Jak je hluboká Hranická propast? Možná je ze všech zatopených propastí světa nejhlubší. Dosavadní měření udávala 384 metrů (italská Pozzo Del Merro má 392 m), ale vše nasvědčuje, že na Moravě v hlubinách se skrývá skutečná rekordmanka. Pravdu teď pomáhá hledat i hydrogeoložka Helena Vysoká.

Proč vlastně Hranická propast tak dlouho vzdoruje lidské zvědavosti?

Na tuhle otázku by bylo možné odpovědět lidově jedinou větou „no není to žádná legrace“. Ale vážně, i přes výhody vyspělých moderních technologií představuje výzkum této propasti v některých ohledech stále pohyb na tenké hranici současných lidských možností. Z hlediska používaných technologií i fyziologie člověka. Dosavadní pokusy využít v takovém prostředí k průzkumu techniku většinou narazily na potíže dané charakterem propasti. Nejde o jednoduchou kolmou zatopenou studnu, profil propasti je do jisté míry členitý a ukloněný, což komplikuje pohyb takových zařízení. Když se dotkne vodící kabel stěny propasti, omezuje to pohyb robota, hrozí, že se zasekne či zamotá v napadaných kládách. Také se přitom uvolňuje sediment ze stěn, který pak rychle zhoršuje viditelnost. Práce potápěče tak zůstává v některých ohledech nepřekonatelným způsobem k průzkumu propasti.

Pohled do Hranické propasti. Foto: Archiv Heleny Vysoké

Pohled do Hranické propasti. Foto: Archiv Heleny Vysoké

Má-li problém robot, co pak potápěč?

Potápěč se pohybuje ve velké hloubce, až přes dvě stě metrů, minuty strávené při ponoru v maximální dosažené hloubce představují řádově hodiny dekomprese během výstupu, to vše se odehrává ve specifickém jeskynním prostředí se zcela proměnlivou viditelností od půl do třiceti metrů. Zatím nevíme přesně, co vše viditelnost ovlivňuje, ale snadno klesne na úplnou nulu, pokud bubliny či pohyb potápěče zvíří jemný sediment usazený na stěnách propasti. Do dvou set metrů hloubky se donedávna potápěč dostával skrze změť nestabilních zaklíněných klád a nejbližší jistící kolega se nachází v hloubce okolo 130 až 150 metrů hloubky. Voda v propasti je kyselkou, je přesycená oxidem uhličitým, a jak působí na vápenec, v němž je propast vytvořena, narušuje se povrch jejích stěn. Bubliny vypouštěné potápěčem ve větší hloubce mohou uvolnit sediment ze stěny či stropu, eventuálně něco většího, to představuje další značné riziko.

Však i ve volné vodě je potápění do takových hloubek velmi obtížná disciplína..

Ano, třeba i v moři, kde je světlo, čistá voda a volná hladina, nejsou žádná prostorová omezení, kde jsou tedy podmínky nesrovnatelně snazší, je takto hlubokého ponoru schopno jen pár lidí na světě. V případě Hranické propasti narážíme na kombinaci hned několika specifik, a nezapomeňme ani na psychickou náročnost takových sestupů. Polák Krzysztof Starnawski, který propast zkoumá v rámci projektu National Geographic, je možná opravdu jediný potápěč na světě, který je schopen s tím vším pracovat. Každopádně je určitě jediným člověkem, který se zde do takových ponorů pouští. Sám se také podílí na vývoji a testování výbavy pro hluboké ponory a dlouhodobější pobyty pod hladinou a dekompresních postupů.

A kdy učarovaly jeskyně vám?

Zhruba v sedmnácti letech. S tátou a jeho partou kamarádů horolezců, s nimiž jsem vyrůstala, jsme jednou v zimě prolezli pár jeskyní a propastí v Českém krasu. Tím se mi otevřel úplně nový svět. Studovala jsem tehdy přírodovědné gymnázium, kde jsme připravovali referáty o zajímavých přírodních jevech. Pamatuju si to nadšení, s nímž jsem hned v pondělí ráno na semináři referovala spolužákům o krasových jevech u Berouna a ukazovala ještě zabahněnou karbidku z víkendu. Později jsem si měla vybrat téma na středoškolskou odbornou činnost. S nápadem sledovat změny pH krasové vody se vzdáleností od vývěru jsem se dostala do celostátního kola. Postupně se vyjasňovalo, že kvůli jeskyním zvolím studium geologie na Univerzitě Karlově. Kontaktovala jsem jeskyňáře působící v Českém krasu, stala jsem se členkou České speleologické společnosti, přišly první akce v podzemí v Čechách, první zahraniční expedice….

Mereni pH vody v Hranické propasti.

Měření pH, konduktivity a teploty vody v Hranické propasti. Foto: Miroslav Lukáš

Kdy jste poprvé vstoupila do Hranické propasti? Jak jste se dostala ke spolupráci se speleology, kteří ji zkoumají?

