Teorie relativity zahájila období kultury černých skříněk. Od zveřejnění její obecné podoby uplynulo rovných sto let a od té doby natahuje, prohýbá a „muchlá“ náš fyzikální obraz světa způsobem, nad kterým dosud spolehlivý arbitr – zdravý selský rozum – zůstává stát. V přírodovědě zřejmě vůbec poprvé.

Jen si vezměme širší fyzikální obory před rokem 1915: objevy v nich vyžadovaly sice fantazii, jen výjimečně ale šly proti tomu, co nám ukazují naše smysly – a pokud přece, i potom to náš zdravý rozum byl s to pobrat a vytvořit si jakous představu. Prvním příkladem byl heliocentrismus – zrak nám neustále říká, že naše planeta je středem světa a Slunce i celý vesmír se točí kolem ní. Nicméně odlišná Koperníkova idea byla bez potíží představitelná.

Podobně to dopadlo s dalšími průlomy ve fyzikálním poznávání světa, kupříkladu s Daltonovými atomy a Avogadrovými molekulami, Faradayovými magnetickými siločárami a Maxwellovou teorií elektromagnetického pole, Clausiovou entropií a Boltzmannovou statistickou mechanikou, či třeba s Röntgenovým zářením a Becquerelovou radioaktivitou. Byla to, pravda, náročná, ale i pro necvičený bystrý mozek stravitelná věda.

Hranice mentální přístupnosti se jistě bude u každého čtenáře lišit; podle mě i kvantová teorie ve svých počátcích se dala jakž takž přirozeně pochopit: Planckovo kvantování záření černého tělesa (1900), Einsteinovy fotony (1905), Bohrův model atomu (1913). Se speciální teorií relativity (1905) to ale vázlo od samého počátku – dilatace času, kontrakce délek ve směru pohybu, ekvivalence hmoty a energie, paradox dvojčat…

Dalších deset let Einsteinovi zabralo, aby prokázal, že cizost, ano, nepřirozenost pokročilé fyziky není výjimkou, ale pravidlem: jeho obecná relativita ještě víc odpřahuje od subjektivity a smyslovosti, ještě dál dosahuje do makro- i mikrokosmu, kde platí jiné, ne už lidské míry i pravidla.

„Dostatečně pokročilá technologie je k nerozeznání od magie.“

Dílo zkázy přirozenosti ve fyzice pak dokonala další etapa kvantové teorie v druhé polovině 20. let, kdy celá kvantová teorie definitivně „o rozum přišla“ objevem vlnově-korpuskulárního dualismu (kvantová paralela relativistické ekvivalence hmoty a energie?), vlnové mechaniky (ve starém vidění nehmotných vln čirý nesmysl), hustoty pravděpodobnosti výskytu (částice je ve vymezeném objemu takříkajíc trochu nikde a trochu všude) a principu neurčitosti (přesný stav mikročástice je za všech okolností nepoznatelný).

V pádu fyziky do nenázornosti, formální logiky a matematické abstrakce dnes úspěšně pokračují potenciální teorie všeho, které operují s 10-11rozměrným prostoročasem a vysvětlit je, řečeno bonmotem britského scifisty Terryho Pratchetta, „lze jen za předpokladu, že ten, kdo naslouchá, o nich už všechno ví“.

Snad se tedy dá říci, že pokud se fyzika pustí do výzkumů v ne-lidských měřítcích, ať už v rozměrech, časových intervalech, nebo třeba rychlostech či gravitacích, stává se pro nás (s výjimkou hrstky zasvěcených) čímsi jako zapečetěnou černou skříňkou, jak ji v obecnějším významu chápal česko-brazilský filosof Vilém Flusser: systémem, u kterého kontrolujeme pouze vstupy a výstupy, aniž bychom věděli, co se odehrává uvnitř.

Jestli v tomto období vrcholné kultury černých skříněk nastane rozsáhlejší kolaps, ať už přírodní, technický nebo sociální, následky budou fatální.

Pomiňme pro tentokrát otázku, jak nesrozumitelnost ovlivňuje vztah veřejnosti k vědě (čemu nerozumí, tomu selský rozum automaticky nedůvěřuje), a sledujme pouze linii černé skříňky. Rodnou dcerou fyziky je technika, a tak není divu, že se pomyslné černé skříňky v podobě všemožně procesorovaných nástrojů, strojů a přístrojů objeví i tam. A poněvadž technika je zase součástí každodenního života, černé skříňky posléze proniknou celou ekumenou.

Fenomén černé skříňky tedy, obrazně řečeno, postoupí z vědy přes techniku do života. Dnes vskutku sotva kdo ví (a ani vědět nechce a nemůže), jak fungují tak běžné samozřejmosti jako mobil, počítač, hodinky, auto… Britský fyzik a scifista Arthur Clarke to vystihl slovy: „Dostatečně pokročilá technologie je k nerozeznání od magie.“ A pokud se něco porouchá, koupí se to nové (na zaručeně výhodný úvěr samozřejmě!) nebo se vymění vadný modul (jedna černoskříňka za jinou).

Z našeho povědomí postupně vyvane znalost základních řemeslných a technologických postupů, vždyť takřka na všechno máme černé skříňky, které vyrobí cokoli včetně sebe samých. Časem dosáhneme jednoho z mých neoblíbených milníků vývoje civilizace, totiž bodu nenávratu, kdy už činnost těch všudypřítomných magických udělátek nebudeme umět nahradit prací vlastníma rukama a vlastní hlavou. Nu, pokud všechno náležitě poběží, nešť. Jestli ale v tomto období vrcholné kultury černých skříněk nastane nějaký rozsáhlejší kolaps, ať už přírodní, technický nebo sociální (což při stoupající našponovanosti chodu civilizace dříve či později přijít musí), následky budou fatální. Proto navrhuji vedle extrémních sportů či vysedávání u kompu pěstovat jako koníčky i základní stará řemesla, znalosti, rukodělné dovednosti. Jsou zajímavé, přinášejí vnitřní uspokojení, ale především – můžou se dost zásadně hodit.

Tato úvaha volně navazuje na text Choreografie kosmického tance.

 

Print Friendly