Nansenových patnáct měsíců v Arktidě, Cernanovy dvě hodiny ve volném kosmu; oba tyto případy vyžadovaly tělesné i duševní výkony na hraně lidských možností. Přečtěte si třídílnou sérii článků o hrdinství.

Norský polárník Fridtjof Nansen vyrazil s dvanácti muži na lodi Fram do Arktidy 24. června 1893. Po zkušenostech předchozích výprav byl trup plavidla postaven tak, aby ho ledy při sevření nerozdrtily, nýbrž vytlačily nahoru. Nansen doufal, že když ve vhodném místě a čase vstoupí do ledového pole (vybral k tomu oblast Novosibiřských ostrovů), tehdy už známý mořský proud směřující od východosibiřského pobřeží přes centrální Arktidu k východnímu Grónsku spolu s ledem přenesou Fram přes severní pól. V jednom předpokladu měl pravdu, v druhém se mýlil. Loď podle očekávání báječně odolávala ledu, zato žádoucí severní drift ledů byl příliš pomalý – po šestnácti vcelku klidných měsících urazili jen asi šest set kilometrů. A tak se velitel v listopadu 1894 rozhodl pro plán B:  s počátkem jara opustit loď a vydat se k točně po svých. (Nansen už měl za sebou legendární přechod Grónska a na lyžích byl jako doma.)

Za noci a na ledě

14. března 1895 vyrazili dva nejzdatnější – Nansen (34 let) a Hjalmar Johansen (28 let). Na trojích saních tažených sedmadvaceti psy vezli šest centů jídla a výstroje. Oba muži si během této cesty vedli deník, Nansen ji vylíčil v knize Za noci a na ledě.

„Druhý duben uplynul složením tábora a pochodem a před dneškem ráno k sedmé hodině jsme se po pochodu trvajícím přes noc nedostali do spacího pytle. Měl jsem zase smůlu, že jsem spadl do koryta, ale tentokrát jsem ve vodě nezůstal dlouho…“ (Johansen)

Výprava byla proponována na sto dní. Po necelých čtyřech týdnech a zhruba třech stech kilometrů si museli přiznat, že pokračovat nemá smysl. „Led je stále horší a nedostaneme se dál: jeden ledový řetěz za druhým, nic než ledové balvany, přes které jsme museli jet. Vypravili jsme se dnes ráno ke druhé hodině a pokračovali jsme v cestě, dokud jsme mohli; saně jsme museli celou dobu téměř nést.“ (Nansen)

Loď Fram uvězněná v ledu, březen 1894. Public Domain.

Loď Fram uvězněná v ledu, březen 1894. Public Domain.

8. dubna (na severní šířce 86° 14´, 450 km od pólu, tehdejší rekord v přiblížení) zarazili do ledu „jednu vlajku unie (tehdejší švédsko-norské) a jednu čistou (norskou)“ (Johansen) a obrátili k návratu. Ne však k lodi, nýbrž k Zemi Františka Josefa.

Vždy po několika dnech zabili psa, aby nakrmili ostatní, takže stále větší měrou museli sami táhnout sáně. Neustálé trhliny v ledu je nutily k vysilujícím oklikám. Naštěstí měli alespoň teplo – jen patnáct pod nulou, zato často pršelo, takže jim někdy i po několik dnů vůbec nestačily oschnout šaty na těle.

Pak jednou zapomněli natáhnout hodinky, čímž ztratili možnost měřit polohu… Pomyšlení, že bez přesné orientace projdou mezí Zemí Franze Josefa a Špicberkami a skončí někde v nekonečných prostorách Barentsova moře, nějakou dobu ochromovalo veškeré jejich rozhodování. Psů už měli jen osm. Kdykoli se dostali k pásu volné vody, museli z obou kajaků vyrobit pramičku a sáně i psy na nich převézt.

Živili se ulovenými tuleni, mroži a medvědy (jednoho Nansen střelil v okamžiku, když se chystal Johansena rozsápat).

Živili se ulovenými tuleni, mroži a medvědy (jednoho Nansen střelil v okamžiku, když se chystal Johansena rozsápat).

Počátkem srpna 1895 narazili na volný kanál k jihu. Zabili poslední dva psy a osm dní pluli mezi obrovskými zvědavými mroži. 15. srpna dosáhli pevné půdy pod nohama (nevěděli, že jsou na jednom ze sedmdesáti ostrovů země Františka Josefa). „Naše nohy se mazlily s pevnými žulovými kameny. A mezi nimi dokonce rostl mech a několik kytiček!“ (Johansen)

Koncem srpna začal barometr soustavně klesat a od severu se blížilo ledové pole. Nakonec jim nezbylo než postavit si chýši z kamení, kůží a ledu a přezimovat. Nalovili si v kajacích mrože, ale zásoby masa přitahovaly hladové lišky a medvědy.

Obrázek dle fotografie zasněžerné chaty, kde Nansen a Johansen strávili zimu 1895-96. Public Domain.

