Vášeň a železná panna

Věda zálibou, vášní, posedlostí… Kam až lze dojít v touze po poznání? Jaká je jeho cena? A jaká odměna? Badatelovo vítězství bývá často draze vykoupeno a historie zná mnoho případů, kdy sahá až za hrob.

Co potřebuje vědec k úspěšnému bádání? Jeden z prvních teoretiků novodobé vědy Francis Bacon nad sebou neskromně konstatoval: „…k ničemu nejsem nadán lépe než ku zkoumání pravdy; neboť mám mysl hbitou a dosti pružnou, aby zachytila podoby věcí (což je to hlavní), zároveň dosti stálou, aby určila a odlišila jejich jemné rozdíly; příroda mne obdařila touhou hledat, trpělivostí k pochybám, zálibou v přemýšlení, rozvahou v pronášení úsudků, připraveností k nové úvaze, pečlivostí v zacházení a uspořádávání; a já jsem člověk, jenž nemá zálibu v novotách a zároveň neobdivuje staré a nenávidí jakýkoli podvod.“

Portrét Francise Bacona od Franse Pourbuse (1617).Volné dílo

Nobelovský objevitel prvního chemoterapeutika Paul Ehrlich podmínky pro úspěch ve vědě shrnul s pruskou rázností do čtyř „G“: Gedult, Geschick, Geld, Glück – trpělivost, šikovnost, peníze, štěstí. Velký americký fyziolog Walter Cannon mínil: „Do seznamu povahových rysů, které považuji za důležité pro badatelskou životní dráhu, jsem zapsal zvědavost, intuitivní chápavost, kritické posuzování faktů, velkou poctivost, dobrou paměť, trpělivost, zdraví, velkorysost a mnoho jiných vlastností.“

Největší český botanik Bohumil Němec zase soudí: „První tři vlastnosti vyznačující pravého badatele jsou vášeň pro práci, samostatnost, kritičnost.“

Přiznám se, že z přehršle požadovaných vlastností právě vášeň je ve vědě mojí favoritkou. Bez neutuchajícího zaujetí až posedlosti poznávat – a to bez záruky zdaru – není ve vědě úspěchu, přesně podle myšlenky starořeckého literáta Hesioda: „Cenou velkého díla je lopota, a bohové stanovili, že musíš platit předem.“

Musel jsem na to pořád myslet

„Musel jsem na to pořád myslet,“ odpověděl Isaac Newton na otázku, jak připadl na svůj gravitační zákon. V době, kdy sepisoval své stěžejní dílo Principia, nad ním jeho tajemník hořekoval: „Můj pán už snad ani není lidská bytost. Považuje za ztracenou každou hodinu, kterou nevěnuje studiu. Málokdy opustil svůj pokoj… Je natolik zaujat svými výzkumy, že často zapomněl obědvat. Nespal více než čtyři až pět hodin.“

Jednou v tomto období tvůrčí říje pozval na návštěvu přítele – a okamžitě na to zapomněl. Přítel čekal a čekal, komorník mezitím přinesl pánovi večeři, a poněvadž nesměl rušit, nechal ji jako obvykle ležet v předpokoji pracovny. Vyhládlý host neodolal a pečené kuře spořádal. Po čase pak čekání vzdal a odešel. Když Newton konečně dorazil a našel na talíři jen kosti, povzdechl si. „My filosofové jsme někdy vážně duchem nepřítomní. Já bych přísahal, že jsem ještě nevečeřel!“

Neustálé soustředěné ponoření do sebe a s ním spojená roztržitost někdy vypadá až komicky; kdo by neznal svérázného bratrance Benedikta s jeho mantikorou bradavičnatou z Verneova Patnáctiletého kapitána? První přírodovědec Thales z Milétu, který se mimo jiné proslavil výpočtem data zatmění Slunce, jednou v  zadumání přehlédl výmol na cestě a zle se potloukl, což jeho hospodyně komentovala slovy: „Ty si myslíš, že rozpoznáš to, co je na nebi, když nevidíš ani to, co máš pod nohama?“

