Co je to vlastně hrdinství? Jak budou vypadat hrdinové zítřka?

Předchozí dva texty (viz Dvakrát na hraně a Pan učitel v zemi mamutů) nepřímo nabádají k úvahám o formách hrdinství, vždyť nabízejí dvě jeho krajní podoby – dobrodružnou/akční/zjevnou a klidnou/nenápadnou/civilní.

Svaly

Už pradávné báje vyprávěly o lidech, kteří putovali krajinou a konali skutky, jejich obtížnost se vymykala schopnostem běžného člověka. Héraklés, Théseus, Beowulf, Siegfried, Ilja Muromec, Bruncvík… Z nejstarších doložených historicky mě okamžitě napadá spartský král Leonidas, který se před dvěma a půl tisiciletími postavil v průsmyku Thermopyly drtivé přesile Peršanů. „Složte zbraně!“ vyzval Řeky král Xerxes. Leonidasova sebevědomá, přitom nechvástavá odpověď „Pojď a vezmi si je!“ mě dodnes dojímá. Nakonec on i jeho věrní do jednoho padli, ale svým postojem sjednotili k odporu celou Helladu, která nakonec Peršany vypráskala.

Soudobou obdobou obětujícího se vlastence může být třeba vojín Matrosov, který za druhé světové války vlastním tělem zastínil kulomet, který jeho jednotce vytrvale bránil v postupu.

V novověku se těžiště zjevného hrdinství přesunulo jinam; meče a štíty napřed vystřídaly kormidla a kompasy. Dnes si jen stěží dokážeme představit kuráž Kolumbovu při jeho cestě Atlantikem na západ a ještě víc Magalhãesovu, když se za mysem Horn pustil do nekonečna Pacifiku a nevzdal se, ani když „tři měsíce a 20 dnů jsme vůbec neměli čerstvou stravu. Jedli jsme suchary, vlastně ne už suchary, ale jen prach s hrstmi červů smíchaný, protože ti to lepší sežrali; smrděly velmi myšími chcánkami a vodu žlutou, až shnilou jsme pili po mnoho dnů, a také hovězí kůže jsme jedli, co byly na hlavním stěžni, aby se nepředřel. Od slunce i od dešťů a větrů byly velice tvrdé. Nechávali jsme je čtyři až pět dnů v moři namočené, pak jsme je na chvíli položili na řeřavé uhlí a tak jsme je jedli, a často i piliny z prken. Krysy se prodávaly za půl dukátu jedna, jen kdyby jich bylo dost. (kronikář výpravy Pigafetta).

Mysl

Zatím jsme tu měli samé hrdiny-bojovníky nebo hrdiny-dobyvatele neznámých končin. S nástupem vědy a dalším vývojem civilizace se však začala uplatňovat i modernější, civilnější a (zdánlivě?) dostupnější podoba – hrdinství bez svalů, hrdinství mysli. Giordano Bruno odmítl odvolat svůj názor na uspořádání vesmíru a nechal se katolickou církví upálit. Louis Pasteur, vynálezce aktivní imunizace proti infekčním chorobám, pracoval tak usilovně, že ho dvakrát ranila mrtvice (poprvé v šestačtyřiceti) a zbytek života (zemřel třiasedmdesátiletý) stejně neúnavně a úspěšně bádal částečně ochrnutý. Sigmund Freud prezentoval svoji teorii sexuality, přestože věděl, že si vyslouží nenávist všech šosáků. Louis Blériot předchozích deset letounů rozbil a pokaždé se přitom potloukl, aby tím jedenáctým – ještě s nohou v sádře z minula – jako první přeletěl letadlem kanál La Manche. Nu a třeba Werner Forssmann tajně a sám na sobě (dělat tak nebezpečný pokus na jiném člověku mu přišlo neetické) provedl první katetrizaci srdce, přičemž nemohl vědět, jestli se při možném dotyku hadičky zevnitř srdce nerozfibriluje a on nezemře.

Sigmund Freud prezentoval svoji teorii sexuality, přestože věděl, že si vyslouží nenávist všech šosáků.

