Pokladnice endemismu i ráj invazí, to je dnešní Nový Zéland. Jak vznikla jeho jedinečná biodiverzita a co ji ničí? Co vlastně chceme chránit a kam ochranu směřovat?

Vstupní kontrola na Nový Zéland je důkladná jako málokde jinde na světě. Po příletu na mezinárodní terminál z napěchovaných batohů potupně taháme potraviny, v rukou kontroly končí i stany nebo nepříliš důsledně vyčištěná obuv. Vše, co nese jakékoli riziko přenosu nepůvodní fauny a flóry. Obavy ze zavlečení nepůvodních druhů do ostrovního státu v Tichém oceánu se neznalému cizinci mohou jevit až paranoidní.

Podivný minikontinent

Historie objevování odlehlého ostrovního mini-kontinentu, jak Novozélanďané svou zemi s oblibou nazývají, není dlouhá, zato poměrně intenzívní. Ačkoli Nový Zéland objevil už v roce 1642 Abel Tasman, noha Evropana zanechala poprvé výraznější stopu, teprve když v roce 1769 zakotvil v zátoce Poverty Bay Cookův Endeavour. Po 14 měsících plavby tehdy s očima dokořán vystoupili na břeh dva přírodovědci, oxfordský absolvent Joseph Banks a jeho švédský kolega Daniel Solander. Oba přátelé při své cestě posbírali řadu floristických i jiných vzorků pozoruhodné novozélandské bioty. Ve svém přírodozpytném konání byli sice první, zdaleka však ne poslední, a tak do evropských muzeí postupně proudily vzorky roztodivných zástupců dosud neznámé jižní flóry a zejména fauny.

Na základě kožek, získaných od lovců tuleňů a následně zaslaných do Británie byl takto v roce 1813 popsán podivný opeřenec kivi (r. Apteryx) a v roce 1838 podle četných kosterních pozůstatků bezkřídlých ptáků moa (řád Dinornithiformes). O tři roky později následoval objev hatérie novozélandské neboli tuatary, teprve mnohem později doceněný coby poslední žijící zástupce dosud neznámého řádu plazů (Sphenodontia). V r. 1841 byl vědecké komunitě představen jediný nelétavý papoušek světa – kakapo soví (Strigops habroptilus). S tím, jak podivných – a navzájem odlišných druhů – přibývalo, svítalo i povědomí o jedinečnosti celých velkých společenstev rostlin a živočichů, vázaných na rozsáhlé celky pevniny.

Haterie novozélandská neboli tuatara, zástupce starobylého řádu Sphenodontia, endemického pro Nový Zéland. Public Domain.

Haterie novozélandská neboli tuatara, zástupce starobylého řádu Sphenodontia, endemického pro Nový Zéland. Foto: Public Domain.

Logickým dalším krokem byla snaha o interpretaci zjištěných odlišností. Této hozené rukavice se, jak víme, ujali pánové Darwin s Wallacem a jejich teorie „evoluce přirozeným výběrem“ vyústila ve změnu paradigmatu nejen biologie. Ta s sebou přinesla i potřebu moderního vysvětlení regionálních specifik – všudypřítomný stvořitel najednou přestal stačit. Veledůležitým kouskem skládačky, umožňujícím mj. právě pochopení vývoje bioty, se stala Wegenerova teorie kontinentálního driftu (1915), které se už Darwin nedožil.

Nový Zéland pak posloužil jako prubířský kámen vznikajících hypotéz o dílčích procesech, formujících biodiverzitu. Jeho spletitá geologická minulost ho k této roli přímo předurčuje.

Jedinečná Aotearoa

Nový Zéland, řečí maorských kolonizátorů Aotearoa = „země dlouhého bílého oblaku“, je jedním ze světových center endemismu. Míra výskytu jedinečných životních forem jej staví na úroveň endemických ikon, jako jsou Galapágy nebo Havajské souostroví.

Endemismus bývá nejčastěji vyčíslován na úrovni jednotlivých druhů, lze jej však stanovit také jako proporci endemických vyšších taxonů (rody a čeledi, případně řády). Jak je na tom novozélandská biota? Míra endemismu je zde obecně vysoká, nadto se dost liší napříč různými skupinami. Na první pohled zaujme rozdíl mezi endemičností živočichů a rostlin, a to zejména při srovnání vyšších taxonů.

