Nesmrtelná lidská duše je teologický koncept, v jehož reálnou existenci můžeme a nemusíme věřit. Mezi kriticky myslícími lidmi nicméně panuje shoda na tom, že duše není hmotný objekt popsatelný a změřitelný metodami exaktních věd. Jistý americký lékař to ale svého času viděl jinak.

Duncan Macdougall provozoval na počátku 20. století lékařskou praxi v Haverhillu v Massachusetts. Vedle péče o pacienty však měl i vědecké ambice. A předmětem jeho zájmu byla právě lidská duše, o jejíž hmotné podstatě byl přesvědčen. Pokud taková duše v okamžiku smrti opustí tělo, mělo by se to projevit na jeho hmotnosti. I zrodil se experiment…

Macdougall nechal sestrojit obří váhy, na něž se vešla celá postel. Vážily údajně s přesností ± 5,6 gramu. Poté přesvědčil šest umírajících pacientů, aby je mohl, až se přiblíží jejich poslední hodinka, na tuto postel uložit. Během roku 1906 všech šest pacientů zemřelo a Macdougall s kolegy při tom bedlivě sledovali ručičku vah.

V březnu 1907 o pokusech informoval deník The New York Times, odborný článek Hypothesis concerning soul substance lékař publikoval v květnu téhož roku souběžně v časopisech Journal of the American Society for Psychical Research a American Medicine (PDF orig. článku). Ale poměřováno dnešními nároky na vědeckou publikaci byl i tento článek spíše nezávaznou rozprávkou – chybí v něm jak detailní popis použitých metod, tak přehledný souhrn výsledků, o jejich statistickém vyhodnocení ani nemluvě.

Úvodní stránka originálního článku Duncana Macdougalla.

Úvodní stránka originálního článku Duncana Macdougalla.

První pacient zemřel na tuberkulózu. Okamžitě poté, co vydechl naposledy, poklesla hmotnost jeho těla o 21 gramů. Příčinou podle autora pokusu nemohl být odpar z dechu a zpocené kůže – k němu docházelo průběžně ještě za pacientova života rychlostí asi 0,5 gramu za minutu. V okamžiku smrti se hmotnost propadla výrazněji a skokově.

Svěrače nepovolily. A kdyby ano, moč i exkrementy by zůstaly na posteli, a váha by je tedy zaznamenala. Nemohlo se tedy jednat o únik zbytkového vzduchu z plic? Asistent prý do mrtvého těla foukal tolik vzduchu, kolik jen dokázal, pak ho zase z plic vytlačoval, nic z toho nemělo na hmotnost vliv.

Druhý a třetí pacient zemřeli také na tuberkulózu. I u nich lékaři zaznamenali v okamžiku smrti pokles hmotnosti (v obou případech o 14 gramů). Jenomže tentokrát úbytek po několika minutách pokračoval (o 43, resp. o 28 gramů). Znamená to snad, že si duše balila svých pět švestek postupně?

Další oběť tuberkulózy ztratila v okamžiku smrti 10 gramů, ale poté se tělo vrátilo na svou původní hmotnost. Jako by se duše rozhodla pro návrat – bohužel život se tím onomu nešťastníkovi nevrátil.

U ženy umírající v diabetickém komatu bylo prý měření narušeno a nelze ho brát vážně. A poslední pacient zemřel dříve, než lékaři stihli nastavit váhu.

Následoval pokus s patnácti psy, u nichž Macdougall žádnou měřitelnou změnu hmotnosti nezaznamenal. Potěšilo ho to, protože zvířata, jak známo, žádnou duši nemají.

„Experimentálně jsme ukázali, že v okamžiku smrti lidské tělo opouští substance, kterou je možno zvážit,“ napsal Macdougall triumfálně.

Dobová kritika, dnešní pousmání

V jednom z časopisů, v nichž Duncan Macdougall své výsledky publikoval, se následně rozproudila debata. Kromě autora prvotní studie v ní byl aktivní především Augustus P. Clarke, který reprezentoval dobové kritiky Macdugallových závěrů. Namítal, že vysvětlení může spočívat v náhlém nárůstu teploty v okamžiku smrti. Ten je způsoben tím, že krev přestane být ochlazována vdechovaným vzduchem. Výsledkem je zvýšené pocení a úbytek hmotnosti. Proto také u psů k žádné změně nedošlo – ochlazují se jazykem, nikoli pocením.

Macdougall v dalším čísle namítl, že bez krevního oběhu se krev nemá jak dostat ke kůži a ohřát ji. Diskuse pokračovala až do prosincového čísla a obě strany sporu zůstaly na svých pozicích.

Dnes nám nezbývá než pokrčit rameny. Macdougall pracoval s příliš malým vzorkem na to, aby ze svých výsledků mohl cokoli vyvozovat. Z šesti pacientů použil data pouze od čtyř. A jen u jednoho zaznamenal zřetelný pokles hmotnosti v okamžiku smrti, který by snad šlo spojit s duší opouštějící tělo. U dalších dvou pacientů hmotnost klesala i po smrti a u jednoho byl počáteční pokles kompenzován pozdějším nárůstem. Proč z tohoto nesourodého balíku dat vybrat právě prvního pacienta? Jen proto, že nejlépe vyhovuje počáteční hypotéze?

Váhy navíc nebyly dostatečně přesné a rovněž o laboratorních podmínkách nelze z článku nic jistého říci. Nevíme tedy, zda autor pečlivě odfiltroval všechny možné interference měření. O netrivialitě úkolu poznat přesný okamžik smrti ani nemluvě. (Bavíme se o okamžiku, kdy se zastaví srdce? Nebo kdy aktivita mozkových neuronů poklesne k nule?) To vše jsou důvody, proč dnes vědecká komunita nebere Macdougallovy výsledky o nic vážněji než různá pozorování spiritistů.

 

Titulní ilustrace: Duše opouští tělo. Autor: Luigi Schiavonetti, 1808

 

Další články tématu

Print Friendly