Portrét Isaaca Newtona od Godfreye Knellera.volné dílo

Obdobné pochopení projevil pro Charlese Darwina jeho zahradník: „Chodí po zahradě jako náměsíčný. Jednou jsem ho viděl, jak celých deset minut jen tak prostál nad květinou! Skutečně věřím tomu, že kdyby měl co dělat, jeho zdravotní stav by se zlepšil.“

Dmitrije Ivanoviče Mendělejeva jednou ke konci kariéry přepadl novinář a chtěl od něho v krátkosti slyšet, jak vznikla periodická soustava prvků. Slavný chemik ho vyhodil se slovy: „Vašnosto, přemýšlel jsem o ní skoro dvacet roků. To nebylo tak, jak to chodí v novinách, pětník za řádek!“

Nobelovský fyzik a slavný manžel Pierre Curie na dotaz pochvalychtivé kuchařky, jak mu chutnaly její bifteky, opáčil: „Cože? My jsme měli bifteky?“ Zrovna on ale na zaujetí vědou fatálně doplatil, když – v tu chvíli slepý a hluchý – vstoupil znenadání pod rozjetý povoz a ten ho usmrtil.

Naštěstí ale převládají veselejší případy. Neznámý mladý fyzik v meziválečném Göttingenu jednou při chůzi po ulici zakopl a natáhl se na chodníku. Pomoc kolemjdoucího odmítl slovy: „Nevyrušujte, prosím. Pracuju!“ A legendární fyzik Niels Bohr, náruživý fotbalista, ten když dostal nějaký nápad na hřišti, nechal hry a šel si ho poznamenat na brankovou tyč.

Až za hrob

Zažranost do vědy je dozajista krásná věc, pokud subjekt dokáže v případě potřeby vypnout, odpoutat se, pobavit – jako to uměli například excelentní fyzikové Albert Einstein, George Gamow nebo Richard Feynman, kteří vedle vrcholně abstraktního bádání oplývali osobním šarmem, měli smysl pro humor, pěstovali si své koníčky a neostýchali se snížit až ke zcela přístupné popularizaci vědy.

Život vyrovnaného vědeckého umanutce dobře popsal fyzik Otto Frisch: „Vracel jsem se ve stejnou dobu z ústavu, v sedm jsem se navečeřel, potom si na čtvrt hodinky zdříml a pak jsem se uvelebil s listem papíru u stolní lampy a pracoval až do jedné v noci – dokud jsem nezačal mít halucinace… Když jsem začínal ve svém pokoji vidět podivná zvířata, řekl jsem si: ´Tak už radši půjdu spát.´“

Jiným ale tohle souzeno nebylo, takže se světu tu a tam jevili jako monomaniakální štvanci. „Neustále pokračuji, ani hodinu neztrácím oddechem nebo zážitky lásky. Čas mi míjí v nepřetržité práci hned na tom, hned na onom,“ vzpomínal iatrochemik Paracelsus. O čtyři staletí později Einstein nad obecnou teorií relativity zakoušel cosi podobného: „Kouřit jako komín, pracovat jako kůň, jíst bez rozmyslu a výběru, chodit na procházku pouze ve skutečně příjemné společnosti, tedy bohužel zřídkakdy, spát nepravidelně…“

Vynálezce Rudolf Diesel jednou nad mučicím nástrojem v muzeu, kam ho vytáhla rodina, prohodil: „Můj motor, to je právě taková železná panna. Ale já ji miluji a toužím po jejím objetí!“

Známka Deutsches Bundes Post vydaná ke stému výročí narození Rudolfa Diesela.Wikipedia Commons

Elektrotechnik Werner Siemens si zase povzdechl: „Je to docela zvláštní věc s tím badatelským pudem. Působí právě tak jako vášeň, přemáhá všechny překážky, a když v člověku propukne, potlačuje všechny jeho ostatní zájmy. A jeden zdařilý pokus působí více radosti než třeba stotisícový zisk.“

