Malé zamyšlení nad hledáním a nehledáním kosmických civilizací a nad tím, co když cizí vesmírná civilizace hledá nás.

Počátkem listopadu 1961 se v nové radioastronomické observatoři v západovirginském Green Banku sešlo třináct amerických vědců. Dva z nich už měli Nobelovu cenu (chemik Harold Urey za objev těžkého vodíku a genetik Joshua Lederberg za objev genetických rekombinací u bakterií), třetí si pro ni za měsíc poletí (biochemik Melvin Calvin za výzkum fotosyntézy), z dalších přítomných se mediálně nejznámějším v budoucnu stane astronom a popularizátor Carl Sagan.

Schůzku pod hlavičkou TAJNÁ iniciovala americká Národní akademie věd. Téma: Existence života ve vesmíru.

Kde jsou?

Historicky patrně nejvýznamnější byl příspěvek jednoho z hostitelů, radioastronoma Franka Donalda Drakea. Ten na počátku svého vystoupení vypisuje na tabuli vzorec pro výpočet množství civilizací (N) v naší Galaxii schopných v současnosti navázat kontakt s jinými civilizacemi: N = R.fp.ne.fl.fi.fc.L, kde

R znamená rychlost, s níž se v Galaxii rodí hvězdy (současné odhady uvádějí hodnotu 6-40 za rok).

fp je podíl hvězd s planetárním systémem (0,1-0,5).

ne značí počet planet v jedné sluneční soustavě s podmínkami pro vznik života (0,5-2,5).

fl je podíl planet, na kterých život skutečně vzniká (0,01-1).

fi je podíl planet s životem, na kterých se vyvine rozum (10-7-1).

fc je podíl rozumných společenstev rozvinutých natolik, že disponují prostředky k navázání kontaktu (0,01-0,1).

Konečně L znamená dobu existence takových civilizací (102-109let).

Jak vidno, hodnoty koeficientů silně varírují, čemuž odpovídá i rozpětí možných výsledků; sám Drake došel k N = 10. Osobně se kloním k číslu vyššímu, navíc v dohledu Hubbleova teleskopu leží odhadem 1011 galaxií – je-li tedy Galaxie se svými dvěma sty miliardami hvězd jakž takž průměrná, pak jen ve viditelném vesmíru se nachází nějakých 1022 hvězd.

K optimismu mě vede i takříkajíc naivně statistická indicie: pohled na Gaussovu křivku ukazuje, že pravděpodobnost býti běžným je mnohonásobně vyšší, než tvořit výjimku.

A ještě jednou historie. Někdy během léta 1950 se čtyři excelentní fyzici – Edward Teller, Herbert York, Emil Konopinski a Enrico Fermi – během konverzace při obědě v Los Alamos bavili o všem možném a mimo jiné se shodli, že za daného stáří a velikosti vesmíru musí někde existovat pokročilé mimozemské civilizace. A Fermi položil řečnickou otázku: „Kde teda všichni jsou?“ (I na toto téma existuje zajímavá kniha z poslední doby – Stephen Webb: Kde tedy všichni jsou?, česky Paseka 2007.)

K řešení takzvaného Fermiho paradoxu může vést zamyšlení nad jinou otázkou:

Jací jsou?

Představme si civilizaci, která se právě dostala na takovou technickou úroveň, aby dokázala zachycovat a vysílat signály do vesmíru. Civilizace během svého vzestupu, svého „bohatnutí“, dříve či později nutně dospěje na hranici kapacity své planety. Každý další celkový materiální růst směřuje od meze kapacity skrze rostoucí dluh k mezi únosnosti – stavu, kdy už nebude z čeho brát, kde zdravě žít, kam vyhazovat. Břemeno civilizovanosti bude čím dál těžší, až po dosažení určitého maxima žádný další vývoj nepomůže. Každá civilizace tedy unese jen omezenou míru pokroku a po určité době se začne pod jeho nároky bortit; podobně jako balon dosáhne jen určité výšky v atmosféře, civilizace dosáhne svého vrcholu (jakéhosi skleněného stropu – výš dohlédne, ale nedosáhne).

