Opravdu vědci snáze podléhají smutku? Pokud ano, proč?  Je důvod v palčivém vědomí věčné neúplnosti lidského poznání? Nebo v pochybnostech  o jeho smyslu?

Ach, s právy filosofii a medicínu jsem studoval

a také teologií já pohříchu se prokousal –

a teď tu, blázen, stojím, žel, a ani za mák jsem nezmoudřel.

Titul majstra, ba doktora mám, vodím křížem sem a tam

své žáky za nos po deset let – a dovedu jedno jen povědět:

Je nemožné, bychom cokoli znali!

Tím hořem se mi srdce spálí.

Běduje Faust.

Z oblasti přírodovědců se Goetheho lamentaci blíží fyzik William Thomson – Kelvin: „Jediné slovo charakterizuje největší úsilí vynaložené na pokrok ve vědě, k němuž jsem se vytrvale dopracovával 55 let, a to slovo je … neúspěch. Nevím nic víc o elektrické a magnetické síle, o vztahu mezi éterem, elektřinou a hmotou nebo o chemické afinitě, než jsem věděl a snažil se učit své studenty přírodní filosofie před padesáti lety v prvním semestru své profesury.“

V roce 1940 vydala filosofka Albína Dratvová knihu Smutek vzdělanců.

Všimla si prý na podobiznách učenců, že mají ve tváři často vepsán smutek. Pomiňme nyní možnou projekci autorčiných osobních pocitů do problému (nástup druhé světové války, okupace českých zemí, těžká pozice ženy vědkyně) a berme jev smutku vzdělanců vážně.

„Dej slepci zrak a uvidí tolik špatnosti na zemi, až prokleje toho, kdo ho vyhojil.“

Koneckonců už ve Starém zákoně stojí: „Z mnohého vědění mnoho smutku.“ Filosof Friedrich Nietzsche si po svém zvyku nebral servítky: „Dej slepci zrak a uvidí tolik špatnosti na zemi, až prokleje toho, kdo ho vyhojil.“

Chemik a fyzik Wilhelm Ostwald byl střízlivější: „Je zákonem, kterému neujdou téměř všichni služebníci přísné bohyně vědy, že se jejich život končí ve smutku, a to tím větším, čím úplněji se zasvětili její službě.“

Sama Dratvová důvod smutku vzdělanců spatřovala především v palčivém vědomí věčné neúplnosti lidského poznání.

Lékař a spisovatel Lewis Thomas jí dává za pravdu: „Není tak špatné nevědět, když nevíte zhola nic; ale trnité je znát realitu nevědomosti až do některých detailů, vědět, že nejhorší místa jsou tady a ta ne-tak-úplně-špatná támhle, a přitom nemít na konci tunelu žádné světélko, ba dokonce většinou nemít ani nějaký důvěryhodný tunel.“

Přitom oblast neznáma se ve vědě poznáním neumenšuje, ona paradoxně roste. Fyziolog Claude Bernard si všiml: „Potřebujeme, aby se neznámé vynořilo a aby nás mučilo, a je to právě ono neznámé, jež trvale žene naši touhu poznávat nové pravdy.“

„Větev nemůže doufat, že pozná smysl stromu.“

Vypadá to tedy, že neznámo se dělí na neznámé neznámo, kterého si nejsme ani vědomi, tudíž nás nepálí, a potom známé neznámo, ono „vynořené“ a „mučivé“ (kupříkladu temná hmota a temná energie ve vesmíru svým objevem přešly z kategorie nn do zn a dnes skutečně trápí celou obec astrofyziků).

V tomto smyslu věda svými dílčími odpověďmi, budícími stále mohutnější lavinu otázek, přeměňuje neznámé neznámo na neznámo známé, postupuje od jednoho „mučení“ k druhému. (Pro úplnost: třetím základním druhem neznáma, nejošidnějším, je falešné známo, postavené na omylu.)

Vědečtí pozitivisté (mezi které patřili i Bernard a Dratvová) sice uznávají, že víme k uzoufání málo, ale zároveň se utěšují vírou, že svět je v zásadě zcela poznatelný, byť s nekonečnými náklady, s nekonečným počtem badatelů a v nekonečném čase. Naproti tomu podle realistů svět pouhým rozumem (vědou) pochopit ze samého principu nelze. To podle mě nejlíp vystihl matematik a filosof Blaise Pascal: „Větev nemůže doufat, že pozná smysl stromu.“ Nu, takovým skutečně zbývá jen lítost, a pokud chtějí poznávat opravdu náruživě, i smutek.