Biofyzik Lev Alexandrovič Blumenfeld byl ve své upřímnosti až brutální: „Obávám se, že zabývat se vědou je patologické. Mnozí z nás se přesvědčili, že radost z vědy je vějičkou pro nezasvěcené. Radost z úspěchu, který se rýsuje někde v dálce, přichází tak zřídka, že na ni nelze spoléhat. Kromě toho není radost vůbec spojena s velkými výsledky. Zabývat se vědou mi připomíná spíš chorobu podobnou narkomanii nebo alkoholismu. Člověk pije proto, že musí. Nemá sil toho nechat. Pije a je mu to protivné, jak říkal jeden alkoholik, ale nepít je ještě protivnější.“

Výstižnou ilustrací vědecké závislosti bývají takzvaná poslední slova. Zakladatel fyziologie Albrecht Haller se zájmem hmatal svůj slábnoucí puls, aby z posledních sil vydechl: „Už netepe.“

Jeden z předchůdců mikrobiologie Lazzarro Spallanzani těsně před smrtí odkázal svůj nemocný orgán vědě slovy: „Tak mi ho po smrti vyjměte. Možná přitom přijdete na něco nového, úžasného o chorobě měchýře.“

Legendární radiochemička Marie Curie na smrtelném loži blouznila: „Dělali jste to radiem nebo mezothoriem?“

Významný český parazitolog Otto Jírovec ve své poslední chvilce svěřil manželce: „Já tu vědu opravdu miloval!“

Asi nejbizarnější v kategorii „až za hrob“ je poslední výzkum Antoine-Laurenta Lavoisiera, jednoho ze zakladatelů chemie. Ten před svojí popravou oznámil příteli, že tady se skýtá jedinečná příležitost zjistit, jak dlouho zůstává useknutá hlava při smyslech. Prý se bude snažit co nejdéle mrkat, a přítel měl měřit, jak dlouho po stětí to hlava vydrží. Mrkala asi patnáct vteřin. (Žel, tato velmi rozšířená legenda velmi pravděpodobně neodpovídá pravdě, přinejmenším v etapě měření – stínané hlavy byly jímány do koše či pytle, takže se nedaly sledovat.)

Mě osobně nejvíc dojímá poslední projev života vynálezce podtlakové komory a průkopníka hrudní chirurgie Ferdinanda Sauerbrucha: pohyb prstů na přikrývce, připomínající šití operačního řezu.

Sláva připraveným

Posedlost problémem nejednou hrozí zacyklením až hospitalizací, ale občas vyvře v převratný objev, a to doslova kdykoli a kdekoli.

Často bývá v této souvislosti uváděn Isaac Newton s jablkem. Ten na častou otázku, co ho přivedlo ke gravitačnímu zákonu, odpovídal: „Proč padá jablko vždy svisle dolů? Proč ne šikmo, ale vždy ke středu Země? Ve hmotě musí existovat přitažlivá síla soustředěná ve středu Země. Když hmota přitahuje jinou hmotu, musí v tom existovat úměrnost s jejich hmotností. Proto přitahuje Země jablko právě tak silně, jako jablko Zemi. Musí tedy existovat síla, podobná té, kterou nazýváme tíže, síla, která je vlastní celému vesmíru.“

Pro laiky poněkud kostrbaté, pravda, a tak to Voltaire zpopularizoval: V sadu odpočívajícímu (a neustále o tom přemýšlejícímu, jak už víme) Newtonovi spadlo na hlavu jablko a rozsvítilo v něm nápad. Publikum jásalo a Vítězslav Nezval si nad tímto apokryfem mohl zabásnit: Tisíc jablek spadlo na tvář zeměkoule / a jen Newton doved těžit ze své boule.

Chemik August Kekulé na objev kruhové struktury molekuly připadl, když usnul v lenošce u krbu: „Před očima mi pluly atomy. Dlouhé řetězce atomů se vlnily a přibližovaly k sobě; všechny se pohybovaly, otáčely se, kroutily jako hadi. A najednou – co to? Jeden z hadů si chytil vlastní ocas a celý obraz se zuřivě roztočil, takže nešlo rozeznat, kde v tom kole je hlava…“

Mendělejev o souvislosti mezi chemickými prvky uvažoval od studentských let. Pořád se k té otázce vracel, vážil ji ze všech stran, sbíral data, porovnával hodnoty…

Od počátku roku 1869 cítil, že řešení je na spadnutí, doslova mu drnčelo v hlavě. Jenže ne a ne na ně přijít… Několik týdnů prakticky nespal. Živ hlavně o čaji a papirosách, s rostoucím zoufalstvím snažil se vydolovat z mysli princip, který by celou tu za léta nashromážděnou pyramidu materiálu utřídil v logický systém.

