Věda? Nekončící boj a spousta frustrace, ale neznám nic lepšího

Podpora nejlepším vědcům – to je smysl Akademické prémie, kterou uděluje předseda AV ČR teprve devět let. K šestnácti dosud oceněným dnes přibudou dva – profesor Michal Hocek z Ústavu organické chemie a biochemie a ing. Michal Pravenec z Fyziologického ústavu. S Michalem Hockem, který na příštích šest let výzkumu obdrží grant do výše 30 milionů korun, si povídáme o jeho učiteli Antonínu Holém, o tom, zda ti nejlepší v Čechách už jsou i světoví, o tom, zda české vědě hrozí blackout, ale také o jeho vlastní vědecké práci a výzkumu.

Michal Hocek

Prof. Ing. Michal Hocek, CSc., DSc. (*1969)

Vystudoval VŠCHT v Praze obor organická a medicínská chemie.

1993-96: vědecká aspirantura na Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR

1997: roční postdoktorský pobyt na Oddělení chemie a biochemie na Université Catholoque de Louvain v Belgii

1998-dosud: ÚOCHB (od 2003 vedoucí skupiny)

2011-dosud: Přírodovědecká fakulta UK, vedoucí Společné laboratoře bioorganické a medicinální chemie nukleových kyselin ÚOCHB a PřF UK 2014: titul profesora na Karlově univerzitě

Jste žákem profesora Holého – co jste se od něj naučil?

„Prof. Holý byl špičkový vědec a velice silná osobnost, ale po většinu své kariéry z politických důvodů nesměl mít tým spolupracovníků, takže zkušenosti s vedením studentů měl vlastně až na jejím sklonku. Já jsem nastoupil až v roce 1993 a byl jsem trochu „složitý aspirant“, který spoustu věcí viděl jinak, takže jsme se často názorově střetávali. Každopádně jsem se naučil několik zásadních věcí. Asi nejpodstatnější ponaučení bylo, že důležitá je tvrdá a konzistentní práce v oblasti, které člověk věří, i kdyby mělo okolí jiný pocit. Dále, že je důležité v projektech skloubit chemii a biologii a že vědec musí velmi opatrně formulovat při komunikaci s novináři, aby články nedávaly třeba falešné naděje nevyléčitelně nemocným pacientům, viz často se opakující titulky typu „Češi objevili lék na rakovinu“.

Chtěl jste se od svého učitele co nejdříve a co nejvíce vzdálit, nebo naopak?

Když jsem začínal pracovat na svých projektech, pořád jsem patřil do Oddělení chemie nukleových kyselin, nicméně v rámci této relativně široké a interdisciplinární oblasti jsem se snažil co nejrychleji a co nejvíce vzdálit od tematik profesora Holého. Abych si etabloval svoje nezávislé projekty, které budou i mezinárodně vnímány jako moje vlastní téma, nikoli pouze odvozené od předchozího školitele. Kromě toho jsem měl spoustu vlastních nápadů, které jsem chtěl realizovat a postupně se mi dařilo získávat na ně vlastní granty.

Jak a kdy jste se pak zcela osamostatnil?

V době, když jsem se vrátil z postdoktorské stáže a měl ambice pracovat na vlastní tematice, neexistovala legální možnost založit vlastní skupinu (nyní je na ÚOCHB zaveden systém tzv. juniorských skupin, který dává šanci talentovaným ambiciózním mladým vědcům založit vlastní skupinu). Poměrně dlouho, skoro pět let, jsem nesměl najmout žádné studenty ani spolupracovníky a pracoval pouze s jednou laborantkou. Profesor Holý byl v tomto ohledu spíše zastáncem „staré školy“, která od mladého vědce jaksi očekávala, že bude pracovat jako člen týmu staršího zkušeného vedoucího, a tak dlouho bránil mému formálnímu osamostatnění. Došlo k němu až za ředitelování Zdeňka Havlase v roce 2003.

Na čem jste začal bádat?

