Fotografuje a dokumentuje práci českých egyptologů, archeologů, architektů. Jeho snímky doprovázejí třeba publikace Předkové. Evoluce člověka, Nejsvětější srdce Páně, Počátky umění. Před několika dny vyvolal u něj i u dalších profesionálních fotografů zděšení návrh právního výboru Evropského parlamentu na úpravu „svobody panoramatu“, tedy svobody pořizovat a užívat snímky autorských děl vystavených na veřejnosti. Martin Frouz vysvětluje, proč.

Nebude jednou omezeno i zobrazení moderních přístrojů či oblečení? Martin Frouz zachycen při práci na snímku Martiny Frouz Vokounové.

Karlštejn fotit smíme.  Ale nebude jednou omezeno i zobrazení moderních přístrojů či oblečení? Martin Frouz na snímku Martiny Frouz Vokounové.

Čím vás návrh na úpravu svobody panoramatu, o které se česká veřejnost dozvěděla od europoslance Svobody, tak vyděsil a pobouřil?

 Pro upřesnění: Pavel Svoboda, předseda právního výboru Evropského parlamentu hlasoval pro a obhajuje návrh Jean-Marie Cavady č. 421, přijatý 16. června na zasedání výboru EP č. 421. Ten návrh zní v překladu takto: „Legislativní výbor zastává stanovisko, že komerční používání fotografií, videozáznamů či dalších vyobrazení děl, která jsou trvale umístěna na fyzických veřejných místech, musí být vždy vázáno na předchozí souhlas autorů nebo jiných zplnomocněných osob.“ Vzhledem k tomu, že pan poslanec kdysi pracoval pro Ochranný svaz autorský, má zřejmě pohled ovlivněný filosofií této instituce.

Fotografové, z nichž někteří už dokonce založili na facebooku skupinu Fotografové proti, se shodují, že návrh se vyznačuje neznalostí složité reality. V čem vy vidíte jeho největší mezeru? Co by mohl způsobit?

Ze samotného návrhu není příliš jasné, co chce zákon považovat za díla „trvale umístěna na fyzických veřejných místech“. Zřejmě by se jednalo o cokoli, u čeho neuplynulo více než sedmdesát let od smrti autora. I když ani pojem „chráněné dílo“ není přímo v textu uveden a jen se objevuje v obhajobách zastánců této úpravy. A tato vágnost a snadná zneužitelnost úpravy, která by omezovala současnou právní úpravu v ČR, mne dost znervózňuje.

Klasickým příkladem stavby, která se vám v Praze „připlete“ do mnoha záběrů je Žižkovská věž. V noci nasvětlena, na jejím povrchu připevněná tzv. miminka. Tvůrci všech zmíněných děl ještě žijí.

Dosud totiž autorský zákon říká: Do práva autorského nezasahuje ten, kdo kresbou, malbou nebo grafikou, fotografií nebo filmem nebo jinak zaznamená nebo vyjádří dílo, které je trvale umístěno na náměstí, ulici, v parku, na veřejných cestách nebo na jiném veřejném prostranství; do autorského práva nezasahuje ani ten, kdo takto vyjádřené, zachycené nebo zaznamenané dílo dále užije. Je-li to možné, je nutno uvést jméno autora, nejde-li o dílo anonymní, nebo jméno osoby, pod jejímž jménem se dílo uvádí na veřejnost, a dále název díla a umístění.

Tak to je obrat o 180 stupňů. Bylo by takto mimochodem nutné určit, co lze považovat za dílo?

Jistě, jak jinak vlastně autor nového díla – fotografie, videozáznamu či kresby a podobně pozná, že porušuje nějaká práva na jiné dílo? A nejen  to. Nenapadá tento návrh možnost uměleckého projevu, která se běžně užívá, tedy „citace díla“? Nebudeme zde zákonem upravovat svobodu projevu a umělecké tvorby?

Vezmu-li extrémní případ exkrementů, které byly již několikrát vystavené i v renomovaných galeriích a za umění považovány, mohlo by dojít k dosti kuriózní situaci. Za dílo by totiž nějaký tvůrce mohl prohlásit právě své exkrementy ve veřejném prostoru a jejich odstranění brát za poškození díla. Takovýto problém by se tak musel řešit až ve zdlouhavém procesu, který by vyhrál ten, kdo má na placení právníků a lepší nervy. A výsledek by po mnoha letech již stejně nebyl podstatný. Je opravdu nutno dávat základ k takovýmto paradoxním případům? Co a za jakých podmínek je uměním respektive autorským dílem, by zřejmě musely řešit soudy. V této otázce přitom již mnoho generací, nejen uměnovědců, nenachází shodu.