Obrázek zasněžené chaty (pořízený podle fotografie), kde Nansen a Johansen strávili zimu 1895-96. Public Domain.

Slunce poprvé po polární noci vyšlo 17. února 1896. Dva měsíce poté vyrazili na rozhodující cestu, obnášející vysilující plavbu mezi krami a mořskými proudy od jednoho ostrova k druhému. 12. června jim uplavaly kajaky s veškerým zbylým vybavením; bez nich by ztratili poslední šanci. Nansen okamžitě skáče za nimi.

„Voda byla ledová a plavání v šatech byla zpropadeně těžká činnost… Cítil jsem už, jak mé údy tuhnou. Ještě chvíli a bude konec. Pohyby se stále zpomalovaly, ale i vzdálenost se zmenšovala… Konečně jsem mohl vztáhnout ruku po lyži, ležící na zádi. Uchopil jsem ji a už jsem začal věřit, že se zachráním. Tělo však už bylo zimou tak ztuhlé, že jsem se nemohl vyšplhat do člunu… Dřel jsem se jako šílený a konečně se mi podařilo dostat jednu nohu nahoru. Pomalu jsem se sunul dál a dál. Konečně jsem seděl nahoře, zcela nehybný. A v tomto stavu jsem teď měl veslovat a jet se svázanými kajaky. Než bych je rozvázal, zmrzl bych! Jen usilovné veslování mi mohlo zase rozproudit krev. Nastavil jsem vesla proti větru a ve své tenké promočené vlněné košili jsem měl pocit, jako by mnou provanul ledový vítr… Konečně jsem dosáhl počátku ledu. Johansen přiskočil a pomohl mi nahoru… Strhal ze mě šaty a navlékl na mě těch pár suchých věcí, co jsme měli. Pak rozložil na led spací pytel, strčil mě do něho a přikryl plachtou a vším, co měl po ruce.“

17. června 1896, po více než čtrnácti měsících, během kterých urazili 670 km, se v dáli ozval štěkot psů ze stanice britské polární výpravy na nejjižnějším cípu Země Františka Josefa. Byli zachráněni.

Fridtjof Nansen (vpravo) a Frederick Jackson pózují na mysu Flora Flora v Zemi Františka Josefa, 17. června 1896. Public Domain.

Fridtjof Nansen (vpravo) a Frederick Jackson (zachránce polárníků) pózují na mysu Flora v Zemi Františka Josefa, 17. června 1896. Public Domain.

Vesmírná procházka

Americký astronaut Eugene Cernan (*1934) v rámci třídenního letu lodi Gemini 9 vystoupil (jako třetí člověk) 5. června 1966 do prostoru, ve kterém měl vyzkoušet autonomní manévrovací zařízení AMU. K lodi ho poutalo sedmiapůlmetrové lano, které zajišťovalo spojení a dodávalo do skafandru kyslík a elektřinu. Stotřicetiminutovou „vesmírnou procházku“ (jak tuto akci nazval tisk) popisuje v knize Poslední muž na Měsíci (česky 2003).

„Nikdo mě dopředu nevaroval, jaké obtíže mě čekají – jednoduše proto, že všechno, co jsem teď dělal, bylo úplně nové…  Když jsem si dosud měkký skafandr napumpoval na tlak 25 kilopascalů, natolik ztuhl, že se vůbec nechtěl ohýbat. Ani v lokti, ani v koleni, v zápěstích, prostě nikde. Jako bych se od hlavy po paty navlékl do vytvrzené sádry… Vzhledem k tomu, že jsem se při pohybu neměl o co opřít a stabilizovat svou polohu, úplně jsem nad sebou ztratil kontrolu, převracel jsem se a motal na všechny strany.“

Výstup byl naplánován na dvě a půl hodiny a doslova hýřil experimenty a zkouškami, které měly vyvrcholit tím, že se astronaut proletí vesmírem.

Eugen Cernan. Foto. NASA

Eugen Cernan. Foto: NASA

„Spojovací lano se probudilo k vlastnímu životu. Svíjelo se ve spirálách a pokoušelo se mě polapit… Bláznivě jsem kroužil kolem lodi, každou chvíli hlavou dolů, jako bych se bez ustání plácal v kluzkých kalužích nějakého vesmírného oleje… Dokonce i při něčem tak obyčejném, jako když jsem se pokoušel uvolnit nějakou smyčku nebo zauzlení, mě to najednou úplně převrátilo a už jsem letěl hlavou dolů nebo dozadu a neustále jsem se převaloval jako při zpomaleném baletu… Během těch salt jsem si roztrhl zadní švy všech sedmi vnitřních vrstev silné izolace a Slunce mi speklo odhalený trojúhelník nechráněné kůže. Teď jsem měl těžké spáleniny… Už nyní (po 30 minutách) jsem vytvořil rekord v délce pobytu mimo kosmickou loď a potřeboval jsem si trochu odpočinout.“

Podle plánu se Cernan měl dostat ještě za světla k zádi, zkontrolovat jednotku AMU a během průletu temnotou si ji navléknout a připojit se. Po dalším východu Slunce se měl odpoutat od „pupeční šňůry“ a s lodí zůstat spojený jen čtyřicetimetrovou nylonovou šňůrou.