Vzhledem k tomu, že jsem začínal s velmi malou skupinou, nemohli jsme se hned pustit do příliš metodicky složitých témat a věnovali jsme se vývoji syntézy modifikovaných nukleobází pomocí reakcí organokovů, což v té době bylo poměrně nové a umožňovalo to přípravu do té doby nedostupných analogů. Připravili jsme několik stovek nových nukleosidů a našli několik zajímavých látek s cytostatickou aktivitou, již jsme dále studovali. Teprve postupně jsme se pouštěli do interdisciplinárních projektů například s enzymovou syntézou modifikovaných nukleových kyselin a studia interakcí s proteiny.

A čemu se hlavně věnujete dnes? 

Postupně jsme přidávali aspekty medicinální chemie, tedy racionální design, syntézu a testování biologicky aktivních látek. Zásadním průlomem ve výzkumu mé skupiny byl úspěšný vývoj nové jednokrokové syntézy modifikovaných nukleosid trifosfátů, což jsou stavební bloky pro enzymovou syntézu nukleových kyselin, a jejich polymerázová inkorporace do DNA. Tento úspěch nám otevřel zcela nové oblasti výzkumu, kde stále nacházíme další zajímavé aplikace, takže právě tato oblast se stala hlavním směrem našeho bádání a troufnu si tvrdit, že v tom jsme v tuto chvíli jednou nejlepších laboratoří na světě. Nezapomínáme ale ani na metodiku organické syntézy. Nyní se věnujeme novým C-H aktivacím heterocyklů a medicinální chemii, kde jsme narazili na další nový typ cytostatických nukleosidů, které budeme podrobněji studovat.

Přečtěte si také článek, který vyšel v únorovém Vesmíru:

Michal Hocek: Jak syntetizovat umělé DNA, navíc s modifikovanými bázemi

Profesoru Holému se podařilo přetvořit výsledky základního výzkumu v protinádorové léky či virotika. Snažíte se o totéž?

Jako každý vědec v této oblasti bych byl velice rád, kdyby to některá naše látka dotáhla do klinické praxe. Máme jich několik ve stádiu pokročilých preklinických testů, ale mezi tímto stádiem a lékem je nejméně pět až osm let, jedna až dvě miliardy dolarů a pravděpodobnost tak 1:10 000. Snažíme se je posunout do dalších fází, přestože jsme si vědomi faktu, že jde o velmi dlouhodobý projekt s malou šancí na konečný úspěch.

Excelence je „sprosté slovo“

Akademická prémie je určena špičkovým vědcům. Myslíte si, že špičkoví vědci v Česku už se mohou měřit s vrcholkem vědy evropské, potažmo světové?

Mnozí jednotliví vědci a některá pracoviště ano, ale velká část je hluboko pod evropskou úrovní. Největším problémem je, že pro většinu vědecké komunity je „excelence“ sprosté slovo, které ani nesmí být vysloveno, natož aby mělo být používáno jako kritérium pro hodnocení. Na řadě míst se situace postupně mění a řada mladých kolegů, kteří se vrátili z dlouhodobých zahraničních pobytů, dělají vynikající vědu a několik z nich uspělo v evropských startovacích programech  ERC StG nebo konsolidačních grantech ERC CoG. Problémem pro získání ERC Advanced grantu alespoň v mém oboru je ale fakt, že konkurenční skupiny v Německu nebo Británii mívají kolem třiceti i více lidí, což je v našich podmínkách nedosažitelná velikost týmu, s dosavadními pravidly grantových agentur. Právě Akademická prémie je výjimečná v tom, že jde o velkorysé dlouhodobé financování, které v mém případě umožní stabilizovat poměrně velký multidisciplinární tým, který by měl být konkurenceschopný i s nejlepšími laboratořemi ve světě, a hlavně možnost pustit se i do riskantních dlouhodobějších projektů.

Jaké jsou podle vás slabé stránky české vědy, českých vysokoškolských a akademických pracovišť? Začněme třeba hned zahraničními zkušenostmi mladých vědců. Myslíte si, že problém inbreedingu je u nás vážný?

