Výzva k zastavení ekologické katastrofy

V loňském prázdninovém vydání Vesmíru se autor zamýšlel nad stavem říční krajiny (Vesmír 93, 386, 2014/7-8). Jediné, co za rok pokročilo, je devastace tohoto unikátního prostředí. To je důvod, proč tuto problematiku opět otevíráme.

Co je to říční krajina?

Voda je základ života, životního prostředí a existence lidské společnosti. Lidé věnují největší pozornost řekám, neboť se domnívají, že právě ty jsou v této souvislosti nejdůležitější. Ekosystémový přístup k problematice vody v přírodě, rozvíjený v posledních dvaceti letech, nás však přivádí k poznání, že řeky jsou pouze jednou z mnoha součástí krajinného ekosystému, kterým je říční krajina. Nikoliv řeky, ale říční krajina je nejdůležitějším činitelem v celém životním prostředí Země.

Říční krajinu tvoří vlastní řeka a přilehlé ekosystémy, které vytvořila nebo zásadním způsobem podmínila. Říční krajina je vyvinuta od pramenů řek do jejich ústí, v příčném profilu je rozložena obvykle na aluviálních náplavech, nejčastěji mezi prvními říčními terasami. Vertikálně ji tvoří povrchové a podpovrchové části (dílčí ekosystémy). Nedílnou složkou říční krajiny je intenzivní oživení všech strukturálních částí. Říční krajina je také definována řadou svých funkcí, i celkovým svérázným projevem, kterým se odlišuje od sousedních typů krajin. K dílčím ekosystémům říční krajiny patří především prameny a prameniště, řeka (zvodnělé řečiště s proudící vodou a dnem), boční aktivní a periodická ramena, tůně v nivě, podpovrchová část dna toků (hyporeál), podpovrchové štěrkopískové sedimenty (aluvium), břehy všech koryt, agradační valy podél koryt, povrchová suchozemská a obvykle periodicky zaplavovaná niva a další objekty nivy, které vznikly činností řeky, ale i umělé objekty antropogenního původu uvnitř říční krajiny. V ČR zabírají všechny říční krajiny více než 10 % plochy státu.

Dynamické procesy říční krajiny, ekosystémové funkce a služby

V říční krajině se voda vyskytuje buď jako „volná“, ale nejčastěji v interakcích s půdou, říčními sedimenty a organismy. Procesy probíhající v říční krajině ovlivňují a podmiňují chod celé přírody a projevují se jako funkce či „služby“, k nimž patří především:

funkce hydrologické, povodňové a protipovodňové, je zdrojem vody, transformuje energii, má funkci klimatickou, destruentní (dekompoziční), samočisticí (likviduje přebytek hmot – „odpad“) a stabilizační (ochrana před katastrofami, ochrana ekologické stability), reguluje složení atmosféry, je půdotvorná a protierozní, produkční (produkuje biomasu), má funkci biologickou (skýtá životní prostředí), je přírodním napajedlem a poslední nadějí (jako ekologické refugium), slouží toku informací, umožňuje migraci (je přírodní cestou), plavbu, rekreaci, obydlí, energii, vymezuje státní hranice, je „vnitřní krajinou“. Již z tohoto přehledu je patrné, že řeky jsou sice atraktivní a nejnápadnější součástí říční krajiny, ale většina dějů, bez nichž není současný život na Zemi možný, se odehrává v jiných dílčích ekosystémech říční krajiny. Přeceňování významu řek na úkor významu komplexu říční krajiny je zavádějící a způsobuje mnoho nedorozumění, omylů i škod. Skutečný význam řek zůstává při tom samozřejmě nezpochybnitelný.

Mnohé z vyjmenovaných funkcí se odehrávají i v jiných krajinných ekosystémech, ale nikde v přírodě nejsou již tak intenzivní jako v říčních krajinách, které jsou „motorem přírody“ a jsou absolutně nezbytné pro funkční životní prostředí.