Loni, v roce 600. výročí upálení Mistra Jana Husa, vyhlásil Český rozhlas anketu o největšího národního hrdinu. Vyhrál celkem zákonitě Jan Hus, na dalších místech se umístili Havel, Masaryk, Horáková, Kubiš, Palach, Karel IV., Žižka, Mašín st., Gabčík. Ze „silových“ hrdinů zde figurují heydrichovští atentátníci Jan Kubiš a Jozef Gabčík, vojevůdce Jan Žižka a protinacistický odbojář Josef Mašín st. I to napovídá, že v současnosti se charakteristika hrdinství posouvá od akční podoby k občanské.

Parametry hrdiny

Jakkoli slova hrdina, hrdinství používáme vcelku běžně a každý si pod nimi představuje něco trochu jiného, jakýs nejmenší společný jmenovatel hrdinství se najít dá. Nabízejí se nejméně tři základní, navzájem nezávislé atributy hrdinství, které se ovšem často prolínají:

Za prvé: Riziko. Míra podstoupeného rizika bývá výrazně větší než všeobecně přijímaná, často až na úrovni ztráty života. Jenže – krysa zahnaná do kouta se také vrhá do beznadějného boje… Hrdina má ale volbu, není do své situace vehnán nevratně, může ji vyřešit i „nehrdinsky“. Navíc zde přistupuje parametr ztráty – může hrdina v případě nezdaru přijít o postavení, pověst, čest, nebo „ztratit jenom své okovy“? Byli Spartakus nebo nesvobodní gladiátoři bojující ve starořímských arénách stejný kalibr hrdinů jako Leonidas nebo Matrosov? Blahobytný se do rizika a strádání hrne pomaleji než nuzák bez perspektivy.

Za druhé: Výjimečnost vykonaného činu. V zásadě může být dvojího druhu – kvantitativní, tedy rekordní posunutí toho, co umí v základní podobě skoro každý (Magalhães, Nansen), nebo kvalitativní, objev či realizace něčeho zcela nového (Kolumbus, Cernan). To platí i na poli vědy, kultury, sportu. Jsou Zátopek, Janáček nebo Heyrovský, kteří vykonali nadobyčejné věci, ale nemuseli přitom riskovat ani překonávat větší strach či protivenství, stejně velcí hrdinové jako Gagarin nebo Hus?

„Hrdinství neexistuje, to je romantická fikce. Opravdový hrdina udělá určitou věc, protože mu to přikazuje smysl pro povinnost.“

A za třetí: Užitek z tohoto činu. Leonidas vposledku zachránil svoji otčinu před porobou. Kolumbus, Cernan či Pasteur přispěli k lidskému poznání. Hus, Bruno nebo Palach ukázali možný morální rozměr člověka.

Zdá se, že výsledek hrdinství podobně jako výsledek hry může mít nulový, nebo nenulový součet: Byl hrdinou Vasco Balboa, který v touze po bohatství objevil Tichý oceán, ale současně povraždil stovky indiánů a zahájil proces genocidy původního obyvatelstva celého kontinentu? Byl hrdinou Ernest Shackleton, když pouhých pár dnů pochodu od cíle se slovy „točny bychom asi ještě dosáhli, ale nikdo z nás by se nevrátil domů“ dal přednost životu před smrtí a slávou dobyvatele jižního pólu? Byli hrdinové atentátníci na Heydricha, když zároveň vyvolali krvavou pomstu s tisícovkami obětí? Oč „čistším“ hrdinou je takový Pasteur, který – řečeno slovy svého současníka – „dobyl svět a jeho sláva nestála ani slzu“?

Osobně tady cítím ještě dvě pomocné podmínky – šetrnost činu (Mašínové mohli protivníky zneškodnit i jinak než usmrcením) a jeho propagace (náležitá interpretace dokáže z Jánošíka udělat buď hrdinu, nebo padoucha)

Rozum a cit

Přichází čas na pokus o „cestu do hlubin hrdinovy duše“. To nebude snadné, vždyť – řečeno s německým spisovatelem Stefanem Zweigem – „velké hrdinské činy mají v sobě vždy cosi nepochopitelného, protože tolik převyšují pozemskou průměrnost“. Takže alespoň několik slov do pranice:

Leonidas jednal rozmyslně, po zralé úvaze si vykalkuloval, že jeho oběť stojí za to (jakkoli mu v tom jistě napomáhaly níže uvedené prvky imperativu a víry). Alexej Leonov, první člověk, který vystoupil do volného kosmického prostoru, rovnou prohlásil: „Hrdinství neexistuje, to je romantická fikce. Opravdový hrdina udělá určitou věc, protože mu to přikazuje smysl pro povinnost.“

Řekl bych, že toto hrdinství z rozumu je nejvyšší formou hrdinství. Jeho zastoupení mezi ostatními pohnutkami přibližně odpovídá průměrné míře (říkám jí konstanta civilizovanosti), v jaké člověk může ovládat své pudy, instinkty, emoce; řekněme jedné desetině.

