Divoké prase na vzestupu, ale všeho moc škodí
| 20. 1. 2016Divočáci masivně pronikají do měst a vesnic, škody v lesích, na polích a v zahradách neberou konce. Na pomoc teď přichází zákon: Od 1. ledna lze černou zvěř lovit v kteroukoli roční dobu, bez rozdílu pohlaví a věku. Otázkou je, zda a jak tento krok může pomoci.
Zpráva z tisku: Provoz na dálnici D1 ve směru na Brno komplikovala v neděli po poledni na 33. kilometru kolize dvou aut se stádem divokých prasat. Ze tří jízdních pruhů byly dva dočasně uzavřeny. Nikdo z lidí nebyl zraněn, několik zvířat uhynulo, řekl pracovník policejního dispečinku v Mirošovicích. (2.9. 2012)
Divoká prasata masivně pronikají do měst, příměstských lesů a parků, zahrádkářských kolonií i vilových čtvrtí. Aktuální statistické údaje odstřelu, a také informace z terénu naznačují vysokou a rostoucí početnost populace (viz graf). Za posledních padesát let (od roku 1961) narostl roční počet úlovků z 3941 na 143 tisíc (2011), což je o těžko uvěřitelných 2 500 procent. Státní správa na to reaguje: Dne 1. ledna 2016 vstoupila v účinnost vyhláška č. 343/2015 Sb, kterou se mění doba lovu některých druhů zvěře. Přináší kardinální změnu: rozšiřuje dobu lovu černé zvěře bez rozdílu pohlaví a věku na celý kalendářní rok. Změna vyhlášky není určena pro společný lov, ale pouze pro individuální lovce. Může pomoci?
Je nebezpečné?
Prase divoké (Sus scrofa) nepochybně patří mezi velké savce, kteří svou přítomností v krajině budí u veřejnosti značné obavy. Jak dalece je setkání s divočákem nebezpečné? To je často kladená otázka. Reálné škody, které vznikají jeho přítomností v ekosystémech, ať už v umělých (zemědělská krajina), nebo přírodních nebo přírodě blízkých (zejména lesních ekosystémech), se zato trvale spíš opomíjejí. Přitom jsou důvodem, proč osud populace prasete divokého v českých zemích představuje komplikovaný a spletitý příběh z pohledu historie i současnosti.
Škody, které působilo prase divoké, dosáhly v 18. století takových rozměrů, že se už Loveckým patentem z roku 1786 stalo z lovci oblíbené zvěře užitkové zvěří škodnou.
Důsledkem této změny bylo, že populace prasete byla v českých zemích cíleně vyhubena a druh byl nadále chován pouze v oborách. Jeho nepřítomnost trvala přibližně 150 let, poté se prase divoké do našeho regionu vrátilo. Tím se stalo modelovým příkladem velkého savce, který se po dlouhé přestávce znovu stal součástí české přírody.
Dynamika šíření divokého prasete do volného prostoru významně souvisí s jeho potravní ekologií, sociálním chováním a rozmnožovací strategií a navíc se schopností migrace.
Prase divoké je všežravec, potravní oportunista s několika preferencemi. Jeho velmi silná obliba člověkem pěstovaných zemědělských plodin (např. oves, kukuřice) působí dlouhodobý konflikt. Autor z vlastní zkušenosti zná stav ovesného pole před a po noční návštěvě rodinné tlupy divokých vepřů.
Je tak vlastně těžko představitelné, jak první neolitičtí rolníci dokázali svá drobná obilná políčka uchránit před soustředěným tlakem v krajině přítomných divokých prasat. Nabízí se úvaha o oplocení polí, nebo o nočních hlídačích se psy, to ale není nijak doloženo.
Sociální chování a rozmnožovací strategie spolu úzce souvisí. Prase divoké žije v tlupě, kterou vodí nejstarší bachyně. Součástí tlupy jsou mladší bachyně, často včetně vlastních selat. Z tlupy jsou vždy vytlačováni mladí samci, a to ve věku 14 až 16 měsíců, znovu se přibližují pouze v době říje zvané chrutí (v našich podmínkách zpravidla v listopadu). Selata se rodí zhruba v polovině března, tedy v období, kdy v našich podmínkách bývá značná zima. Ve vrhu bývá 5 až 12 mláďat. Rodinná tlupa se rozpadá po úmrtí nejstarší bachyně, nazývané vodící.