Kupříkladu některé řády hmyzu, zejména ty s vývojem vázaným na ekosystém tekoucích vod, jsou na Zélandu zastoupeny kompletně endemickou druhovou garniturou (100% druhů jepic, pošvatek, ale i strašilek). Drtivá většina původní hmyzí fauny Nového Zélandu (95% druhů) se nevyskytuje nikde jinde na světě.

Mezi obratlovci zaujímají čelné pozice na žebříčku endemismu ještěři a žáby (100%), následováni sladkovodními rybami (88%) a hnízdícími druhy ptactva (71%, u ptáků suchozemských a sladkovodních 88%!)

Zcela opačná je situace mezi mechy (6%), ani kapradiny na tom nejsou (v kontextu místa) nijak slavně (46%), podobná je i míra endemismu orchidejí (53%).

Jak to vypadá s endemismem na vyšších taxonomických úrovních? Na Novém Zélandu žijí (či relativně donedávna žili) zástupci tří řádů obratlovců jedinečných pro toto souostroví. Jedná se o haterie (řády Sphenodontia, dva druhy), kivi (Apterygiformes, pět druhů) a recentně vyhynulé moa (Dinornithiformes, celkem čtrnáct druhů).

Výčet endemických čeledí je významně delší (celkem čtrnáct, z nich pouze pět představuje taxony bezobratlých) a zahrnuje další výjimečné výtvory evoluce. Jednou takovou skupinou je i starobylá čeleď Acanthisittidae (pokřovníkovití), sdružující drobné ptáky podobné našim střízlíkům, jež představují sesterskou skupinu dnešním pěvcům.

Začátek rychlého konce pokřovníka  se datuje od vybudování majáku na zmíněném ostrůvku. Majáku totiž musel ustoupit značný kus lesa, který pokřovník obýval, poslední ptáky pak ulovilo potomstvo zdivočelé kočky strážce majáku, pravděpodobně v roce 1895.

Ilustrativním příběhem je osud jednoho ze čtyř nelétavých druhů čeledi, pokřovníka ostrovního (Traversia lyalli). Pokřovník ostrovní byl hmyzožravý lesní druh ptáka s noční aktivitou, jehož izolovaná populace přežívala do konce 19. století na ostrůvku Stephen´s Island (při severovýchodním okraji jižního ostrova). Začátek rychlého konce pokřovníka  se datuje od vybudování majáku na zmíněném ostrůvku. Majáku totiž musel ustoupit značný kus lesa, který pokřovník obýval, poslední ptáky pak ulovilo potomstvo zdivočelé kočky strážce majáku, pravděpodobně v roce 1895.

Dalším místním specifikem je čeleď netopýrů Mystacinidae. Jako by nestačilo, že její dva zástupci jsou jedinými původními suchozemskými savci  na Zélandu. Jeden z nich, Mystacina tuberculata, (s legračním, nicméně přiléhavým českým názvem „zemolez novozélandský“) loví kořist zcela proti všem zvyklostem netopýrů, tedy ne ve vzduchu za letu, nýbrž na zemi v lesní hrabance, do které se v zápalu boje mnohdy i zcela zahrabe.

Hrabavý netopýr

Vraťme se však od početných „libůstek“ místní endemické fauny zpět k proporci vyšších endemických taxonů. Zjistíme totiž neméně pozoruhodnou věc, a sice že novozélandská flóra, jakkoliv bohatá na endemické druhy (cca. 84% kvetoucích rostlin a 86 % trav), zcela postrádá endemismus na úrovni řádů a čeledí. Jaké procesy mohou za tyto odlišnosti? Kdy a jak vznikla místní jedinečná biota, slovy slavných „evoluční experiment zcela odlišný od zbytku světa“ (Tim Flannery) či „to, co je nejblíže naší představě života na cizí planetě“ (Jared Diamond)? Přibližme si milníky vývoje Nového Zélandu, které pomohly „cizí planetu“ vytvořit, i ty jež ji velmi efektivně ničily (a ničí).

