Jaroslav Skála se stal legendárním bojovníkem proti alkoholismu. Stoleté výročí jeho narození je příležitostí připomenout nejen jeho originální metody léčby závislosti, ale i uvědomit si, že mají mnohem širší, vpravdě existenční význam také pro (i na alkoholu nezávislé) současníky.

Celý profesní život se Jaroslav Skála (*25. května 1916 v Plzni) věnoval alkoholologii (vědě o působení alkoholu na lidský organismus a s tím souvisejících problémech). V roce 1948 založil socioterapeutický klub KLUS (Klub usilujících o střízlivost) a v pražské nemocnici U Apolináře otevřel oddělení pro studium a léčbu alkoholismu. Zde pak před šedesáti pěti lety, v květnu roku 1951, zřídil i první „záchytku“ neboli ochrannou záchytnou stanici, jež se stala vzorem pro celý svět. Ve stejné době – ze solidarity k alkoholikům, které léčil – zcela přestal pít alkohol.

U Apolináře založil i vůbec první ochrannou záchytnou stanici, která se stala vzorem pro celý svět.

O svém životě napsal autobiografii Lékařův maraton (1998). V ní mimo jiné shrnuje svůj vklad do tzv. apolinářského programu za léta 1948-82, kdy ho vedl: dva tisíce hodin na psychoterapeutických skupinách s pacienty, dva tisíce hodin volných diskusí s nimi, patnáct set hodin přednášek pro ně, dva tisíce hodin nad jejich deníky a elaboráty, dvanáct set schůzek KLUSu. V pražské záchytce za třicet let jeho vedení ošetřili 180 tisíc lidí.

Roku 2000 obdržel Medaili za zásluhy. Zemřel v roce 2007.

Ale především: Skálova léčba závislostí od svého počátku zahrnovala prvky, které v obecnější podobě tvoří nutnou podmínku dalšího únosného vývoje lidské civilizace. Zde jsou některé:

Láska, která bolí

Snad i proto, že vedle medicíny vystudoval tělesnou výchovu, jak u Apolináře, tak později v léčebnách Dobronice, Lojovice a Červený Dvůr zavedl „kázeňský“ režim plný fyzické aktivity (počínaje časnou ranní rozcvičkou) a sportu, především přespolního běhu. Někteří absolventi odvykací kúry dokonce začali rekreačně běhat maraton…

O své náročnosti říkával: „Alkohol a drogy vůbec jsou nelítostný dravec. Tomu musí odpovídat metody boje. V anglosaských zemích jim říkají tough love – tuhá láska. A právě takové jsme vyvíjeli u Apolináře: že pacienty budeme spíš tvrdě trénovat než rozmazlovat.“

Jaroslav Skála na oslavě svých osmdesátin (s nynjěším primářem Kliniky adiktologie Petrem Popovem. Autor fotografie Oswald Schorm.

Jaroslav Skála na oslavě svých osmdesátin (s nynějším primářem Kliniky adiktologie Petrem Popovem. Autor snímku Oswald Schorm.

Princip tuhé lásky lze zobecnit a vyvést z psychiatrických mantinelů do všedního dne, vždyť v dnešní době plné nereálných očekávání může být největším důkazem lásky a humanismu schopnost odmítnout. A od přijetí nutnosti umět si říct „ne“ je už jen krůček k životní strategii dobrovolné skromnosti, ke které se Skála později opakovaně hlásil.

Vítězství v nedohlednu

Jakkoli zbavil zhoubné závislosti snad tisíce postižených, ani ty nejúspěšnější případy mezi nimi nikdy nepovažoval za definitivně vyléčené, ale „pouze“ za nepijící alkoholiky. Abstinování chápal jako nepřetržitě udržované aktivní příměří se závislostí uloženou ve zkušenostní paměti. V tomto smyslu i dlouholetí abstinenti byli pro něj neustále v léčení.

Tedy neplatí ono „zabili draka a pak dlouho a šťastně žili až do smrti“, jak končívají pohádky. Není většího omylu, než že „zlo“ lze jednou provždy porazit a pak už si jenom bezstarostně užívat plodů vítězství. Člověk je evolučně uhněten k vyhledávání slasti, kterou může dosahovat buď přirozeným, dlouhodobě přijatelným a prospěšným způsobem (téměř vždy spojeným s úsilím a překonáváním překážek), nebo umělou, chemickou spojkou, která ovšem bývá jen málokdy neškodná.

Alkohol a drogy vůbec jsou nelítostný dravec. Tomu musí odpovídat metody boje.

Navíc všechny ty „obskurní zkratky a berličky“ (Skálova slova) se zprvu tváří tak nevinně a v případě povolených drog (cukru, alkoholu, nikotinu) jsou tak dostupné…

Koneckonců Faust nebyl žádný vyvrhel, byl to obyčejný člověk.

