Dlouhověkost, stárnutí, imigrace, to vše lidé dnes vnímají spíše jako jevy, které zatěžují společnost a ohrožují budoucnost. Demografka Jitka Rychtaříková je vidí zcela opačně: jako velký úspěch lidstva. Rozhovor v plném znění si můžete přečíst v listopadovém Vesmíru, které vychází tento týden.

Pohrdání seniory, pracovní diskriminace, upřednostňování mladých. Objevuje se ageismus všude, kde narůstá podíl starších lidí v populaci? Nebo v české společnosti obzvlášť?

Negativní pohled na seniory je typický spíš pro země bývalého východního bloku. Na Západě, přestože je tam podíl starších lidí vyšší, své starší spoluobčany přijímají lépe. Tyto země jsou obdařené demokratickým režimem a smýšlením déle.

V čem jsou podle vás kořeny české diskriminace?

V médiích převládají negativní zprávy. A stejně zdeformované jsou zprávy o starší generaci. Když je v televizi řeč o seniorech, provází je vždy obraz jedinců téměř nad hrobem. Přitom seniorská generace je tak různorodá. Všichni víme ze svého okolí, že lidé nad pětašedesát let rozhodně nejsou sešlí stářím, naopak, jsou to velmi často činorodí, pracovití, podnikaví lidé. Ale nám se pořád vnucuje plochý obraz stáří jako nemoci, společenské a sociální zátěže. Ty jsou přitom typické až na sklonku života.

Takových klišé tady bude kolovat bezpochyby víc.

Například se pořád straší rostoucími náklady na zdravotní péči. Fakta přitom dokazují, že se nezvyšují ani tak kvůli seniorům, ale kvůli novým technologiím, drahým přístrojům, diagnostickým metodám, kterých ale využívají lidé všech věkových skupin.

V západních médiích je obraz seniora jiný?

Na Západě se okamžik odchodu do důchodu většinou vnímá jako otevření nové etapy, čas na cestování, pěstování koníčků. Tam se nikdy nehlásalo, že člověku po odchodu do důchodu skončil život, že už není k ničemu potřeba, maximálně na hlídání vnoučat. Ve Francii jsem nezažila, že by se pořád řešilo, kolik nás důchody budou stát a co s námi bude. Je pravda, že tato země je na tom lépe s porodností, ženy rodí průměrně dvě děti, takže je stárnutí populace tolik netrápí.

A jakého věku se dnes muži a ženy dožívají? Prodlužuje se stále délka života?

Jak ve vyspělých zemích Evropy, tak i v Česku střední délka života při narození, tedy počet let, který má před sebou novorozenec, stále narůstá. U nás to bylo v roce 2014 kolem 81,7 let u žen a 75,8 let u mužů. Vývoj je paralelní, my Evropu nedoháníme, rozdíl se oproti nejvyspělejším evropským zemím nezmenšuje. Například ve Francii byla ve stejném roce naděje dožití u žen 85,5 let, ve Švédsku 83,9 let a u mužů 79,3 let respektive 80,0 let. I proto mne mrzí, že se v Česku o seniorech pořád mluví tak špatně, pořád jen kolik nás budou stát, ale oni umírají dříve než na Západě, takže zase tak dlouho důchody nepobírají a tolik nás nestojí. A ještě tu máme jednu českou zvláštnost: Česko patří mezi země, kde se významně liší délka života u mužů se základním a vysokoškolským vzděláním, až o deset let.

Jaký je vývoj v Polsku, Maďarsku?

Jsme nejlepší na východě, ale nejhorší na západě s výjimkou Slovinska, což je však malá dvoumilionová populace. To platí historicky. Za socialismu, přesněji od poloviny šedesátých let dvacátého století, se situace zhoršovala všude, zejména v bývalém Sovětském svazu, ale u nás nejpomaleji. Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Bulharsko je tedy na tom dnes, co do úmrtnosti mužů seniorů, ještě hůř. Ale i Slovensko. V  osmdesátých letech jsme na tom byli v Československu stejně, po rozdělení se jejich průměrná délka života oproti nám relativně zhoršila.

Je podobný rozdíl znát i v bývalém západním a východním Německu?

Ne a je to velmi zajímavé. Východní Německo na konci socialismu skutečně vydělalo nejvíce. Trápí je vyšší nezaměstnanost a další problémy, ale co do úmrtnosti si velmi pomohli, díky zlepšené zdravotní i sociální péči dnes mají oba bývalé německé státy stejnou naději dožití.

Více v tištěném Vesmíru.

Foto: Jan Rasch

Print Friendly