Knihu Lovci mamutů zná (a miluje) každé dítě školou povinné. Kdo však byl jejím autorem, čím se zabýval? Spisovatel příběhů z pravěku, ale také oddaný učitel a vynálezce školy v přírodě Eduard Štorch zemřel před šedesáti roky.

Turisté, kteří na sklonku mocnářství navštívili v létě křivoklátské lesy, narazili na podivný pár. Tábořil ve skalách, spal na smrkových větvích. Urostlý chlapík pomocí primitivních zbraní a nástrah lovil drobnou zvěř, jeho žena ji pak opékala na ohni rozdělávaném vrtěním vyschlých dřívek. Ne, žádní poustevníci, to Eduard Štorch s manželkou zakoušel, jak asi žili pravěcí lidé. Chtěl totiž, aby jeho příběhy z dávné minulosti byly co nejvěrnější. Má však toho na triku mnohem víc. Jako bytostný kantor usiloval o co nezajímavější vyučování v co nejzdravějším prostředí, v čemž jeho obětavost neznala mezí. Výsledkem byla první škola v přírodě u nás, jakož i nepřízeň úřadů.

Útlé dětství strávil v ostroměřské vodárně u řeky Javorky na Jičínsku. Lovil ryby a raky, jezdil na lodičce, párkrát se málem utopil. Další dobrodružství se nabízelo přímo v domě – otec byl dozorcem parního stroje. „Přetopený kotel syčel a naplnil parou celou vodárnu. Matka sama doma, chopila mne do náruče, malého bratříčka také, starší běžel už sám. A vynesla nás na břeh Javorky, kde nás položila na peřinu. Bydlili jsme v patře nad kotlem…“

V roce 1897, devatenáctiletý, s vyznamenáním absolvoval c. k. Český ústav ku vzdělávání učitelů. 1. září téhož roku nastupuje jako zatímní podučitel na obecnou školu v Třebechovicích.

Kantor, který se nevzdal

V prvních třech letech učitelování byl pětkrát přeložen, později ještě devětkrát. Proč? Osvětově se angažoval, psal do novin o významu učitelství i o dluzích veřejného školství… V Mostě ho roku 1903 dokonce zatkli četníci pro pobuřování. Nicméně právě toto působiště mu lidsky i odborně dalo nejvíc.

„V prvním týdnu bylo mi ve škole děsně… Malé děti kouří, jakmile se naučily běhat, kořalku pijí s dospělými zároveň, lžou, podvádějí, jsou do krajnosti drzé, surové…“ Jeden kluk na něj dokonce vytáhl nůž. Následoval zápis do deníku: „Děti nejsou schopny výchovy! Hrozný to úsudek!“

Už to chtěl vzdát a začít se opouzdřovat, jak to dělá řada učitelů, ale potom si v jedné knize přečetl, že „péče o duši jednoho z těch maličkých jest vyšším úřadem nežli vláda nad celým světem!“

Zavedl po vyučování volné besedy. Napřed zůstali jednotlivci, ale počet dobrovolných poškoláků rostl. Snažil se s dětmi spíš kamarádit než je mentorovat, přestal používat slovo „musíš“. V anketě zjistil, že děti nechtějí vysedávat ve škole, ale hemžit se venku. Začal je tedy učit na procházkách. Když pak musel po třech letech odejít jinam, žáci při loučení plakali. A v deníku pětadvacetiletého kantora se zaskvěla věta: „Děti JSOU schopny výchovy!“

Vykopané příběhy

Poté, co získává aprobaci pro předměty češtinu, dějepis a zeměpis, nastupuje roku 1903 jako zatímní učitel na obecné škole v Praze-Libni. Opět se věnuje dětem i po vyučování. Společně pak roku 1906 nacházejí na svahu Bulovky „v zemi celého mamuta. Dobyli jsme půl dlouhého klu a nohu; je to uloženo v kabinetě měšťanské školy na Karlově. Ostatek kostry jsme již nemohli vykopat, neboť ležela v hlubokém kanalizačním průkopu, který bylo nutno zasypat. A tak mamutí kostra odpočívá na tom místě až podnes.“

Už tam, rovnou nad jámou, vymýšlí Štorch pro žáky první příběh o tom, jak to tehdy mohlo být. Vyústil v popularizační stať Člověk diluviální. Její třetí, značně rozšířené vydání už mělo povahu románu; vyšlo roku 1918 pod názvem Lovci mamutů.

Nálezů přibývalo, inspirovaly k dalším knihám. „Své příběhy jsem doslova vykopal ze země,“ konstatoval jejich autor.

Ve snaze o maximální věcnou správnost sestudoval kvantum faktů z archeologie i antropologie; od Brehma převzal charakteristiky zvířat, znal každou rostlinu, která se v jeho příbězích objevila.

