Kniha Marka Váchy Bůh, Darwin a stvoření světa dle knihy Genesis mě vyprovokovala k sérii úvah, na které by se v běžném provozu asi jinak nedostalo. Možná by si takový dušezpyt měl čas od času dopřát každý – samozřejmě po svém a třeba i obsáhleji,“ píše ve své třetí eseji na toto téma publicista František Houdek.

„Pro mnohé je naléhavá touha věřit v transcendentální existenci a nesmrtelnost neodolatelná. Transcendentalismus, především když je posilován náboženskou vírou, je z psychického hlediska plný a bohatý; zdá se být nějakým způsobem pravdivý. Ve srovnání s ním se jeví empirismus jako sterilní a nedostačující. Při hledání konečného smyslu věcí máme dojem, že transcendentální cesta je snazší. To je také důvod, proč transcendentalismus stále ještě dobývá naše srdce, i když empirismus vítězí u rozumu. Pokud se věda dostává do konfliktu s náboženským dogmatem, vždy ho bod po bodu porážela. Ale marně…“ (americký biolog Edward O. Wilson)

Představme si, že z výzkumného experimentu dostanu anomální výsledek. Pokud budu ateista, je to jasné – buďto jsem udělal chybu, nebo jsem objevil něco nového. Jenže: „Pro křesťana není problém představit si, že ten, kdo stvořil fyzikální zákony, je může libovolně také porušovat, neboť Bůh je Bůh, Bůh může vše,“ píše Marek Vácha (str. 64).

Pokud jsem křesťan, musím tedy připustit další možnosti: byl jsem svědkem Božské chyby (což mi v případě vševědoucího Tvůrce přijde nepravděpodobné), nebo zázraku. Co mám v takovém případě dělat? Přísluší mi vůbec jakkoli (tedy i vědecky) lustrovat Boží skutky? Pokud naproti tomu možnost zázraku a priori vyloučím (neboť ve vědě musím myslet i jednat jako materialista), jsem věřící neúplně a dílem jsem kacíř. A pokud ten div – jev rozhodně nereprodukovatelný – přijmu, je z vědeckého hlediska omylem, nebo objevem?

Albert Einstein: „To, co mě opravdu zajímá, je, zda měl Bůh při stvoření světa nějakou volbu.“

Zdá se, že aby křesťanský vědec mohl vykonávat experimentální přírodovědu, musí vycházet z víry, že ve vědě Bůh zázraků nečiní. Není to ale rouhání? Aby nebylo, musí to Bůh chtít. Potom je oblast vědy pro Boha dobrovolné tabu. Nebo – s odpuštěním – dobrovolné není. Problém „svobody“ Boha postihl Albert Einstein: „To, co mě opravdu zajímá, je, zda měl Bůh při stvoření světa nějakou volbu.“ To je úžasná otázka! Nakolik libovolně mohl Stvořitel nastavit hlavní fyzikální konstanty vesmíru (tím spíš za předpokladu optimální souhry a jednoduchosti), třeba tak, aby dovolovaly nebo přímo předepisovaly vznik života či dokonce inteligentního života (natož preferovaného lidského typu)? Nebo jinak: Jsou počátek a řád světa dílem náhody, nebo je naopak náhoda dítkem světořádu?

Bezmocným Bohem?

Čím míň volnosti Stvořitel měl, tím bezmocnějším byl Bohem, až nakonec mohl být kýmsi jako český prezident – danou a nutnou (popř. i jedinou možnou) sestavu přírodních zákonů pouze „kontrasignoval“ a o jejich konfiguraci rozhodlo něco jiného. Co?

A to jsme zatím pominuli možnost, že sada základních fyzikálních zákonů, jak je zatím známe, může být pro každý vytřesklý svět trochu jiná…

Stav před velkým třeskem si pro sebe ilustruji jako kuličku vybalancovanou na vrcholu kulového vrchlíku. Teoreticky by tam mohla vydržet věčně, ale prakticky se dříve či později skutálí. Nabízí se jí k tomu nekonečně mnoho směrů.

Jsou všechny stejně pravděpodobné? Podle materialisty asi ano. Nebo jsou některé takříkajíc zakázané a jiné privilegované? Podle objektivního idealisty ano, jako by tam byla drážka vyrytá Prvotní Idejí. Podle teisty rovněž ano, ovšem drážka by vedla ke světu s pozemským člověkem coby obrazem Božím. Naštěstí otázka, zdali na samém počátku všeho byla napřed fýzis, nebo logos, není pro přírodovědu na lidem dostupné úrovni podstatná (jinak by přestala být exaktní vědou).

 Ať už je nám příroda nejvyšším velitelem nebo jen styčným důstojníkem, je to ona, komu se zodpovídáme.

A tak se věda úporně prodírá k velkému třesku, k počátkům našeho prostoročasu, obrazně – k Bohu.

Americký astrofyzik George Smoot nad obrázky z kosmické sondy COBE, která v roce 1992 objevila anizotropii reliktního záření jako stopy vznikání hmotných objektů po velkém třesku, prohlásil: „Jste-li nábožensky založení, je to, jako byste viděli Boha.“

Jeho britský kolega Stephen Hawking šel ještě dál: „Objevíme-li úplnou teorii (sjednocující všechny čtyři druhy fyzikálních sil v mikro- i makroměřítku, FH), stane se ve svých základech pochopitelnou pro každého, nejenom pro hrstku vědců. Potom my všichni – filosofové, vědci, obyčejní lidé – se budeme moci účastnit diskusí nad otázkou, proč my a vesmír existujeme. Nalezneme-li odpověď, bude to znamenat konečné vítězství lidského ducha – protože pak pochopíme mysl Boha.“

Každopádně – ať už jakéhos boha uctíváme nebo ne, naše faktické touhy a záměry, naše „modlitby“ vtělené do skutků života jsou jednoznačně určeny přírodou a lidskou historií v ní, bůh nebůh. Ať už je nám příroda nejvyšším velitelem nebo jen styčným důstojníkem, je to ona, komu se zodpovídáme. Pokud člověk ve své roli rozumného tvora selhává, je úplně jedno, zdali proto, že ho Bůh opustil, nebo proto, že ho příroda špatně nadesignovala.

Titulní ilustrace: „Jste-li nábožensky založení, je to, jako byste viděli Boha.“ Autorka: Dora Čančíková

ČTĚTE TAKÉ: : Mezi nebem a zemí1: V moři věr  a Mezi nebem a zemí2: Na půli cesty  a Mezi nebem a zemí4: Zbožnost bez bohů

 

 

 

Print Friendly