Hmyz oplývá fascinujícími vlastnostmi a schopnostmi. Přitom lidem je, snad až na včely a motýly, protivný a odporný. Proč vlastně? Odpovídá Jan Žďárek, legendární entomolog, autor zasvěcených a zároveň populárních knih Proč včely, čmeláci, mravenci a termiti…? Neobvyklá setkání. Hmyzí rodiny a státy. Přečtěte si ukázku rozhovoru pro únorové číslo časopisu Vesmír.

Proč je nám hmyz tolik odporný?

To je tedy otázka! Asi, že je dotěrný. Kouše, bodá, saje nám krev. Někdy žije v prostředí, které nám není zrovna příjemné, hmyz si libuje i v trusu, lejnech, zahnívajících mršinách. To, co je pro něj rajskou vůní, nám zapáchá. Hodně hmyzích druhů také škodí, okrádají nás o úrodu, ničí zásoby, zabíjejí celé lesy. Obtěžují nás i doma, přenášejí nemoci. Těch důvodů je moc, ale jen některé jsou racionální. Na druhé straně ale znám dost lidí, pro které se stal hmyz, nebo dokonce pavouci celoživotní láskou. Konečně, i já k nim patřím.

Zájem o mouchy vás dovedl až do Afriky.

Máte na mysli mouchu tse-tse, za níž jsem se vypravil hned po revoluci a věnoval se jí pak řadu let. Do Keni jsem odletěl hned v lednu 1990. Doma ještě vřela revoluce, ale já jsem neodolal nabídce někdejšího kolegy ze Států podílet se na výzkumu. Moucha tse-tse je mimořádně zajímavý bodavý hmyz. Sáním krve na teplokrevných zvířatech přenáší krevní bičíkovce trypanozomy, původce smrtelné spavé nemoci u člověka a její dobytčí obdoby – nagany. Moucha tedy zabíjí lidi, ale též znemožňuje chov skotu v části subsaharské Afriky. Čímž také chrání africkou divočinu, rezervace, v nichž přelidněným domorodcům znemožňuje pastvu.

Co jste se o ní dozvěděli?

Její reprodukční strategie se podobá spíš rozmnožování savců než hmyzu. Samička zanechá jediného potomka jednou za deset dní. Z  vajíčka se jí ještě v zadečku vylíhne larva, kterou matka v uteru krmí z „mléčné žlázy“, dokud nedoroste do konečné velikosti. Pak larvu porodí a ta se neprodleně zahrabe do země. Zde se zakuklí, aniž by už cokoli pozřela. Zato matka potřebuje na výživu larvy spoustu bílkovin, které získává právě každodenním sáním krve. Studovat fyziologii a chování takového kuriózního hmyzu – to byla výzva. A navíc s možností praktického využití.

Kam jste v boji proti tse-tse došli?

Nemám rád rčení „bojovat s hmyzem“, říkejme raději, že hledáme způsob, jak se před ním chránit, případně se s ním domluvit. Náš výzkum v Mezinárodním centru pro hmyzí fyziologii a ekologii v Nairobi byl zpočátku čistě základní, šlo o to, důkladně organismus a chování mouchy poznat, a to na jedincích nachytaných v přírodě i vychovaných v insektáriu. Naše výsledky zaujaly pracovníky Mezinárodní agentury pro atomovou energii ve Vídni, kteří zkoušeli techniku hubení hmyzu pomocí sterilizovaných samců. Princip je jednoduchý: V masových chovech se hned po vylíhnutí samci separují od samic, ozářením se sterilizují a vypustí do přírody. Neplodný samec neztrácí chuť k páření, ale nemůže samičku oplodnit. A jelikož se samičky páří pouze jednou za život, zůstanou po avantýrách s takovými mrzáky do smrti bez potomků. Metoda vypouštění sterilních samců se ukázala jako nadějná a oproti používání toxických insekticidů k přírodnímu prostředí šetrná.

Mouchy nám prý ale mohou pomoci v léčbě různých onemocnění. V čem?

Larvy mouchy, žijící v rozkládajícím se mase, musí vyhrát nad spoustou potravních konkurentů, k nimž patří i hnilobné bakterie. Vylučují proto trusem i slinami do svého okolí látky, které mikrobům nevyhovují nebo je ničí. Tým Václava Čeřovského, s nímž spolupracuji, získal světový primát: Nalezl a chemicky identifikoval antimikrobiální látku lucifensin, kterou vylučují larvy mouchy bzučivky zelené. Dnes se larvy používají v některých progresivních lékařských zařízeních při léčbě nehojících se ran, včetně „diabetických nohou“.

Násilí vládne i mezi mouchami: dravý roupec si pochutnává na ulovené masařce. Foto: Archiv JŽ

Násilí vládne i mezi mouchami: dravý roupec si pochutnává na ulovené masařce.
Foto: Archiv JŽ

Jaké vlastnosti a schopnosti vás na mouše dodnes nejvíc fascinují?

Tvrdím, a málokdo by mě přesvědčil o opaku, že moucha je nejdokonalejší hmyz. Stačí jí dvě křídla, přitom je nejrychlejším a nejobratnějším letcem. Mouchy mají nepřekonatelný čich, když si v lese potřebujete neodkladně ulevit, lejnomilné mouchy najdou váš odložený dárek přírodě dřív, než si stačíte natáhnout kalhoty. Fascinující jsou i nejrůznější varianty jejich vývoje a reprodukce, díky nimž opanovaly nejrozmanitější prostředí a biotopy. Mouchy najdete úplně všude, živí se rostlinami, jsou mezi nimi dravci i mrchožrouti, houbařům kazí radost z úlovků, mnoho jich cizopasí vně i uvnitř živočichů a larvy „petrolejové mouchy“ (Helaeomyia petrolei) žijí dokonce v tůňkách přírodního petroleje v Kalifornii a živí se hmyzem, který se v tomto vysoce toxickém prostředí utopil. Bezkřídlý pakomár (Belgica antarctica) žije zase jako jediný pozemský druh hmyzu i na Antarktidě.

Celý rozhovor si můžete přečíst v únorovém čísle časopisu Vesmír, který vychází příští týden.

 

 

 

Print Friendly