„Všechno mám v hlavě srovnané, ale ne a ne to vyjádřit tabulkou,“ stýskal si příteli v poslední únorový den 1869. Nazítří brzy ráno – po obligátně probdělé noci – to vzdal. Přesvědčen, že na to nepřijde, svalil se oblečený na pohovku v pracovně a usnul jako špalek. A ve snu uviděl periodickou tabulku. Okamžitě se probudil, popadl první kus papíru, který se namanul (šlo o výzvu k inspekci jedné sýrárny), a hezky za čerstva ji načrtl. (Podle druhé verze ho k řešení přivedl pasivní poslech domácího muzicírování odvedle. V hudbě se tóny stejné zvukové kvality opakují v oktávách… a vida, v periodě po osmi se opakují i chemické a fyzikální  „kvality“ některých prvků.)

.

Ruský chemik Dimitrij Mendělejev.New York Public Library Archives, Wikipedia Commons

Nápadů v nečekaných chvílích jsou dějiny vědy doslova prošpikovány. Matematik Henri Poincaré na řešení jednoho složitého matematického problému přišel bůhvíproč právě ve chvíli, kdy se drápal do vlaku do Normandie, kam měl namířeno na geologickou výpravu; astrofyzika Stephena Hawkinga základní idea termodynamiky černých děr přepadla pozdě večer, když se ukládal ke spánku…

Jedno však naše případy mají společné: všichni ti badatelé byli nejen posedlí a „těhotní“, ale byli rovněž na svůj objev znalostně dokonale připraveni, přesně podle Pasteurova výroku: „Co se pozorování týče, náhoda přeje myslím připraveným.“

Libra masa

Současně se při takové zažranosti nelze divit, že si věda odjakživa vybírala svoji daň. První její známou obětí byl už Plinius Starší, který Vesuv chystající se pohřbít Pompeje zkoumal tak zevrubně, že se otrávil sopečnými výpary. Asi nejznámější je případ Galileův: dalekohledným pozorováním Slunce (při němž objevil sluneční skvrny) si zničil zrak. Slepota však jeho vášeň pro poznání nikterak neutlumila: „Ve své temnotě hloubám tu o tom, tu o onom předmětu přírody a nikdy nemohu upokojit svou neúnavnou hlavu, i když si to velmi přeji. Tato ustavičná činnost ducha mě okrádá takřka o všechen spánek.“

Charles Darwin si z cesty kolem světa přivezl pravděpodobně parazita způsobujícího Chagasovu nemoc, která ho pak až do smrti sužovala a na kterou nakonec zemřel.

Ostatně u cestovatelů a objevitelů nových krajů riziko přímo patřilo k věci.

Velký klasifikátor organismů Carl Linné v mládí absolvoval čtyřměsíční sólo výpravu po Laponsku, při které několikrát málem umřel hlady. Později coby slovutné Princeps Botanicorum (kníže botaniků) už z profesorské stolice v Uppsale jenom rozesílal své nejschopnější žáky – čím horoucnější peklo je čekalo, tím exotičtější druhy odtamtud přiváželi. A tím větším protivenstvím čelili. Pokud nepřežili, snažil se získat jejich sbírky a poznámky. Nějakou dobu vždycky trpěl výčitkami svědomí: „Zešedivěl jsem kvůli smrti mnohých lidí, kteří pro mne cestovali, a co z toho mám? Několik usušených rostlin, neklid, úzkost a starosti!“ Potom se ale otřepal a posílal další.

Portrét Carla Linéé od Alexandra Roslina.volné dílo

Vědci, kteří v zápalu boje o poznání přišli o život, by vydali na docela rozlehlý slavín. Za všechny uveďme alespoň několik.