Jak se s tím exolidé vyrovnají? Oni samozřejmě vědí, že takhle to dál nejde, vědí dokonce, co by měli dělat, jenže… oni to nedokážou. Brání jim v tom hluboce vštípené pudy, instinkty, emoce.

Když už jakákoli civilizace ve vesmíru přežije své počátky a díky své dravosti a tvrdošíjnosti se technologicky vyvine, je vůbec schopna předejít sebezničení?

To, co v celém jejich předchozím vývoji pomáhalo přežít a dodávalo sílu i naději v krizových situacích, je nyní, uprostřed relativního dostatku a bezpečí, začíná ohrožovat. Co s tím? Jediná nekrvavá šance je posouvat přirozenost od dosud převažující dravosti, sobectví, poživačnosti, nenasytnosti ke skromnosti a ohleduplnosti. Jak ale to, co se v nich ukládalo a tříbilo celé věky, změnit za dobu tisícenásobně kratší (tj. dřív, než bude pozdě)?

Zpočátku by to možná šlo, jako když se mačká gumová koule, ale jde to pořád hůř, až se zprvu jakž takž elastická hmota změní v kámen.

Geny a staré ego prostě nepustí vůli přes jistou mez. Tuto hranici nazvěme konstantou civilizovatelnosti (CC). (Přísně vzato, CC není čistá konstanta, během vývoje exočlověka se samozřejmě měnila, ale vzhledem k rychlosti vědeckotechnického vývoje a s ním spojených rizik lze její průběžnou změnu zanedbat.) Číselně ji můžeme vyjádřit mírou, do které nejvýš lze přirozenost dlouhodobě ovlivnit rozumem; kupříkladu 0,3 znamená, že exolidé sami sebe dokážou uřídit vůlí z necelé třetiny (zhruba tak to je podle mého názoru u rodu Homo). Hodnota 1 znamená, že by mimo jiné dokázali nejíst, nepít, nedýchat, dokonce si zastavit srdce; nula pak ryzí zvířeckost. Konstantu civilizovanosti lze také opsat slovy, kupříkladu „nakolik se exočlověk může stát dokonalým“.

Pro Otesánky, kteří ve svém růstu nakonec „ohlodali“ i vlastní planetu, by Země mohla být vítanou kořistí.

S hodnotou CC se musíme smířit asi stejně, jako že se narodíme nadaní nebo s handicapem. Každopádně je tím, na čem hlavně záleží. Mimozemšťané mohou být fyzicky různí, ale i malý rozdíl v jejich průměrné CC u nich může znamenat desítky pokolení plus nebo mínus. (Zničit se ovšem lze i „shora“ – u příliš vysoké CC by civilizace ztratila základní biologický tah i směr a zbloudila by v bázni či nekonečných kalkulacích.)

Tady se nabízí kruciální otázka: Když už jakákoli civilizace ve vesmíru přežije své počátky a díky své dravosti a tvrdošíjnosti se technologicky vyvine, je vůbec schopna předejít sebezničení? Nenese ho v sobě jako imanentní součást evolučního dědictví?

Chceme je vůbec?

Vlastně ani nemusíme čekat rovnou na vyhynutí, ať už z příliš nízké, nebo příliš vysoké konstatny civilizovanosti. Stačí, že se civilizace na určité úrovni zahltí vlastními starostmi a její touhu po hledání sousedů kdesi v kosmu přebijí aktuálnější problémy. Takové civilizace sice budou schopné komunikace, ale nebudou o ni mít zájem.

Frank Drake do své rovnice navrhl dobu existence náležitě vyspělé civilizace L rovná se deset tisíc let. Můj tip pro lidstvo, braný od nástupu kosmonautiky roku 1957 a zahrnující i ochotu ke kontaktu, je nějakých šedesát až dvě stě let. Co to je proti stáří vesmíru?

