Kniha Marka Váchy Bůh, Darwin a stvoření světa dle knihy Genesis mě vyprovokovala k sérii úvah, na které by se v běžném provozu asi jinak nedostalo. Možná by si takový dušezpyt měl čas od času dopřát každý – samozřejmě po svém a třeba i obsáhleji,“ píše publicista František Houdek. Zde přinášíme pátou a poslední část jeho úvah.

„Pokud nás historie a věda něčemu naučila, pak tomu, že vášeň a touha nejsou to samé, co pravda. Lidská mysl dospěla ve svém vývoji k víře v bohy. Nedospěla k tomu, aby uvěřila biologii. Souhlasné přijetí nadpřirozena bylo velmi prospěšné v průběhu prehistorie, kdy se vyvíjel mozek. Proto stojí v tak ostrém kontrastu k biologii, která se vyvinula jako produkt moderní doby a není stvrzena genetickými algoritmy. Znepokojující skutečností je to, že tyto dvě víry nejsou fakticky kompatibilní. Ze stejného důvodu i ti, kteří prahnou jak po intelektuální, tak po náboženské pravdě, nikdy nezískají obojí v plném rozsahu.“ (americký biolog Edward O. Wilson)

Jak mohou koexistovat přírodověda a náboženská víra? Marek Vácha (str. 67) nabízí z literatury tyto kombinace možností: 1, konflikt, nezávislost, dialog, integrace nebo 2, konflikt, kontrast, konvergence.

V integraci (a konvergenci) „jde o syntézu veškerého poznání lidstva“ (str. 91). Jenže víra, jakkoli občas prospěšná, není poznání!

Víra – na rozdíl od vědy – nikdy nepozná pravdu, jen pocítí osobní přesvědčení. Věda hledá odpovědi na reálné otázky a její poznání platí, ať se nám to líbí, nebo ne. Náboženská víra si odpovědi na iracionální otázky extrahuje z mýtů a legend a potom se je snaží udat co největšímu počtu lidí.

Zatímco výzkum přes svoji nespornou duchovní náplň vyžaduje chladnou logiku a veřejně sdílený rozum, modlitba je záležitostí hluboce intimního citového vytržení.

Ve vědě věcné odpovědi existují a my je hledáme. Ve víře žádné takové odpovědi neexistují, my si je pro libost malujeme na stěně své jeskyně.

Víra zpředmětňuje přání a vydává to za poznání. S poukazem, že vše je vlastně jakési podobenství, může tvrdit téměř cokoli, pokud se to dá vyložit v souladu s momentální podobou dogmatu (v tom připomíná jiná demagogická učení, třeba marxismus-leninismus).

Ilustrací budiž například Váchovo přesvědčení (str. 194), že „i vědecké bádání se může stát modlitbou“. Zase ta násilná (kon)fúze obou světů a především účelová inflace významu slova (modlitba) až k jeho faktickému zneplatnění! Zatímco výzkum přes svoji nespornou duchovní náplň vyžaduje chladnou logiku a veřejně sdílený rozum, modlitba je záležitostí osobitého, hluboce intimního citového vytržení. Já bych si tedy do svých modliteb veřejnost rozhodně nepouštěl… Doufám, že vědecké bádání se modlitbou nikdy nestane, to by fatálně uškodilo jak vědě, tak náboženství.

Rozhodně platí, že „věda a víra se protínají přinejmenším ve svém zájmu o člověka, o přírodu, o tento svět, o vesmír, ve kterém žijeme“ (str. 88). Takto se ale protíná takřka všechno, co projde zdravou lidskou myslí, třeba fyzikální rovnice a lyrická báseň nebo Wattův parostroj a Beethovenova Óda na radost. Věda stojí na objektivních faktech, náboženská víra na subjektivním přesvědčení; věda experimentuje, měří, počítá, střízlivě konstatuje, víra vymýšlí, beletrizuje, symbolizuje, účelově interpretuje, pateticky přehání (což v umění může být žádoucí a krásné, ve vědě však smrtelně nebezpečné).

Věda a náboženská víra jsou dva různé světy. Jsou jako oheň a voda – při styku srší.

Pokud by se oba světy přece nějak setkaly, tak za cenu své nekorektní deformace či extrapolace. Vznikají pak pokusy popsat víru jazykem vědy nebo naopak vysvětlovat vědecké objevy jazykem náboženství.

Výsledkem je babylon, který si místy koleduje o Bludný balvan. Jak může stoupenec jedné víry (katolík) tvrdit o jiné víře, že je mylná (str. 82 o kreacionismu) nebo že není pravdivá (str. 145 o panteismu a naturalismu)? Nebyly by vhodnější obraty typu „odporuje katolické věrouce“ nebo prostě „tohle se mi nelíbí“?

Co znamenají výroky, že „je třeba vždy nově interpretovat slova Písma, právě proto, aby smysl zůstal nezměněn, a to už jen proto, že se význam slov posunuje“ (str. 147) nebo že „první kapitolu knihy Genesis můžeme brát buď vážně, nebo doslova“ (str. 164)?