Francise Bacona během projížďky za chumelenice napadlo, že když se maso zchladí sněhem, nezkazí se. Vystoupil tedy z kočáru a v nejbližším hospodářství koupil vykuchanou slepici. Tu pak nacpal sněhem. Přitom silně nastydl a po několika dnech zemřel na zápal plic. Jeho poslední slova měla být: „Pokus se sněhem se podařil.“

Petrohradský fyzik Georg Richman se pokoušel svést blesk do elektroskopu. Sílu tohoto živlu ovšem fatálně podcenil.

Zakladatel moderní histologie Marie Francois Xavier Bichat pracoval navzdory varováním kolegů až neskutečně neúnavně. Po jedné obzvláště obtížné pitvě omdlel a – ani ne jednatřicetiletý – zemřel na následky totálního vyčerpání.

Infekci při pitvě podlehla celá řada badatelů, někteří docela smolně: profesor vídeňské univerzity Jakub Kolečko (po německu Jacob Kolletschka) byl říznut medikem při vedení pitevního cvičení, smrt profesora na sepsi poté přivedla Ignaze Semmelweisse k vysvětlení původu horečky omladnic.

Mnoho lékařů přišlo o život při výzkumu v ohniscích smrtelných chorob. Jindřichohradecký rodák Stanislav Provázek (Prowazek) v roce 1915 během epidemie v zajateckém táboře v Chotěbuzi objevil původce skvrnitého tyfu (nazvaného později Rickettsia prowazekii), sám se však přitom nakazil a zemřel. Prowazekova koeponyma Howarda Taylora Rickettse potkal stejný osud o pět let dříve.

Dne 21. března 2003 zveřejnil italský lékař Carlo Urbani klinický popis nemoci SARS a 29. března autor sám na tento agresivní typ zánětu plic v Thajsku zemřel.

Zatím poslední prominentní obětí medicínského výzkumu byl koncem července 2014 sierraleonský lékař Sheik Umar Khan, zřejmě největší expert na krvácivou horečku ebola. Když jí podlehl, nebylo mu ani čtyřicet.

Svébytnou kapitolu tvoří oběti práce s radioaktivitou. Marie Curie, prsty věčně popálené zářením, zemřela na chronický rozpad krvetvorby; jeden ze světových průkopníků rtg. radiodiagnostiky, chirurg Rudolf Jedlička, přišel o tři prsty levé ruky, přičemž jeden si prý amputoval sám (lékaři tehdy běžně strkali ruku do rentgenového pole a prohmatávali tam kupříkladu břicho pacienta).

S objevem jaderného štěpení se riziko ještě zvýšilo: Jednoho srpnového dne 1945 manipuloval ve výzkumném středisku Los Alamos šestadvacetiletý fyzik Henry Dagnian s malým množstvím štěpného materiálu určeného pro výzkumný reaktor. Přitom na kratičkou chvíli vyvolal řetězovou reakci. Zemřel po čtyřiadvaceti dnech nesnesitelných bolestí.

Sám sobě pokusným králíkem…

Mnozí badatelé se ale nespokojili s osudem nezúčastněného výzkumníka a zažehli svíčku svého osudu i z druhé strany – stali se nejen badatelem, ale současně i pokusným objektem. Přirozeně nejvíc v medicíně.

Před čtvrt tisíciletím mladý britský průkopník moderní chirurgie John Hunter smočil hrot skalpelu v kapavčitém hnisu nemocného a poté si jím probodl předkožku i s žaludem.

Chtěl si potvrdit svůj názor, že kapavka a syfilis jsou dva různé projevy téhož „chorobného jedu“. Spokojeně pak sledoval, jak se u něho vyvíjejí příznaky kapavky následované příznaky příjice. Tři roky strávil pečlivým studiem svých intimních výtoků a zánětů, jakož i následnou, tehdy běžnou terapií: chemickým vypalováním a aplikací sloučenin rtuti. Během celé této doby učinil řadu neobyčejně přesných pozorování, z nichž povstal první podrobný klinický průběh obou pohlavních nemocí. Autoexperiment měl jedinou vadu: použitý hnis čirou náhodou obsahoval původce obou chorob.

