Slavný objevitel stop neandrtálců v jeskyni Šipka, archeolog Karel Jaroslav Maška, je zářným výhonkem fenoménu, který lze nazvat učitelská věda. Připomeňme si alespoň několik z dlouhé řady dnes už pozapomenutých učenců, kteří dennodenně vzdělávali (nepříliš vstřícné) žáky a vědecké práci se přitom mohli věnovat jen po večerech a nedělích či o prázdninách.

Jak vznikla učitelská věda? Placená vědecká místa bývala před sto a více lety spojena výhradně s vysokými školami, které u nás počátkem 19. století fungovaly dvě (pražská univerzita, pražská technika), do první světové války pak přibyly další čtyři (roku 1849 vysoká škola báňská v Příbrami, 1869 česká technika a 1882 česká univerzita v Praze, 1899 technika v Brně). Výzkumné ústavy neexistovaly. Naproti tomu míst na gymnáziích, reálkách a průmyslovkách se nabízelo o nějaké dva řády víc, takže není divu, že vědychtiví vzdělanci nacházeli uplatnění právě tam.

Šťastlivci

Cesta odborně aprobovaných pedagogů do vědeckého světa mívala různou dynamiku. Ti nejtalentovanější, nejdychtivější a také nejšťastnější středním stupněm jenom prosvištěli. Emanuel Rádl, autor „nepochybně celosvětově nejznámější knižní práce, která kdy vyšla z rukou českého biologa“ (Stanislav Komárek), totiž Dějin biologických teorií novověku I-II (německý originál 1905, 1909, česky 1909, anglicky 1930, španělsky 1931), začínal jako středoškolský učitel biologie v Plzni, Pardubicích a Praze, pokračoval jako docent fyziologie smyslových orgánů zvířat na české univerzitě a skončil jako profesor filosofie na Univerzitě Karlově a jeden z nejvýznamnějších českých meziválečných filosofů.

Topolog světového významu Eduard Čech (1893-1960) po třech letech na reálkách v Praze odešel na univerzitu do Brna a odtamtud do Prahy, kde vedle přednášení na UK založil a vedl Matematický ústav Československé akademie věd.

Matematikem byl také Václav Hlavatý (1894-1969), který po čtyřech letech na reálkách v Lounech a Praze působil na Univerzitě Karlově a od roku 1948 na univerzitě v americkém Bloomingtonu. Tam se proslavil řešením Einsteinových rovnic pokoušejících se sjednotit gravitační a elektromagnetické pole.

Zoolog Julius Komárek (1892-1955) po pěti letech vyučování na obchodní akademii v Praze (během nichž se habilitoval na UK) založil v roce 1921 (a dlouho potom vedl) Státní výzkumný ústavu pro ochranu lesů, kde jako první v střední Evropě nařídil letecké práškování proti hmyzím škůdcům (1926). Současně přednášel na UK, posléze jako profesor. Zasloužil se o zřízení národních parků v Tatrách a na Šumavě. Legendární je jeho mnohokrát vydaná kniha Milování v přírodě (1946).

Julius Komárek: Milování v přírodě, vydání z roku 1947, nakladatelství Za svobodu.

Julius Komárek: Milování v přírodě, vydání z roku 1947, nakladatelství Za svobodu.

Poslední „skokan“ této kapitolky fyzik Viktor Trkal (1888-1956) si své tři roky na stupínku odbyl těsně před první světovou válkou jako profesor reálky v Praze, odkud přešel na Přírodovědeckou fakultu UK (dvakrát byl jejím děkanem). Proslulá je zejména jeho práce o turbulentním proudění nestlačitelné viskózní tekutiny.

Jak vidno, v této kategorii převládají vědci v oborech materiálně nenáročných, vyžadujících (vedle talentu a vzdělání samozřejmě) v podstatě jen tužku a papír – matematici a fyzikální teoretici.

Trpělivostí k úspěchu

Nicméně zdaleka ne všichni školní vědci uspěli tak rychle. Po vzniku ČSR bylo pro bádavé učitele hotovým darem z nebe založení několika dalších vysokých škol (v čele s Masarykovou univerzitou v Brně) a řady státních výzkumných ústavů (geologický, hydrologický, meteorologický, radiologický, lesnický, různé ústavy zemědělské, potravinářské, technické).