Poprvé jsem Hranickou propast navštívila v roce 2007 s několika členy své speleologické organizace. Potápěči Jan Enčev a Pavel Říha, kteří již na lokalitě spolupracovali s místními potápěči, dohodli výpomoc při instalaci dekompresního stanu.

Propast mě však fascinovala již v době, kdy jsem hledala téma pro diplomovou práci, kterou jsem určitě chtěla věnovat prostředí krasu. Téma však zcela záviselo na finančních možnostech fakulty a tato lokalita je pro práci a získávání dat natolik komplikovaným prostředím, že to bylo naprosto nereálné.

Až po letech přišla „sama od sebe“ od kamarádů z Hranické propasti nabídka podílet se na výzkumu v souvislosti se zmíněným projektem National Geographic. Většina jeskyňářů v Čechách se navzájem zná, často spolupracují. A pak přišla další možnost, přihlásit se do soutěže Expedice Neuron.

Kdo všechno se tedy teď na výzkumu propasti podílí a jak?

V Hranické propasti dlouhodobě působí členové České speleologické společnosti. Je to opravdu výjimečná lokalita a veškeré práce v propasti jsou záležitostí celého týmu. Ponor jediného člověka do maximální hloubky není jen obdivuhodným výkonem jednotlivce, ve vodě jej zajišťuje hned několik dalších potápěčů a na povrchu se to neobejde bez takzvané suché podpory. Potápěči účastnící se sestupů patří mezi naši špičku v technickém a jeskynním potápění. V propasti se pravidelně potápějí a dobře znají její profil. Mají přesně stanovené postupy a nacvičené bezpečnostní procedury. Vše probíhá podle předem domluveného a detailně připraveného plánu s přesným časovým rozvrhem, každý člen týmu v něm má své přesně stanovené místo. Jen díky této souhře, zapojení a zkušenostem je možné provádět takové extrémní kousky. A nutno dodat, že potápěči a jeskyňáři zde pracují ve svém volném čase a za své náklady, čistě z vlastního zájmu.

Ano, a jak se teď slaďují s výzkumným týmem kolegy Starnawského?

Potápěči, kteří se podílejí na průzkumu Hranické propasti, jsou zahrnuti jak v projektu National Geographic „Hranická propast step beyond 400 m“, tak nyní v práci pro projekt Expedice Neuron. Oba projekty jsou velmi úzce propojeny a lze říci, že to je svým způsobem historicky jedinečné a výhodné. V rámci polského projektu díky spolupráci s Krzysztofem Starnawskim sestupujeme do hloubky pod dvě stě metrů, mapujeme, rekognoskujeme a měříme dno propasti. Činnosti pod vodou lze tedy výhodně využít k účelům obou projektů.

S čím jste se do zkoumání propasti, coby vítězka soutěže o grant Expedice Neuron, zapojila vy? Co byste ráda zjistila?

Budu ráda, dokážeme-li jakkoliv přispět k dosavadním poznatkům o vodě v propasti. Ty jsou totiž jen útržkovité, nesystematické, často nearchivované. Oslovila jsem ke spolupráci odborníky z Univerzity Karlovy, Geologického ústavu, České geologické služby, ČVUT a Masarykovy univerzity. Společně se snažíme získat a shromáždit data o chemických a fyzikálních vlastnostech vody, jejich změnách v prostoru a čase, nastínit režim a dynamiku proudění podzemní vody v propasti a eventuálně tím přinést podklady k dosavadním názorům a informacím na vznik, vývoj a rychlost procesů v propasti. Zejména pro potápěče působící na lokalitě by bylo přínosné moci posoudit vliv a druh faktorů, jež mohou mít vliv na kvalitativní změny vody v propasti. Velice zajímavou kapitolou může být studium živé složky vody v Hranické propasti.

Potápění v Hranické propasti. Foto. Archiv  Heleny Vysoké.

Potápění v Hranické propasti. Foto: Archiv Heleny Vysoké.

Pracujete přímo na místě?

Moje činnost přímo v propasti je prozatím především koordinační. Domlouvám s potápěči, odkud, jakým způsobem a jaké vzorky mají odebrat. Vzorky od nich přebírám k úpravě a posléze je předávám laboratoři, rozděluji dle typu analýzy. U parametrů, které mohu přímo změřit, provádím jejich měření in situ. V mezičase mezi terénními akcemi komunikuji s těmi, kdo vzorky zpracovávají, řešíme možnosti analýz, eventuálně opravy či změny v odběrech nutných pro to, aby bylo měření správně provedeno, volím a koordinuji další postup a spolupráce jako například využití hloubkové autonomní měřící sondy, s níž operují pracovníci České geologické služby či geodetické zaměření výšky hladiny v propasti a podobně. Tahle činnost je časově velmi náročná, a prozatím tak zcela stojí část nejdůležitější, která mě čeká – a to část vyhodnocovací.