Rýsuje se ale ještě další důvod ke zdrženlivosti: Vyspělé civilizace budou pravděpodobně trpět průvodními jevy svého pokroku – přehuštěnou populací s nedostatkem životního prostoru nebo třeba rostoucí agresivitou z hájení ubývajících zdrojů a ze stále nepřirozenějšího způsobu života. Pro takové Otesánky, kteří ve svém růstu nakonec „ohlodali“ i vlastní planetu, by nabízející se Země mohla být vítanou kořistí.

Ano, z intelektuálního i duchovního hlediska hledání mimozemských civilizací chápu a podporuji. Zároveň se bojím, že pokud uspějeme, draze zaplatíme.

Titulní obrázek:  Pozlacené plakety na Pioneeru 10 a 11 nesou první lidské mezihvězdné poselství. Zdroj: NASA, Public Domain

Čtěte také: František Houdek: Světy odjinud

 

Print Friendly
  • Pingback: Světy odjinud: 20 let od objevu první exoplanety - Vesmír()

  • Michal Kindl

    Domnívám se, že tito „Otesánkové“, závislí pouze na docházejících zdrojích své planety, potažmo sluneční soustavy, by se ve vesmíru moc daleko nedostali. Podobně jako my se současnými pohony. Maximálně do nejbližšího hvězdného sousedství a to ještě v mnohogenerační mateřské lodi. Tyto úvahy neberou v potaz nějaký zásadní zlom ve fyzice. Řekněme třeba jen dokonale zvládnutou jadernou fůzi. Byla by pak potřeba taková honba za zdroji?
    A dále: kdyby taková civilizace pokročila ještě víc, k nám dosud neznámým zdrojům (a že se nám toho vesmírem potuluje hodně – temná hmota, temná energie…), potom už bude mít zdrojů dostatek. Nemyslím si, že by se případní návštěvníci, kteří objevili toto všechno a ještě k tomu ustáli jejich „CC“, chovali jako kobylky…

    • Pavel

      Naprosto souhlasím i když je nutno brát v úvahu i nejméně pravděpodobnou možnost, že jejich myšlení je podobné kobylkám lidským…

  • Eva Bobůrková

    Přeedávám odpověď autora Františka Houdka:
    To je legitimní a logická poznámka, díky za ni. Úhlů pohledu samozřejmě existuje povícero, tím spíš variant možného vývoje v optimistickém, realistickém i pesimistickém duchu, ostatně právě čtenářovo vlastní přemýšlení nad věcí bylo cílem mé úvahy.
    Mně osobně jde proti srsti spoléhat na „nějaký zásadní zlom ve fyzice“. Samozřejmě nevylučuji, že přijde, dokonce je to pravděpodobné, ale pokud nenastane alespoň malý posun v myšlení lidí, ani vyřešení termojaderné fúze nám nepomůže; troufám si dokonce tvrdit, že za současného žebříčku hodnot by náš pomyslný sešup do problémů jen urychlilo.
    Navíc, vědecký výzkum tím očekáváním zlomu ztrácí svoji svobodu a dostává se do nezáviděníhodné situace rukojmího naší nezodpovědnosti… Izraelský historik Yuval Noah Harari ve své knize Sapiens. Od zvířete k božskému jedinci píše: „Všechno záleží na lidech v laboratoři. Nové objevy v oblastech, jako jsou biotechnologie nebo nanotechnologie, mohou vytvořit celá nová odvětví. Pokud laboratoře naše očekávání nenaplní, řítíme se do hodně drsných časů.“
    Jenže věda má podle mě především nabízet možnosti pro budoucnost, ne hasit požáry z minulosti! Očekávání, vyžadování ba dokonce potřeba blahodárného zlomu bere vědě nezávislost, preferuje cílený výzkum na úkor základního. Celé to spoléhání, že věda vyřeší naše dluhy z nezodpovědného chování, zavání morálním hazardem, který navozujeme současným způsobem života. Ale to je na další (ne jednu) samostatnou úvahu (a další námitky pozorných čtenářů☺)…

  • Pingback: Mimozemšťané – OK nebo k.o.? – Věda a technika()