Kniha Marka Váchy Bůh, Darwin a stvoření světa dle knihy Genesis mě vyprovokovala k sérii úvah, na které by se v běžném provozu asi jinak nedostalo. Možná by si takový dušezpyt měl čas od času dopřát každý – samozřejmě po svém a třeba i obsáhleji,“ píše ve druhém eseji na téma věda a víra publicista František Houdek.

„Tu nerozhoduje ani náboženství, ani filosofie, ani ateismus, ani materialismus, ani spiritualismus. Dokonce mohu připojit: Velmi málo záleží i na učenosti. Je to otázka faktů.“ (francouzský mikrobiolog Louis Pasteur o vyvrácení teorie samoplození)

Mimořádně zajímavá je ve Váchově knize kapitola o Bohu. Nad ní jsem se stal sám sobě pokusným králíkem – zkusil jsem po vzoru filosofických idealistů věřit, že vše řídí jakýsi základní prazákon, platonská prvotní idea, která tu byla už před hmotou a bude i po ní.

To je pojetí stejně legitimní a hodnotné jako jeho materialistický opak, vždyť představa, že všehomír se svými extrémy typu fyzikálních singularit či mezi nimi rozesetými životy by se poskládal čiročirou náhodou, připadá stejně neuvěřitelná jak ateistovi Francisi Crickovi („Poctivý člověk vyzbrojený veškerým poznáním, které je nám nyní k dispozici, nemůže než prohlásit, že se v určitém smyslu původ života jeví téměř jako zázrak. Existuje obrovské množství podmínek, které by musely být splněny k tomu, aby život povstal“), tak věřícímu Albertu Einsteinovi („Pravděpodobnost náhodného vzniku života je zhruba táž jako možnost, že se výbuchem v tiskárně pečlivě vysází a vytiskne slovník cizího jazyka“). Vskutku – jak by hmota už před svým počátkem věděla, čím se má řídit?

Ovšem vize, že nad veškerenstvem se jako duch nad vodami vznáší jakýsi nepopsatelný Manual.exe kormidlující svět od velkého třesku přes všeliké inteligence až k velkému křachu (řekněme), není o nic přijatelnější. Obě možnosti jsou pro svoji apriorní neprůkaznost předmětem víry. (V tomto smyslu by bylo korektnější, abychom se všichni považovali za agnostiky, jen by někteří z nás byli agnostici idealističtí a jiní materialističtí, popřípadě teofilní a teofobní.)

„Pravděpodobnost náhodného vzniku života je zhruba táž jako možnost, že se výbuchem v tiskárně pečlivě vysází a vytiskne slovník cizího jazyka.“

Dál. Pokud by tento nadevšechný prvotní, věčný, absolutně důsažný, leč zároveň k člověku zcela lhostejný Zákon/Logos/Idea měl co do činění s Bohem, pak by zřejmě každý objektivní idealista byl pravověrným křesťanem (popřípadě židem nebo muslimem). Klidně bych jím mohl být i já, …

Klidně bych jím mohl být i já, vždyť ve spinozovském duchu lze Boha (alespoň v jediné z jeho pro nás vědecky pochopitelných faset) ztotožnit s přírodou jako neoddělitelnou dualitou věcí a jejich řádu. Modlit se k Bohu tohoto typu potom má stejnou cenu jako modlit se k přírodě či uctívat hmotu-stvořitelku. Proč tedy nestavíme chrámy atomům a molekulám?

Takže i idealista může být ateistou a hlavně – Zákon ještě není Bůh. Aby totiž onen Zákon mohl být ztotožněn s křesťanským Bohem, musel by splňovat nejméně tři podmínky: měl by mít vlastní vědomí s vlastní vůlí, měl by do chodu světa po libosti zasahovat a měl by „mít lidi nad pomyšlení rád“ (Emanuel Rádl). Marek Vácha (str. 77) je v něčem ještě náročnější: „Svět má smysl, autorem vesmíru je Bůh, svět byl stvořen jako dobrý a zadáním člověka je být Božím obrazem.“

Chápu, že pro leckoho to může být představa natolik lákavá, že v něm všechno přebije, vždyť „nad spousty nízkých pravd nám dražší ten povznášející nás klam“ (Alexandr Sergejevič Puškin)… Já ale přesně tady uvízl.

Dokázal bych snad uvěřit v ideální duchovní princip, v jakousi deistickou varietu boha filosofů. Fakt, že Zákon myslí, už je pro mě dost silná káva. Ale představa, že ten Zákon ze všeho, co kdy stvořil a co má pod správou (včetně pravděpodobného bezpočtu jiných živoucích světů) bude – slovem i skutkem – stranit zrovna člověku, je pro mě absolutně nezkousnutelná.

Modlit se k Bohu potom má stejnou cenu jako modlit se k přírodě či uctívat hmotu-stvořitelku. Proč tedy nestavíme chrámy atomům a molekulám?

V ranním lese, na rozkvetlé louce, pod nočním nebem můžu bez problémů cítit a obdivovat řád „vševědoucí“ přírody (ta ovšem ví zpětně, „ze zkušenosti“, ne dopředně, z rozumu jako člověk nebo případný Bůh), budu tušit, že tento řád povstává současně s jejím vznikem, ale asi nikdy v něm neuvidím křesťanského Boha-protektora či Boha-divotvůrce.

Vůči takovémuto Bohu jsem ateista (zatímco vůči Zákonu mohu být agnostik). A jak pravil TGM: „Co nemohu přijmout rozumem, nemohu přijmout ani vírou.“ (Jaký to kontrast s tím, co mi kdysi vtloukal do hlavy pan farář při hodinách náboženství: „O víře se nesmí přemýšlet!“)

Samostatnou otázkou je vztah Boha k církvím. Individuální víra v Boha má podle mě pramálo společného s církvemi a jejich přikázáními a výklady o ctnostech, hříších, pokáních, spásách, prokletích, jakož i se všelikými dalšími konkretizacemi nepostižitelného. Církev coby vlivová instituce vnáší do zbožnosti lidské zlořády osobní i společenské. I mezi nevěřícími jsou „svatí“, i mezi věřícími jsou „smrtelní hříšníci“, proto lze mi snáze sympatizovat s libovolně věřícím či nevěřícím člověkem, pokud je obecně slušný a odpovědný, než s jakoukoli autoritativní majitelkou koncese na tu jedinou pravou formu zbožnosti (či politického přesvědčení).

Titulní ilustrace: Pod nočním nebem můžu bez problémů cítit a obdivovat řád „vševědoucí“ přírody (ta ovšem ví zpětně, „ze zkušenosti“, ne dopředně, z rozumu jako člověk nebo případný Bůh). Autorka: Dora Čančíková

ČTĚTE TAKÉ: : Mezi nebem a zemí: V moři věr 

 

 

 

Print Friendly