Budoucnost tedy závisí na tom, v jaké poloze v onom nikdy nekončícím zápase ustavíme rovnováhu se svým vrozeným sklonem k neřestem.

Síla sdílení

Jaroslav Skála byl jedním z průkopníků skupinové psychoterapie u nás. „Skupina“ znásobila kapacitu terapeuta a zpřístupnila psychoterapii většímu počtu potřebných. Podstatný je zde prvek sdílení – nejen terapeuta, ale i problémů (často stydných) a jejich řešení. V širším pohledu představuje sdílení naději do budoucna: každý nebude moci mít svůj dům s bazénem, svoje auto, chalupu se zahradou, sadu vlastních instrumentů na všechno možné; i životní prostor a služby se budou muset nějakým způsobem sdílet. Stejně tak ovšem moc, odpovědnost, hodnoty.

Pominout ve skupině nelze proceduru určité resocializace lidí, které jejich závislost vytlačila na okraj společnosti. To vůbec není zanedbatelné ani v běžném životě – hustota obyvatel roste, soutěž o uplatnění nutí k většímu vypětí. Stavy (postavení, výsledky, obecně obrazy) se přeceňují, vztahy (komunikace, cesty k výsledkům, obecně procesy) se podceňují. Přitom budoucnost spočívá právě ve vztazích. Aby se soužití v době sílícího individualismu nezvrhlo v kolotoč nedorozumění a šarvátek, nutno si osvojit žádoucí sociální návyky včetně čehosi jako „skupinové cítění“.

Vůle a víra

V minulosti byl „pan doktor“ autoritou, o které se nepochybovalo – on léčil, pacient jen trpně dělal, co se mu řeklo. A když to nevyšlo, „tak se nedalo nic dělat“. Docent Skála pochopil, že (minimálně) u závislostí to takhle nefunguje: „Psychoterapie sice pacientovi všechno důkladně vysvětlí, ale pak po něm chce, aby tu hlavní práci na sobě udělal sám.“

A to je ono: bez aktivní účasti, bez vůle pacienta dostat se z toho, bez víry, že to dokáže, psychoterapie nemůže fungovat. Nicméně vůle vyléčit se stojí a padá s cílem celého toho úsilí: pro co bych se měl snažit, jakou to pro mě má cenu? A zase se dostáváme do obecné roviny – má vůbec smysl na sobě pracovat? Stojí mi za to život, jaký mi umožňuje společnost, stát, ve kterém žiji? Nakolik mohu být pánem svého osudu? Opravdu se vyplatí být pilný, poctivý, ohleduplný?

Zdrojů ubývá, lidí v pevně vymezeném prostoru přibývá, jejich nároky rostou. Žádná věda a technika je nemůže uspokojit, spíš naopak – potíže, které zpočátku vyřeší, s jistým zpožděním eskaluje v jiné podobě. Zákony přírody se nezmění a jejich znalost nepomůže, pokud se nezmění sám člověk. Skálovy zásady jsou součástí této přeměny.

(Nabízí se analogie, že moderní člověk je vlastně psychicky nemocný závislostí – na své výlučnosti v přírodě, na společenském statusu, na dommnělých potřebách – a k tomu navíc trpí utkvělou představou, že to všechno může mít levně a napořád.)

Vrtěti člověkem

Existuje nemálo lidí, kteří metody tuhé lásky považují za nedemokratické, za svého druhu sociální inženýrství, a tak se docent Skála ocitl mezi výlupky českého mašíblu (magoři, šílenci, blbi), jak je popsal psycholog Vladimír Borecký v knize Zrcadlo obzvláštního (1999). Jenže časy se mění – rozhodně nikoli k lepšímu – a hrozba budoucnosti, obávám se, si Skálovy zásady přímo vynucuje.

Ale jak na to? V době bujení iluzí o lidských právech a svobodách (a souběžného úpadku s nimi souvisejících povinností), jakož i imperativu marnotratnosti (nakupuj, podpoříš růst!) už sotva lze někoho silou nutit, aby se měnil, aby si odpíral. Na to musí přijít každý sám: Pochopit význam dobrovolné skromnosti, sdílení, ohleduplnosti. Nikdy nespočinout na vavřínech. Průběžně kultivovat smysl života. Z hloubi duše přijmout onu spinozovskou svobodu jako poznanou nutnost. A to nikoli jako obecnou proklamativní pravdu, ale uvnitř sebe sama, před svým osobním Rhodosem. Jinak, marná sláva, rod Homo navzdory všem svým znalostem skončí neslavně.

My protentokrát skončeme jednou z myšlenek Jaroslava Skály: „Dnes, kdy už se západní civilizace jako celek jakžtakž vypořádala s hmotnými problémy, spočívá její budoucnost v tom, jak se s realitou, kterou si vytvořila, vyrovná psychicky.“

Print Friendly