Objevitel krevního oběhu, William Harvey, nebyl jediným významným badatelem, který svůj objev zveřejnil až léta poté, co jej učinil. Vzpomeňme několik dalších „otálečů“. A i jejich důvodů k mlčenlivosti. (Viz Pumpa života.)

Vyhovět puzení poznávat. Přispět do společné pokladnice vědění. Zhruba takhle badatelé navenek vysvětlují, proč se dali na vědu a proč jsou do ní tak zažraní. V důvěrnějším styku pak ti zkušenější přiznají, že počáteční představy v nich časem musely ustoupit pohnutkám poněkud přízemnějším – Držet krok. Uspět. Dosáhnout uznání a skrze ně postavení. A třeba i být slavný. Až konečně ve zralém věku, po vystoupení z expresu vědeckého provozu, se některým z nich onen raný idealismus alespoň platonicky vrátil…

Ať už ale má vědec pohnutky k bádání jakékoli, aby vůbec měl šanci svoje touhy naplnit, musí mít možnost sdělit své výsledky odborné veřejnosti. Z tohoto pohledu je nepublikování dosažených výsledků aktem nejen osobně bolestivým, ale především z podstaty vědy nepřirozeným. Přesto k němu v minulosti docházelo. Z jakých asi důvodů?

Heliocentrismus

Mikuláš Koperník vystudoval v Itálii církevní právo a medicínu. Většinu života působil jako kanovník a lékař v pruském Frauenburgu (dnes Frombork v severním Polsku). Tam v relativním klidu provedl rozsáhlá astronomická pozorování i výpočty, tam také vytvořil svoji heliocentrickou teorii. Její nástin pochází z let 1512-16, bez matematiky vyšel roku 1530 v latinském spisečku Malý komentář Mikuláše Koperníka o hypotézách nebeských pohybů. O další popularizaci se zasloužil Koperníkův žák Rheticus vlastní knihou na toto téma z roku 1540.

Vydání úplné matematické teorie heliocentrismu však Koperník neustále odkládal z obavy před nepříznivou reakcí kléru. Nakonec to byl zase Rheticus, kdo Koperníka dostrkal k zveřejnění. Kniha O obězích těles nebeských vyšla (latinsky) v březnu 1543 v Norimberku. Země (a kolem ní Měsíc) zde stejně jako ostatní planety obíhají rovnoměrně kolem Slunce, přičemž oběžné doby už souvisejí s jejich vzdáleností od Slunce (čím je planeta dál, tím déle obíhá). Země pak kromě obíhání ještě rotuje kolem své osy. Výtisk Oběhů prý autor dostal do ruky v den své smrti v květnu 1543.

Dílo (jakkoli obmyslně věnované papeži Pavlu III.) se podle očekávání ocitlo na indexu, kde setrvalo necelá tři staletí; teprve roku 1822 Svatá stolice dovolila, že heliocentrická teorie smí být volně šířena.

Logaritmické tabulky

V letech 1604-22 pobýval v Praze švýcarský mechanik a astronom Joost Bürgi. Kromě stavby hodin zde vynalezl a zkonstruoval řadu přesných astronomických a geodetických přístrojů a pravděpodobně ještě před Galileem objevil časovou stálost kmitů kyvadla (základ kyvadlových hodin).

Jeho hlavním objevem se však hned v počátcích pražského pobytu stala metoda zkráceného násobení. Bürgi si totiž všiml, že sčítání v aritmetické posloupnosti za určitých okolností odpovídá násobení v posloupnosti geometrické a naopak. Na základě toho vytvořil zvláštní tabulky, které násobení a dělení redukovaly na jednodušší sečítání a odčítání.

V té době se samozřejmě počítalo ručně, takže třeba astronomický či astrologický výpočet mohl trvat několik dní. Kupci nebo lichváři zase počítali úlohy sice jednoduché, zato mockrát, takže i oni by jednodušší postup ocenili. Jenže Bürgi byl – řečeno s jeho pražským současníkem a přítelem Johannesem Keplerem – cunctator (váhavec) a secretorum suorum custos (strážce svých tajemství), takže nakonec „nechal dítě svého ducha na holičkách, místo aby je vzdělal pro veřejnost“.

