Zrozeni pro klam: Úvod do teoretické erratologie

Chybovat (mýlit se) je lidské, Errare humanum est, věděl už starý Říman Cicero. Těžko nesouhlasit, přestože bychom tak rádi nechybovali. Proč jsou nám chyby tak bytostně vlastní?

Projděme si ve stručnosti zdroj a vznik našich chyb. Od prostinkého šálení zraku přes automatismy na úrovni reflexů až k indukovaným chybným závěrům.

Hry smyslů šálivé

„Hůl do vody ponořená zdá se býti zalomená,“ hlásá slogan, podle něhož jsem jako kluk pochopil zákon lomu světla na rozhraní dvou prostředí o různé optické hustotě. Připomněl jsem si to nedávno u rybníka, když jsem si máchal nohy ve vodě, připadaje si přitom jako Erbenova Polednice (hnáty křivé, vzpomínáte?). Naproti tomu na fatu morganu, rovněž aplikovaný zákon lomu, jsem dosud neměl to štěstí.

Nahlíženo z odstupu jde o klasické zrakové klamy, kterých najdeme v přírodě povícero, kupříkladu při vycházejícím úplňku měsíc těsně nad obzorem vypadá přízračně veliký. Když pak vystoupí výš, vidím ho zase plout za mraky, přestože jsou to mraky, co se pohybuje… Ale nemusím ani vytáhnout paty z domu, stačí se podívat do zrcadla a místo praváka v něm spatřím leváka. Vlastně ani nemusím ani vstávat z gauče – moje oční čočka dává na sítnici převrácený obraz, což ale nevidím, neboť můj mozek ho cestou do centra vnímání převrátí zase zpátky.

Proč je tak veliký?Public domain

Fyziologové popsali přes padesát smyslových klamů. Celkem pochopitelně převažují zrakové; zřejmě nejběžnější sluchový klam spočívá v tom, že zesílením se tón vysoký zdánlivě zvyšuje a tón nízký zdánlivě snižuje.

Přidáme-li k přírodním ještě klamy umělé, jejich počet se znásobí. Setkáváme se s nimi buď pasivně (Dopplerův jev při míjení bezstarostného jezdce na motocyklu) nebo si je můžeme vyhledat na internetu (pro esteticky založené duše se zálibou v geometrii doporučuji obrázky M. C. Eschera) nebo si nás najdou samy, což je asi ze všech možností nejzávažnější. Na každém kroku jsou totiž naše smysly klamány všelikými výrobci a prodejci. Několik málo příkladů z bezpočtu: barviva v potravinách, glutamát (chuť umami), osvěžovač vzduchu „lesní vůně“, levandulové mýdlo, feromony v parfémech, ale i elektronická úprava fotografií v redakcích časopisů…

Proč to všechno? V dobách, kdy se formovalo lidské nevědomí, se tyto vjemy asociovaly s něčím příjemným, obrazně řečeno – jasná barva se v nás stávala barvou veselou. Veškeré ty podsouvané klamy smyslů tedy cílí na naše pudy-instinkty-emoce s jediným záměrem, spustit v nevědomí asociace dostatku, bezpečí, pohody – zkrátka oněch bájných časů, kdy sovy ještě byly tím, čím se zdály být.

A propos – než dneska vyjdete do společnosti, nezapomněli jste, že oděv tmavé barvy vaši postavu zeštíhlí a svislé proužky ji učiní vyšší?

Intermezzo filosofa

Mezi prvními se nad omylností vědeckého poznávání hlouběji zamyslel před 400 lety Francis Bacon. Objevil čtyři druhy klamů, nazval je idoly:

Idol rodu (vliv společný lidstvu): „Vina smyslů je dvojí: buď nám selžou, nebo nás podvedou,“ navíc „lidský rozum je jako nerovné zrcadlo, jež přijímajíc paprsky věci, směšuje svoji přirozenost a přirozenost věci, a tím ji pokřivuje a porušuje.“ Jak potom můžeme vědět, že právě my lidé vnímáme svět pravdivě? Nevidí třeba moucha svým složeným okem svět pravdivěji než člověk?

Idol jeskyně (vliv lidské individuality): Každý člověk je trochu odlišný. Jak tedy můžu vědět, že svět vnímám pravdivě právě já? Jak můžu vědět, že třeba barvoslepí nevnímají svět pravdivěji, nebo že i já nemám nějakou vadu, která pravdivému poznání brání?