Po rozpadu se novými vodícími bachyněmi stávají její dcery z nejstarší generace, stojící nejvýše na sociálním žebříčku tlupy. Sociální chování tedy definuje také teritoria tlup, jejichž hranice se průběžně modifikují podle potravní nabídky. I mírná neúroda (například žaludů nebo bukvic) může v okamžiku, kdy jsou teritoria nenaplněná a migrující černá zvěř nenachází příslušné pachové značky jiných tlup, vést k rychlému obsazování potravně vhodnějších míst. V okamžiku, kdy je krajina druhem obsazená, se migrace tlup téměř zastavuje, a na delší potulku se pak vydávají pouze mladí samci.
Pohled do historie
Nejstarší dostupné záznamy o kontaktu člověka a prasete pocházejí z východního Středomoří. Při vykopávkách nejstarších vrstev města Jericha bylo nalezeno množství vepřových kostí, ze kterých je dovozováno, že již před sedmi tisíci lety tvořilo prase (nejspíše již domestikovaná forma) patnáct procent masité potravy zdejších obyvatel.
Starozákonní zmínky jsou relativně chudé a týkají se zejména zákazu požívání vepřového masa. To lze chápat jako velmi rozumný nutriční předpis s ohledem na možnost závažných onemocnění, které konzumaci vepřového provází. Až do současnosti zůstává nejnebezpečnějším z nich možnost šíření svalovce stočeného, parazitické hlístice způsobující trichinelózu.
Tolikéž ani svině; nebo ač má rozdělené kopyto, tak že se rozdvojuje, ale nepřežívá, nečistá bude vám. (Leviticus 11:7, v překladu Bible kralické)
Řecké zdroje na prase divoké nahlíží jako na lovnou zvěř, a její lov v antice nám poskytuje několik epických příběhů. Ty líčí prase divoké jako vysloveně nebezpečné zvíře, schopné velmi agresivního chování, je-li při lovu poraněno. Jako příklad lze uvést králem Oineem svolaný lov na Kalydonského kance.
Ostatně, domestikace prasete, ke které došlo před 9 000 lety, nezměnila chování ve volnosti žijících jedinců a tlup.
České země a pověsti
Nejstarší doklady vztahující se k českým zemím jsou dvojí: archeologické nálezy, u kterých lze osteologicky rozlišit zejména lebky (u domestikovaného prasete jsou silně zkrácené); zde je konzumace prasete doložena u nejstarších zemědělců. Připomeňme pozoruhodnou lingvistickou souvislost: toponymum Sudety v keltštině znamená Les kanců.
Co se týče lovu, patrně první písemný záznam nacházíme v Kosmově kronice, kde letopisec popisuje lovy knížete Oldřicha a jeho druha kněze Šebíře. Situace je popsána dosti konkrétně: (Šebíř) býval první po ruce při zabíjení divokého kance; uměl mu uříznouti ocas, očistiti jej a připraviti, jak to míval kníže rád a podával jej pánu, jakmile přišel, k jídlu. Proto prý kníže Oldřich často mu říkával – Šebíři, pravím ti upřímně: za tenhle lahodný zákusek zasluhoval bys biskupství.“
Podotkněme, že roku 1031 byl Šebíř skutečně vysvěcen šestým pražským biskupem.
Druhým a asi i známějším příběhem je vyprávění o Bivojovi, které za svoji popularitu vděčí záznamu ve Starých pověstích českých.
Historka o Bivojovi pochází původně z Kroniky Boleslavské (tedy z Kroniky takřečeného Dalimila, cca 1310), jejím hrdinou je Jetřich z Buzic (+1110) a vysvětluje se tak původ prasečí hlavy v erbu Buziců.
Mezi Cechy byl jeden jmenovany
jinoch dobry a velmi kazany.
Detrisek Buckovic to biese
mezi hrdinami jako turi roh sloviese.
Ten byl nekdy divoku svini za usi jal
a pro to byl na scite svini hlavu i prijal.
Teprve kanovník Hájek (Hájkova kronika, 1541) pak popisuje tuto konkrétní příhodu v souvislosti s Bivojem. Každý, kdo držel v rukou mrskající se pěti- nebo desetikilové podsvinče domácího nebo divokého prasete, asi tuší, jak nepravděpodobná je celá popisovaná situace.
Různé písemné prameny divoké prase zmiňují relativně často.