Obzvláště pikantní mi přijde tento citát (str. 131): „Ateismus evolučních biologů se již v začátcích svých úvah musí utkat s důležitým momentem: Pokud je lidská existence, vyhlašující evoluční ateismus, sama o sobě jen evoluční adaptací a nic než to, adaptací, která vznikla náhodným, nepředvídaným, slepým vývojem, měli bychom vůbec brát její závěry vážně?“

Nemůžu si pomoci, všechno mi to připomíná advokáta, který všechno, co klientovi prospěje, uznává za správné, a vše, co mu škodí, považuje za špatné. Nebo horoskop – ten neobsahuje nic konkrétního, ale při troše snahy tam lze najít cokoli. Nebo alchymistickou recepturu – neurčitou tak, že si podle ní neuvaříme ani vajíčko natvrdo.

Věda a náboženská víra jsou dva různé světy; zabývají se předměty diametrálně odlišných povah, používají různé jazyky, různá myšlení, různé typy odborných diskursů. Jsou jako oheň a voda – při styku srší, a nakonec navenek vyhraje ten momentálně silnější (v minulosti to byla víra a věda se jí zhusta vlichocovala, dnes naopak).

Zatímco Marek Vácha se úporně snaží vědu a víru propojit, podle mého názoru by se tyto „živly“ měly nejen nevyhledávat, ony by se měly navzájem vyhýbat. Oba protivné tábory se přitom mohou dobromyslně litovat: jedni že vegetují v (byť třeba povznášejícím) sebeklamu, druzí že pod knutou svého ratia (nota bene omezeného) přicházejí o něco velkého.

Řekl bych (i podle reakcí ze svého okolí), že u lidí již přesvědčených Váchova kniha přispěje k dalšímu pulírování jejich víry. Neznabohy ještě utuží v jejich skepsi. De facto tak oba tábory ještě více rozdělí. Nevím, zdali zrovna tohle bylo autorovým záměrem.

ČTĚTE TAKÉ:  Mezi nebem a zemí 1: V moři věr Mezi nebem a zemí 2: Na půli cestyMezi nebem a zemí 3: Boží věda a Mezi nebem a zemí 4: Zbožnost bez bohů 

František Houdek: Dědictví po babičce

Přesně před 160 lety, v polovině května 1855, vyšel první sešit Babičky. Další následovaly v měsíčních intervalech, poslední čtvrtý v srpnu téhož roku. Věřím, že stále ještě není mnoho Čechů starších čtrnácti let, kteří by tuto národní knihu nečetli. Proto snad stojí za pokus zamyslet se krátce nad jejím vlivem.

Co nám Babička říká o světě? Že je krásný a útulný: přehledný, stabilní, s prostinkými pravdami a jasně odděleným dobrem a zlem, přičemž dobro vysoce převládá. Život „v rukou božích“ plyne zvolna a přirozeně; strázně a trampoty se zmiňují zřídkakdy a mimochodem.

A tak nám nezbývá než závidět – soudržnou rodinu, pospolitost obecní komunity, laskavé panstvo i psychickou vyrovnanost jednotlivých postav za podmínek, ve kterých bychom dneska nevydrželi ani pár měsíců.

Dílo je prodchnuto katolickou morálkou, podle níž dobro, krása, láska, pravda jsou v člověku imanentně obsaženy, jsouce mu vdechnuty v okamžiku stvoření. Výšiny lidské ušlechtilosti jako by byly všeobecným standardem, zatímco lidská nízkost je považována za selhání osnované ďáblem a bývá po zásluze potrestána.

Samozřejmě, nebyla to jen Babička, celé umění do té doby ovládal apollinský pohled na člověka, který zdůrazňuje to božské v nás; stačí vzpomenout třeba postavy ve Smetanových operách, v Jiráskových románech, na Mánesových obrazech. Jenže pak přišel Darwin se zvířecími předky člověka, následoval Freud s temným lidským nevědomím zmítaným pudy, instinkty, emocemi. A vyvstaly pochybnosti. Co když místo apollinského jakobožství nás víc vystihuje dionýský, s prominutím jakoďábelský model člověka s jeho vrozeným sobectvím, agresivitou, nenasytností?

Krásná umělecká díla prý táhnou naši duši vzhůru. Jenže co když ne? Co když si na nich jen odžíváme svoji nevábnou nedokonalost, co když si jimi pouze přivozujeme pomíjivou blaženost podobně, jako když se opíjíme, cpeme sladkostmi? To je taky důvod, proč při vší pravdivosti a umělecké síle děl typu nordic noir (tane mi TV seriál Zločin) nepřestáváme milovat Pýchu a předsudek nebo Vinnetoua. Samozřejmě, rozumem si ty dva světy, ideál a reál, dokážeme přebrat, ale co naše nevědomí?

Všechny ty úžasné babičky v nás stále přiživují tradiční názor, že dobrota a poctivost jsou tu samy od sebe a že na ně máme cosi jako nárok; že boží mlýny melou sice pomalu, ale jistě a že „dobro“ bude nakonec odměněno i bez našeho přičinění. Navzdory veškerému poznání, které neúprosně sesazuje člověka z jednoho piedestalu za druhým, nám v hlavě bublá guláš z vědeckých poznatků, křesťanských zásad, umělecky idealizovaných obrazů, tajných přání a každodenních zkušeností.

