sférami „planet“ včetně Slunce a končí hvězdami. Podle Aristotela se všechny koule okolo Země různou rychlostí otáčejí, přičemž pohyb sféry stálic je dokonalý, poněvadž leží nejblíže sídlu Božímu, sféry planet už tak bezchybné nejsou, a v Bohu nejvzdálenější sféře sublunární už vládne chaos projevující se procesy zániku a vzniku.

Vrcholný alchymista a jeden ze zakladatelů chemie Johann Becher vymyslel v 17. století následující teorii hoření: Každá složitější látka sestává ze tří složek: pevné (terra lapida), kapalné (terra mercurialis) a „tučné“ neboli těkavé, takzvané „podstaty ohně“ (terra pinguis), která se uvolňuje při spalování hořlavin. Becherův žák Georg Stahl tuto podstatu ohně nazval flogiston (phlox je řecky „plamen“). Budiž, při pohledu na hořící poleno to skutečně vypadá, jako by z něj cosi neviditelného unikalo, jak ale vysvětlit, že při žíhání na vzduchu některé prvky na váze přibývají (okysličují se na oxidy), ačkoli by měly únikem flogistonu ubývat? Přece proto, že plamík (jak flogiston hezky přeložili staří čeští chemici) může mít i zápornou váhu!

Podle Aristotela se všechny koule okolo Země různou rychlostí otáčejí, přičemž pohyb sféry stálic je dokonalý, poněvadž leží nejblíže sídlu Božímu, sféry planet už tak bezchybné nejsou, a v Bohu nejvzdálenější sféře sublunární už vládne chaos projevující se procesy zániku a vzniku.

Rovněž v 17. století (vždyť právě tehdy se konstituovala moderní věda) hned několik vynikajících přírodovědců (Marcello Malpighi, Antonie van Leeuwenhoek, Lazzaro Spallanzani) zastávalo efektní teorii individuálního vývoje zvanou preformismus. Pomocí prvních mikroskopů se ve vajíčcích či spermiích domnívali spatřovat miniaturní podoby dotyčných živočichů, což ony badatele vedlo k přesvědčení, že každý organismus je již předem kompletně hotový v pohlavních buňkách a po oplodnění a narození jenom dorůstá do své dospělé velikosti.

Premiantem mezi těmi z (pardon) domýšlivých teoretiků, kteří jsou i dnes bráni alespoň částečně vážně, je podle mě Sigmund Freud. Ten na základě psychoanalýzy několika pacientů (a zřejmě i na základě osobních preferencí) vytvořil chytlavou teorii nevědomí coby rejdiště pohlavního pudu, čímž odhalil (animální) povahu lidské přirozenosti a skrze ni lesk i bídu celého rodu Homo. Tuto teorii potom celý život nekompromisně obhajoval a připomínky k ní bagatelizoval. (Ostatně Freudův hlubinně psychologický kolega a největší konkurent Alfred Adler se svojí teorií komplexu méněcennosti a touhy po uznání na tom nebyl v tomto směru o moc líp.)

Darwinova evoluce druhů přírodním výběrem byla až do vzniku vědecké genetiky víceméně spekulací, arci s obrovským dosahem.

Předkládám zde k popřemýšlení další tři odvážná učení, která ale měla to štěstí, že je následné objevy i praxe dodatečně prověřily a učinily z nich důstojnou vědu (a z jejich tvůrců klasiky):

Dmitrij Mendělejev sice znal chemii prvků jako málokdo, ale jeho periodické katedrále (1869) vyfutroval základy až objev (1913), že o podobnosti prvků a jejich postavení v periodické tabulce nerozhoduje atomová hmotnost, nýbrž počet protonů v jádře, podle kterého se zaplňují orbitaly elektronového obalu atomu (vnější elektrony pak určují chemické vlastnosti prvku). Mendělejev bral vlastnosti chemických elementů jako východisko pro svoji opakovací skládačku; jejím intuitivním sestavením vytyčil světu základní rámec chemického fungování.

Charles Darwin sice vyšel z kvant osobně nasbíraných faktů, ale evoluce druhů přírodním výběrem (1859) byla až do vzniku vědecké genetiky (1900) víceméně spekulací, arci s obrovským dosahem – ukazovala, jak se na Zemi vyvinuli živáčkové včetně člověka.

Mým favoritem v kategorii stavitelů vzdušných zámků až dodatečně uzemněných realitou je ovšem George Gamow. Zatímco žabař Hubble se spokojil s prostým objevem rozpínání vesmíru (1929), Gamow tento jev ultimátně extrapoloval proti toku času a stvořil teorii velkého třesku (1948). Tím nevykonal nic menšího, než nabídl odpověď na otázku „jak vznikl náš svět“. Gamowova formálně-logická hříčka přestala být sci-fi po objevu reliktního záření vesmíru (1964); o fyzice předpokládané předtřeskové singularity však není dodnes známo nic. Dokud se neukáže nějaká povedeně ambiciózní teorie…

 

Print Friendly
  • Lubomír

    O tomhletom se taky běžně nedovíte – http://brilliantlightpower.com/ Věda řekla, že to neexistuje, vynálezce si dál bádá, dělá prezentace potecionálním výrobcům, připravuje výrobu prototypu. Ale pro vědu to stále neexistuje.

    • V.S.

      To vypada zaujimave, nekdo by o tom mel napsat clanek do vesmiru