Gondwanský původ země

Po rozpadu prakontinentu Pangey na severní Laurasii a jižní Gondwanu (cca. před 170 miliony let) setrvával blok jižní souše pohromadě dalších 40 milionů let. Tehdy se oddělila nejprve Afrika, vzápětí následována Indií a Madagaskarem. Až do doby přibližně před 80 miliony let vydržel pevninský blok, tvořený dnešní Austrálií, Novým Zélandem, Novou Kaledonií a Antarktidou (tehdy pokrytou převážně lesy mírného pásma) v  relativním klidu a se stálým, byť postupně se zužujícím spojením s Jižní Amerikou.

Kivi Haastův, aktuálně největší nelétavý pták Nového Zélandu, dosahuje hmotnosti až 3 kg. Současný areál rozšíření zahrnuje hornaté severozápadní území jižního ostrova, malá část populace přežívá v několika ostrovních rezervacích podél západního pobřeží. Kresba z roku 1876. Public Domain.

Kivi Haastův, aktuálně největší nelétavý pták Nového Zélandu, dosahuje hmotnosti až 3 kg. Současný areál rozšíření zahrnuje hornaté severozápadní území jižního ostrova, malá část populace přežívá v několika ostrovních rezervacích podél západního pobřeží. Kresba z roku 1876. Public Domain.

Během této doby se odehrálo velké evoluční divadlo, vedoucí ke zformování tzv. „jižní“ bioty, jejíž základ je obsažen v recentní fauně a flóře Nového Zélandu. Ten se od pevninské masy (nazývané Australis) nakonec postupně oddělil a vydal se na pomalou osamělou pouť severovýchodním směrem. To už však měl na palubě celá společenstva druhů, z nichž část přežila až do dnešních dnů. Tyto druhy tvoří gondwanský základ novozélandské bioty a jsou někdy nazývány „přízraky Gondwany“.

Krom oblíbených ptáků kivi a živoucí fosilie haterie je dalším z oněch dávných gondvanských duchů například populární kauri – damaroň jižní (Agathis australis). Kauri je opravdu velkolepý jehličnan z čeledi blahočetovitých (Araucariaceae), v minulosti ceněný pro kvalitní dřevo a pryskyřici používanou k výrobě politur. Dnes je jeho těžba zastavena a zdůrazňuje se obrovský potenciál původních damaroňových lesů coby dlouhodobého úložiště uhlíku.

Mohutný jehličnan damaroň jižní se vyskytuje v horní části severního ostrova Nového Zélandu dnes už jen ve fragmentech původních rozsáhlých porostů.

Mohutný jehličnan damaroň jižní se vyskytuje v horní části severního ostrova Nového Zélandu dnes už jen ve fragmentech původních rozsáhlých porostů. Foto: Autoři.

Důsledkem včasného odtržení od jižního pevninského bloku v průběhu druhohor je zřejmě nepřítomnost savců, klíčová pro další vývoj fauny, ale i flóry.

Známou odezvou na absenci savčích predátorů je ztráta létavosti mnoha druhů ptáků a naopak selekce znaků, které snižují predační riziko ze strany nejčastějších predátorů – tedy opět ptáků. Živoucím příkladem je kakapo soví (Strix habroptilus), dnes jeden z nejohroženějších a zcela jistě nejzvláštnějších papoušků na světě. Je to nejtěžší, jediný nelétavý a nadto noční papoušek s kryptickým zbarvením. Většinu ze zvláštností kakapa lze přičíst na vrub právě selekci znaků „proti ptačí predaci“. V podstatě všichni ptačí predátoři Zélandu (včetně obrovského orla Haastova, jenž dokázal polapit i menší druhy moa nebo děti Maorů) loví přes den a spoléhají se na zrak. Proto kakapova noční aktivita. Krycí zbarvení mu navíc pomáhá zmizet v husté lesní vegetaci. Nelétavost a velká hmotnost je pak odrazem absence savčích predátorů.

Kakapo soví, tak trochu zvláštní papoušek. Je nelétavý, s noční aktivitou, kryptickým zbarvením splývá se zeleným lesním interiérem. Nadto je nejtěžším papouškem světa. Foto: Mnolf, CC-BY-SA-3.0

Kakapo soví, tak trochu zvláštní papoušek. Je nelétavý, s noční aktivitou, kryptickým zbarvením splývá se zeleným lesním interiérem. Nadto je nejtěžším papouškem světa. Foto: Mnolf, CC-BY-SA-3.0

Ačkoliv většina rostlin nevykazuje tak zjevné adaptace jako živočichové, u některých lze přece vysledovat dědictví jedinečné koevoluce s obřími ptáky moa.