John Hunter, chirurg a anatom na obraze Joshua Reynoldse.CC BY 4.0

Lazzaro Spallanzani pojídal různě balenou potravu, pak ji po různém čase vyvrhl a studoval míru jejího natrávení.

V Česku jsou známé autopokusy mladého J. E. Purkyně. Zásobován přítelem, jehož otec měl lékárnu, vyzkoušel na sobě postupně účinky celé řady tehdejších dryáků: začal projímadly, pokračoval přes různě čistá opia, zdržel se u prudce dávivého alkaloidu emetinu.

Na ten si dokonce vypěstoval podmíněný reflex – ještě nějakou dobu poté se mu chtělo zvracet, kdykoli viděl látku podobné barvy…

Dále na sobě studoval účinky smrtelně jedovatých rostlin rulíku a náprstníku (zřejmě první podrobně popsal charakteristické mžitky před očima jako raný příznak otravy digitalisem).

Nikoli nezajímavé musely rovněž být jeho zážitky ochrnujících účinků velkých dávek kafru (přitom dokonce upadl do bezvědomí). Při dlouhodobém zkoušení jedovatého chloridu rtuťného (kalomelu) podle svých slov dostal „slintavku a prodloužily se mu zuby“.

Asi nejslavnější (poněvadž nakonec nobelovský) pokus na sobě provedl mladý lékař Werner Forssmann umanutý ideou katetrizace srdce. Po několika pokusech na mrtvolách se vydal za šéfem. Ten mu ale další pokusy zakázal.

Proto si Forssmann jedné červencové noci 1929 ve své nemocnici nařízl žílu v lokti levé paže a vlastnoručně si do ní nasoukal tenkou gumovou hadičku, která se dosud používala k cévkování močového měchýře. Po pětašedesáti centimetrech zavedeného katétru se rentgenem přesvědčil, že ho skutečně má až v pravé srdeční komoře. (Nikdo tehdy neměl tušení, jak se srdce při doteku zevnitř zachová – mohlo upadnout do arytmie, mohlo se klidně i zastavit.)

Vlastní tělo v úloze výzkumné laboratoře ovšem není kolbištěm jen pro mladé, jak by se mohlo zdát z výše uváděných příkladů: Zakladateli experimentální hygieny Maxi Pettenkoferovi bylo čtyřiasedmdesát, když ve snaze dokázat, že cholera se nešíří vodou, vypil přede svědky sklenku vodní suspenze cholerových bacilů. Předtím k nim ještě pro jistotu přidal sodu, aby odolaly jeho žaludeční kyselině…

Cholera tehdy vykazovala skoro padesátiprocentní mortalitu, nicméně starý pán dostal jen běhavku.

Později se potvrdilo, že onemocnění zanechává imunitu (Pettenkofer slabou choleru prodělal při její předchozí epidemii) a že objevitel původce cholery Robert Koch z obavy před možným neštěstím zaslal velmi oslabenou kulturu.

Sát z ňader vědy (řečeno s Goethovým Faustem) ovšem lze i míň krkolomně. Zakladatel české farmakologie Karel Chodounský konal ve svém ústavu pokusy s nachlazením. Jednoho zimního dne se vykoupal v horké vodě, načež otevřel okno a nahý k němu usedl. Nohy dokonce vystrčil z okna. Asi po půl hodině se pod ním srotil dav, hleděl vzhůru na trčící hnáty a hlasitě reptal. Experiment ukončil strážník nekompromisním příkazem: „Ta mrtvola musí z okna pryč!“

Nu a před třiatřiceti lety si na konferenci urologů v Las Vegas doktor Giles Brindley při přednášce o svém novém přípravku proti erektilní dysfunkci spustil kalhoty a ukázal auditoriu výsledek injekce papaverinu, kterou si před přednáškou vstříkl do penisu. Zjevně fungovala.