A k tomu všemu neustále pomáhal. Do státního ústavu pro učitelky v Praze kupříkladu napsal: „Ze IV. ročníku naší měšťanské školy přihlásí se u Vás k přijímací zkoušce několik žákyň. Bez jejich vědomí dovoluji si upozornit Vás na ně s tím, že lze u nich očekávati výborné výsledky jak při studiu na ústavě, tak potom i ve školní praxi. Málokdy sejdou se dívky, které by tak vážně a nadšeně se připravovaly na učitelskou dráhu. Jako malý důkaz připojuji písemně zachycené sny do budoucnosti jedné z nich. Je to upřímný, třeba naivní projev mladé nadšené duše…“

Tábor na ostrově

Další Štorchovou vášní byla snaha dostat pražské děti co nejvíc do přírody. Od počátku dvacátých let je vozí v létě do Jugoslávie k moři, v zimě organizuje první dětské lyžařské pobyty u nás. Pro chudé děti sám vyrábí lyže.

Ale hlavně pořád hledá místo pro stálé útočiště. „Objevil jsem Libeňský ostrov, krásný a skoro opuštěný, na něm vše, čeho jsme si mohli přáti: Lučiny, stromy, písek, koupání! Řekl jsem hochům: Zde zbudujeme své stánky! Problém, kterak zjednati dětem z vnitřní Prahy (učil tehdy v Jindřišské ulici) vhodné místo k pobytu v přírodě, byl rozřešen…“

Po několikaletém úsilí podepisuje v dubnu 1925 se Zemskou správou smlouvu o pronájmu pozemku na Libeňském ostrově za 256 korun ročně. Když mu úřady odmítnou přispět, prodává svoji nádhernou archeologickou sbírku. Za 240 nádob, 60 bronzových a 20 železných předmětů, 1 zlatý prsten, 50 kostěných a 300 kamenných nástrojů a 15 lebek strží od Národního muzea 16 000 korun.

V březnu 1926 školní výbor povoluje Štorchovi na Libeňském ostrově i vyučovat. V pondělí až středu se učilo ve třídách, ve čtvrtek až neděli na ostrově. A jestliže výrok „zůstaneš po škole!“ znamenal v kamenné škole trest, tady věta „smíš tu zůstat i po škole“ znamenala odměnu.

Eduard Štorch (1878-1956). Volné dílo, CC0.

Eduard Štorch (1878-1956). Volné dílo, CC0.

Roku 1934 byla první škola v přírodě znenadání zrušena a pozemek musel být vyklizen pro katedru tělesné výchovy při Universitě Karlově.

„Dětská farma padla. Mně ji vyrvali, a sami nic nesvedli!“

Trpký západ slunce

V roce 1930 uděluje školský úřad dvaapadesátiletému kantorovi s třiatřicetiletou pedagogickou praxí konečně definitivu. Zároveň ho ovšem začíná vyšetřovat pro „velmi závadné vyučování občanské nauce o kapitalismu a socialismu“. Přeložení na Šumavu se nakonec nekoná, vyvázne s důtkou.

Na Silvestra 1935 ho v Krkonoších zranil nezodpovědný lyžař. Po otřesu mozku se Štorch už nikdy nedal zcela dohromady. Roku 1937 je předčasně penzionován.

Jakkoli se teď může věnovat psaní naplno, jeho knihy za protektorátu nesmějí vycházet. Navíc na Štědrý den 1940 oslepl na pravé oko.

Potíže pokračují i po osvobození. Zdravé oko ho od neustálého namáhání velmi bolí, těžce nemocná manželka je od operace v roce 1949 na vozíčku, zcela odkázána na pomoc svého muže. Počátkem padesátých let píše Štorch příteli: „S námi je to teď špatné. Ležíme oba s chřipkou už přes 14 dní a nemáme nikoho, kdo by nám posloužil. Často nemáme ani co jíst. Já se jen někdy vyštrachám něco k jídlu koupit, jináč vyškrabujeme staré zbytky a jíme brambory na loupačku a kafe… Snad to ani nevydržíme…“

Bytové družstvo mu zabralo půlku bytu, ve zbytku není pro písemnosti k hnutí. I proto odkazuje svůj archiv a knihovnu Vlastivědnému muzeu v Hořicích v Podkrkonoší.

Eduard Štorch, přáteli „z tlupy“ přezdívaný Sachem, zemřel 25. června 1956 v Praze. Byl ročník 1878, dožil se 78 let, napsal 78 děl, především beletrických. Jakkoli vlastně šlo o pokračování výchovy jinými prostředky, četly se hojně, kluci si hráli na Sokoly a Havrany, hymna z Osady havranů takřka zlidověla. Nejznámější dílo Lovci mamutů vyšlo jen za Štorchova života desetkrát (ilustroval je i Zdeněk Burian). Když jsem se před několika lety zeptal jedné mladší kolegyně, co jí říká jméno Eduard Štorch, odpověděla bez váhání: „Jeho Minehavu jsem jednu dobu měla ze všech knížek nejradši.“

Čtěte též Dvakrát na hraně a Nansen, nebo Štorch?

 

Titulní snímek: Model mamuta v Royal BC Museum v kanadské Victorii. Autor: FunkMonk, CC BY-SA 2.0

Print Friendly