To popisujete opravdu extrémní případ. Stejně tak je extrémní je ale příklad, který uvádí poslanec Svoboda, tedy že přece nejde, aby si fotograf jen tak nafotil třeba Tančící dům a pak před domem prodával pohlednice. K jakým situacím by reálně mohlo docházet, pokud by fotograf dejme tomu pořizoval snímky do umělecké publikace o Praze?

Klasickým příkladem stavby, která se vám v Praze „připlete“ do mnoha záběrů je Žižkovská věž. V noci nasvětlena, na jejím povrchu připevněná tzv. miminka. Tvůrci všech zmíněných děl ještě žijí. Kdo určí, od jaké velikosti zobrazení se jedná o zobrazení objektu a kdy je to pouze pozadí? Kdo všechno bude muset dát povolení? Všichni tvůrci? A jak zjistím kontakt na ně či jejich zástupce? Vytvoří se pro to nějaký nový registr děl, kde bude povinná registrace? Kdo tento institut, ošetřující dodržitelnost případné nové právní úpravy, bude financovat?

Nebo další případ, skupina amatérských tvůrců vydá publikaci svých děl, ale aby alespoň trochu snížili náklady na její výrobu, budou ji prodávat. Je toto komerční užití? A kdo bude žádat, autor každé fotografie zvlášť, nebo vydavatel, který celé dílo dotuje?

fotoMartinFrouz_FSF7351_pohledNaLondyn

Pohled z Londýnského oka, (anglicky London Eye) je od roku 1999 největší vyhlídkové kolo v Evropě. Je vysoké 135 metrů, stojí na západním okraji Jubilee Gardens na jižním nábřeží řeky Temže. Sousedí s County Hall a na druhém břehu Temže stojí Ministerstvo obrany ve Westminsteru. Autory návrhu kola byli architekti David Marks, Jule Barfieldová, Malcolm Cook, Mark Sparrowhawk, Steven Chilton a Nic Bailey. Britové vytvořili hlavní otáčecí část, konstrukce vlastního kola vznikla v Holandsku, ložiska a náboj kola byly vyrobeny v České republice, hřídel, na které se kolo otáčí, v Německu, kabiny pro cestující vznikly ve Francii a lana jsou z Itálie. Foto: Martin Frouz

Jak by to bylo se zobrazením Atomia v Bruselu podle představ europoslanců? (Atomium je model základní buňky krystalové mřížky železa zvětšený 165 miliardkrát. Tuto stavbu navrhl inženýr André Waterkeyn k příležitosti mezinárodní výstavy Expo 58. Tato ocelová stavba dosahující výšky 102 metrů je dominantou plošiny Heysel. Foto: Martin Frouz

Jak by to bylo se zobrazením Atomia v Bruselu podle představ europoslanců? (Atomium je model základní buňky krystalové mřížky železa zvětšený 165 miliardkrát. Tuto stavbu navrhl inženýr André Waterkeyn k příležitosti mezinárodní výstavy Expo 58. Tato ocelová stavba dosahující výšky 102 metrů je dominantou plošiny Heysel. Foto: Martin Frouz

Kromě hledání odpovědi na tyhle všechny otázky by tedy bylo zřejmě potřeba též určit hranici, co všechno je, a co ještě není komerční zobrazení.

No jistě. Pan Svoboda sice ve svém statusu na FB uvádí „hranice mezi komerčním a nekomerčním užití je jasná“, ale opak je pravdou. Jistě jsou to otázky, které se budou podle pana Svobody teprve diskutovat. Ale proč jako právník a zákonodárce neřeší podobné problémy předem. Je potřeba nejprve vyvolat situaci nejasnosti a pak přemýšlet, co ji způsobilo? Připadá mi paradoxní uvažovat o změnách bez jasné koncepce proč a pro koho tyto změny dělat. Možná, že tato koncepce jasná je, ale nikde sem ji ve veřejných zdrojích nenašel. Jedná se pouze o názory a stanoviska, ale jaká je tedy celková vize?

V jiných zemích je autorský zákon přísnější. Možná opravdu potřebuje umělecké dílo ve veřejném prostoru – sochy, budovy – větší ochranu?

Nedávno jsem se o tom bavil s významným českým výtvarníkem, sochařem a pedagogem Kurtem Gebauerem. Jeho postoj lze shrnout asi takto: „Bude-li mezi lidmi fungovat obyčejná slušnost, není třeba většiny zákonů.“ Sám ale zmiňoval případ, kdy jeho sochu použil jistý pivovar do své reklamní kampaně bez jeho vědomí, a tedy i svolení.