Rozsah říčních krajin a devastace jejich nejdůležitějších částí – pramenných a podzemních systémů

V ČR je zhruba 788 699 hektarů říčních krajin. Jejich největší souborná plocha se nachází v prameništích a podél malých potoků do vzdálenosti 7 km od pramene. Tyto pramenné říční krajiny jsou rozmístěny po celé ploše republiky, nejvíce v nadmořské výšce 380–580 m. n. m. Právě v těchto polohách došlo v minulosti k největším melioračním zásahům (odvodnění, likvidaci mokřadů). Většina pramenných říčních krajin se dnes nachází v zemědělské krajině (51,5 %), kde byly bezezbytku zničeny. Stejně jsou na tom prameniště v intravilánech obcí a na „ostatní půdě“ (celkem 8,26 %), a totéž se týká 20 % pramenů v lesích – neboli 68 % současných pramenných říčních krajin je dnes negativně ovlivněno, většinou zcela zdevastováno (odvodněno, zavezeno, rozoráno apod.). Určitá část původních říčních krajin je pak zcela zlikvidována (10–30 % oproti stavu z poloviny 19. století). Nejméně 80 % původních pramenných říčních krajin je dnes zcela nebo částečně zničeno.

Významná část srážkových vod se do říční krajiny dostává podpovrchovými cestami, přes říční aluviální sedimenty a hyporealem, který je drénován „zespodu“ přímo do řek. Tyto „neviditelné“ a mimořádně důležité podzemní cesty a nádrže vody jsou masově narušovány vodohospodářskými úpravami i jinými technickými zásahy (např. regulací, kanalizováním, zástavbou, komunikacemi, hrázemi). Tím dochází k nekontrolovaným změnám v této části říčních krajin i v celém hydrologickém cyklu, o jejichž formách a následcích máme jen omezené vědomosti. Tímto problémem se nechce nikdo zabývat, byť nepochybně jde o zásadní změny.

Je nesporné, že devastací pramenných a podpovrchových složek říčních krajin dochází k fatálnímu narušení přírodní skladby říčních krajin, k přerušování jejich prostorové a funkční kontinuity a k závažným poruchám v jejich fungování. Všeobecně je snižována účinnost ekosystémových funkcí této nejdůležitější krajiny, které vedou k ekologickým a ekonomickým dopadům na životní prostředí např. při přívalových nebo velkoplošných povodních a v mnoha dalších směrech života společnosti. Je to jedna z největších ekologických katastrof silně civilizovaných zemí, včetně České republiky.

Hodnota funkcí a služeb říčních krajin, ekonomické ztráty

Rozvrat skladby říčních krajin má nedozírné následky v celém systému životního prostředí. Povodňové škody, jako jednoduchý příklad, jsou při tom jen zlomkem ztrát, které likvidací přírodních ekosystému vznikají. Kauzální řetězce těchto škod a ztrát jsou pro svoji složitost těžko popsatelné, neboť jsou „zabaleny“ do nepřehledného komplexu života krajiny i lidské společnosti. Proto jim národohospodáři a politici tradičně věnují téměř nulovou pozornost. Často je tento zhoubný jev vědomý, a to v případech, kdy jsou přírodní zdroje bezohledně drancovány a kdy je zapotřebí zamaskovat vyvolané škody. Názory ekologů jsou odbývány tím, že diskutované škody nelze konkrétně vyčíslit, takže „vlastně neexistují“. Tento egoistický a krajně nebezpečný názor je v současnosti překonáván metodami ekonomického oceňování ekosystémových služeb a funkcí. Metody západních ekonomů a ekologů (Costanza et al. 1997) o tom přinášejí stejné výsledky jako metody českých ekologů (Štěrba et al. 2008).

Těmito metodami bylo potvrzeno zcela výjimečné postavení říčních krajin v systému přírody i v systému národního hospodářství. Přestože říční krajiny jsou vyvinuty jen asi na 10 % plochy státu, účinnost jejich ocenitelných ekosystémových služeb vychází téměř 6× vyšší než u ekosystémových funkcí na celém zbývajícím státním území.

Při současném odhadovaném snížení účinnosti říčních krajin na jednu třetinu původního přírodního stavu pak přichází náš stát o cca 250 miliard Kč ročně. Ve skutečnosti jsou ovšem tyto ztráty mnohem větší, neboť ve výpočtu nejsou zohledněny zdaleka všechny služby a funkce, které říční krajiny vykonávají. Pokud pak zohledníme i říční krajinu, která byla zcela zlikvidována, dostáváme se k dalším ekonomickým ztrátám v řádu několika set miliard korun ročně.

Špatné nakládání s říční krajinou se jeví jako vážná ekonomická ztráta našeho národního hospodářství, nemluvě o ztrátách kulturních a duchovních, které tuto černou díru lemují.