Idol tržiště (vliv jazyka a dorozumívání): Slova nevystihují skutečnost, některá slova dokonce nemají konkrétní význam (štěstěna, živel), a přesto jejich pomocí člověk musí poznávat a interpretovat svět.

Idol divadla (vliv autorit, filosofií, učení): Každý nový poznatek vykládáme vždy z pozice existujících paradigmat. Jak ale víme, že jsou opravdu pravdivá?

Bronisław Dróżka. (Public domain)

Instrukce vpálené do DNA

Dnes už si rozumíme o něco lépe než Bacon. Pochopili jsme, že náš poznávací aparát ve střetnutí se světem přednostně zaznamenává a vykonává to, co je nutné pro naše přežití. Evoluce v nás ustavila určité návyky a myšlenkové stereotypy. Někdy se jim říká heuristiky – jakési nevědomé myšlenkové zkratky nebo empirická, vědecky neověřená pravidla, která nás automaticky orientují v rozhodování a jejichž naslouchání se většinově vyplácí. Mezi nejčastější patří:

Kauzalizace – snaha vnímat všechno v jednoduchých příčinných závislostech typu „když A, tak B“. To usnadňuje rychlou identifikaci bezprostředních příčin, zároveň však zatemňuje provázanost a zauzlení většího množství kauzálních řetězců. Kauzalitu automaticky odvozujeme z časové následnosti, což vede k preferování bezprostřední příčiny na úkor těch ostatních, stejně jako k přeceňování bezprostředních a podceňování vzdálenějších následků.

Redukcionismus – snaha vysvětlit částečně náhodné, rozsáhlé a nezjednodušitelné jevy pomocí předvídatelného deterministického chování jejích částí (například fyzikální objekty jako výsledek pohybujících se atomů).

Účelovost – snaha za vším hledat nějaký skrytý smysl a účel. Skutečnost, že plánujeme, sledujeme své vědomé cíle, nás vede až k představě vědomého tvůrce tohoto světa.

Kategorizace – snaha rozškatulkovat a tím zpřehlednit všudypřítomná kontinua na umělé skupiny (například rozsah viditelného světla do barev červená, žlutá, zelená, modrá).

Zpředmětnění – snaha nahradit abstraktní pojem (třeba lidská duše) za uchopitelnou a manipulovatelnou věc (vyplněný dotazník).

Dichotomizace – snaha rozparcelovat složitou a spojitou realitu na dvojice protikladů (chytrý-hloupý, černý-bílý, ale i pravda-nepravda, dobro-zlo, krása-ošklivost).

Hierarchizace – snaha uspořádat věci podle stoupající či klesající hodnoty nějakého ukazatele (třeba výše příjmů) do jednoduché řady.

Stylizace – snaha nacházet tvary a struktury i tam, kde nejsou, zvýrazňovat charakteristické a potlačovat okrajové znaky, a potom objekt znázornit obecnějším reprezentativním znakem, který se snáz vtiskne do paměti (strom, auto).

Antropomorfizace – snaha vše poměřovat svým druhem (bouře zuří, mraky se na nás mračí, domek vypadá přátelsky, liška se dívá chytře, žralok je nelítostný).

Jak vidno, společným jmenovatelem všech těchto „zlozvyků“ je tendence třídit a zjednodušovat. K tomu nesmíme zapomenout omezení daná naším místem na světě: Základní rytmus lidského života je čtyřiadvacetihodinový. Čas prožíváme kontinuálně v přibližně třísekundových jednotkách „teď“, takže nevnímáme růst trávy nebo jednotlivá mávnutí muších křídel. Podobně si nedovedeme představit ne-lidské rozměry a objekty, třeba vesmír či molekuly.

Intermezzo biologů

Popularizátoři z řad přírodovědců se k poznávacím vlastnostem člověka mnohokrát vyjádřili i ve zkratce. Zde jsou příklady:

„Náš mozek nebyl evolucí prostřednictvím přírodního výběru vytvořen k tomu, aby ´nacházel pravdu´ o tomto světě, nýbrž pouze k tomu, aby svému nositeli umožnil přežití.“ (rakouský biolog Franz Wuketits)

