Obvykle k článkům nepřikládáme testovací papírové proužky. Není totiž mnoho příležitostí, jak touto cestou podpořit právě běžící výzkum. Tentokrát máme dojem, že i vy byste mohli mít chuť zjistit cosi sami o sobě a současně pomoci studii genetika Pavla Lízala z Masarykovy univerzity v Brně.

Cílem zmíněného genetického populačního výzkumu je porovnání obyvatel České a Slovenské republiky s pomocí tří jednoduchých znaků. Prvním z nich je schopnost (či naopak neschopnost) cítit hořkou chuť látky fenylthiokarbamidu (PTC), kterou je napuštěn bílý testovací papírek, vlepený u plné verze tohoto článku v letním dvojčísle Vesmíru, které je právě v prodeji. 1

Českou republiku zde reprezentují údaje z Jihomoravského kraje, Slovensko je zastoupeno daty získanými v Trenčínském kraji. Graf: Pavel Lízal

Českou republiku zde reprezentují údaje z Jihomoravského kraje, Slovensko je zastoupeno daty získanými v Trenčínském kraji. Graf: Pavel Lízal

Chutnači a nechutnači

Historie tohoto experimentu začala velmi zajímavým objevem z roku 1931. Tehdy americký chemik Arthur L. Fox ve své laboratoři přesypával PTC do menších nádobek, když si mu kolega začal stěžovat na silnou hořkost, kterou cítí na jazyku. Fox však kupodivu nic takového nepociťoval. Po otestování dalších kolegů zjistili, že schopnost vnímat hořkou chuť této látky mají jen někteří lidé. Postupně se rozběhlo testování různých populací na zastoupení „chutnačů“, cítících hořkou chuť PTC, a „nechutnačů“ s pozoruhodným výsledkem: mezi populacemi jsou v této schopnosti značné rozdíly. V některých populacích se nechutnači téměř nevyskytují (např. u jihoamerických indiánů nebo indiánů Tohono O’odham 2), u jiných se četnost nechutnačů pohybuje mezi 10 až 40 procenty a v některých populacích je dokonce nechutnačů převaha (například v některých indických populacích).

Teprve 72 let po Foxově objevu se roku 2003 podařilo najít i gen, který je za tyto rozdíly zodpovědný – TAS2R38, nalézající se na chromozomu č. 7. Je jedním z více než 10 genů pro receptory hořké chuti.

Mohlo by vás zajímat:

Někdo to rád hořké

S přírodní obdobou PTC se můžeme setkat například v brokolici nebo růžičkové kapustě a podle toho, jakou variantu genu TAS2R38 máme, nám pak tato zelenina chutná nebo nechutná hořce. Stejný znak se vyskytuje také u šimpanzů. Ti z nich, kteří hořkost nevnímají, mají na příslušném genu mutaci, způsobující nefunkčnost příslušných receptorů. Takoví šimpanzi proto nemají schopnost rozeznávat hořkou chuť. Naopak u člověka, který hořkou chuť PTC necítí, mutace pouze pozměnila receptor hořké chuti tak, že necítíme hořkost PTC, ale k jiným hořkým látkám zůstáváme vnímaví. Víme to díky plodům rostliny Antidesma bunius, které chutnačům chutnají sladce, avšak nechutnači je cítí jako hořké.

Orientační odhad geografické distribuce alely pro nechutnačství (barevná škála), doplněný přesným stanovením zastoupení nechutnačů v některých zkoumaných populacích (hodnoty v terčích), které se mohou mezi sebou v dané oblasti i významně odlišovat. Výzkumy, podobné našemu, představu distribuce alely postupně zpřesňují. Mapa Marek Janáč a Pavel Lízal podle Guo a Reed, 2001.

Orientační odhad geografické distribuce alely pro nechutnačství (barevná škála), doplněný přesným stanovením zastoupení nechutnačů v některých zkoumaných populacích (hodnoty v terčích), které se mohou mezi sebou v dané oblasti i významně odlišovat. Výzkumy, podobné našemu, představu distribuce alely postupně zpřesňují. Mapa Marek Janáč a Pavel Lízal podle Guo a Reed, 2001.