Zatím naposledy se o pokusu na sobě mluvilo u loňské nobelistky za medicínu Jou-jou Tchu (anglická transkripce Tu Youyou) z Číny, která se i se dvěma kolegy nakazila malárií, aby pak na sobě vyzkoušela svůj lék artemisin.

… i hrobníkem

„Nemohl jsem vnitřně překonat odpor k pokusu, jenž někomu může ublížit na zdraví,“ napsal roku 1896 italský lékař Giovanni Grassi, čímž vystihl nejčastější důvod pokusů lékařů na sobě. Grassi, studující právě malárii, nechal v pokoji s nemocnými pochytat všechny komáry a vypustil si je do ložnice. Poté s nimi strávil noc. Nestalo se mu zhola nic.

Portrét Giovanniho Battisty Grassiho.CC BY 4.0

Historie boje s infekčními chorobami je asi ze všech medicínských oborů nejbohatší případy, kdy lékaři riskovali vlastní život, jen aby se „dozvěděli“. A jak se dá očekávat, výsledky při tehdejší úrovni znalostí připomínaly ruskou ruletu.

Roku 1787 chtěl americký lékař Nathan Potter v Baltimore dokázat, že žlutou zimnici přenášejí výpary nemocných. Dobře věda, že úmrtnost na tuto chorobu je až sedmdesátiprocentní, vyspal se v šátku nasáklém potem umírajícího. Poté si rozřízl kůži a vetřel do ní pot nemocného. Nakonec si naočkoval výtažek z jeho vředu. Přes veškerou tuto snahu zůstal zdráv.

Patnáct let nato si jeho francouzský kolega Jean-Louis Guyon na Martiniku oblékl na záměrně rozškrábané tělo košili nemocného. Když se nic nestalo, vypil jeho zvratky a ještě se jimi nechal naočkovat. Přestože tyto pokusy několikrát opakoval, ani jemu se onemocnět nepodařilo.

Zato Ital Eusebio Valli se roku 1816 v Havaně „pouze“ otřel košilí člověka zemřelého na žlutou zimnici a posléze se vedle něho vyspal. Zakrátko zemřel.

Dalšími z dobrovolných pokusných „zvířat“ při výzkumu žluté zimnice byli američtí lékaři James Carroll a Jesse Lazear. Během epidemie v srpnu 1900 na Kubě se nechal štípnout komárem napřed první z nich. Podle očekávání onemocněl, ale přežil.

V září se stejným způsobem nakazil druhý, otec dvou maličkých dětí. Po dvanácti dnech zemřel, přičemž do poslední chvíle diktoval ještě zesláblému rekonvalescentu Carrolovi svoje nepublikované poznatky a nápady.

S nemocí podobného druhu experimentoval v roce 1885 peruánský medik Daniel Carrión. Chtěl dokázat, že tzv. orroyská horečka a tzv. bradavicová vyrážka jsou dvě různé formy téže choroby.

Proto se nechal v limské nemocnici naočkovat krví nemocné s bradavicemi. V deníku pak podrobně a nezúčastněně popisuje průběh nákazy.

Vyrážka se sice nedostavuje, zato 21. den po infekci cítí nevolnost, bolesti nohou. Po dalších dvou dnech dostává vysoké horečky, poté se přidávají křeče v břiše a nesnesitelné bolesti v kloubech a kostech. Není schopen jíst, často zvrací. Rychle se rozvíjí chudokrevnost, žloutenka a srdeční potíže (všechno možné příznaky orroyské horečky).

V poslední z jasných chvil před smrtí se zadostiučiněním konstatuje: „Nyní jsem přesvědčen, …, že tato horečka a bradavice mají téhož původce.“

Asi největším smolařem v této kategorii byl ale zakladatel světové otiatrie Joseph Toynbee – při celkem nevinném pokusu léčit svůj ušní šelest inhalací chloroformu s následným výplachem ucha se uspal navěky.

Co za to?

Podle básníka Otokara Březiny je věda jednou z nejvznešenějších a nejjemnějších forem askeze. Nelze než souhlasit, i když po přečtení předchozích řádků přichází v úvahu i termín martyrium. Tím naléhavěji se ale vnucuje otázka: Proč tedy vědec bádá, pokud není zrovna masochista? Jaká je jeho vnitřní, takříkajíc duchovní odměna?