„Vše, co se dosud empiricky zjistilo o evoluci obecně, a zvláště pak o myšlenkových pochodech, svědčí o tom, že mozek je stroj sestrojený za účelem přežití, ne porozumění sobě samému. Protože tyto dva cíle jsou od svého základu odlišné, bez pomocí faktických poznatků získaných vědou vnímá lidská mysl svět pouze ve fragmentech. Bodově osvětluje jen ty části světa, které musí znát pro to, aby dožila zítřka, a zbytek ponechává v temnotě. Po tisíce generací lidé žili a rozmnožovali se bez toho, že by potřebovali vědět, jak funguje soukolí mozku. Mýtus a sebeklam, příslušnost ke kmeni a rituálu jim byly lepšími prostředky adaptace než objektivní pravda.“ (americký biolog Edward O. Wilson)

„Musíme se smířit s tím, že náš mozek se vyvinul pro přežití na této planetě a že všelicos prostě ´chápat´ nemůže.“ (rakouský zoolog Irenäus Eibl-Eibesfeldt)

„Takováto je tedy podoba člověka vypiplaného biologickou evolucí: bázlivý tvor, skupinový živočich, vyhledávač slasti a mýtofil.“ (slovenský biolog Ladislav Kováč)

„Lidé si myslí, že člověk je myslící bytost, která má občas emoce. Ve skutečnosti je však člověk emoční bytostí, která občas myslí.“ (český neuropatolog František Koukolík)

Rozum v bludišti

I kdybychom se nakrásně dokázali vyhnout jak šalbě našich smyslů, tak nástrahám lidské přirozenosti, vyhráno nemáme. Zmást se dá i rozum. Je tu však rozdíl: Zatímco výše uváděným pochybením podléháme spontánně (mají povahu vrozeného nutkání), k těm „rozumovým“ můžeme být i postrkováni zvenčí (mají povahu manipulace). Podrobněji je popisují František Koukolík a Jana Drtinová v knize Základy stupidologie. Zde jsou letmo nastíněny některé z častých myšlenkových chyb a logických klamů:

– Používáme nejednoznačné či nejasné pojmy.

– Ignorujeme, zkreslujeme či zlehčujeme důkazy svědčící proti našemu přesvědčení (třeba až tím, že napadneme kompetenci či morální kredit jejich hlasatele).

– Vytváříme neexistující souvislosti (například z časové následnosti jevů automaticky vyvozujeme jejich příčinnou souvislost, z vlastnosti části soudíme na vlastnost celku a naopak).

– Apelujeme na pudy, instinkty, emoce (citové vydírání), nejlépe nízké (předsudky, sobectví, strach, ctižádost, závist atd.).

– Odvádíme pozornost od podstaty věci (od předhazování nesouvisejících „špeků“ až třeba k vyzdvihování vedlejšího výsledku, o který původně nešlo).

– Přeceňujeme nejnápadnější nebo nejsrozumitelnější aspekt věci, ostatní podceňujeme až ignorujeme.

– Neoprávněně zobecňujeme. („Setkal jsem se s tím dvakrát po sobě/četl jsem to třikrát v novinách, tedy to musí být běžné.“)

– Apelujeme na sílu většiny. („Každý u nás tomu věří, copak ty jsi něco extra?“)

– Apelujeme na respekt k postavení, titulům, autoritám (třebas i v jiném v oboru).

– Odkazujeme na anonymní autoritu (dobře informované kruhy, názor odborníků, zdroj, jenž si nepřál být jmenován).

– Příliš spoléháme na vlastní paměť (přestože existuje řada důkazů, že paměť nejen selhává, ale dokonce vzpomínky falšuje).

Cena za neomylnost

Vznášíme se v hustém kontinuu chyb a omylů, z něhož nelze uniknout. Možné, dokonce nutné ale je – když už přijde její chvíle – chybu rozpoznat, přiznat, odhalit její příčiny a poučit se, aby se neopakovala. Koneckonců, největší zvěrstva zpravidla nepovstávají přímo z chyby, nýbrž z následných snah ignorovat ji nebo dokonce tutlat. Hodně proto záleží na tom, jak dalece je ta která společnost chybami promořená a jak se k nim staví.

Každopádně – jakkoli nás můžou někdy štvát, my chyby potřebujeme; v některých nacházíme útěchu, z jiných se učíme lepšími býti. Ať už se tedy některým klamům ve svém životě vyhýbáme jako čert kříži a jiné náruživě vyhledáváme, platí povzdech největšího z fyziků: „Z omylů nás vysvobodí jedině smrt.“

Více klamných ilustrací najdete na Artsy’s Escher page