Tento znak se vyskytoval i u našeho blízkého příbuzného – neandertálce. U něho však byla zastoupena jak šimpanzí, tak i lidská mutace, proto bychom mohli spekulovat, zda jsme ji od svých neandertálských příbuzných nezdědili jako následek křížení, které mezi neandertálci a moderními lidmi probíhalo před 50 000–60 000 lety. 3

Nezodpovězenou otázkou zatím zůstává, k čemu nám v minulosti byl tento znak užitečný a zda pro nás má význam i v současnosti. Jedna z hypotéz tvrdí, že v době, kdy jsme se živili jako lovci a sběrači, jsme díky získané schopnosti vnímat hořkost dokázali lépe odlišit jedovaté od bezpečně poživatelného. V současné zemědělské společnosti by nám to zase mohlo umožnit poznat potraviny napadené kupříkladu plísní ap. Nicméně jsou to jen spekulace a domněnky.

Existuje však řada studií, které odhalily dopad tohoto genu na naše stravovací návyky. Některé z nich například dokládají … (dočíst článek si můžete v tištěném vydání časopisu nebo si jej zakoupit on-line).

Obsah zbývající části článku

  • Co ukázaly dosavadní výsledky výzkumu o českých mužích a ženách?
  • Jaký je ve vnímání chutí rozdíl mezi Moravou a Čechami?
  • Jak souvisí výběr partnera s barvou očí?
  • Kolik lidí dokáže srolovat jazyk do ruličky?

Bonus v tištěném Vesmíru

K článku (v letním dvojčísle) jsme přiložili speciální chuťový testovací papírový proužek, kterým si můžete vyzkoušet, jak hořkou chuť, o níž jsme psali výše, vnímáte. Do studie je možno se zapojit až do konce září 2016, do kdy si můžete testovací lístky zdarma vyzvednout také na těchto deseti partnerských místech (po kliknutí na ikonu místa se zobrazí přesná adresa i otvírací doba):

Výzva středním školám

Do výzkumu se mohou zapojit i střední školy (zejména v Jihočeském, Karlovarském, Libereckém, Plzeňském a Ústeckém kraji), například v rámci školního projektu. Vedl by jej nadšený student nebo skupina studentů, kteří by oslovili své spolužáky a předali jim dotazník k vyplnění. V případě zájmu nás kontaktujte na e-mailové adrese redakce@vesmir.cz. Kontakt s vědeckým týmem rádi zprostředkujeme.

 

Prezentovaný výzkum je schválen etickou komisí Masarykovy univerzity v Brně.

 

Titulní snímek: Káva. Volné dílo, CC0

Print Friendly

Notes:

  1. Papírek se běžně používá k testování schopnosti vnímat hořkou chuť a vyrábí jej k tomuto účelu certifikovaný výrobce z USA.
  2. Indiáni z území Sonory a Arizony. V minulosti je Španělé a další dobyvatelé nazývali Papagové. Tento termín však pochází od jejich indiánských nepřátel a je vnímán jako neuctivý. Původně zněl Ba:bawı˘ko’a (v překladu „jedlíci fazolí tepary“ čili fazolu ostrolistého – Phaseolus acutifolius).
  3. Některé další detaily o tomto znaku lze nalézt na adrese slate.adobe.com/cp/NwJBE

Tagy

O autorovi

Pavel Lízal, Lucie Ráčková

Pavel Lízal, Lucie Ráčková

E-mail

RNDr. Pavel Lízal, Ph.D., (*1973) působí jako lektor na oddělení genetiky a molekulární biologie Ústavu experimentální biologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Jedním z jeho zájmů je populační genetika, o které také přednáší v rámci předmětů populační genetika a paleogenetika člověka. Lucie Ráčková (*1996) je studentka prvního ročníku speciální biologie a antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Vedle svého studia pomáhá s realizací populačního výzkumu pod vedením Pavla Lízala.