„Ve vrstvě popele lidská dolní čelist.“ Lopotná cesta, strohý záznam, sladká odměna: Nález, vykopaný z hloubky půldruha metru, jej rázem katapultoval mezi archeologickou smetánku. Karel J. Maška, objevitel prvních stop neandertálců a největšího pohřebiště kromaňonců, zemřel právě před 100 lety.

V den nálezu – 26. srpna 1880 – bylo Maškovi bez dvou dní devětadvacet. Pocházel z Blanska, kde místní lékař Jindřich Wankel (později nazývaný otcem moravské prehistoriografie) právě založil „kenozoické (třetihorní) laboratorium“ s vlastnoručně sestavenou kostrou jeskynního medvěda.

Kružítko a krumpáč

Po univerzitních studiích ve Vídni složil Maška státní profesorskou zkoušku z matematiky a deskriptivní geometrie.

V roce 1878 nastoupil místo profesora na reálce v Novém Jičíně a hned se v novém působišti poohlížel, kde by se daly hledat stopy dávného člověka. Starosta mu poradil vápencový vrch Kotouč jižně od Štramberka.

Nejvíc nálezů tam mladému učiteli vydaly dvě jeskyně – Čertova díra a Šípová díra, řečená Šipka: Kamenné nástroje, zvířecí kosti se stopami ohně a násilí.

Právě v jedné z postranních chodeb Šipky narazil Maška napřed na zbytky ohniště a pod ním našel onen jedinečný kousek spodní čelisti neandrtálského dítěte s několika zuby, starý asi 50 tisíc let.

Štramberk, vrchol Kotouč, jeskyně Šipka na severním úbočí. Daniel Baránek, CC BY-SA 3.0

Štramberk, vrchol Kotouč, jeskyně Šipka na severním úbočí. Zdroj: Daniel Baránek, CC BY-SA 4.0

Šipecká čelist poskytla první přímý důkaz přítomnosti neandrtálce na území rakousko-uherské monarchie.

Maška o něm pro Ottův slovník naučný napsal: Tento člověk žil na Moravě spolu s mamutem, nosorožcem, …  jeskynním medvědem… Živil se lovem, znal oheň a dovedl si z kamene zhotovit některé nástroje a zbraně, zejména plochá, jednostranně otloukaná škrabadla a přihrocené sekyrky a kopí. Umělé výrobky z kostí nedělal. Jediným přímým dokladem člověka toho jest úlomek dolejší čelisti dětské z jeskyně Šipky. Jeví podstatné odchylky od novějších čelistí lidských, nemajíc brady, ale vynikajíc tloušťkou a silně vyvinutou spodní plochou. Chorobných známek nemá. Mnozí tvrdí, že tento člověk ještě nemluvil artikulovanou řečí.

Roku 1889 na antropologickém kongresu ve Vídni triumfálně obhájil svůj názor, že mamut a pravěký člověk žili na Moravě vedle sebe a že pralidé mamuty lovili. Dva roky nato se stává členem České akademie věd a umění.

Neandertálci a kromaňonci

To už ale pátral jinde. V roce 1882, poté, co v domě místního děkana uviděl několik nálezů, začal s průzkumem vápencové lokality Skalka u Předmostí, dnes součásti Přerova (název Přerov pochází ze staroslovanského názvu Prarov, což leccos napovídá).

Maška tam pracoval dvanáct let a osobně ze země vydoloval tisíce pravěkých přírodnin i artefaktů. Nejvýznamnější nález učinil v roce 1894, samozřejmě o prázdninách – odkryl hromadný hrob lidí kromaňonského typu, starý asi 25 tisíc let.

Později v Ottově slovníku naleziště v Předmostí popisuje takto: Náleží k nejpřednější v celém světě. V hloubce 2-4 m objeveny kulturní vrstvy s rozsáhlými ohnisky a přečetnými zbytky zvířat převážně rázu ledového, a to podle četnosti vzato mamuta, lední lišky, vlka, soba… Přímo ohromné jest množství zbytků mamutích, veškery části koster obsahujících.  Pouze stoliček vykopáno přes 2 000, klů celých a rozštípaných několik set. Dlouhé kosti končetin větších zvířat (i mamuta, nosorožce, lva!) jsou téměř vesměs rozštípány nebo zpřeráženy, lebky býložravců rozbity.

Bylo též nalezeno více než 30 000 přitloukaných výrobků kamenných a také četné nástroje kostěné a ještě více ze slonoviny, dále ozdobné předměty a barvivo. Namnoze jediné svého druhu jsou rytby na slonovině, mamutích žebrech a plotničkách břidličných, jakož i sošky řezané z kostí mamutích. Poprvé se tu vyskytují pískovcové nástroje s přihlazeným koncem.

Nejdůležitější a jediný svého druhu je nález neporušeného hromadného hrobu, jenž, chráněn pokrovem kamenným a lopatkami mamutími, obsahoval 15 úplných a 5 aspoň částečně zachovalých, tedy celkem 20 koster lidských, z nichž sedm náleželo osobám dospělým, 4 dospívajícím, 9 dětem.

Mozoly a tituly

Nikdo už nespočítá, kolik kubíků hlíny tento celoživotní matykář zpřeházel. Kolik položek vyzvedl, očísloval, zabalil, popsal, přepravil. Kolik večerů protáhl do noci nad preparací a klasifikací nálezů svých i posílaných mu k posouzení…

V roce 1892 byl jmenován ředitelem reálky v Telči. Z Nového Jičína stěhoval šestašedesát beden vzorků, každou o váze půl centu.

Podle vzpomínek pamětníků byl „pan direktor“ náročný ve škole i ve vědě, osobně však milý a laskavý člověk: Při vší vážnosti byl vždy přítelem ušlechtilé zábavy, miloval zpěv a hudbu, rád viděl mladší pokolení veselé a sám vždy přispíval k zábavě žerty. Jsa sám šťastný v rodině (měl pět dětí), býval v dobrém rozmaru a úsměv pohrával mu na tváři. Svou spokojenost a veselou náladu přinášel všude tam, kam vstoupil.“ (Z Almanachu ČAVU z pera geologa Cyrila Purkyně, vnuka Jana E. Purkyně.)  K jeho „telčským“ zásluhám patří především to, že po velkém požáru města v roce 1900 prosadil, aby domy byly obnoveny v původní podobě.

V roce 1913 je zvolen členem Královské české společnosti nauk. Dva roky nato odchází do penze. Svoji sbírku o 200 tisících položkách předtím prodal Moravskému zemskému muzeu v Brně s tím, že ji tam připraví k vystavení. Kvůli tomu se přestěhoval do Brna. Moc toho ale nestihl, 6. února 1916 nepřežil třetí záchvat mozkové mrtvice.

Ke konci druhé světové války byly muzeální sbírky odvezeny z Brna a ukryty do bezpečí v mikulovském zámku. Ten pak 22. dubna 1945, pár dní před příchodem Rudé armády, vypálili místní Němci. Zbylo jen pár nejvzácnějších exponátů, paradoxně v Brně, kde zůstaly kvůli fotografování.

Carte_Neandertaliens

Mapa hlavních míst s neandrtálskými nálezy – je mezi nimi i jeskyně Šipka. Zdroj: 120, CC BY-SA 3.0

O dalších učitelích-vědcích pojednává text Věda po škole.

 

Titulní ilustrace: Karel J. Maška, objevitel prvních stop neandertálců, autor: Dora Čančíková 

 

Print Friendly