Po Rudolfově smrti roku 1612 zase neměl na jejich vydání… Svoje logaritmické tabulky nakonec vydal až roku 1620 v Praze pod názvem Aritmetische und geometrische Progress tabulen. A to už bylo pozdě. Šest let předtím totiž něco podobného (navíc pod dodnes užívaným názvem logaritmy) vydal v Edinburghu skotský lord, statkář a matematik John Napier.

Gravitační zákon

Právě plyne jeden z dnů babího léta roku 1666. Na zahradní lavičce své rodné usedlosti Woolsthorpe ve východní Anglii posedává třiadvacetiletý bakalář svobodných umění Isaac Newton. Kupodivu není v té idyle rád, se svými myšlenkami by raději obcoval uprostřed ruchu kampusu… Jenže „jeho“ univerzita v Cambridgi je už druhý rok zavřená kvůli morové epidemii.

Kdoví, o čem dumá zrovna teď, když tu náhle kousek od něj – praví legenda – spadne se stromu jablko. A tu ho napadne: „To jablko přivábila bezpochyby Země. Ale její síla jistě nekončí u větve, ale sahá do podstatně větších výšek. Nemohla by dokonce držet Měsíc tak, aby neuletěl do vesmíru, ale kroužil kolem Země?“

Dále uvažoval asi takto: „Mám dvě soustředné koule, jednu s poloměrem dvakrát větším než má druhá. Vliv přitažlivosti, tedy tíhy, se jakoby rozloží po povrchu koulí. Jelikož dvakrát rozměrnější koule má čtyřikrát větší plochu, ‚zředí‘ se i tíže na tomto povrchu čtyřikrát… Tíže tedy ubývá se čtvercem vzdálenosti.“

Po dvouleté nucené klausuře na venkově se Newton vrátil na univerzitu, kde v roce 1669 získal profesuru matematiky. Přinejmenším od té doby také ve svých spisech, rozhovorech a občas snad i přednáškách používal jak gravitační zákon, tak diferenciální a integrální počet. K jejich publikování se ale neměl; v té době ho pohltily zejména optické výzkumy včetně konstrukce prvního zrcadlového dalekohledu či formulace korpuskulární teorie světla.

Dlouho ho přátelé přemlouvali, aby své poznatky o mechanice, gravitaci a matematice sepsal; astronom Edmund Halley dokonce nabídl, že uhradí jejich knižní vydání.

„To jablko přivábila bezpochyby Země. Ale její síla jistě nekončí u větve, ale sahá do podstatně větších výšek. Nemohla by dokonce držet Měsíc tak, aby neuletěl do vesmíru, ale kroužil kolem Země?“

Newtonovo (latinské) dílo Matematické základy přírodovědy vyšlo v roce 1687 a dodnes je považováno za nejvýznamnější dílo v dějinách fyziky.

Evoluce přírodním výběrem

Když v létě 1831 hledal kapitán Robert FitzRoy přírodovědce pro výzkumnou cestu kolem světa, byl mu doporučen dvaadvacetiletý Charles Darwin. Ten pak na dvojstěžníku Beagle navštívil Jižní Ameriku, řadu tichomořských ostrovů včetně Galapág, Nový Zéland a Austrálii, aby přes Mauricius a kolem Afriky dorazil zpět do Anglie. V říjnu 1836 Zvěda opouštěl s podlomeným zdravím (nejspíše Chagasova nemoc chycená v tropech) a množstvím jedinečného vědeckého materiálu.

V roce 1842 se přestěhoval na venkov jižně od Londýna a až do smrti tam žil jako soukromý badatel. Postupně napsal sedm větších a řadu menších prací. Svoji hlavní myšlenku, k níž prokazatelně dospěl už koncem 30. let, však stále tutlal. Přitom už od roku 1844, kdy mu bylo tak zle, že myslel na nejhorší, spočívá v hlubinách jeho sejfu zhutnělá podoba jeho podoby evoluční teorie.

Od roku 1856 už přátelé otevřeně naléhali, ať zveřejní alespoň její nástin. Marně.

