Univerzita, nebo továrna na kompetence?

Věčné porovnávání a žebříčkování může být zhoubné, kompetence bez vědomostí jsou prázdné, tradiční ideje univerzit a touha po poznání naopak nezbytné. Co si myslí o současném i budoucím stavu vzdělávání, vědy a výzkumu Václav Velčovský, náměstek ministryně školství, mládeže a tělovýchovy pro řízení sekce operačních programů?

Změnily evropské dotace i kvalitu škol, nebo šly investice jen do „železa a betonu“? 

Evropské dotace představují nástroj. Podívejme se kupříkladu na univerzity, které vybudovaly nové kampusy – třeba Filozofická fakulta v Ústí nad Labem, Lékařská a Farmaceutická fakulta v Hradci Králové, také Masarykova univerzita a další. Ano, investice šly do zlepšení podmínek pro výuku a pro vědu. Následně je na vědecko-výzkumné politice školy, aby je efektivně využila. Věřím, že novela vysokoškolského zákona, již na konci ledna schválila Poslanecká sněmovna, umožní školám nastavit mechanismus měření jejich kvality a že se ukáže i přínos a využití potenciálu investic z operačního programu.

Nicméně, volání po obecné vzdělanosti, tedy původním poslání univerzit stále slábne. A to i v Evropě, USA. Jako by hlavním úkolem bylo vychovávat lidi pro pracovní trh, varuje to mnoho předních intelektuálů. Jaký je váš názor?

Je to podobné jako s již zmíněnou konkurenceschopností. Jestliže tvrdíme, že máme vychovávat absolventy pro pracovní trh, tak musíme dodat, že vzděláváme lidi pro svět za deset, patnáct let. Troufám si tvrdit, že nikdo nedokáže predikovat, kde v té době budeme a jaké budou potřeby našeho světa. Vycházejí mi z toho dvě cesty: Buď budeme podporovat tradiční poslání univerzit a výchovu k univerzálním hodnotám, které hájíme a chceme posilovat, nebo na ně rezignujeme a budeme se zaměřovat výhradně na takzvané kompetence.

Které tolik kritizuje například rakouský filosof Konrad Liessmann.

A myslím si, že docela trefně. Kompetence ve smyslu připravenosti řešit problémy a životní situace jsou podle mě prázdná skořápka. Sice nutná a potřebná, ale prázdná. Pokud za ní není znalost a detailní vhled, jen kloužeme po povrchu a vzdělanost nahrazujeme „orientací“ nebo „připraveností“ bez názoru, osobní angažovanosti či věcné argumentace.

Bylo by užitečné, kdyby se mezi vysokými školami vydělily ty spíš praktické, které musí absorbovat všechny zájemce o studium (jichž má být ještě víc), a vedle nich „pravé“ univerzity, jež nabídnou „tradiční“ vzdělání, vrátí se k onomu univerzitnímu ideálu?

Tato oblast nespadá do mé věcné gesce, nicméně se domnívám, že tato diverzifikace přirozeně vyplyne z faktu, že ne všechny vysoké školy získají institucionální akreditaci. Dostanou ji ty, které představují špičky ve svém oboru, a univerzitám poskytne velkou míru svobody, ale také zodpovědnosti a může jim umožnit vrátit se k ideji univerzity jako universitas, tedy všeobecnosti či společenství. Vidím zde velkou příležitost.

Budou o to mít školy a jejich vedení, popřípadě studenti zájem?

Návrat k tradičním hodnotám či jejich posilování přece neznamená cestu proti proudu času. Jde spíše o myšlenkové nastavení, tvůrčí kvas, které univerzita podporuje. Ovlivňuje je kvalita pedagogů, vědecko-výzkumných pracovníků, vědecký i studentský život na škole, granty nebo mezinárodní spolupráce, které evropské dotace podporují. Tyto aktivity mohou nepřímo podtrhnout vědomí, že kromě praktické aplikovatelnosti oborů tu máme i vědění, které má samo o sobě hodnotu.

Oddělujete tedy vědění, vzdělanostní základ a odborné vzdělání?

Ano, vědění, osvojování znalostí, objevování, analyzování, vhled do problémů vidím jako samostatnou disciplínu, jako určitou lidskou univerzálii. Můžeme ji označit jako touhu po poznání a jeho hloubce. Možná to zní příliš pateticky, ale věda je propracované a obecné empirické a rozumové poznávání vlastní právě člověku. Ať už se bavíme, jak metaforicky řekl Ernst Gombrich, o vědách exaktních, které objevují „to nové“, anebo o vědách humanitních, které oživují to, co by jinak zůstalo „mrtvé“.

Jste příznivcem narůstajícího počtu vysokoškoláků, jejž provází devalvace studia?

Jsme z dlouhodobé perspektivy svědky velkých proměn vzdělávacího systému, o nichž píše například Jan Keller a Lubor Tvrdý v monografii Vzdělanostní společnost. Zatímco 19. století se neslo v duchu ideje chrámu vzdělanosti vyhrazeného málo početným elitám a mající hodnotu pro sebe sama, padesátá léta 20. století vnímala vzdělání jako výtah, nástroj společenského etablování a „vyšvihnutí“ do vyšších společenských vrstev. Naše vysokoškolské vzdělávání teď Keller s Tvrdým označují jako pojišťovnu či instituci pro dozrávání dětí, jako posun povinné školní docházky. To je stav, do kterého se společnost dostala, a vysoké školy na něj musí reagovat. Nehodnotím, jestli je to dobře, nebo špatně. Taková jsou sociologická data.

Nicméně souvisí s hodnotami společnosti.

Z mého osobního pohledu je naše současná společnost pod tlakem na výkon a výkonnost, který je často až samodestruktivní. Máme nutkavou potřebu pořád srovnávat, sestavujeme žebříčky a sledujeme, jestli jsme náhodou nepoklesli, jestli naši sousedi jsou na tom hůř nebo lépe než my. Ale skutečně musíme? Naši potřebu pořád se měřit a porovnávat vnímám jako do jisté míry zhoubnou – tak, jak ji v bajce o lilii charakterizoval Soren Kierkegaard. Nejznámějším mezinárodním porovnáváním v oblasti gramotností jsou testy PISA. To, že propady jednotlivých zemí a testovaných oblastí mohou být zapříčiněny nejasnou, respektive nevalidní metodologií, je dnes už v odborné obci známé. Nechci říct, zavřeme se do slonovinových věží, ale nadechněme se a najděme hodnotu v našich činnostech jako takových. Prospělo by nám to.

Momentálně zažíváme takzvanou třetí civilizační – digitální – revoluci. Jaký je váš názor na Khanovu akademii a další způsoby vzdělávání přes internet?

Otázka je, co od digitálních technologií chceme. Jsem přesvědčený, že role učitele či vědce jako průvodce, paidagogos, je nezastupitelná. Digitální technika ji může zprostředkovat, ale ne nahradit. Nedovedu si představit, že by osobní konzultace nebo diskuse mohl zastoupit internet, skype nebo jakékoliv jiné médium. Khanova akademie ve své podstatě převedla frontální výuku do webového prostoru a doplnila ji o testy a síťování studujících. Není to plnohodnotná náhrada edukačního procesu, vždyť popírá, že člověk je sociální zvíře s nutností osobní, osobnostní interakce.

Rozhovor s Václavem Velčovským v plném znění najdete v dubnovém vydání časopisu Vesmír.

Titulní foto: Stanislav Vaněk  

 

 

Print Friendly