Jako dobrý příklad pohledu na divoké prase v době těsně pohusitské poslouží slovníkové heslo, které vytvořil přibližně roku 1463 Pavel Žídek: Kanec je divoká lesní šelma. Má černou nebo tmavošedou barvu, zuby má velké a zahnuté, půl stopy dlouhé. Je velmi divoký vůči těm, kteří se mu postaví. Je-li zastižen lovci v době, kdy se chce vymočit, snadno se polapí. Jestliže lovec pod něj spadne do vykopané jámy, tak mu kanec nemůže svými zuby nijak ublížit.
Václav Březan v Životopisech cituje dopis popisující renesanční lov na divoká prasata, a to ve Vídni na dvoře císaře Maxmiliána II.: Jeho Milost Císařská nejméně třikrát na lovy každý tejden jezditi ráčí a divné šermicle od sviní jmívati. Nebo těchto dnů tak znamenitě mužnú svini jmíti ráčil, kteráž tak hospodařila, že jest množství dvořanů porazila, skousala, takže jsou musili některé na kočím domů vézti. Jakž pak Vchynského porazila a v nohu pod kolenem ho tak skousala, že v lůži ležeti musí; a praví, že mu již na to přišlo, nejprve že jest všecko utratil při dvoře, takže nic nejmá, a naposledy že ho svině chtějí snísti. Keklovice dvakrát nebo třikrát porazila a hrubý šrám mu v noze udělala. Smečanskýho hodila dvakrát, rozumím, znamenitě vysoce nahoru. Petra Mollara také z jakéhosi vozu dolů stáhla, a kdyby nebyl plášť k ní dolů spustil, tehdy by ho jistě byla porazila a zhryzla; ten jest se více o svůj pláštěk nežli o život hněval, a žádnýmu se víceji nesmáli nežli jemu, jakž způsob jeho znáte. Ten z Pruku, ten jest se tak bránil, že ho svině dobrou chvíli po blátě v jakési louži vláčela, několiko koní ranila, až naposledy potom utržiti musila. A tak já hádám, že ještě než se ten svinský lov vykoná, někdo o nohu neb o ruku přijde. Každý se sám o sebe starej a Pán Bůh o všecky!
(z dopisu Jáchyma z Hradce Petru Vokovi z Rožmberka, datováno 9.12.1564, in Březan)
Myslivecké zábavy doby pobělohorské
Doba pobělohorská přinesla dlouhé období obliby mysliveckých zábav. V této době bylo v Čechách divoké prase loveno intenzivně a jeho počty patrně nebyly ve srovnání se současností nijak vysoké. Například zástřelné vyplácené na panství Český Krumlov roku 1680 bylo v případě úlovku prasete stejné, jako za úlovek medvěda. Jiná ovšem mohla být situace v nížinách.
Z pohledu drobných rolníků byly stavy zvěře příliš vysoké, škody jim působené všemi druhy býložravých kopytníků chovaných šlechtickými majiteli panství byly nepochybně velké.
Možnost zásahu však byla dlouho omezena tím, že sami vládnoucí Habsburkové lovecké vášni dlouhodobě a intenzivně podléhali.
Existovaly také výjimky, roku 1565 uložil císař Maxmilián II. jako reakci na škody na panství Pardubice postřílet větší počet divokých prasat.
Zásahy Marie Terezie
Zásadní změnu přinesla posléze vláda Marie Terezie, která se jako panovnice zásadně snažila o ekonomický rozkvět monarchie. Skutečně důsledný zásah proti vysokým stavům zvěře mohl přijít až po smrti jejího manžela Františka Lotrinského, který sám byl náruživý lovec (myslivosti se ovšem v duchu doby nevyhýbala ani císařovna, i vlastní konec jejího života s myslivostí souvisel, zemřela na nachlazení, jež ji postihlo po lovu na bažanty roku 1780).
Už krátce po jejím nástupu na trůn (20. ledna 1741) prodávala dvorní kancelář honební práva na císařských (komorních) pozemcích. Zde byli kupující při nákupu smluvně zavázaní hubit zejména černou zvěř:
Lovci nesmějí šetřit divokou zvěř; černá zvěř musí být vyhubena, vysoká pak zdecimována do té míry, aby poddaní už netrpěli škodami. Zemský správce obdrží pokyn, aby se postaral o oplocení polí a luk. Všichni majitelé honebního práva mají přispět ke snížení stavu vysoké a vyhubení černé zvěře, aby poddaní divokou zvěř mohli vyhánět ze svých pozemků spíš psy než střelbou.
