Současná pozemská civilizace je založená na vědě. Přitom veškerá věda, tedy i nabyté poznání stojí na několika základních předpokladech, které nelze vědecky dokázat a musíme v ně věřit, zamýšlí se František Houdek nad knihou Marka Váchy Bůh, Darwin a stvoření světa dle knihy Genesis.

Kniha Marka Váchy mě vyprovokovala k sérii úvah, na které by se v běžném provozu asi jinak nedostalo. Možná by si takový dušezpyt měl čas od času dopřát každý – samozřejmě po svém a třeba i obsáhleji…

Věřím, tedy jsem

Zdá se, že lidé raději věří, než vědí. (americký biolog Edward O. Wilson)

Současná pozemská civilizace je založená na vědě. Přitom veškerá věda, tedy i nabyté poznání stojí na několika základních předpokladech, které nelze vědecky dokázat a musíme v ně věřit: fyzická realita je poznávatelná, stejné příčiny v ní mají za stejných podmínek stejné účinky. Jazykem přírodovědy je matematika, která stojí a padá s řadou axiomů. Dále věříme, že zákony fyzikálních a chemických věd ladí se zákony věd o životě a že platí stejně v různých koutech vesmíru. „I věda je založená na víře a nic takového jako věda prostá předpokladů neexistuje,“ shrnul Friedrich Nietzsche.

Ale to předbíháme. V počátcích člověka věda neexistovala, zato víra nás provází od prvních záblesků vědomí. Teprve po statisících let se z víru věr ad hoc překlenujících neznámo vynořil styl poznávání reality, který se snažil nebýt závislý na našich domněnkách a přáních, na strachu z živlů či diktátu existenciálních otázek. Objektivní poznávání je tedy mnohem mladší, nesamozřejmou, „nepřirozenou“ činností mysli.

Naše mysl by byla bez věření značně děravá; dokonce tvrdím, že každého člověka určuje víc to, v co věří, než to, co ví.

Malý příklad toho, jak samozřejmá je nám víra: Po odchodu do penze ve třiašedesáti budu podle statistik žít v průměru ještě šestnáct let. To je věda. Já ale věřím, že spadnu do té šťastnější poloviny Čechů, kteří budou žít déle a jimž bude po tu dobu nadprůměrně sloužit zdraví. Jakkoli mě rozum nabádá držet se spíše při středu, podvědomě doufám v lepší možnost; bez této evolučně vštípené optimistické víry by nám spousta i důležitých věci v životě vůbec nestála za námahu. Naše mysl by byla bez věření značně děravá; dokonce tvrdím, že každého člověka určuje víc to, v co věří, než to, co ví.

Řídit se pouze rozumem je tedy nejen obtížné, ono je to nemožné. Koneckonců, vědění tvoří jen částečku našeho vědomí (zbytek jsou víry) a vědomí zase jen zlomek celé naší psychiky (zbytek je nevědomí). Obrazem, věda je vlnkou v moři věr, moře věr zase mělčinou oceánu nevědomí. Přitom vědění lze položit vedle rozumu (kultury), víru vedle citu (přirozenosti).

Drtivá většina našich myšlenek a názorů jsou tedy různé víry. I věda na svém počátku vyvstává z víry, aby se do ní v určitém okamžiku zase vrátila. Příklad úvahy z Váchovy knihy (str. 154 ad.): Dala by biologická evoluce za stejnou dobu a za stejných okolností zhruba stejné produkty (vzhled a složení organismů, strom života), nebo naopak odlišné? Jinak řečeno – je evoluce procesem vždy originálním (dominuje náhoda) nebo opakovatelným (dominuje zákonitost)? Pro i proti existují důkazy, přičemž vědci se rozdělují do dvou táborů – podle čeho asi?

I věda na svém počátku vyvstává z víry, aby se do ní v určitém okamžiku zase vrátila.

A nemusí jít jen o okraje poznání (počátek a konec světa, života, rozumu, jejich smysl apod.), prvky víry zasahují i do samého srdce vědy. Kdybychom se měli pokusit oba světy nějak propojit, pak mostem je zřejmě hypotéza; tu lze považovat za jakousi vědeckou podobu víry, ovšem víry v možné až pravděpodobné. (Já kupříkladu na základě mně známých dostupných poznatků věřím v existenci mimozemských civilizací, se kterými se ovšem kvůli jejich vzdálenosti nikdy nesetkám.) Dokonce i vědecká teorie je v popperovském smyslu vírou, ale vysoce pravděpodobnou, blížící se jistotě objektivní pravdy… „Tak jako mnohoúhelník vepsaný do kružnice může zvyšovat množství svých stran, ale nikdy se nestane kružnicí, tak se mysl přibližuje pravdě, ale nikdy s ní není shodná… Tak je vědění v nejlepším případě domněnkou,“ soudil už Mikuláš Kusánský.

Síla víry v nejmenším nesouvisí s její pravdivostí!

Takže si to představme: přírodní vědy se při svém zrodu opřou o řadu nedokazatelných předpokladů (v podstatě věr), potom úporně a co možná nejexaktněji zkoumají předmět svého zájmu, aby se po nashromáždění určitého kvanta poznatků zase uchýlily k vírám! A to jsme zatím nemluvili o případech, kdy do problému vstupuje subjektivní názor jedince (daný, jak jinak, jeho vírou): otázka jaderné energetiky, otázka Národního parku Šumava, legalizace drog atd. atd. Taktéž všeliké filosofické, náboženské a politické -ismy stojí na víře (není ona „blbá nálada“ nakonec výsledkem ztráty nějaké víry?). Tady se sluší zdůraznit sice známou, leč notoricky opomíjenou skutečnost: Síla víry v nejmenším nesouvisí s její pravdivostí!

I ta nejexaktnější věda je tedy umělým ostrůvkem v oceánu věr, ke kterým se sice moc nehlásí, ale na kterých stojí a neustále je využívá. My jsme dosud kladli důraz hlavně na to, co víme. Neměli bychom se teď zaměřit i na tu nenápadnější většinu naší mysli a lépe si hlídat, v co věříme?

Titulní ilustrace: Dora Čančíková

ČTĚTE TAKÉ: Mezi nebem a zemí 1: V moři věr Mezi nebem a zemí 2: Na půli cesty a Mezi nebem a zemí 3: Boží věda 

 

Print Friendly