Devastací říčních krajin vznikají škody na přírodě i značné ekonomické ztráty, které vyčerpávají společnost. Devastace říčních krajin se nebezpečně přibližuje ke stavu zhroucení životního prostředí ve velkých areálech. Zvlášť nebezpečné jsou postupující degradace nezastupitelných funkcí říčních krajin (hydrologické, dekompoziční, samočisticí, klimatické, regulace atmosféry, biodiverzity aj.), bez kterých životní prostředí jako celek zaniká, včetně své živé složky. Je proto nezbytné uplatnit podobné nadnárodní postupy (i bez ekonomických nástrojů), s nimiž již pracuje ochrana atmosféry, ochrana druhové pestrosti či ochrana světového oceánu, kdy vítězí důvěra v globální prognózy, kulturní a etické zásady a podobné vyšší principy. Podle mnoha ukazatelů je současně krize v říční krajině větší nebo alespoň stejně aktuální jako problém skleníkového efektu, ozonových děr, světové biodiverzity nebo znečišťování atmosféry.

Všechna uvedená tvrzení jsou doložitelná stovkami vědeckých zpráv z nejrůznějších odborných časopisů a navíc jsou podepřená celoživotními zkušenostmi autora s říčními krajinami ze všech kontinentů, ze všech zeměpisných pásem, ze všech zón nadmořských výšek i ze všech existujících typů krajin.

Výzva

Před lidskou společností stojí imperativ okamžitého zastavení další devastace říčních krajin, stejně jako nutnost zahájení totální revitalizace zdevastovaných a nefunkčních říčních krajin. Jedinou schůdnou cestu pro naplnění tohoto cíle vidíme v zahájení prací na podání a prosazení návrhu zákona na ochranu a revitalizaci (renaturalizaci) říčních krajin, a to na národních i nadnárodních úrovních. Česká republika by měla jít v tomto směru příkladem. Právě zde došlo k pochopení složitých zákonitostí v systému říčních krajin (teorie říční krajiny, teorie ekologického kontinua říčních krajin) a navíc by zde měla působit zodpovědnost vůči zemím hned ve třech úmořích, do nichž odtékají vody z pramenných úseků českých toků. Vyzývám proto každého, komu není budoucnost lhostejná, aby podle svých možností přispěl k objasnění dalších neznámých souvislostí, o nichž mluví tento manifest a dále aby přispěl k prosazení záchrany říčních krajin a k opatřením vedoucím ke zlepšení jejich zbídačeného stavu.

 

V Hynkově, květen 2015

Prof. RNDr. Otakar Štěrba CSc., autor teorie říční krajiny

Český svaz ochránců přírody, organizace Castor Olomouc

sterba@prfnw.upol.cz

Titulní foto: Protržený meandr Moravy a vznikající slepé rameno v CHKO Litovelské Pomoraví. Řeka ohyb provalila před pár lety a padlé stromy na tomto místě zvolna pohřbívá štěrk, který voda přinesla z Jeseníků. Snímek © Stanislav Vaněk.

Print Friendly

Tagy

O autorovi

Otakar Štěrba

Otakar Štěrba

E-mail

Ekolog, horolezec, vodák a cestovatel profesor RNDr. Otakar Štěrba, CSc., (*1933) vystudoval zoologii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1991 byl jmenován prvním profesorem ekologie. Na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého založil Katedru ekologie a zavedl odborné studium Ochrana životního prostředí, které převzaly všechny přírodovědecké fakulty České republiky. Katedru ekologie vedl od založení až do roku 2000, kromě let 1990–1994, kdy byl děkanem Přírodovědecké fakulty. Je autorem knih Kde příroda vládne (1975), V dunajské deltě (1979), Pramen života (1981), Od pramenů k oceánu (1987), Země číslo osm (1989), Putování po kanadských řekách (1992), Máme rádi zvířata (1996), Říční krajina a její ekosystémy (2008) a Řeky, moje řeky (2011). Podílel se asi na 20 dokumentárních a naučných filmech, např. Velká řeka (1980), Velké krajinné ekosystémy (1981), Československé ženy v Himálajích (1985), Přelidněné Himaláje (1985), Příběhy z ostrovních říší Tichomoří (2002) a Nemocnice na konci světa (2008). Účastnil se řady prvosjezdů asijských řek a řady horolezeckých expedicí.