V červnu 1858 však dostal rukopis, který mu mladší kolega Alfred Russel Wallace poslal z Malajsie k posouzení… Darwin se zhrozil. „I termíny, kterých (Wallace) používá, jsou názvy mých kapitol!“

Geolog Charles Lyell s botanikem Josephem Hookerem vymysleli šalamounské řešení: Na nejbližší schůzi Linnéovské společnosti (1. července 1858) přečtou Wallaceho dopis spolu se dvěma dosud soukromými písemnostmi Darwinovými (souhrnem, který poslal příteli, a oním konceptem z roku 1844).

V listopadu 1859 pak vychází kniha O vzniku druhů přírodním výběrem. Obsahuje nezvratné důkazy, že rozmanitost živého světa nebyla stvořena a ustavena neměnnou, nýbrž vyvinula se během věků ustavičným bojem živočišných druhů i jedinců uvnitř druhu o přežití. Ani živočichové téhož druhu se totiž nerodí naprosto stejní; nejúspěšnější pak jsou ti, jejichž odlišnost nejlépe vyhovuje daným životním podmínkám. A ti svou výhodu přenesou na potomky.

Všech 1250 výtisků jen zasyčelo. Církev šílela najmě nad myšlenkami o „nízkém“ původu člověka, ale vývoj poznání nezastavila. Charles Darwin zemřel roku 1882 jako uznávaný muž.

Proč asi mlčeli?

Mikuláše Koperníka evidentně brzdil strach, bazální pud sebezáchovy, vždyť on by ztratil nejen postavení a dobré bydlo, ale dost možná i život. Tím spíš, že Vatikán tehdy běsnil nad právě zrozeným protestantismem (který, ač v lecčems pokrokovější, heliocentrismus nenáviděl úplně stejně). Koneckonců tři roky po Koperníkově smrti byl literát, překladatel a knihtiskař (vydával mj. Rabelaise) Étienne Dolet v Paříži po krutém mučení oběšen a poté spálen na hranici oficiálně za to, že v jeho překladu Platona našla inkvizice větu (kterou tam pronáší Sokrates): „Po své smrti budeš pouhé nic.“ Názor, že Země není středem všehomíra, po desetiletích přivedl na hranici Giordana Bruna (ten ovšem šel ještě dál než Koperník a hlásal mnohost sluncí i světů podobných lidským), jakož i opakovaně zatopil Galileovi…

V případě logaritmických tabulek strach nehrál roli, vždyť šlo o ryzí matematiku, na které dokonce ani církvi nemohlo nic vadit, tam podle mého názoru převládl obyčejný nezájem – Joost Bürgi byl v podstatě živnostník a význam publikování vědeckých výsledků nedoceňoval.

Mikuláše Koperníka evidentně brzdil strach, bazální pud sebezáchovy, vždyť on by ztratil nejen postavení a dobré bydlo, ale dost možná i život.

Isaac Newton, ten bezkonkurenční přírodovědný veleduch své doby, zase nejspíš považoval rozřešenou věc za mrtvou; jeho myšlení pádící vpřed k novým výzvám neznáma se (v jeho mladších letech) jen stěží dalo zastavit, natož obrátit zpátky.

Nu a Charlese Darwina, jakkoli tušil, že svojí teorií u církve narazí, zadržovala především kromobyčejná vědecká poctivost. Získaná kvanta faktů mu nestačila, chtěl další. Pokud náhodou do jeho teorie nezapadaly, nedal si pokoj, dokud rozpor nevysvětlil. A tak dál a dál hromadil data, korespondoval s vědci i laiky z celého světa, pozoroval přírodu, choval zvířata a pěstoval rostliny, aby lépe pochopil záhady dědičnosti… Silnější než důkladnost se nakonec ukázala být jen jeho osobní ctižádost.

Věřme, že v dnešní době jsou důvody nepublikování vědeckých výsledků ryze věcí jejich kvality.

Titulní foto: Astronom Koperník rozmlouvá s Bohem, autor: Jan Matejko (1838–1893), Public Domain.

 

 

 

 

Print Friendly