Nařízeními právního charakteru napřed nakázala Marie Terezie vrchnostem platit náhradu škod působených zvěří. Jako nejpodstatnější bývá zmiňováno nařízení ze dne 4. září 1766, které stanoví: Žádné panství ať nedovolí přemíru divoké zvěře, nýbrž na to z moci úřadu dohlíželo a krom toho všechny škody poddaných nechť panstvo nahradí.
Protože ale stále přicházely stížnosti na způsob vyřizování požadavků na odškodnění, bylo vydáno 13. září 1771 další nařízení, podle něhož: se nemají náhrady za škody způsobené divokou zvěří „ztrácet v procesuálních obšírnostech“, nýbrž mají být postiženým „de aequo et bono“ (tedy v zájmu spravedlnosti a dobra) uděleny.
Na trvale přítomné spory postupně reagovala i druhá strana, tedy šlechta. Roku 1770 začíná na území Čech a Moravy výstavba řady obor, určených primárně k chovu černé zvěře.
Vývoj a průběh procesu o náhradu škod způsobených zvěří bylo nutné stále připomínat, a povinnosti postupně formulovat stále určitěji. V Oběžníku dvorní komory z 19. ledna 1779 tak bylo nařízeno:
„Jakmile poddaný učiní u panského úřadu oznámení o škodě způsobené zvěří, pověří tento úřad okamžitě dva nestranné muže obhlídkou a vyčíslením škody. Jimi stanovená škoda nechť je poddanému okamžitě nahrazena. Pokud se tak nestane nebo panstvo se bude zdráhat vyčíslit škodu nebo to odkládat, může poddaný dotyčné odhadce škody určit sám a o odškodnění u správy požádat prostřednictvím advokáta poddaných.
Definitivní konec volného výskytu prasete divokého v českých zemích znamenal Lovecký patent (zákon) Josefa II. z roku 1786. Císař v preambuli konstatoval celkovou změnu pohledu na vlastnictví, veškerá dosavadní lovecká opatření pro nepřiměřenost současné situaci zrušil a v ustanoveních Patentu zcela změnil pojetí právní úpravy myslivosti. Od dosavadní ochrany práva myslivosti coby šlechtické a panovnické kratochvíle se důraz přesunul k ochraně zemědělství a výroby potravin, jednalo se tak o typický produkt josefinského osvícenského zákonodárství.
Patent v § 3 stanovil: Černá zvěř (divoká prasata) smí být chována jen v uzavřených a proti jakémukoliv úniku dobře zajištěných oborách. Jestliže je divočák zastižen mimo oboru, tehdy jest komukoliv v kteroukoliv roční dobu povoleno divočáka, stejně jako vlky, lišky nebo jinou škodnou dravou zvěř, zastřelit nebo jinak složit. Jestliže by se držitel revíru nebo myslivci protivili, pak nechť musejí složit 25 dukátů a všechny škody způsobené uniknuvším zvířetem nahradit.
Implicitní zmínku nepochybně vztaženou k černé zvěři obsahoval také § 12. Divoká zvěř se také smí jakýmkoli způsobem vyhánět z polí, luk a vinohradů. Za divoká zvířata, která se přitom zraní nebo uhynou, nepřipadá vlastníku honitby žádná náhrada.
Poté nastalo podivuhodné (a v dnešní situaci nepředstavitelné) vyhubení divokých prasat ve volnosti, a to ve velmi krátké době. Dosud nevídané uvolnění možnosti černou zvěř lovit bylo jistě silně motivující. Situaci napomáhalo také to, že populace divokých prasat v té době už zřejmě nebyla nijak silná.
Do odchytových zařízení i obor vedly záskoky, tedy zařízení, která umožnila oborní plot překonat tak, že zvěř mohla seskočit ze zídky dolů do obory či obůrky, ale nemohla jej již překonat nazpátek.
Dalším způsobem bylo užití samochytů (Selbfang) nebo zahrádek (Fanggarten), tedy různě mechanicky konstruovaných pastí, kde za sebou černá zvěř sama spustila padací nebo jiné dveře.