Moa na Zélandu obsadili niku velkých herbivorů, podobně jako klokani v Austrálii, antilopy v Africe nebo srnci u nás. Na rozdíl od savčích býložravců, kteří při vyhledávání potravy zaměstnávají kromě (ne příliš slavného) zraku také výtečně vyvinutý čich, ptáci spoléhají vesměs na excelentní zrak včetně jemného vnímání barevných odstínů.

Dalším rozdílem je vlastní způsob příjmu potravy. Savci sice mají „zubů plnou hubu“, zato pysky, jazyk a ostatní tkáně ústní dutiny bývají měkké a zranitelné různými trny, kolci a podobně. Moa naproti tomu používali k získávání potravy sice bezzubý, nicméně tvrdý zobák. Pravděpodobně tak nebyli k ostnům keřů příliš vnímaví, a rostliny proto musely vsadit na jiný způsob ochrany.

Právě na Zélandu najdeme velmi zvláštní větvení keřů, kdy menší větvičky svírají s mateřskou větví zhruba pravý úhel. To vede k větvení „doširoka“ a vzájemnému proplétání tuhých a nepoddajných větviček, vytváření dokonale spletitých chumlů, výtečně chránící drobné lístky uvnitř před ozobáváním. Keře navíc postrádají typickou zelenou barvu; je možné, že matné zbarvení (např. některé druhy r. Coprosma, Plagianthus, Sophora etc.) pomáhalo uniknout nechtěné pozornosti nenechavých moa.

Třetihory ve znamení stálé změny

V době odtržení bloku Nového Zélandu byly klima a vegetace nově oddělené souše podobné mateřské Australis. Postupným driftem na severovýchod se souostroví posunulo mimo jižní polární kruh a klima se postupně oteplovalo. Bohatou lesní vegetaci tvořily převážně stromovité kapradiny  a jehličnany čeledi Podocarpaceae, v menší míře byly zastoupeny pabuky (Nothofagus s. lat.). S postupující aridizací se začaly uplatňovat i subtropické přesličníky (Casuarina) a proteovité (Proteaceae) dvouděložné rostliny.

Stromovité kapradiny r. Cyathea a Dicksonia jsou starobylým „jižním” prvkem ve floře Nového Zélandu (Coromandelský poloostrov, severní ostrov NZ). Foto: Autoři

Stromovité kapradiny r. Cyathea a Dicksonia jsou starobylým „jižním” prvkem ve floře Nového Zélandu (Coromandelský poloostrov, severní ostrov NZ). Foto: Autoři

Další posun Zélandu na sever a oddělení Austrálie od Antarktidy daly vzniknout silnému západnímu proudění, které umožňovalo šíření diaspor a tím i intenzívní kolonizaci novozélandské souše z oblasti Austrálie. Zhruba před 35 miliony let se novozélandské klima ochladilo a ve flóře začaly dominovat pabuky. S příchodem oligocénu výrazně stoupla hladina světového oceánu a Nový Zéland začal tonout. Na historické minimum klesla plocha souostroví před 25 miliony let. Kupodivu zřejmě nedoprovázelo výrazný úbytek pevniny doprovázen významnější vymírání.

Období miocénu vneslo do vývoje fauny a flóry další zvraty v podobě geotektonické a vulkanické aktivity.

Posunem australské litosférické desky se protáhlo souostroví v severojižním směru a vyzdvihl se masivní hřeben Jižních Alp. Tektonická i geotermální aktivita pokračuje až do dnešních dnů, což je patrné především na mnoha místech severního ostrova (oblast okolo města Rotorua.

Horká různobarevná jezírka Wai-O-Tapu (v okolí města Rotorua) dokládají recentní geotermální aktivitu – důsledek polohy Nového Zélandu na aktivním zlomu pacifické mořské desky.