Kdy a jak jste se dozvěděla, že byste mohla na výzkum propasti dostat peníze od mecenáše?

O soutěži Expedice Neuron jsem se dozvěděla od Hynka Adámka z české redakce National Geographic, právě při akci v Hranické propasti. Nabízelo se to jako zajímavá možnost, jak získat finanční podporu na výzkum vody, protože bylo jasné, že v rámci projektu National Geographic je třeba hradit především záležitosti týkající se finančně velmi náročného potápění. Vše bylo od začátku do konce v duchu „zkus to“. Vůbec jsem nevěřila, že se mi podaří připravit koncept projektu v extrémně krátkém čase, který jsem na to měla. Odjížděla jsem právě na expedici do jeskyně Altinbesik v Turecku, nebyl prostor ani čas získat všechny podklady, kontakty a informace o cenách analýz tak, jak bych si představovala. Začal noční a víkendový maraton, který možná dobře znají někteří žadatelé o granty. Navíc já jsem do té doby neměla s takovým typem práce zkušenosti.

Ale vyhrála jste.

Do poslední chvíle jsem netušila, kolik uchazečů se soutěže účastní, a s jakými návrhy projektů. Až dva týdny před finální obhajobou před porotou, když jsem se zrovna vracela z pracovní cesty z dolu v západních Čechách, mi volali z Neuronu, že mě vybrali z pětadvaceti přihlášených mezi čtyři finalisty. Ve stejném dole jsem strávila celý den před slavnostním večerem Neuronu, kde vyhlašovali vítěze soutěže a předali mi šek na čtvrt milionu na expedici. Koordinovala jsem průzkumný ponor potápěče do míst, kde nikdo nebyl s největší pravděpodobností od 16. století. Ten den byl tedy cestou přímo z podzemí, od sifonu, až do noblesní společnosti. Symbolické pro moji cestu s projektem.

Vítězka 1. ročníku soutěže Expedice Neuron  Helena Vysoká. Foto: Lukáš Bíba

Vítězka 1. ročníku soutěže Expedice Neuron Helena Vysoká. Foto: Lukáš Bíba

Asi není snadné najít čas na expedici, když k tomu máte jinou práci, rodinu.  Kradete čas pro jeskyni po kouskách?

Bohužel, čas se jeví jako největší úskalí. Téma je natolik zajímavé, že by si zcela zasloužilo plnou pozornost a velice mě mrzí, že vše řeším jen po částech, vedle práce, doslova jak se dá. Snažím se uskutečnit jednu terénní akci měsíčně, což se nezdá jako extra nabitý program, ovšem každá taková akce vyžaduje přípravy, domluvy a plánování a samotná práce v propasti je vlastně jen zlomkem oproti tomu, co následuje ke zpracování a vyhodnocení, studiu. Organizační záležitosti, komunikace a „PR“ problematika také berou čas. To mě trápí nejvíce, že se expedici nemohu věnovat více, naplno.

Mezi speleology jste jako žena spíš výjimkou, nebo se mýlím?

Převážná většina speleologů jsou muži. V některých projektech či expedicích jsem měla to štěstí, důvěru a čest být jako žena první výjimkou, v některých ohledech jsem tak prošlapávala cestu. V minulosti jsem se několikrát setkala s tím, že pro některé akce jsem nebyla tak samozřejmým účastníkem, jako byli jiní – muži, někdy musel tým mou účast schvalovat či jsem musela nějak prokázat oprávněnost mé přítomnosti anebo se za mě musel někdo zaručit. Ale s postupem času se situace mění a žen ve speleologii přibývá, řekla bych, že dneska tvoří možná čtvrtinu.

Helena Vysoká je první vítězkyní soutěže o dotaci nadačního fondu Neuron určenou na objevné expedice. Další zájemci o grant Expedice Neuron mohou své projekty přihlásit do konce září 2015.

Helena Vysoká

Mgr. Helena Vysoká, Ph.D. (* 1979). Narodila se v Praze. V roce 2004 promovala na Přírodovědecké fakultě UK  na Ústavu hydrogeologie, inženýrské geologie a aplikované geofyziky. Během studií spolupracovala s Českou geologickou službou i soukromými firmami (Chemcomex Praha, AQH, Dekonta, Vodní Zdroje GLS, Envigeo,). Od roku 1998 je členkou České speleologické společnosti. Účastnila se speleologických expedic do Rumunska, Řecka, Turecka, Polska, Rakouska a Slovinska, řady zahraničních konferencí a přednášek. Pracuje ve firmě Arcadis CZ, divize Geotechnika.  

Více o Hranické propasti 

O Hranické propasti čtěte též ve Vesmíru v článku Hloubkový průzkum Hranické propasti.  

Titulní foto:  Helena Vysoká, autor: Zdeněk Šlahůnek. 

 

 

 

 

Print Friendly