Z roku 1761 existuje pozoruhodný doklad existence chytáku na černou zvěř. Dobříšská vrchnost, tedy Colloredové, nechala postavit poblíž hranic mníšeckého panství, chytací zařízení, které sloužilo k odchytu černé zvěře, a to nejen z dobříšských, ale také z mníšeckých lesů.
Mníšecká vrchnost (Unwerthové) si na existenci a provoz chytáku stěžovala a posléze záležitost zažalovala. Spor doputoval k soudu a soudní výrok nařídil zařízení odstranit.
Důležité je, že situace popisuje konkrétní lovecký postup, podobné chytáky byly záhy poté nepochybně využity k vyhubení černé zvěře žijící ve volnosti. Tehdy užívané metody lovu na položené újedi (tedy návnadě rostlinné či živočišné) nebo na slaniscích (lizech) také znamenaly dobrou možnost úlovku. Z dnešního pohledu jsou tyto metody pokládány za nemyslivecké, přitom ale nikdo souběžně nenavrhuje jiné funkční varianty lovu.
Faktem zůstává, že úlovky černé zvěře žijící ve volnosti zaznamenané po roce 1800 jsou pouze ojedinělé, pro samotné Čechy je většinou autorů udáván jako poslední úlovek z roku 1801 poblíž Hluboké na Vltavou. Z regionu Křivoklátska ale pochází odlišné údaje, černá zvěř zde byla pokládána za vyhubenou až roku 1816, v roce 1818 se pak objevila tlupa v revíru Kouřimec, poslední dva jedince z ní ulovil téhož roku lesník Jan Nittinger.
V právní normě posléze platné na Moravě (míněn Zákon honební pro Markrabství Moravské z roku 1895, který vstoupil v platnost roku 1896) šel zákonodárce ještě dál než Josef II. a stanovil možnost tzv. volné okupace úlovku takto: § 60 Na svobodě postižené medvědy, vlky, rysy, divoké kočky a zvěř černou dovoleno jest každému kdykoli chytiti, usmrtiti a tím jich pro sebe nabýti.
Řečeno občanským jazykem, kdo si prase uloví, stává se jeho vlastníkem, tedy v myslivosti norma dotehdy i dnes zcela nevídaná. Ustanovení takového postupu nepochybně umožnila nečetnost anebo už i nepřítomnost prasat v dotčených honitbách, jinak by se jejich vlastníci zcela určitě stavěli na zásadní odpor. Je ale nutno poznamenat, že dikci této zákonné normy patrně ovlivnily také občasné průniky migrujících prasat ze slovenských hor právě na území Moravy.
Bez prasat
V důsledku josefského patentu nastalo jedno a půl století, kdy nebyla černá zvěř v našich biotopech prakticky přítomná. Chovy se odehrávaly v četných oborách a často nebyly zcela kontinuální.
Nepřítomnost prasat v přírodě ale nebyla absolutní. Docházelo k epizodním výskytům v důsledku úniků, oborní ploty dokázala zvěř překonat. Jako příklad zde poslouží únik prasat z Lánské obory roku 1904, konkrétně šlo o zvěř importovanou do tamního chovu z Karpat. Poslední prase z této tlupy bylo střeleno až roku 1924, odlov tedy trval dvacet let.
Jako příklad postupu při zakládání obory je obvykle uváděn příklad Staré obory u Hluboké, proto je zde záměrně uveden případ jiný. Roku 1770 bylo po delších úvahách rozhodnuto o založení obory na schwarzenberském panství Třeboň. Pro její umístění byla vybrána okrajová část panství, tedy revír Kolenec přiléhající k řece Nežárce.
Poté byl rychle vytýčen a stavěn oborní plot. Služebním příkazem z 6. února 1771 nařídil majitel panství, tedy kníže Josef Adam kníže Schwarzenberg, přípravu naháňky k zazvěření obory a požádal o 800 honců pro tuto naháňku a 100 lidí k urychlené dostavbě oborního plotu. Ze Ševětína bylo podle pokynu dopraveno sedm vozů plachet, užívaných pro plachtové hony. Hejtman Štvrtník hlásil dopisem z 11. března dokončení obory a vehnání zvěře do ní, přičemž tato naháňka byla vedena až od hranic panství Hluboká (přibližně 25 kilometrů).
Do obory bylo také zpočátku dovezeno devět kusů černé zvěře z odchytové obůrky v cepském polesí (Cepper Fanggarten). Hlášení zaznamenává i tragickou informaci, při nahánění se nachladil kolenecký polesný Kraus, následně zemřel na zápal plic a zanechal po sobě vdovu a pět dětí.
