Kniha Marka Váchy Bůh, Darwin a stvoření světa dle knihy Genesis mě vyprovokovala k sérii úvah, na které by se v běžném provozu asi jinak nedostalo. Možná by si takový dušezpyt měl čas od času dopřát každý – samozřejmě po svém a třeba i obsáhleji,“ píše ve čtvrtém pokračování úvah o vědě a víře publicista František Houdek.

Nejkrásnější, co můžeme prožívat, je tajemno. Právě tento základní pocit stojí u kolébky veškerého pravého umění a vědy. Komu je tato emoce cizí, kdo se už nedokáže divit a stát v uchváceném úžasu, je jakoby mrtvý, jako vyhaslá svíce. Cítit, že za vším, co je nám přístupné ve zkušenosti, zůstává cosi, co náš rozum nepochopí a co k nám ve své kráse a vznešenosti dospívá jen nepřímo – to je zbožnost. V tomto smyslu – a výhradně v tomto smyslu – jsem hluboce zbožným člověkem. (fyzik německého původu Albert Einstein)

Podle Marka Váchy (str. 67) věda obecně a zhruba odpovídá na otázky „jak“ a náboženská víra na otázky „proč“. Ale i věda se snaží zjistit, „proč“! Jenomže věda je soudná a své odpovědi považuje za pouhé hypotézy a teorie. Ty ovšem nevycházejí z bájí a zbožných přání, ale z vědeckých poznatků. Naproti tomu náboženská víra něco takového jako skepsi a objektivitu nezná, ona jednoduše „ví“, protože tomu věří.

Řekl bych, že veškeré místo, kam sebekriticky nevstupuje věda, snaží si svými konstrukty zabrat náboženská víra. Přitom zdaleka není pravda, že to, co nepatří do vědy, automaticky spadá pod náboženství! I nevěřící mají pro „zásvětí“ svoji „metafyziku“, svá vysvětlení; ta ale na rozdíl od těch věroučných neignorují vědecké poznatky, nepotřebují žádné zázraky.

Copak lidská existence jako produkt slepé evoluce, plod klinče náhody a nutnosti, musí nutně mít nějaký vnější „ušlechtilý“ cíl?

Věda například chápe rozum ne jako nepotický dar shůry, ale jako epifenomén biologické evoluce, který v konkrétním pozemském uspořádání (příliš slabý na dravou lidskou přirozenost) svědčí pro nezáměrný, náhodný vznik, nikoli pro ušlechtilý záměr vševědoucího Tvůrce. Jinak řečeno – převažující vlastnosti člověka jsou pro mě důkazem jeho ne-božského, takříkajíc bezúčelného původu.

Francouzský biolog Jacques Monod napsal: „Přijme-li člověk poselství vědy v celém jeho významu, jistě konečně procitne ze svého tisíciletého snu a objeví svou naprostou samotu a radikální cizotu. Nyní ví, že se jako nějaký bezdomovec nachází na periférii světa, kde jest mu žít. Světa, který je hluchý k jeho hudbě, lhostejný k jeho nadějím, k jeho utrpení či zločinům.“

Zní to krutě, neboť „srdce odmítá uvěřit, že vesmír nemá smysl“ (Immanuel Kant), ale copak lidská existence jako produkt slepé evoluce, plod klinče náhody a nutnosti, musí nutně mít nějaký vnější „ušlechtilý“ cíl? Opravdu nestačí úžas nad vzácností, složitostí, křehkostí, vyladěností života? Hrdost na to, že zrovna my v širém vesmíru jsme tohoto „zázraku“ účastni (v tomto smyslu jsme dětmi štěstěny, v tomto smyslu jsme privilegovaní)? Copak není – namísto čekání na pomyslnou věčnou spásu – dost dobrým smyslem bytí snaha chránit pozemský bios v celé jeho úžasné rozmanitosti? Popadnout za pačesy šanci myslet a poznávat, když už nám ji náhoda přihrála? Co jsou proti tomu všechna ta porůznu vysnívaná imaginární božstva i jejich fankluby?

Proč

Otázka „proč?“ tedy nachází odpověď v obou táborech. Náboženství si vymýšlí útěšné varianty, které sice mohou leckomu placebově ulehčit mnohdy nesnadnou životní realitu, ale zároveň svádějí k podceňování některých rizik; ony totiž sugerují, že člověk je pod jakousi vyšší ochranou a že přes všechny peripetie causa Homo nakonec dobře dopadne – i když o to nebudeme náležitě usilovat. Součástí vědecké odpovědi ale je, že člověk nemá patrona a že svůj civilizační vzestup nezvládá. A není důvod se nad tím děsit (i když, pravda, může to mrzet), protože to – stejně jako třeba náhodná předčasná smrt jednotlivce – zcela odpovídá přírodním zákonitostem.

Člověk nemá patrona a svůj civilizační vzestup nezvládá. A není důvod se nad tím děsit (i když, pravda, může to mrzet).

Spiritualita tedy klidně může existovat bez boha; i bezvěrci cítí numinozitu života i svého vědomí, přemýšlejí o tom, co přesahuje lidský život, třeba o vesmíru, o „zázraku“ života v přírodě, ale i o dobru, lásce, kráse, pravdě…

Francouzský filosof vědy Michel Bitbol říká: „Nejsem si jist, jestli lze podat nějakou vyčerpávající charakteristiku spirituality, ale dovolte mi uvést alespoň jeden její důležitý aspekt a zdroj. Tímto zdrojem je nepřetržitý, nikdy nekončící úžas že jsem zde, že jsem právě v této situaci: proč žiju právě teď, právě v tomto historickém období? Proč jsem to právě já, narozený do této rodiny, do této části světa? Poučil jsem se, že možností bylo mnoho: mohl jsem být kdokoli, kdykoli, nebo jsem dokonce nemusel prostě vůbec být. Ale jsem tady, stojím před vámi. Já, ne vy; tedy, ne tam; teď, ne jindy. (…) Co je důvodem této singularity, které nelze uniknout? Má vůbec nějaký důvod? Pomůže nám nějak vyjasnit tuto záhadu fakt, že ji zakoušíme všichni bez rozdílu? S vědomím této situace je spojen hluboký, odvěký a permanentní pocit fascinace a jsem přesvědčený, že tato zkušenost je úhelným kamenem spirituality jako opaku vědy.“

Opravdu nestačí úžas nad vzácností, složitostí, křehkostí, vyladěností života? Hrdost na to, že zrovna my v širém vesmíru jsme tohoto „zázraku“ účastni? Titulní ilustrace: Dora Čančíková  

ČTĚTE TAKÉ:  Mezi nebem a zemí 1: V moři věr Mezi nebem a zemí 2: Na půli cesty a Mezi nebem a zemí 3: Boží věda 

 

Print Friendly