Zatímco příroda vyselektovala druh Homo sapiens pro podmínky, které už de facto pominuly, nyní členové moderní společnosti upravují (nebo by chtěli) sebe i své děti pro (odhadované) podmínky budoucí. Biologické evoluci začíná konkurovat evoluce kulturní.

Koncem roku 2013 američtí autoři publikovali důkaz dědičnosti získané vlastnosti (opakovanou zkušeností vypěstovaného strachu z elektrického šoku), zapsané v genomu pomocí epigenetické modifikace DNA.

Zhruba ve stejné době americké autorky vyvinuly metodu CRISPR-Cas9, která umožňuje přesnou genovou manipulaci v libovolném místě genomu.

V dubnu 2015 čínští vědci zveřejnili genovou modifikaci (zatím neživotaschopného) lidského embrya touto metodou.

Důsledky těchto skutků mohou být nedozírné. Následující text přináší pár myšlenek na toto téma.

CRISPR. přesná střelba na genetické cíle

CRISPR-Cas9 – průlom v přírodních vědách (pouze pro předplatitele)

Všichni chceme, aby naši potomci byli lepší než my. Děláme pro to možné-nemožné, ale navzdory vší snaze, moci, bohatství, všechno, čeho jsme během života nabyli, znalosti, zběhlosti v řemesle či hospodaření, zkrátka to, co dnes nazýváme vliv prostředí (kultury), nakonec končí s námi v hrobě. Každé dítě – jakkoli často nese tělesné rysy a povahové znaky rodičů – se rodí nepopsané jejich zkušenostmi a  musí začínat od nuly.

První významná evoluční teorie přesto stavěla na dědičnosti nabytých vlastností (Jean-Baptiste Lamarck, 1809): Organismy se aktivně přizpůsobují prostředí a takto získané vlastnosti přenášejí do dalších generací (žirafa si krk „prodloužila“ každodenním natahováním svých předků po listí na stromech).

Podle Charlese Darwina (1859) ale základním motorem evoluce je přírodní výběr z náhodně vytvořených odchylek od průměru (žirafa má dlouhý krk, protože její prapředci narození s kapku delším krkem měli větší šanci na přežití i rozmnožení a časem v populaci převládli). Nicméně Darwin připouštěl, že po generace opakovaná adaptace, ať už fyzická či behaviorální, se nějak dědičně fixuje a vstupuje do souboru vlastností vrozených.

Genom k tělu, ne naopak

V roce 1889 pak August Weismann prokázal, že tělo (somatické buňky) je od svého genomu (pohlavních buněk) odděleno neprostupnou bariérou (později po něm nazvanou). Totéž vyjadřuje i mnohem mladší centrální dogma molekulární biologie (Francis Crick, 1958): Dědičná informace proudí od nukleových kyselin (genom) k bílkovinám (tělo), ne naopak.

Za další desítky let jsme zvládli číst genomy, učíme se přiřazovat geny nemocem a zčásti i tělesným a duševním vlastnostem. V dohledné době zřejmě budeme umět geny jak přesně a bezpečně vyměňovat (genetická modifikace), tak ovlivňovat intenzitu jejich činnosti bez zásahu do primární struktury genomu (epigenetická modifikace).

(Ve svých nejtroufalejších představách si kladu otázku: Je možné, aby se epigenetické variace, například soubor metylací DNA ideálně nakupených na konkrétním malém úseku genomu, nějakým způsobem při replikaci spontánně  „překlopily“ do funkčně odpovídající strukturní změny v genomu? Vím, že by to jít nemělo, ale obecně princip změny kvantity v kvalitu funguje a příroda je mocná čarodějka…)

Věrni své nátuře

Oblíbená otázka etiků „smíme dělat všechno, co umíme?“ je ryze řečnická. Naše kultura jako celek jedinců štvaných svojí přirozeností se odpovědností dvakrát netrápí, takže pokud něco budeme umět a bude o to zájem, prostě to dělat budeme. Třeba pokoutně, což bývá ta horší varianta, poněvadž nezaručuje potřebnou kvalitu a její kontrolu. Někomu to možná zní hrozně, ale praktické zákonné rámce našeho žití vyplývají z výsledků vědy (ta vytváří nabídku) a z našich potřeb (ty vytvářejí poptávku), ne z nějakých morálních tradic či starozákonních tabu.