Výsledkem je, že i řada velmi racionálních osobností si říká: Lidé jsou v zásadě dobří. Přece není možné, aby po tom všem, od pyramid po let na Měsíc, měli skončit špatně! Věří, že lidstvo z té svépomocné civilizační pasti nakonec nějak vyklouzne. Možná si to ani neuvědomujeme, ale pořád v nás doutná plamen jakéhosi nedotknutelného standardu lidství. A že křesťanství nastavilo jeho laťku nekřesťansky vysoko!

Reálně vzato ovšem takový standard neexistuje. Jsme jací jsme; civilizace, které se (pravděpodobně) vyvinuly jinde ve vesmíru, na tom mohou být možná líp, možná mnohem hůř. Přitom by to vlastně mohla být docela úleva – přijmout lidskou přirozenost v její opravdové podobě a raději se nechat překvapovat neočekávanou ušlechtilostí, než si ji nárokovat a potom být neustále zraňován opakem. Naproti tomu (najmě bědný) život bez psychické opory všemocného patrona je pro některé povahy nesnesitelný – proto se tolik lidí utíká k modlitbám.

S případnou úlevou ale přichází i odpovědnost. Úsilí bez konce, bez záruky zdaru. Klidně můžeme selhat, podle mě je to dokonce pravděpodobné. No jo, ale to by přece celá ta naše existence nedávala žádný smysl, bouří se náš názorový gulášek. Jistěže nedávala, vždyť stejně jako přízeň stvořitelova, ani smysl života nám není předurčen.

Pomyslný „vyšší“ cíl našeho bytí bude přesně takový, jaký si vytkneme. Namísto sebeklamu o neurčitém Poslání mohu kupříkladu pociťovat vděčnost, že ta grandiózní náhoda vzniku inteligentního života na Zemi momentálně zahrnuje i moje vědomí, a touhu poznávat a rozvíjet se, kdoví, třeba i ku prospěchu celé planety.

Co se nám na rozdíl od lpění na zbožných přáních vyplatit může, je od nikoho dobro ani krásu nevyžadovat, ale pořádně dělat svoji práci, co nejmíň škodit prostředí a alespoň tu a tam v životě myslet i na druhé (ani jedno z toho není v tradičním pořadí hodnot snadné). Víc by bylo proti přírodě v nás, míň proti závazku rozumu.

Print Friendly
  • Peter Sabol

    Dobrý deň,
    je síce pravda, že veda a viera sú diametrálne odlišné pohľady na svet, ale nemyslím si, že „pri styku srší.“ Oni sú v protiklade, ale nie nutne v protirečení.
    Vedecké (v zmysle prírodovedecké) hypotézy a teórie z princípu vedeckej metodológie síce môžu vyvracať s konkrétne nábožensé predstavy (napr. evolučná biológia a jej teórie sú často nezlúčiteľné s americkým protestantizmom), ale nikdy nie sú v protirečení s náboženstvom ako takým. Prírodné vedy sú metodologicky materialistické, a teda nehovoria nič o Bohu. Evolučná biológia ako prírodovedná disciplína nehovorí o stvorení.
    Napriek tomu sa náboženstvo zaujíma o vedecké závery prác o vzniku vesmíru (druhov, …) a svoju vieru často s týmito poznatkami konfrontuje.
    Preto nechápem, prečo autor po prečítaní spomínanej knihy dochádza k záveru konfliktu medzi vedou a vierou.
    Tiež nesúhlasím a autorovým tvrdením, že viera nemôže viesť k poznaniu pravdy, len k osobnému presvedčeniu. Náboženská viera je okrem iného založená na zjavení.
    Veda a viera sa pozerajú na svet z odlišných uhlov pohľadu.

  • Jan Špaček

    Moc dobře napsáno. Díky. Teď zrovna s panem Váchou připravuji rozhovor do série Zeptejte se svého kněze na stránkách osel.cz. Od chvíle, kdy jsem ho upozornil na knihu Fundamentals of Catholic Dogma (L. Ott) se neozval. Pan Vácha opakovaně tvrdil, že dogmat je pár (nějakých blíže nespecifikovaných) výroků. Ludwig Ott jich shrnuje přes 250. V podstatě to jsou tyto: http://www.theworkofgod.org/dogmas.htm#Dogma-VI-Church

  • Peter Sabol

    „Kdo tedy zastává názor o neslučitelnosti víry a vědy a nutném konfliktu mezi nimi s představou, že má pravdu buď jen víra, nebo jen věda, naprosto nepochopil metodologii vědy a její omezení na jedné straně, nebo biblickou hermeneutiku na straně druhé.“
    (citát z knihy M. Váchu)
    Len dodám, že s modlitbou to nie je tak, ako si myslí autor článku a súhlasím s názorom, že „i vědecké bádání se může stát modlitbou.“ Avšak nie v metodologickom zmysle slova, ako si myslí autor článku.

    Peter Sabol