Řekl bych, že ta odměna má tři základní podoby.

První je průběžná, možná vlažná, ale stálá a dostupná. Spočívá v povznášejícím pocitu účasti na něčem velkém, vždyť pokud vůbec existuje jakýs vyšší, ušlechtilý cíl lidského snažení, je to poznání, hledání pravdy jako závazek rozumu, kterým nás příroda obdařila.

Druhá podoba je bezprostřední a mimořádně intenzivní, zato pomíjivá – exploze radosti až slasti v okamžiku prozření/objevu/pochopení. Stav takovéto kladné emocionální singularityGoethe popsal nedostižně: „Vteřino, stůj, jsi krásná!“

Notoricky známý je příklad nestydy Archiméda, který ani ponořen v lázni neopustil svůj aktuální vědecký problém (stanovení ryzosti zlaté koruny) a připadl na zákon o nadlehčování těles ponořených do kapaliny.

Bez sebe radostí prý vyskočil z vody a pobíhaje v rouše Adamově po syrakuských ulicích povykoval své „Heuréka!“.

Literatura zachovala řadu obdobných reakcí. „Nikdy nevylíčím rozkoš, kterou jsem zažil při svém objevu!“ jásal mladý Johannes Kepler nad svým objevem ohledně geometrie sluneční soustavy (mimochodem, mýlil se, což připomíná, že intenzita intelektuální blaženosti pranic nezávisí na pravdivosti či významnosti její příčiny).

Objevitel kyslíku Carl Scheele své pocity triumfu formuloval takto: „Jak blažen je badatel, když nalezne to, co tak dlouho byl hledal! Je to rozkoš, při níž se srdce směje!“

Zakladatel experimentální fyziologie Claude Bernard shrnul: „Nejintenzivnější radost, jakou může lidská mysl zažít, je radost z objevu.“

Johannes Kepler.volné dílo

Závěrem dejme slovo francouzskému mikrobiologovi Louisi Pasteurovi; ten nad faktem, že oslabená, poněvadž stará kultura původce cholery drůbeže nepřivodila slepicím smrt, nýbrž odolnost, horoval: „To je hodina mého největšího štěstí, hodina mého nejvelkolepějšího objevu!“

Nepřeháněl, idea aktivní imunizace proti infekčním nemocem je podle mě zatím nejdůsažnější medicínský objev všech dob.

Třetí forma odměny badatele bývá i velmi zpožděná (nezřídka až in memoriam), zato věčná. Zapsat se do análů. Stát se nesmrtelným. Nejlépe eponymizací, tedy spojením svého jména s důležitým fyzikálním jevem, zákonem, jednotkou, chemickou reakcí nebo prvkem, biologickým druhem a podobně. (Pokud zůstaneme jen u osobností z tohoto textu, nabízejí se například pojmy newton, Newtonovy pohybové zákony, Thaletova kružnice, darwinismus, Curieův bod, curium, Bohrův model atomu, nielsbohrium, Mendělejevova tabulka, mendělevium, Einsteinova teorie relativity, einsteinium, diesel, Siemensovo dynamo, Poincarého domněnka, Hawkingovo záření, Galileův dalekohled, linnéon, Rickettsia prowazekii, Purkyňovy buňky, Archimédův zákon, Keplerovy zákony oběhu, pasterizace, Pasteurella, Pasteuria.)

Fyziolog Vilém Laufberger to popsal větičkou, která ve své strohé výstižnosti tečuje sféru geniality: „Cílem vědce je přechod z rejstříku osobního do rejstříku věcného.“

Jistě, lze právem namítat, že časy fundamentálních objevů, heroických badatelů i adrenalinových pokusů zmizely spolu se zprůmyslněním vědy.

Zmizela s ním i vědecká vášeň? Jsem přesvědčen, že přinejmenším u většiny vědeckých špiček vášeň přetrvává, třebas méně očividná. A že právě ona je stále nezbytným atributem duše opravdového vědce i motorem vědeckého pokroku.