Ostatní hlavní možné pohnutky pak souvisí s odvěkou lidskou přirozeností, tedy již zmíněnými pudy/instinkty/city. Ale popořádku.

Luther pod obrovským tlakem papeženců na sněmu německých států neustoupil ani o píď: „Zde stojím a nemohu jinak.“ On (a před ním Hus a po něm Bruno) byl veden svým morálním imperativem (to je evoluční adaptace instinktivní, možná až pudové povahy, která člověka nutí bez dlouhých cavyků dělat určité věci, které se z širšího a dlouhodobějšího pohledu komunitě vyplácejí a ona tudíž lépe prosperuje). Podobně může fungovat i vnitřní étos (výchovou vštípené obecně uznávané zásady, de facto podmíněné reflexy). Podle mého soudu právě imperativní hrdinství bývá ze všech nejčastější.

Vynikající český psychiatr Svetozár Nevole si údajně vrtal do lebky dírky a přikládal si na mozek elektrody.

Vedle rozumu, genetiky a výchovy může člověka vrhnout do hrdinství ještě víra, jak koneckonců dokazuje celá řada svatých. Obecná víra samozřejmě hraje roli ve všech typech (v konkrétní situaci věřím, že můj čin bude mít smysl, přinese užitek, záchranu). Hrozí tu však problém: jelikož víra zpravidla nepodléhá rozumu, který dokáže jakž takž sjednotit kritéria, každý segment společnosti může vzývat hrdinu podle svého náboženského přesvědčení (například Ježíše Krista); pro některé lidi je potom hrdinou i sebevražedný terorista, a to dokonce tím větším, čím víc lidí při svém činu zabije. Tady nutno zdůraznit, že i ten největší čin živený fanatismem NENÍ hrdinství!

Další typ hrdinství nazvěme třeba situační. Matrosov určitě nešel toho dne do boje s předsevzetím, že se obětuje, ale v nastavší situaci a v zápalu boje podlehl síle okamžiku a udělal to. V extrémní podobě totéž činili vikinští berserkové, ze kterých adrenalin vyplavený v zápalu boje (popřípadě i dopinkem bylinných drog) činil neporazitelné běsy. A opět, i adrenalin působí společně s jinými faktory, bojové šílenství pak může být tím rozhodujících jazýčkem.

Poslední příčinu bychom snad mohli nazvat závislostí. Mnozí bájní rekové budili podezření, že jsou na provozování hrdinských činů závislí a žít „obyčejný život“ vlastně ani nechtějí a neumějí. Někteří výjimeční lidé totiž opakovaně podléhají patologickému nutkání tahat čerta za ocas. Pokud to dělají pro zábavu, zůstávají pouhými dobrodruhy, protagonisty extrémních sportů a hazardéry, pokud však svoji diagnózu naplňují pro všeobecně prospěšné věci, stávají se z nich notoričtí hrdinové. Kdoví, možná takoví byli i Nansen, Hillary, Heyerdahl, Lindbergh… Jan Lucemburský se nutkavě vyžíval v bojích, kde projevoval značnou osobní statečnost. Německý lékař Max Pettenkofer ve snaze dokázat, že cholera se nepřenáší skrze zažívání, vypil kulturu cholerových bacilů. Přežil jen proto, že kultura byla slabá a on měl na choleru imunitu z minulosti. Křídly posedlý brazilský aviatik Alberto Santos-Dumont se poprvé v Evropě vznesl letadlem těžším vzduchu. Vynikající český psychiatr Svetozár Nevole si údajně vrtal do lebky dírky a přikládal si na mozek elektrody. Žel, jako u každé jiné, i u závislosti na vzrušení se vyvíjí tolerance. Bažení sílí, sil s věkem ubývá, nové možnosti nejsou nevyčerpatelné. A tím nejzazším dobrodružstvím je smrt… Možná proto Pettenkoffer, Santos-Dumont i Nevole (a nepřímo také Jan Lucemburský) skončili život z vlastní vůle.

