Již sedm transplantací obličeje má na kontě Bohdan Pomahač, úspěšný plastický chirurg českého původu. Ve Spojených státech provedl zákrok jako první, již před šesti lety. Je načase se ptát: Co se děje s pacienty, s jejich novou tváří dál? Odpověď na tuto otázku přináší i Pomahačův nedávno publikovaný článek v the American Journal of Transplantation.

Kolik transplantací se dosud ve světě odehrálo?

Třicet. My jsme do této chvíle provedli transplantace již u sedmi pacientů, ať už celé tváře, nebo části obličeje. Jsme jediné centrum na světě, které dosáhlo takového počtu pacientů a které je schopné provádět zároveň i transplantace končetin a dalších částí těla.

První případy měly velkou publicitu v médiích, o vašich posledních zákrocích jsme však příliš neslyšeli.

Naše poslední operace se obešly bez mediálních senzací, zejména na přání našich pacientů, kteří si chtěli zachovat soukromí. Domnívám se, že v budoucnu, až se stanou takovéto transplantace častější, tomu tak bude pořád.

Vy lékaři však sledujete své (a nejen své) pacienty dál. Uplynulo deset let od první transplantace obličeje na světě – podstoupila ji Isabele Dinoire ve Francii Váš první pacient nosí novou tvář již šest let. Jak se pacientům daří, co se s darovanou tkání děje?

Našim pacientům se daří velice dobře, ani jeden neztratil žádnou část transplantované tkáně. Přestože jsou velice stabilní, pozorujeme různé drobné změny, ale většinou k lepšímu. Isabele Dinoire měla, pokud vím, letos poměrně silnou rejekční epizodu (odmítavá reakce organismu, pozn.red.), ale detaily neznám. Případ ještě nebyl prezentován ani publikován.

Komplikace ale mohou přicházet, musíte opakovaně operovat?

Komplikace jsou naštěstí poměrně zřídkavé a nepříliš závažné. Obecně se u pacientů vyskytuje sem tam nějaká infekce. Rejekční epizoda se objeví v průměru jednou za rok až dva. Většina pacientů prošla drobnými revizemi během prvního roku po operaci, od té doby již není dalších operací potřeba.

Jim Maki po transplantaci obličeje (vlevo) se svým lékařem Bohdanem Pomahačem, leden 2012. Zdroj: US army staffman, Public Domain.

Jim Maki po transplantaci obličeje (vlevo) se svým lékařem Bohdanem Pomahačem, leden 2012. Zdroj: US army staffman, Public Domain.

Stává se u transplantací i to nejhorší, že tělo či psychika příjemce transplantovanou tkáň zcela odmítne? Jaká je v tom případě cesta zpátky?

Zatím se to naštěstí nestalo, ale tato hypotetická možnost odhojení nás stále vede k tomu, že k transplantacím přistupujeme s  plánem, který zachovává možnosti konvenční rekonstrukce. Některé týmy se pouštějí do rozsáhlejších operací, které zřejmě nejsou nezbytně nutné, ale přinášejí větší efekt. Dlouhodobě ale mohou své pacienty poškozovat právě tím, že nezůstává žádná záchranná cesta.

Po transplantaci obličeje se mění struktura kostí a obličej zrychleným tempem stárne. Tyto poznatky jste nyní zveřejnili ve studii publikované v časopise the American Journal of Transplantation. Co to znamená?

S postupem času jsme si všimli, že obličeje našich pacientů se tak nějak zmenšují. Jejich vzhled se díky tomu vlastně zlepšil, protože jejich tváře byly oteklé a mnohdy malinko větší, než bylo třeba. Tyto změny ale začaly až po roce po transplantaci a pokračovaly dále. Takže pooperační otok to nebyl. Začali jsme studovat CT snímky pacientů a díky mravenčí práci našich výzkumníků jsme zjistili, že obsah svalů a kostí se výrazně zmenšil.

Počítali jste s podobným vývojem – nebo i pro vás byl překvapením?

Bylo to rozhodně překvapující. Zejména proto, že jsme čekali zmenšování tukové tkáně, ale nikoliv kostí a svalů. Tuková tkáň se naopak výrazně nezměnila. Část svalů, které se příliš nepoužívaly, pravděpodobně atrofovaly, ale stále nevíme, proč se zmenšil objem kostí.

Lze těmto změnám nějak čelit?

To nevím, ale zároveň si nejsem jistý, zda je potřeba tomu čelit. Možná je to proces, který se zastaví a nebude pokračovat. Jak už jsem zmínil, naši pacienti vypadají spíš lépe teď než dříve, takže úbytek svalů a kostí nenarušuje vzhled. Je ale důležité přijít na to, proč se tyto změny dějí; častokrát se takto náhodná věc spojí s něčím v celkovém důsledku daleko důležitějším. Obecně ve výzkumu jsou právě takové nečekané objevy těmi nejdůležitějšími a nejzajímavějšími.

Při transplantaci se spojují buňky příjemce a dárce. Před časem jste říkal, že budete tento jev – chimérismus – zkoumat. Co zajímavého na tomto poli se ukazuje?

Jde o poměrně složitý proces a stále jej studujeme. Ukazuje se, že je velice těžké správně identifikovat a detekovat jednotlivé buňky, určit, jakou mají funkci, co dělají na konkrétním v místě, kde jsou přítomny. Pracujeme s kolegy na technologiích, které nám k tomu pomohou, ale jsou velice drahé. Takže tento projekt je ve fázi přípravy a podávání žádostí o granty, ale pokračujeme. Předběžné výsledky zcela jistě potvrzují, že tkáně příjemce a dárce se spolu v různých oblastech míchají a k chimérismu opravdu dochází.

Co z toho vyplývá?

Nevíme jistě, zda chimérismus tkání je výrazem jejich lepší sounáležitosti, nebo známka chronické rejekce. Paradoxně jsme objevili, že během brzkých fázi odmítnutí se aktivují imunitní buňky dárcovského obličeje; čekali jsme spíše reakci příjemce proti dárci. Takže je to všechno zatím velká záhada.

Přetrvává v pacientech stále ta velká vděčnost, se kterou získali nový obličej?

Nesmírná. Náš první pacient byl schopen se zúčastnit promoce své dcery, posléze i její svatby, vedl ji k oltáři. Náš druhý pacient se po transplantaci oženil. Myslím, že před nebo bez transplantace by podobné společenské události byly pro ně těžko myslitelné.

MUDr. Bohdan Pomahač

MUDr. Bohdan Pomahač (*1971)

Narodil se v Ostravě. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Během studií absolvoval v roce 1992 návštěvu na Harvard Medical School v Bostonu.

V roce  1996 odešel do USA, od té doby působí v bostonské nemocnici Brigham and Women’s Hospital, od roku 1998 zde působí jako chirurg, od roku 2004 vede oddělení plastické, úrazové a popáleninové chirurgie.

 

Titulní foto:  Bohdan Pomahač. Foto: Tomáš Novák 

Print Friendly