Pokud někdo stráví deset let v jedné skupině, byť třeba ve velmi dobré, tak zapadne do rutiny, ze které se jen obtížně posune k něčemu jinému. Problém inbreedingu je stále na mnoha ústavech a katedrách zásadní brzdou rozvoje a udržuje ho zejména pohodlnost některých vedoucích, kteří svoje studenty spíše drží v jedné laboratoři, než aby je poslali jinam se naučit něco dalšího. Zahraniční zkušenost z kvalitní postdoktorské stáže se dnes alespoň v přírodních vědách považuje za naprosto nezbytný stupeň kariérního vývoje. Nicméně problém inbreedingu nevyřeší jeden krátkodobý zahraniční pobyt.

Co je tedy nejlepší cesta?

Zkušenosti z vědecky vyspělých zemí ukazují, že nejlepší pro vývoj vědecké osobnosti je změnit alespoň laboratoř a školitele, nejlépe i ústav/univerzitu mezi magisterským a doktorským studiem a pak samozřejmě absolvovat alespoň jednu, nejlépe dvě zahraniční stáže a pokud možno pracovat na více různých tematikách a metodikách, aby mladý vědec získal co nejširší rozhled.

Rovněž je důležité zavést systém tenure track pro mladé ambiciózní vědce, kteří si po návratu ze stáže chtějí založit vlastní skupinu. Na některých pracovištích je to již běžné, ale mnohde se po navrátilci očekává, že bude po ještě poměrně dlouho pracovat pod vedením zavedeného vedoucího na zavedených tématech, což rozhodně nepřiláká ty nejlepší a nejambicióznější kandidáty, ale spíše ty trpělivé a poddajné, ze kterých velké osobnosti nevyrostou. Řešením je vypisovat více takovýchto samostatných juniorských pozic, ale po pěti letech provést přísné hodnocení a jen ty nejschopnější povýšit do stálých pozic.

Michal Hocek. Foto: Archiv ÚOCHB

Michal Hocek. Foto: Archiv ÚOCHB

A další problémy vědy? Třeba průměrnost?

Ano, panuje tu všeobecná neochota prosazovat excelenci a naopak hubit podprůměrnou vědu, která jen čerpá peníze, prostory a lidské zdroje, ale nepřináší žádné důležité výsledky. Systém tenure track pro mladé vědce by měl být zaveden na všech typech pracovišť a všude by mělo být pravidelné přísné hodnocení výsledků. Nesmyslné je rozdělování základního a aplikovaného výzkumu (které nemohou existovat odděleně) a spory AV a univerzit (místo oboustranně výhodné a potřebné spolupráce).

Jaký je váš názor na financování vědy v Česku?

Financování vědy v ČR není tak špatné – alespoň ve srovnání s řadou jiných zemí, kde proběhly velmi tvrdé redukce. Velkou chybou je podle mě politika GAČR omezující maximálně jednu přihlášku ročně, což likviduje velké úspěšné týmy a naopak přidává šanci na financování průměrných projektů. Velkým problémem je, že vznikla spousta nových center, se kterými ale rozpočet nepočítá.

Před časem jste varoval, že české vědě, pokud se něco nezmění, hrozí blackout. Myslíte si to stále? Co říkáte příslibu navýšení peněz na vědu pro příští rok?

Ano blackout je reálnou hrozbou. Navýšení na příští rok zřejmě bude provizorně stačit, ale nároky na rozpočet se budou v dalších letech dále zvyšovat a bohužel ty rozpočtové výhledy už tak optimistické nejsou. Druhá možnost je samozřejmě tvrdě zhodnotit nové infrastruktury a neúspěšné zavřít – v to ale nevěřím, protože by stát musel vracet miliardové částky do Bruselu a je nepochybně levnější přidat peníze do rozpočtu (a aspoň z toho mít výsledky) než vracet už utracené peníze EU.

Váš kolega doc. Konvalinka před časem řekl, že na Ústavu organické chemie a biochemie se vytváří nadkritická hmota zajímavých lidí, nápadů, studentů a peněz. Souhlasíte?

