Když fyzik Christiaan Huygens sestrojil s bratrovou pomocí dalekohled, který zvětšoval asi padesátkrát, samozřejmě jej namířil i na Saturn. A na podivný útvar kolem něj, který do té doby nikdo neuměl objasnit. Od objevu Saturnova prstence uplynulo 360 let.

Od konce roku 1609, kdy jako první mezi vědci namířil na oblohu dalekohled (vlastnoručně sestavený, zvětšující asi třicetkrát), musel si Galileo připadat jak v Jiříkově vidění. Všechno vypadalo jinak – kolem Jupiteru obíhají hned čtyři satelity, Měsíc je posetý krátery, Venuše prochází lunoidními fázemi, na Slunci vyvstávají a zanikají skvrny, Mléčná dráha sestává z bezpočtu hvězd…

Ani Saturn, na který došla řada v červenci 1610, v tomto ohledu nezklamal. V dalekohledu se jevil jako rozmazaný žlutavý kotouč, na který z obou stran téměř doléhaly dva menší. Galileo podobně jako předtím u Jupiteru usoudil, že jde o měsíce (přirovnával je ke dvěma sluhům, kteří věrně doprovázejí starého Saturna na jeho cestě vesmírem a z obou stran ho podpírají). Podle dobových zvyklostí skryl výsledek svého pozorování v těžce řešitelném anagramu: smaismrmilmepoetalevmibunenugttaviras.

Smysl tohoto rébusu Galileo objasnil koncem roku 1610: „Písmena, kombinovaná ve správném pořadí, říkají tolik: Altissimum planetam tergeminum observavi – Pozoroval jsem, že nejvyšší planeta je trojitá („nejvyšší“ znamená nejvzdálenější tehdy známá, FH). A toto jsem s velkým obdivem pozoroval: Saturnus není hvězda jednotlivá, ale tři dohromady, téměř se dotýkají a jsou vůči sobě zcela nepohyblivé a sestaveny na způsob oOo. Ta uprostřed jest mnohem větší než postranní; jsou položeny jedna na východ, druhá na západ v téže přímce.“

Mudrc (pravděpodobně Galileo Galilei) studující zemský globus. Zdroj: Welcome Trust. CC BY 4.0

Mudrc (pravděpodobně Galileo Galilei) studující zemský globus. Zdroj: Welcome Trust. CC BY 4.0

Jaké však bylo Galileovo překvapení po dvou letech, když na známém místě spatřil jen samotnou planetu. „Sluhové“ zmizeli – aby se za další rok znovu ukázali, avšak v podobě, jež připomínala tvarem uši. Konstelace z roku 1616 byla z jím pozorovaných nejnávodnější: „Oba průvodci již nejsou malé a zcela přesné koule… jsou nyní mnohem větší, i když nevypadají jako koule. Jsou to dva půlměsíce, oddělené od Saturnu – jenž je jako vždy zcela kulatý – dvěma poněkud tmavšími trojúhelníky.“ Jenže s časem začali průvodci zase „ubývat“ a v roce 1626 zcela zmizeli. Zmatený učenec se potom Saturnu dál nevěnoval. (Dnes víme, že periodicita změn vzhledu prstence vůči Zemi činí polovinu oběžné doby Saturnu kolem Slunce, tedy asi patnáct let.)

Nový útvar ve vesmíru

V roce 1652 – to už byl Galileo deset let po smrti – se do konstrukce dalekohledu pustil mladý holandský fyzik Christiaan Huygens. Během tří let sestrojil s bratrovou pomocí přístroj, který zvětšoval asi padesátkrát a především měl oproti tomu Galileovu méně optických vad. Samozřejmě došlo i na Saturn, o jehož tvarových rozmarech se mezi astronomy všeobecně vědělo. Výsledky stály za to. Napřed Huygens v pojednání De Saturni Luna Observatio Nova z roku 1656 oznámil objev Saturnova měsíce (později ho nazval Titan). Současně zde popsal svoji utajovanou domněnku o Saturnu. Jak jinak než anagramaticky: aaaaaaacccccdeeeeeghiiiiiiillllmmnnnnnnnnnooooppqrrstttttuuuuu.

Přesunem písmen do správného pořadí vznikne věta: Annulo cingitur, tenui, plano, nusquam cohaerente, ad eclipticam inclinato – (Saturn) Jest opásán tenkým rovinným prstencem, jenž nikde s ním nesouvisí a je nakloněn k ekliptice.