Horká různobarevná jezírka Wai-O-Tapu (v okolí města Rotorua) dokládají recentní geotermální aktivitu – důsledek polohy Nového Zélandu na aktivním zlomu pacifické mořské desky. Foto: Autoři

Vyzdvižení mohutného horstva poskytlo příležitost k zaplňování nové, bezlesé a neosídlené plochy. Tu prostřednictvím překotného vzniku nových druhů (evoluční radiace) bezezbytku využily jak původní skupiny (obří cvrčci weta, švábi a gekoni), tak i novější kolonisté (cikády a mnoho taxonů původem z Evropy nebo Ameriky, např. pomněnky, pryskyřníky, hvězdnicovité a hořce).

vegetace v NP Arthur´s pass. V popředí endemický pryskyřník Ranunculus lyallii. Foto: Autoři

vegetace v NP Arthur´s pass. V popředí endemický pryskyřník Ranunculus lyallii. Foto: Autoři

Za povšimnutí stojí, že divergentní evoluce vedoucí ke vzniku nových druhů dosti nepodobného vzhledu zde běžela poměrně rychle. Výsledkem je dnešní vysoká míra endemismu právě mezi horskými organismy. Celých 93 procent druhů rostlin alpinské zóny je endemických, zhruba třetinu striktně novozélandských rostlin najdeme pouze v horách. Při osidlování nových stanovišť mnoha druhům dobře posloužily preadaptace, původně umožňující jejich existenci na podobně holých a do značné míry extrémních stanovištích (např. exponované skalní útesy na břehu moře či ostrohy nad řekami). Dobrým příkladem jsou již zmínění populární cvrčkové weta, kteří dovedli k dokonalosti schopnost tolerovat nízké teploty – dokáží přečkat zamrznutí v ledu po dobu několika měsíců.

V horách dnes žijí i další zoologické pozoruhodnosti – kromě jediného výhradně horského papouška světa, zvídavého nestora kea (Nestor notabilis) (obr. 8) jmenujme alespoň horské gekony coby raritu v celosvětovém měřítku.

Papoušci kea jsou jediným výhradně horským druhem papouška. Z hlediska potravní strategie jsou to však typičtí oportunisté a snaží se získat potravu, kde je to jen možné (na fotografii kea, jež se usadili na autech zaparkovaných poblíž informačního centra NP Arthur´s Pass). Foto. autoři

Papoušci kea jsou jediným výhradně horským druhem papouška. Z hlediska potravní strategie jsou to však typičtí oportunisté a snaží se získat potravu, kde je to jen možné (na fotografii kea, jež se usadili na autech zaparkovaných poblíž informačního centra NP Arthur´s Pass). Foto: Autoři

Kvartérní vymrzání

Opětovné ochlazování klimatu, provázené vymíráním teplomilnější vegetace, vyvrcholilo pleistocenním střídavým zaledněním. Právě souslednost globálního ochlazení s konečným obdobím vrásnění, kdy nově vzniklé Jižní Alpy dosáhly maximální nadmořské výšky, vedla počátkem čtvrtohor k definitivní ztrátě australské tváře novozélandské flóry.

Vymřely akácie, eukalypty, araukárie, přesličníky a většina zástupců do té doby velmi rozšířené čeledi Proteaceae. Také většina podokarpových lesů (Podocarpus sp.) se stáhla do teplejších refugií. V původních stanovištích je nahradily buď lesy tvořené pabuky r. Nothofagus, nebo rozlehlé trávníky chladu a větru dobře odolávajících trsnatých travin r. Chionochloa, jež se šířily hlavně v glaciálech.

Primární bezlesí centrálního vulkanického plateau s trsy typických travin r. Chionochloa a aktivní sopkou Mt. Ngauruhoe v pozadí. Přibližně takto vypadaly nejchladnější nezaledněné polohy v dobách kvartérního zalednění. Foto: Autoři

Primární bezlesí centrálního vulkanického plateau s trsy typických travin r. Chionochloa a aktivní sopkou Mt. Ngauruhoe v pozadí. Přibližně takto vypadaly nejchladnější nezaledněné polohy v dobách kvartérního zalednění. Foto: Autoři