ÚOCHB je výjimečný v několika směrech. Unikátní je kombinace špičkové chemie a molekulární biologie, což nabízí interdisciplinární spolupráce. Druhý skvělý aspekt je koncentrace vynikajících osobností a to nejen vedoucích, ale i postdoků a studentů s mnoha zemí. Relativní dostatek prostředků na přístroje a třeba i na start-up balíčky pro nově vznikající skupiny je samozřejmě velkou výhodou, ale etablované vědecké týmy i na ÚOCHB si na svůj výzkum i většinu platů musí sehnat externí peníze z grantů jako všude jinde. Každopádně jsem velmi šťastný a pyšný, že mohu být součástí ÚOCHB. Stejně jsem ale pyšný i na svou příslušnost k Přírodovědecké fakultě UK, což je další vynikající pracoviště.

Co vše by bylo potřeba, aby se – třeba na vašem ústavu – zopakoval úspěch Holého?

ÚOCHB má spoustu úspěchů v základním výzkumu, ale v aplikovaném výzkumu dotáhnout látku do klinické praxe je velmi obtížné. Těžko predikovat, zda je reálné očekávat opakování naprosto světově unikátního komerčního a klinického úspěchu acyklických nukleotidových antivirotik prof. Holého, ale řada dalších skupin v rámci ústavu pracuje na mnoha dalších slibných látkách s řadou důležitých indikací a nově vytvořený Technology transfer office se nyní stará o jejich komercionalizaci. Takže tvrdě pracujeme na tom, aby se komerční úspěch zopakoval, ale hlavní misí ústavu je excelence v základním výzkumu a tam úspěchy přicházejí stále častěji.

Působíte i v univerzitní sféře? Je pro vás pedagogická činnost „nutností“, nebo „posláním“?

Myslím, že pedagogická činnost dobrých vědců musí být posláním i nutností. Pravidelné učení a zodpovídání zvídavých dotazů studentů mě nutí nejen udržovat, ale i prohlubovat znalosti oboru a řadu věcí, na které jsem narazil při přednášení kurzu bioorganické chemie pro pokročilé studenty, jsme pak skutečně začali řešit i v rámci našeho vědeckého programu. Výuka je ale také jedním z hlavních důvodů pro užitečnost základního výzkumu.

V roce 2014 jste byl jmenován profesorem. Jak loni, tak letos provázejí akty jmenování značné komplikace. Jaké je tady vaše stanovisko? Jste pro změnu systému udělování titulů?

Mně se nejvíce líbí anglosaský systém funkčních míst, ale jeho implementace v ČR s úplně jinou tradicí by nebyla úplně jednoduchá. Na druhou stranu by se zákony neměly měnit kvůli zlé vůli jedné osoby, byť jde o prezidenta. Mělo by to být součástí komplexní změny vysokoškolského zákona, kde budou domyšleny všechny důsledky a vazby.

Doporučil byste vědeckou kariéru dnešním studentům? 

Jednoznačně bych jim doporučoval se o to pokusit, ale v určité fázi kariéry rozumně zvážit, zda má daná osoba šanci být úspěšným vědcem v akademickém prostředí nebo zda bude lepší zkusit kariéru v průmyslovém výzkumu či v jiné sféře. Velikou předností akademické kariéry je svoboda realizovat vlastní myšlenky, ale je velmi obtížné obstát v soutěži o granty, v publikování výsledků v prestižních časopisech a k tomu zvládat vedení skupiny a výuku studentů. Je to nekončící boj a spousta frustrace, ale neznám nic lepšího.

Co vám věda dává a bere?

Velice dobře si uvědomuji, jaké mám obrovské štěstí, že jsem za svoje největší hobby poměrně dobře placen a že můžu každý den spolupracovat se skvělými kolegy a talentovanými studenty (a hlupáky vlastně skoro nepotkávám, pokud si nepustím televizi). Je rovněž skvělé být součástí mezinárodní komunity našeho oboru a interagovat s nejlepšími vědci z celého světa. Aspekt cestování je příjemný jen do určité míry, kterou už jsem trochu překročil, takže se snažím cesty spíše omezovat jen na nejdůležitější zvané přednášky na nejlepších konferencích a univerzitách. Vzhledem k tomu, že chemie je moje práce i koníček, nemůžu si stěžovat, že není moc času na ostatní zábavy, ale fakt, že mám poměrně málo času na svoji rodinu, si vyčítám a jsem jim moc vděčný za jejich toleranci.

Titulní foto: Michal Hocek, čerstvý držitel Akademické prémie. Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin.

Print Friendly