Záhy se zde ale dostavily potíže, už v relaci navazující na inspekční zprávu hlubockého lesmistra Friedla z 3. června 1772 konstatuje téhož dne majitel hynutí jelení i černé zvěře v oboře a nařizuje jako opatření odvodnění a melioraci oborních luk. Infekce byla nejspíš způsobena vysokou koncentrací zvěře.
Součástí opatření bylo i rozšíření obory o část revíru Hamr. Stavy černé zvěře v oboře poté rostly, zatímco ve volnosti se postupně snižovaly. Roku 1797 bylo nutné poprvé rekonstruovat zestárlý oborní plot, v rámci této rekonstrukce byla oddělena černá a jelení zvěř nízkým příčným plotem (vysokým 4 stopy=126 cm), který dělil oboru, a který mohla jelení zvěř volně přesazovat. Podle zaměření z roku 1815 byla délka hlavního oborního plotu 5689 sáhů (=10 800 metrů). Protože na rozdíl od Staré obory na Hluboké nebyl plot ze zděných sloupů a opatřený podezdívkou, byla vedena o budoucnosti tohoto plotu a tedy i obory, zdlouhavá a nekončící korespondence. Až roku 1825 se rozhodl vládnoucí kníže Josef, že při postupné obnově bude obora opatřena zděnými pilíři, zároveň bylo personálu s ohledem na předpokládané vysoké náklady uloženo postupovat s maximální hospodárností.
O jedenáct let později, tedy roku 1836, pak rozhodl nově nastupující vládnoucí kníže Jan Adolf II. o zrušení obory, po předchozím cíleném vystřílení zvěře. V letech 1835 a 1836 bylo do Staré obory na Hlubokou transportováno 32 kusů černé zvěře, a listina ze 4. ledna 1837 konstatuje vystřílení veškeré zvěře. Je zjevné, že souběžná existence dvou obor Schwarzenberského dominia hlubocké větve provozně a ekonomicky kolidovala, a roku 1835 byla dána přednost zavedeným oborám na Hluboké.
Zaniklá Kolenecká obora se zachovala pouze jako toponymum v mapách, což je jistě pozoruhodné, uvážíme-li, že od jejího zániku uplynulo více než 170 let.
Intenzivní snaha o urychlenou eliminaci byla samozřejmě způsobena tím, že všechny právní normy v tomto časovém intervalu vztažené k myslivosti respektovaly původní josefský zákaz chovu ve volnosti, a to včetně Nařízení protektorátní vlády o myslivosti z roku 1942.
Změna nastala až u poválečného Zákona o myslivosti (1947), který chov černé zvěře ve volnosti jako první myslivosti se věnující právní norma po 160 letech nezakazoval. Tím se náhle vytvořily podmínky, které divoká prasata záhy využila.
Odkud se znovu vzala
Je nedoložené a nedoložitelné, odkud se vzala ona divoká prasata, která obnovila populaci na našem území. Teorie o tom, že je do středoevropského regionu před sebou dotlačila od východu postupující fronta, můžeme směle zavrhnout jako nesmyslné. Ve vojenských prostorech československé armády žila o něco později černá zvěř zcela nerušeným životem, a občasné cvičné střelby ji z jejího teritoria nijak nevytlačovaly.
Úvaha o východním zdroji šíření byla patrně způsobena tím, že na Moravu prasata tradičně přicházela ze Slovenska, v zemích Karpatského oblouku se je nikdy nepodařilo zcela vyhubit.
Zanedbává se zde podstatný fakt, že v Německu (severním a západním) se do poloviny 20. století zachovaly dvě populace, které se šířily, záhy po II. světové válce se areály spojily. Možnou příčinou šíření mohlo být také to, že v bývalém východním Německu byli myslivci sovětskou okupační správou nuceně a důsledně odzbrojeni, a zřejmě i v důsledku toho tam velmi záhy došlo k rychlé expanzi populace. První četnější populace se na našem území vytvořily právě v severních pohořích. Je tedy pravděpodobné, že k migraci docházelo právě z Německa.