Pabukové lesy (r. Nothofagus) jsou nejčastější ve vyšších, chladnějších polohách, kde zároveň často zasahují až k alpínské hranici lesa. Ve čtvrtohorách střídavě ustupovaly a rozšiřovaly se na úkor travinných společenstev tundry, či chladné stepi. Foto: Autoři

Pabukové lesy (r. Nothofagus) jsou nejčastější ve vyšších, chladnějších polohách, kde zároveň často zasahují až k alpínské hranici lesa. Ve čtvrtohorách střídavě ustupovaly a rozšiřovaly se na úkor travinných společenstev tundry, či chladné stepi. Foto: Autoři

Důležitou roli sehrála, jak jinak, izolovanost Nového Zélandu. Uzavřela všechny možnosti úniku do teplejších krajin, a tak jednoduše přežily ty druhy, které se dokázaly s klimatickou změnou vyrovnat. Kvartérní střídání dob ledových a meziledových na Novém Zélandu postihlo největší měrou zřejmě mravence a termity. Oba taxony jsou přitom velmi početné v sousední Austrálii, tedy s největší pravděpodobností kdysi na Zélandu žily. Fosilní záznam bohužel nepomůže, napovědět by však mohla až překvapující bohatost ostatní půdní fauny, zejména drobných členovců. Půdní bezobratlí totiž v případě hojného zastoupení termitů a zejména mravenců příliš neprosperují. Únik z predačního tlaku vymrznuvších mravenců by mohl být vysvětlením jejich dnešní značné diverzity.

Lidská kolonizace

Nejrychlejší změny ve vývoji druhů Zélandu přišly relativně nedávno a pojí se s příchodem člověka. A jsou bezesporu srovnatelné se změnami geohistorickými. Vliv člověka na původní přírodu Zélandu je možno vnímat ve více rovinách – od vyhubení původní fauny a flóry, přes zavlečení druhů nepůvodních až po instalaci zcela nového (vesměs evropského) typu krajiny a osídlení.

Počátek kolonizace Zélandu je spojen s příchodem Maorů z oblasti Polynésie v období 13. století. Rozvoj maorské populace znamenal zkázu mnoha původních druhů. Do období krátce po maorské kolonizaci spadá vymření čtyř nelétavých pokřovníků, bekasin, několika druhů žab a dokonce některých epigeických brouků (obývajících povrch půdy). Tyto druhy pravděpodobně vyplenil první zavlečený druh, cestující společně s Maory na jejich plavidlech. Řeč je o polynéské kryse kiore (Rattus exulans).

Vyhubení velkých nelétavých ptáků zřejmě přímo souvisí s maorskými lovci a jejich psy (kuri). Lze se domnívat, že nelétaví ptáci postrádali plachost před lidmi (poukazuje na to i dnešní zcela krotké chování ptáků kivi, slípek takahe a pukeko, chřástala weka, papouška kea a většiny dalších původních druhů ptáků). Během zhruba dvou set let tak bylo vyloveno všech čtrnáct druhů moa, od nejmenšího, velikosti krocana, až po čtvrttunového Dinornis giganteus. Ještě před příchodem moderně ozbrojených Evropanů tak nevratně opustilo zélandské souostroví nejméně 33 druhů ptáků.

Do volné přírody je vypuštěno vše, co osadníkům připomíná jejich vzdálený domov a co přežije strastiplnou cestu lodí. Na Zéland jsou cíleně přivezeni ježci a lasicovité šelmy, na vysazených stromech se začínají poprvé ozývat hlasy kosů, pěnkav, stehlíků nebo vrabců.

Recentní éra vymírání se začala psát s výraznějším přílivem Evropanů, zejména ze Spojeného království, po roce 1840. Mořeplavci spolu s novými osadníky na ostrovy zavlekli další nepůvodní hlodavce jako potkana (R. norwegicus) a krysu (R. rattus). Oba druhy dnes patří mezi nejvýznamnější predátory původních druhů ptáků, plazů, žab, větších druhů hmyzu i semen.