Mezi povýšenými středoškolskými profesory se také začínají objevovat zástupci oborů takříkajíc materiálnějších než matematika a teoretická fyzika – experimentální fyzika, chemie, vědy o životě, vědy o Zemi.

Z plejády velkých jmen, kterým vzestup trval řekněme deset let a více, alespoň některá:

František Augustin (1846-1908) deset let učil na středních školách v Praze, pak se tamtéž habilitoval na české univerzitě, kde se posléze stal prvním profesorem meteorologie a klimatologie.

Vytrvalcem mezi středoškolskými profesory byl Jan Nepomuk Woldřich (1834-1906), který byl po čtyřiatřiceti letech učení na Slovensku a v Rakousku (naposledy na akademickém gymnáziu ve Vídni) jmenován – devětapadesátiletý – rovnou řádným profesorem geologie a paleontologie na české univerzitě v Praze.

Syn slavného buditele Vojtěch Šafařík (1829-1902) začínal jako profesor na české reálce v Praze a pak na soukromé obchodní akademii ve Vídni, aby se po značném úsilí stal prvním českým učitelem chemie na pražské technice a nakonec profesorem chemie a deskriptivní astronomie na české univerzitě v Praze.

Cyril Purkyně (1862-1937), vnuk Jana Evangelisty Purkyně, třináct let působil na učitelském ústavu v Plzni, odkud byl jmenován profesorem mineralogie a geologie na české technice v Praze, aby se roku 1919 stal prvním ředitelem Státního geologického ústavu tamtéž.

František Nachtikal (1874-1939) přes dvacet let učil na středních školách v Praze a hlavně v Brně, kde se posléze stal profesorem na technice (a kde roku 1922 vydal vlivnou knihu Princip relativity). Kariéru tento plodný autor učebnic a popularizátor završil jako profesor technické fyziky a přednosta Fyzikálního ústavu ČVUT.

Josef Podpěra (1878-1954) až do první světové války učil na reálce v Brně, po návratu ze zajetí v Rusku byl jmenován profesorem na Masarykově univerzitě, kde vybudoval botanický ústav a botanickou zahradu.

Na rozdíl od systematického botanika Podpěry jeho mladší kolega Rudolf Dostál (1885-1973) tíhl spíše k botanice experimentální, v níž dosáhl světového věhlasu. Na středních školách v Praze a Třeboni odučil jedenáct let, potom přesídlil do Brna, kde přednášel na Vysoké škole zvěrolékařské (byl i jejím rektorem) a VŠ zemědělské.

Rovněž botanik Zdeněk Černohorský (1910-2001) deset let učil na reálkách v Českém Krumlově, Mělníku a Praze; ihned po válce získal docenturu na VŠ zemědělské při ČVUT, nakonec působil jako profesor botaniky na UK.

Věční čekatelé

Další badatelé působili na středních školách celý život; do oficiálních vědeckých struktur se buď nedostali, nebo se o to ani nesnažili a vědu pěstovali jako ryzího koníčka. Kdoví, možná si tím zajistili klidnější život… (O tom, jaký vztah panoval mezi bádajícími učiteli usilujícími o svůj vzestup a těmi ostatními, vypovídá jedna ze vzpomínek výše zmiňovaného profesora Dostála: Když po úspěšné habilitaci v Praze vstoupil do sborovny třeboňského gymnázia, kde učil, všichni kolegové do jednoho se prý místo gratulace demonstrativně odvrátili.)

Johann Mendel (1822-1884) předtím, než se stal opatem, čtrnáct let vyučoval přírodopis a fyziku na reálce v Brně a své průkopnické pokusy s křížením hrachu prováděl doslova po škole.

Učitel Gregor Johann Mendel. Zdroj? Welcome Trust. CC BY-SA 4.0

Učitel Gregor Johann Mendel. Zdroj: Wellcome Trust, CC BY 4.0

František Polívka (1860-1923) skoro čtyřicet let učil na gymnáziu v Olomouci a pak řediteloval na reálce tamtéž. Sestavil dnes už legendární Názornou květenu zemí koruny české (1899-1903), obsahující přes 3000 ilustrací (převážně od Adolfa Kašpara).