(Relativní četnost dominantních důvodů k hrdinství si může zkusit odhadnout každý sám. Můj subjektivní žebříček pro současnou euroamerickou civilizaci je následující: imperativní hrdinství – 40 %; situační hrdinství – 30 %; hrdinství z rozumu – 10 %; hrdinství z víry – 10 %; hrdinství ze závislosti – 10 %.)

Rekové z davu

Dosud v našem zamyšlení převládali hrdinové bez bázně, bojovníci, mučedníci, objevitelé. Jenže doba se mění dál a hrdinství směřuje ke stále méně okázalým činům. A průběžně se zcivilňováním hrdinství se ztěžuje jeho hodnocení. O Héraklovi jistě není pochyb, nad prvními cestovateli na Mars jednou také nikdo nezaváhá, ale co takový Hácha? Nebo Havel, který se v rozhlasové anketě umístil na druhém místě jak v anketě kladných, tak záporných hrdinů?

Zdá se, že současnost (kromě víceméně konstantního přísunu zkázonosných přírodních událostí) skýtá stále méně příležitostí k prvoplánovému hrdinství běžnému za starých časů, snad s jedinou výjimkou: se stoupajícími obrátkami a technizací lidské činnosti bude i navzdory stále rafinovanějšímu zabezpečení přibývat poruch a havárií – od malých lapálií po rozsáhlé katastrofy, při kterých se uplatní hrdinové-záchranáři. Ti potom dostanou náležitá vyznamenání. Přitom by mnohdy stačilo, aby se někdo z těch „dole“ zachoval aspoň trochu statečně v samém počátku potenciálního průšvihu, a velkých hrdinů nebude potřeba.

Hrdinství budoucnosti – doufám a věřím – bude spočívat především v tom, že se v každodenních situacích zachováme správně, a ne pro nás nejvýhodněji či nejpohodlněji.

A tím se dostáváme k hrdinům budoucnosti. Vedle hrstky příležitostně opěvovaných záchranářů to podle mě budou normální mámy a tátové od rodin, kteří bez kdovíjakého rizika, z vnitřní potřeby, z pocitu zodpovědnosti nebo třeba z víry ve vyšší dobro budou i proti duchu doby „jenom“ poctivě a zodpovědně dělat svoji práci. Nevykonají žádné velké činy, ale už tím, že nebudou myslet výhradně na sebe, učiní život ve svém prostoročase o něco lepším. Dál sem patří i všichni ti, kdo se ani v nouzi nenechají strhnout k nepravostem, nebo ti, kdo statečně a důstojně nesou nějaký kříž – osamělý rodič, zdravotně postižený, momentálně nezaměstnaný…

Hrdinství budoucnosti – doufám a věřím – bude spočívat především v tom, že se v každodenních situacích zachováme správně, a ne pro nás nejvýhodněji či nejpohodlněji (není-liž pravda, Sire Nicolasi Wintone?). Jinak řečeno, velká hrdinství se rozptýlí do bezpočtu zdánlivě bezvýznamných činů, ze kterých se poskládá úroveň našeho bytí.

Čaroděj Gandalf ve filmu Hobit říká: „Saruman věří, že pouze velká síla může udržet zlo pod kontrolou. Já přišel na něco jiného. Zjistil jsem, že spíše drobné, všední činy obyčejných lidí mohou zastavit temnotu. Obyčejné projevy laskavosti a lásky…“

Nu, asi budeme dál obdivovat Nanseny a hltat virtuální příběhy o akčních hrdinech. Slušně žít si ale budeme díky Štorchům.

Čtěte též Dvakrát na hraně a Pan učitel v zemi mamutů

 

Titulní ilustrace: Kdo bude hrdinou zítřka? Jacques-Louis David: Leonidas z Thermopyl. Volné dílo, CC0

Print Friendly

Tagy

O autorovi

František Houdek

František Houdek

Ing. František Houdek (*1950) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Působil v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, v Encyklopedickém institutu ČSAV a v Mladé frontě DNES. Je autorem či spoluautorem stovek popularizačních článků a několika knih, např. Jak léčit nemoc šílené medicíny – aneb Hippokratova noční můra (s Janem Hnízdilem a Jiřím Šavlíkem; rec. Vesmír 88, 205, 2009/3). či zatím poslední Moudrost vědy v citátech (rec. Vesmír 94, 272, 2015/5). Články v tištěném Vesmíru.