Toto rozluštění Huygens sice soukromě prozradil několika přátelům, avšak zveřejnil ho až v roce 1659 v díle Systema Saturnium: Také já jsem toužil spatřit tyto divy nebe, o nichž psal Galileo a jiní učenci. Měl jsem však jenom malý dalekohled, a tak jsem se dal do práce, abych se naučil umění vytvořit vhodná skla, nikterak jsem nelitoval. Po zdolání velkých překážek (neboť toto umění má větší zásobu obtíží než je patrno na první pohled) podařilo se mi konečně zhotovit čočky, které mi umožnily získat poznatky, o nichž píši v tomto pojednání. Bez odkladu namířil jsem dalekohled na Saturna a zjistil, že se věci mají jinak, než jak dosud myslela většina pozorovatelů. Neboť se zdálo, že oba postranní přívěsky, lpící na Saturnu, nebyly dvě planety, nýbrž něco zcela odlišného, zatímco úplně stranou od nich, ve větší vzdálenosti od Saturna, byla planeta, obíhající kolem něho v šestnácti dnech. Existence této planety byla až dosud neznáma. Podle moudré rady význačného učence Johannese Capellanuse, vynikajícího jak schopnostmi, tak charakterem, jsem upozornil již před třemi roky hvězdáře na svá pozorování. 5. března 1656 (na jiném místě uvádí 25. března 1656, což se zdá být správnější, FH) jsem oznámil výsledek svých pozorování o Saturnově měsíci (neboť tak jsem správně nazval novou hvězdu) a současně hypotézu vysvětlující onen druhý úkaz na Saturnu. V tomto druhém případě jsem však přeházel pořadí písmen, aby tím bylo vždy možno dosvědčit, že jsem s tímto úkazem nebyl neobeznámen a rovněž aby i ostatní byli takto vedeni k uveřejnění výsledků svých pozorování a nemohli si stěžovat, že sláva objevu jim byla urvána.“

Christiaan Huygens na obraze Caspara Netschera (cca 1639–1684). Zdroj. Public domain.

Christiaan Huygens na obraze Caspara Netschera (cca 1639–1684). Zdroj: Public domain.

Zatímco Galileo s Jupiterovými satelity měl vzor v Zemi s Měsícem, tvar prstence byl ve vesmíru zcela nový, nečekaný, těžko uvěřitelný. Huygens si byl dobře vědom, jak nestravitelný objev kolegům předkládá, a proto vysvětluje: „Myslím, že budu nucen čelit námitkám těch, kteří budou považovat za divné a snad i nerozumné, že jednomu z nebeských těles přisuzuji tvar, jaký až do nynějška u žádného z nich nebyl zjištěn. Až dosud bylo považováno za jisté, jakoby stanoveno zákonem přírody, že tělesa nebeská mohou mít jedině kulatý tvar, vystavuji se tedy vážným výtkám, když tento pevný a stálý kruh (neboť za takový ho považuji) kladu kolem Saturna, aniž ho však s ním spojuji jakýmikoli pouty, a přitom si představuji, že zůstává stále ve stejné vzdálenosti na všech stranách a společně se Saturnem se rychle otáčí. Tací lidé (kteří budou činit námitky) nechť uváží, že nevynalézám tuto hypotézu ze své fantazie, jak činí hvězdáři s epicykly, které nikde na nebi nejsou, ale že ten kruh vidím jasně svým zrakem, kterým samozřejmě rozeznávám tvary všech jiných věcí. Konec konců není příčiny, proč by některé nebeské těleso nemohlo mít tento tvar, který, i když není sférický, ale alespoň kulatý a zcela dobře se může pohybovat kolem nějakého středu, jako kdyby mělo tvar kulovitý. Neboť jistě méně překvapuje, že takové těleso má tento tvar než nějaký jiný, absurdní a zcela nehezký.“

Autor pak končí poznámkou: „Nechť tedy nikdo nepovažuje za absurdní věc, jakou vidíme v případu Saturnově, nechť raději s uctivou bázní pohlíží k moci a majestátnosti přírody, která, předvádějíc nám opětně nové ukázky své činnosti, nás takto upozorňuje, že ještě více zůstává skryto.“

Titulní foto: Saturn na snímku zkombinovaném z různých záběrů, které pořídil Hubbleův teleskop. Zdroj: NASA/E. Karkoschka (University of Arizona), Public domain.

Čtěte také Návod k vábení náhod.

 

 

Print Friendly