Lidé, jak odpovídá jejich odvěké nátuře, se chtějí mít co nejlíp a co nejvíc si na tomto světě užít. Čerstvě k tomu přistupuje fakt, že druhdy nedobytná nukleová citadela v buněčném městě bílkovin se díky našemu umu mění v průchoďák.

Druhdy nedobytná nukleová citadela v buněčném městě bílkovin se díky našemu umu mění v průchoďák.

Lze si představit, že úprava dědičné informace (uchycuje se strašidelně výstižný termín editace genomu ) se zanedlouho stane zákrokem na úrovni dnešní plastické operace.

Ale vážně: Jaké psychické vlasnosti v těch časech nesnesitelné lehkosti nabytí asi pofrčí? Praktická inteligence v každém případě, jistě i průbojnost, v zaostalejších zemích stále ještě i síla a odolnost k nemocem a fyzické dřině.

A co klasické ctnosti? Budou žádoucí, nebo naopak na překážku; vždyť atmosféra sílící konkurence a stoupajících materiálních nároků eskaluje touhy uspět stůj co stůj…

Najlepší eště neboli vyrobení

Z balonu evoluce

Ještě zajímavější myšlenkové panorama nabízí pohled z balonu evoluční biologie. Připomeňme si její hlavní pilíře:

1. Náhodné mutace v genomu vedou k různorodosti znaků u organismů.

2. Znaky různorodosti se mohou dědit.

3. O tom, které znaky dostanou šanci pokračovat v potomstvu, rozhoduje přírodní výběr.

Jelikož takováto biologická evoluce není proponována pro pudové bytosti s prvky rozumu a svobodné vůle, není divu, že v současnosti se všechny tři její pilíře viklají. Náhodné mutace v genomu se sice vyskytují dál , ale budou válcovány cílenými genovými zásahy diktovanými osobními ambicemi nebo prostě jen momentální módou (což pravděpodobně sníží lidskou rozmanitost.)

Lidská Ega, jednooká a netrpělivá, hájí zájmy sebe sama.

I znaky se budou dělit dál , leč přirozená plodnost lidí slábne a musí ji nahrazovat asistovaná reprodukce (u níž zatím nikdo nemůže vědět, kam dlouhodobě povede).

A přírodní výběr? Díky lékařské péči a dalším blahodarům civilizace přežívají a množí se i jedinci, kteří by v něm jinak neobstáli (dnes už se však soutěží především o sociální status).

Jinak řečeno, biologická evoluce člověka přechází v evoluci kulturní. Zatímco příroda (pomalu, krutě, s obrovskými ztrátami) vyselektovala druh Homo sapiens pro podmínky, které de facto už pominuly, nyní členové moderní společnosti (okamžitě, pohodlně, s očekávanou zárukou bezpečnosti) upravují sebe i své děti pro (odhadované) podmínky budoucí. Příroda, slepá a věčná, „hájí“ zájmy života jako takového. Lidská Ega, jednooká a netrpělivá, hájí zájmy sebe sama.

Bude jistě zajímavé sledovat, co přinese příští rok a jak se bude soutěž těchto dvou evolucí dál vyvíjet.

Ve Vesmíru též vyšlo: Jsme připravení na „krisprovou“ revoluci? (Jen pro předplatitele)

 

 

 

Print Friendly

Tagy

O autorovi

František Houdek

František Houdek

Ing. František Houdek (*1950) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Působil v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, v Encyklopedickém institutu ČSAV a v Mladé frontě DNES. Je autorem či spoluautorem stovek popularizačních článků a několika knih, např. Jak léčit nemoc šílené medicíny – aneb Hippokratova noční můra (s Janem Hnízdilem a Jiřím Šavlíkem; rec. Vesmír 88, 205, 2009/3). či zatím poslední Moudrost vědy v citátech (rec. Vesmír 94, 272, 2015/5). Články v tištěném Vesmíru.