Další důvodem učenců ke smutku může být pochybnost o smyslu samotného poznání. Vždyť ani dosažené a všeobecně přijímané vědění není schopno prorazit krustu živočišnosti v nás; vědět něco zdaleka neznamená řídit se tím. Geolog Václav Cílek to formuloval decentně: „Řekl bych, že ona dvojkolejnost, s jakou přijímáme vědecké poznatky, závisí na jejich praktické využitelnosti. Rychle až unáhleně přijímáme ty poznatky, které nám ulehčují život a vydělávají peníze, ale svůj názor málokdy měníme, pokud bychom tím zároveň museli změnit pořadí hodnot.“

K čemu je pak poznání?

Přízrak nahého ega

Nabízí se ještě jeden možný důvod smutku vzdělanců. Vědci jsou z podstaty své profese naučení maximálně oddělovat racionální myšlení od subjektivních, iracionálních pocitů a pohnutek, které na jedné straně ruší v objektivním poznávání, naproti tomu však hrají významnou ochrannou rolí v psychice.

Tím, že buď mučivé úvahy rozumu prostě přehluší domněle naléhavějším (poněvadž osobnějším) problémem, nebo rozum rovnou svedou k vytvoření náležitého pseudoracionálního sebeklamu.

Ono totiž spatřovat člověka v jeho syrovém, ničím nelakovaném bytí, bez odvěce pěstovaných a pulírovaných iluzí, které ho před ním samým činí lepším a jeho zítřek růžovějším, věru není nic veselého…

„Přijme-li člověk poselství vědy v celém jeho významu, jistě konečně procitne ze svého tisíciletého snu a objeví svou naprostou samotu a radikální cizotu.“

Nobelovský biolog Jacques Monod, syn národa, který dal světu filosofický racionalismus, ve své vlivné knize Náhoda a nutnost (1970) napsal větu, ze které mrazí: „Přijme-li člověk poselství vědy v celém jeho významu, jistě konečně procitne ze svého tisíciletého snu a objeví svou naprostou samotu a radikální cizotu. Nyní ví, že se jako nějaký vyděděnec nachází na periférii světa, kde jest mu žít. Světa, který je hluchý k jeho hudbě, lhostejný k jeho nadějím, k jeho utrpení či zločinům.“

Kdo jiný než vědec je s to přijmout ono „poselství vědy“? Kdo jiný je trénovanější i navyklejší demaskovat a odlupovat všechny ty útěšné či povzbuzující sebeklamy?

Pokud toto činí celý svůj vědecký život ve výzkumu a pokud se toto stane jeho podmíněným reflexem, pak i v takříkajíc civilní existenci cítí své nahé ego víc než kdo jiný. Psychická vyrovnanost vědce je v takovém případě přímo úměrná jeho odolnosti vůči smutku.

Jistě, věda půjde dál i se zasmušilými badateli, nicméně důsledné přijetí jejích poznatků a dost možná i sama hranice našeho poznání jsou podle mě významně spoluurčeny tím, kolik smutku dokážeme unést.

„Když vidím, že znát pravdu představuje větší dokonalost než ji neznat, a to i tehdy, je-li v náš neprospěch, přiznávám, že je lépe být méně veselý a více znát.“

Jak tohle filosoficko-psychologické diletování zakončit bez kdovíjakých splínů a chander?

Inspirujme se třeba René Descartesem, učencem s rozumem chladným a ostrým jako břitva: „Co je lepší, být vesel a spokojen z představy, že to, co člověk má, je větší a hodnotnější, než tomu ve skutečnosti je, a nevědět, co mu chybí, nebo o tom neuvažovat, anebo o tom více uvažovat a více znát, abych lépe poznal správnou cenu obojího a byl z toho smutnější… Když vidím, že znát pravdu představuje větší dokonalost než ji neznat, a to i tehdy, je-li v náš neprospěch, přiznávám, že je lépe být méně veselý a více znát.“

Tedy raději vědět, což se u Descartesa dalo čekat. Otec racionalismu (a katolík) ale pokračuje dál: „Blaženost spočívá v následování řádu světa i v tom, že si v dobrém vykládáme vše, co se nám přihází.“

Nu, bez alespoň špetičky sebeklamu se zřejmě neobejdeme.

 

Titulní snímek: Gerrit Dou, volné dílo

 

Další články tématu

Print Friendly

Tagy

O autorovi

František Houdek

František Houdek

Ing. František Houdek (*1950) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Působil v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, v Encyklopedickém institutu ČSAV a v Mladé frontě DNES. Je autorem či spoluautorem stovek popularizačních článků a několika knih, např. Jak léčit nemoc šílené medicíny – aneb Hippokratova noční můra (s Janem Hnízdilem a Jiřím Šavlíkem; rec. Vesmír 88, 205, 2009/3). či zatím poslední Moudrost vědy v citátech (rec. Vesmír 94, 272, 2015/5). Články v tištěném Vesmíru.