Osobně se domnívám, že by bylo důležité docílit povědomí o autorských právech a nutnosti dodržovat ustanovení, která již platí. Tedy například tuto pasáž autorského zákona: „Je-li to možné, je nutno uvést jméno autora, nejde-li o dílo anonymní, nebo jméno osoby, pod jejímž jménem se dílo uvádí na veřejnost, a dále název díla a umístění.“ To se opravdu velmi často nedodržuje. Opět se vracím k tomu nešťastnému návrhu – jak by se případný nový zákon vypořádal se získáním povolení „od autora či správce díla anonymního“?

Gebauerovu sochu použil jistý pivovar do své reklamní kampaně bez jeho vědomí, a tedy i svolení.

Asi by v autorském zákoně měl být ošetřen případ, kdy se jedná o zobrazení pouze reprodukující podobu uměleckého díla či které staví komerční užití pouze či převážně na tomto díle, bez ohledu, zda se jedná o trvalé vystavení ve veřejném prostoru či jinou prezentaci. Nevím, jak by se ale zákonodárce vypořádal se zmíněnou citací díla v díle jiném. Zde se dostáváme opět k oné již uváděné obyčejné lidské slušnosti a morálce, která ale nemusí být ošetřena zákonem.

Návrh, který prosazuje europoslanec Pavel Svoboda, ale kupříkladu s ním souhlasí i Jaromír Štětina, směřuje spíš než k domluvě mezi autory k dalším restrikcím, omezení tvůrčí svobody a možná i k utvoření nové instituce jako „OSA pro zobrazování“.

Mnoho lidí si uvědomí, že asi stavba Žižkovské věže patří k moderním objektům i spolu s doplňkem soch na jejím povrchu (dílo Davida Černého zvané „Miminka“). Věž samotná byla postavena v letech 1985 až 1992 Inženýrskými a průmyslovými stavbami Ostrava podle návrhu architekta Václava Aulického a statiků Jiřího Kozáka a Alexe Béma. Kolik lidí si ale vzpomene, že architekt Jože Plečnik, v Česku známý spíše jako Josip Plečnik, který navrhoval Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně zemřel až v roce 1957 v Lublani a tedy 70 let od jeho smrti ještě neuplynulo – jedná se tedy o „chráněné dílo“.

Stavba Žižkovské věže patří k moderním objektům i s doplňkem soch na jejím povrchu (dílo Davida Černého zvané „Miminka“). Věž samotná byla postavena v letech 1985 až 1992 Inženýrskými a průmyslovými stavbami Ostrava podle návrhu architekta Václava Aulického a statiků Jiřího Kozáka a Alexe Béma.  Architekt Jože Plečnik, v Česku známý spíše jako Josip Plečnik, jenž  navrhoval kostel Nejsvětějšího Srdce Páně, zemřel až v roce 1957 v Lublani a tedy 70 let od jeho smrti ještě neuplynulo – jedná se tedy o „chráněné dílo“. Foto: Martin Frouz

 

Klasický pohled na panorama s Karlovým mostem a Pražským hradem. Kolik firem se podílí na osvětlení, kolik zadavatelů usoudí, že jejich nasvětlení je dílem? A osvětlení opravdu jako umělecké dílo chápat lze. Budou firmy požadovat poplatek, nebo alespoň souhlas se zveřejněním snímku obsahující jejich dílo, tedy umělecké nasvětlení historického objektu? Foto: Martin Frouz.

Klasický pohled na panorama s Karlovým mostem a Pražským hradem. Kolik firem se podílí na osvětlení, kolik zadavatelů usoudí, že jejich nasvětlení je dílem? A osvětlení opravdu jako umělecké dílo chápat lze. Budou firmy požadovat poplatek, nebo alespoň souhlas se zveřejněním snímku obsahující jejich dílo, tedy umělecké nasvětlení historického objektu? Foto: Martin Frouz.

 

Titulní foto: Kolik povolení by asi musel mít fotograf, který by chtěl použít takovýto snímek pohled na moderní centrum Londýna? Nebo bude lepší se o to ani nepokoušet? Autor: Martin Frouz

K dalšímu čtení:

Padne svoboda panoramatu? Na půdě EU se řeší zákaz komerčního focení budov a soch

Stanovisko k ochraně autorských práv ke stavbám jakožto rozmnoženinám autorského díla v reklamě

Diskuse okolo „zrušení svobody panoramatu“ sílí

 

 

 

Print Friendly