Josef Uličný (1850-1913 téměř celý život vyučoval na středních školách v Táboře, Brně, Havlíčkově Brodě, Třebíči a přitom náruživě studoval všeliké šnečky a slimáčky. Pionýrská monografie Měkkýši čeští (4 sešity, 1892-95) z něho udělala zakladatele naší malakozoologie.

František Klapálek (1863-1919), postupně profesor gymnázií v Litomyšli, Třeboni a Praze, spoluzaložil (1904) a patnáct let vedl Českou společnost entomologickou. Autor oblíbené knihy Ze života hmyzu (1908). V roce 1914 jako první přeložil (a vlastním nákladem vydal) Darwinovo dílo O původu druhů.

Entomolog Alois Dichtl (1882-1936) učil přírodopis na gymnáziích v Praze, Uherském Brodě, Prostějově, Třebíči a nakonec v Brně. Vedle studií o motýlech napsal první českou ekologickou příručku Živočišná oekologie (1924).

Chemik Alexandr Sommer-Batěk (1874-1944), muž širokého záběru (například v oblasti zdravého životního stylu), celý život působil jako profesor na průmyslovkách v Plzni a Praze. Je hlavním autorem moderního českého názvosloví anorganické chemie (přijato 1918).

Blouznivci našich škol

V přeletu nad učitelskou vědou nelze opomenout pedagogy základních škol. Ti za sebou mívali zpravidla jen učitelský ústav, v podstatě střední školu pedagogickou. Soustřeďovali se zejména na sběratelskou, terénní, popisnou až osvětově-popularizační, víceméně vlastivědnou složku přírodních věd.

Karel Kněžourek (1857- 1920) působil postupně jako učitel a řídící učitel ve Starkoči u Čáslavi a v nedalekých Žlebech. Autor populárního Velkého přírodopisu ptactva I, II (1910, 1912).

Karel Anděl (1884-1948) vedle celoživotního vzdělávání pražských žáčků spoluzaložil roku 1917 Českou astronomickou společnost. Nakreslil světoznámou mapu Měsíce Mappa Selenographica (1926), za kterou byl po něm pojmenován jeden z kráterů Měsíce.

Kráter Měsíce, pojmenovaný po Karlu Andělovi. Autor: Lunar Orbiter, Public Domain

Kráter Měsíce, pojmenovaný po Karlu Andělovi. Zdroj: Lunar Orbiter, Public Domain

Václav Melzer (1878-1968) to přes různé učitelské štace na Domažlicku dotáhl na ředitele měšťanky ve Kdyni. Svým objevem činidla jodjodkalichloral (Melzerovo činidlo) pro barvení výtrusů hub (původně vyvinutého k rozpoznávání holubinek) se řadí k nemnoha českým mykologům světové proslulosti. Autor oblíbené příručky Praktický houbař (1919).

Výjimečným panem učitelem byl Rudolf Maximovič (1886-1963), který působil čtrnáct let v rodném Golčově Jeníkově a okolí, přičemž intenzivně studoval zoologii i botaniku a zároveň publikoval a přednášel o ochraně přírody. Roku 1922 ho ministr školství a národní osvěty jmenoval generálním konzervátorem státní péče o ochranu přírody a přírodních památek, vlastně prvním profesionálním pracovníkem státní ochrany přírody v Československu. Zde působil do léta 1948, kdy musel odejít do penze, nicméně první zákon o komplexní ochraně přírody u nás z roku 1956 vychází z jeho celoživotní práce.

VĚDA a věda

Závěrem se nelze nezamyslet nad vrstevnatostí vědy. Dnes se u nás stále omílá termín excelence. Jenže věda má mnoho úrovní, od nóbl nobelovské (považované za nejvyšší) k té každodenní, „prachsprosté“. Otázka potom zní: Může existovat vrchol (vědecké) pyramidy bez široké a stabilní základny? Ať tak či tak, zasloužilých představitelů české učitelské vědy je mnoho a nelze ani pomyslet, že by se tady dostalo na všechny. Asi jediné, co můžeme každý udělat, je vyslovit jim alespoň en bloc obdiv a uznání.

Viz též text Průzkumník lidského úsvitu

 

 

 

 

Print Friendly