Druhým potenciálním zdrojem šíření byly obory, jejichž vrata v poválečném chaosu zůstávala otevřená, konkrétně je zmiňována Stará Obora u Hluboké. Podobně se spekuluje o původu prasat šířících se do Jizerských hor, a to válečnou demolicí plotu obory u Zhořelce. Obecně je zde nutno brát v úvahu schopnost dálkové migrace černé zvěře, která je zejména u mladých jedinců mimo jakoukoli pochybnost značná.
Mimochodem, nikdo nezkoumal důsledky dlouhodobé nepřítomnosti prasete divokého pro vývoj přírody, a proto si dnes jen nesnadno uvědomujeme, jak velký vliv na populace bezobratlých i obratlovců mohla tato absence mít.
Každopádně ale záhy po návratu prasete po roce 1945 nastaly velmi negativní změny v početnosti avifauny, především u populací na zemi hnízdících ptáků (například koroptev, bažant, tetřívek, tetřev). Součástí jídelníčku prasat se rovněž stávají savci, častá je predace hraboše polního, možnou potravou mohou být i mláďata zajíce polního a velmi pravděpodobně také po narození ještě málo pohyblivá srnčata.
Počet úlovků roste (a také obavy)
Počet ulovených prasat v prvním dvacetiletí (1945-1965) po jejich návratu nebyl nijak vysoký, dostupná myslivecká statistika vykazuje ještě v první polovině šedesátých let každoroční úlovek nejvýše 4 200 jedinců (statistická ročenka navíc nerozlišuje úlovky v oborních chovech a ve volnosti).
Pozoruhodná byla z dnešního pohledu úvaha, publikovaná roku 1973 v Koncepci rozvoje myslivosti do roku 1990 (přijatá na II. sjezdu Českého mysliveckého svazu), předpokládající, že jarní kmenový stav divokého prasete by měl být v českých zemích udržen na čtyřech tisících kusů, což mělo výsledně umožnit lov sedmi tisíc jedinců ročně. Už roku 1977 bylo ovšem uloveno 16 139 jedinců, což naznačuje, jak významně se zde rozcházela teorie s praxí.
Roku 1990 vzrostl počet ulovených prasat na 50 tisíc, v roce 2001 na téměř 75 tisíc. Za loveckou sezonu 2010/2011 bylo zaznamenáno 143 tisíc ulovených jedinců, což je za padesát let (od roku 1961, 3941 úlovků) nárůst o těžko uvěřitelných 2 500 procent.
Při takových počtech divoká prasata začala masivně pronikat do blízkosti lidí. Zákaz lovu v intravilánu však zásahy silně omezuje. Obviňování myslivců, že svojí nečinností působí tyto kalamitní situace, tak není příliš poctivé.
Neškodí ale poznamenat, že schopnost ulovit divočáka není u jednotlivých myslivců záležitost samozřejmá a vyžaduje zvláštní lovecké schopnosti. Vedle přesné střelby je podstatná zejména trpělivost.
Konkrétní konflikty přímo mezi člověkem a prasetem jsou přesto vysloveně řídké, mohou nastat při kontaktu s bachyní bránící selata, nebo je mohou způsobit volně pobíhající psi, kteří napadnou selata či se pouhou nešťastnou náhodou octnou v jejich blízkosti.
Vysloveně nebezpečné situace související s přítomnosti prasat v krajině přináší také kolize prasat všech velikostí s motorovými vozidly. Zejména na osobních autech obvykle způsobí taková srážka značnou škodu. Statistiku takových střetů se autorům nepodařilo dohledat.
Přesto není strach z divokých prasat odůvodněný. Ačkoli většina obyvatel našeho státu asi viděla pobytové stopy, zejména rozryté zatravněné plochy nebo lesní podrost, ve skutečnosti se s prasaty přes jejich početnost skutečně setkal v přírodě jen málokdo a jen mizivé množství z nás zažilo reálný konflikt.
Škody zemědělců
Největší škody tak působí divoká prasata zemědělcům. Ve velkých lánech se sice následky činnosti prasat zdánlivě ztratí, na menších polích i malých záhumencích jsou ale velmi citelné.
Úvaha o tom, který živočich před příchodem člověka – lovce snižoval stavy divokých prasat, neposkytuje jednoznačné vysvětlení. Určitě toho byl schopen medvěd, velmi pravděpodobně také vlk. Tím ale výčet potenciálních evropských predátorů končí.
Ačkoli přítomnost divokých prasat v krajině působí různé a četné problémy, je velmi pravděpodobné, že se s jejich trvalou a masivní přítomností v našem bezprostředním okolí budeme muset nadále smířit. Reálná možnost snížení jejich počtu se nezdá být otázkou brzké budoucnosti.