„Krátce jsem si oddechl a pak jsem se přemístil k zádi… Můj skafandr byl pružný asi jako rezavé rytířské brnění. I když jsem chtěl jenom ohnout ruku v lokti, musel jsem vynaložit značnou svalovou sílu, aby ohnutá zůstala… Bože, jak já byl unavený! Senzory hlásily, že srdce mi buší frekvencí 155 úderů za minutu, potil jsem se jako čuně – a to jsem teprve měl začít doopravdy pracovat!… Jediná pracovní lampička, jen o málo silnější než žárovička do baterky, naprosto nedostačovala. Sotva jsem byl schopen něco rozeznat, a to jsem měl provést pětatřicet různých úkonů nutných k tomu, abych tu věc připravil k letu, od mačkání tlačítek a otevírání ventilů po připojování přívodu kyslíku.“

Celé tělo úplně křičelo po odpočinku. Jenže poslechnout jsem ho nemohl, protože jsem závodil se Sluncem…

Při Cernanově obrovské námaze stabilizátor vnitřního prostředí nestačil absorbovat všechnu vlhkost. Průzor se zamlžil. Nezbývalo než otírat si ho nosem.

„Proč je vůbec pohyb ve vesmíru a mačkání pár spínačů tak obtížné? Propojte k sobě s pomocí závitů dvě zahradní hadice a pusťte vodu. A teď se je pokuste rozšroubovat jenom jednou rukou. Aby to bylo ještě víc ze života, zaběhněte si předtím tak dva kilometry, pracujte ve dvou vrstvách obzvlášť tlustých rukavic a zavřete oči, abyste si představili, že na to nevidíte. A ještě se přitom postavte na hlavu, jako byste se motali a točili… Lapal jsem po dechu a srdeční tep mi vyšplhal na 180 tepů za minutu. Celé tělo úplně křičelo po odpočinku. Jenže poslechnout jsem ho nemohl, protože jsem závodil se Sluncem… Až nastane úsvit, musím už na sobě mít tenhle zatracený ruksak… Konečně jsem vklouzl na malé sedátko.“

Manévrovací jednotka byla posetá tlačítky, ventily, páčkami, ciferníky, často na těžko dostupných místech dohledných jen skrze odraz v leštěném kovovém zrcátku na zápěstí. Bytelné rukavice redukovaly hmat na minimum.

„Grafy doktorů ukazovaly, že spotřebovávám energii tempem, jako bych každou minutu vybíhal 116 schodů… Vesmír mi poprvé připadal nepřátelský, jako bych konečně narazil na hranici svých možností. Musel jsem si přiznat, že se sotva držím na místě, ale pořád jsem ještě chtěl vzlétnout s tím zatraceným ruksakem… Když vyšlo Slunce, v nás všech zvítězil rozum… ´Odvoláváme let s AMU,´ oznámil Tom (Stafford, druhý člen posádky a velitel lodi).“

Přistýání Gemini 9 s Eugenem Cernanem a Thomasem Staffordem 6. června 1966.Foto_: NASA

Přistání Gemini 9 s Eugenem Cernanem a Thomasem Staffordem 6. června 1966.Foto: NASA

To nejhorší však mělo teprve přijít – návrat do lodi: „Tápal jsem naslepo prsty po průlezu… Nasoukal jsem dovnitř nohy… Tom mě držel za nohu a nepoddajný skafandr se mnou zápasil jako živá bytost… S vypětím všech sil jsem získával milimetr po milimetru… Bylo to horší, než nacpat korkovou zátku zpátky do láhve šampaňského. Po nějaké době jsem byl napůl v lodi, napůl jsem trčel ven… Konečně se průlez bezpečně uzamkl. Dnes už snad mohu přiznat, že jsem brečel… Nemohl jsem do plic nabrat vzduch, před očima mi tančily skvrny, celým tělem mi prostupovala neskutečná, bodavá agónie.“

Kapitán okamžitě pustil do kabiny kyslík.

„S narůstajícím tlakem v kabině začal skafandr milosrdně povolovat… Sundal jsem si přilbu a nadechl se slaďoučkého kyslíku. Obličej jsem měl rudý jako ředkvičku… Jedno z železných pravidel, které jsme se učili při výcviku, znělo, že za žádných okolností se uvnitř kabiny nesmí rozptýlit voda, protože volně poletující vodní kuličky by mohly přivodit zkrat elektrických obvodů. Tom nezaváhal, popadl hubici připojenou k vodní nádrži, namířil ji na mě jako pistoli a několikrát mi do rozpálené tváře proudem stříkl chladnou tekutinu.“

Následovat budou texty Pan učitel v zemi mamutů a Nansen, nebo Štorch?

Titulní foto: Nansen se připravuje opustit loď Fram a vydat se pěšky k severnímu pólu.  Fotografie ze 14. března 1895 . Public Domain.

Print Friendly