Na řešení tohoto problému by se každopádně musela podílet státní správa, a to formou explicitního nařízení uživatelům honiteb, tedy zřejmě dosti podobným způsobem, jaký kdysi použil císař Josef II..
Současná změna vyhlášky platí příliš krátce na to, aby bylo možné sledovat případné důsledky, brzy je dokonce i na pouhé reakce na ni. Pozoruhodné je ovšem prvotní vyjádření příslušného resortního ministra, ing. Mariana Jurečky, který 16. 12. 2015 poněkud diplomaticky konstatoval:
Jsem si vědom, že změna týkající se odlovu divokých prasat vyvolává určité rozpaky, zda je takto nastavená doba lovu etická a myslivecká. Proto považuji za nezbytné jasně říci, že tato změna neznamená pro uživatele honiteb povinnost, ale dává jim do rukou nástroj k okamžitému řešení lokálních problémů v případě, že není jiný způsob.
Zřetelné obavy z důsledků změny doby lovu, čišící z tohoto doprovodného komentáře kompetentní osoby, naznačují, že debata o masivní přítomnosti divokých prasat v našich revírech nekončí, a její další dějství lze rozhodně teprve očekávat.
ANDRESKA, JI., ANDRESKOVÁ, E. 1993: Tisíc let myslivosti. Tina Vimperk, ISBN 80-85618-12-5
ČABART, J. 1958: Vývoj české myslivosti. Praha, SZN
FLASAR I., FLASAROVÁ M., 1975: Die Wirbeltierfauna Nordwestböhmens (severozápadní Čechy). Die bisherige Ergebnisse ihrer Erforschung. – Zool. Abh. Mus. Tierk. Dresden, 33
KOMÁREK, J. 1944: Lovy v Karpatech. ČIN, tiskové a nakladatelské družstvo v Praze, Praha
KOMÁREK, J. 1948: Myslivost v českých zemích. Praha, Nakl. ČIN
LOLEK, S. 1947 : Lovecký deník. Společenská knihtiskárna v Zábřeze, Zábřeh
MAXERA, R., 1930 Myslivosť v hloubi lesů křivoklátských. Manuskript
BŘEZAN, V.: Životy posledních Rožmberků, díl I. Svoboda, Praha 1985.
NEVRLÝ, M. 1976: Kniha o Jizerských horách. Ústí nad Labem, Severočeské nakladatelství
Poděkování: Zvláštní poděkování patří Vlastě Reittererové za pomoc s překladem autorům zcela nesrozumitelné úřední němčiny 18. století.
Komentovaný chronologický přehled podstatných právních norem vztažených k lovu prasete divokého.
| Rok | Název normy | Komentář |
| 1766 | Nařízení o náhradě škod způsobených zvěří | Stavy spárkaté zvěře v monarchii byly z pohledu drobného rolníka neúnosně vysoké. Tereziánské nařízení o náhradě škod umožnilo zemědělcům se účinně domáhat kompenzací, což mělo zároveň donutit šlechtu ke snížení stavů zvěře. |
| 1786 | Lovecký patent(Jagd- und Wildschützen Ordnung) | Zákon o myslivosti, vydaný Josefem II. paradigmaticky změnil pohled na lov a myslivost.Kromě jiných ustanovení potvrdil zákaz chovu černé zvěře mimo obory. Tento zákaz respektovaly všechny myslivecké právní normy až do roku 1947. |
| 1947 | Zákon č. 225/1947, o myslivosti | Není zcela jasné, co vedlo zákonodárce ke zrušení zákazu. Zákon připravovalo Ministerstvo zemědělství vedené komunistou Juliem Ďurišem, a zachování obor se v té době mohlo jevit jako nežádoucí feudální přežitek. |
| 2016 | Vyhláška MZ č. 343/2015 Sb., o době lovu jednotlivých druhů zvěře a o bližších podmínkách provádění lovu | Rostoucí početnost populace vedla aktuálně ke změně vyhlášky, která nyní umožňuje lovit prase divoké individuálním lovcům celoročně bez ohledu na věk a pohlaví. |
O autorech
Dominik Andreska
Jan Andreska
Doporučujeme
Přírodovědec v ekosystému vědní politiky 
Od krytí k uzavření rány