Explozivní rozvoj populací zavlečených druhů je ve světle dnešních znalostí o ekologii hlodavců pochopitelné, analogicky i rozvoj populace prvních evropských kolonistů: Vše původní je chápáno jako nepřítel. Ve jménu rozkvětu moderní civilizace jsou Maoři vyhnáni ze svých domovů, rozsáhlé plochy původního lesa jsou vykáceny za účelem převodu na nekonečné pastviny. Ceněné stromy kauri jsou téměř vytěženy, zbytek lesů je zmýcen a vypálen. Jižní ostrov postihuje zlatá horečka a těžba dalších nerostných surovin.

Mezitím jsou horlivě zakládány Evropské aklimatizační spolky – analogie domácích spolků okrašlovacích – a na Zéland jsou ve velkém importováni živočichové a rostliny z evropské domoviny. Pastviny jsou zatravněny běžnými evropskými druhy trav a jetelotravních směsí. Do volné přírody je vypuštěno vše, co osadníkům připomíná jejich vzdálený domov a co přežije strastiplnou cestu lodí. Na Zéland jsou cíleně přivezeni ježci a lasicovité šelmy, na vysazených stromech se začínají poprvé ozývat hlasy kosů, pěnkav, stehlíků nebo vrabců. Pro introdukované včely a čmeláky je potřeba na pastvinách vysít nektaronosné rostliny. Domy a farmy osadníků hlídají psi a kolem se potloukají všudypřítomné kočky. Masivní dovoz (ať již cílený, nebo formou zavlečení) nepůvodních druhů na ostrovy Nového Zélandu představuje nejvýznamnější negativní vliv člověka na původní endemickou biotu.

Již koncem 19. století sice přicházejí návrhy na zřízení alespoň menších ostrovních rezervací, kde by měla původní fauna šanci na přežití (např. osvícení pánové Thomas Potts a George V. Hudson), hlasy volající po ochraně původní fauny a flory však v období progresivního společenského a ekonomického růstu populace přistěhovalců v podstatě nejsou slyšet.

Příroda Nového Zélandu včera a dnes

Dnešní kulturní krajina Nového Zélandu je zcela nepodobná té původní. Zhruba čtyřicet procent povrchu ostrovů (zejména Severního ostrova) je zemědělsky využíváno. Nekonečné oplocené soukromé pastviny obývá více než 50 milionů hlav domácích nebo zdomácnělých zvířat. Jednoznačně vedou ovce (77%) a skot (20%), v poslední době se šíří chov jelení zvěře (3%). Výjimkou nejsou ale ani koňské pastviny, chov lam nebo pštrosů. Pastviny střídají rozsáhlé monokultury nepůvodních výsadeb stromů. Vedou husté stejnověké porosty severoamerické borovice Pinus radiata (zhruba 7% rozlohy NZ), narazit lze i na rozsáhlé porosty smrku nebo blahovičníků.

Produkční lesy Nového Zélandu jsou pouští bez života. Žádný podrost, dokonce ani žádné houby, jen stromy v pravidelných řadách. Pasečné hospodaření připomíná měsíční krajinu.

Jestliže občas žehráme na hospodaření v našich lesích, produkční lesy Nového Zélandu jsou opravdu pouští bez života. Žádný podrost, dokonce ani žádné houby, jen stromy v pravidelných řadách. Pasečné hospodaření připomíná měsíční krajinu, nebo spíše místo, kde se prohnala větrná smršť. Jednotlivé paseky se počítají na stovky (!) hektarů neutěšené krajiny. To je obraz novozélandského lesnického umu. Důsledkem exploatačního zemědělství a lesnictví jsou časté rozsáhlé eroze půdního pokryvu. Původní novozélandské druhy bychom v takovém prostředí hledali jen obtížně.

Druhová rozmanitost (paradoxně) stoupla doslova raketově. Znalosti o počtech nepůvodních druhů jsou sice jen fragmentární, nicméně je zřejmé, že podíly původních a nepůvodních druhů se napříč různými taxony mnohdy vyrovnávají, nebo nepůvodní dokonce převažují.

Dnes se na Zélandu úspěšně aklimatizovalo přes čtyřicet druhů savců (většinou evropského původu). Vysoký podíl introdukovaných druhů nacházíme mezi ptáky (39 druhů z aktuálně se vyskytujících 197 druhů). Z celkového počtu 36 druhů sladkovodních ryb je 22 nepůvodních. K 10 domácím druhům mravenců přibylo dalších 30 druhů. Ze známých 25 druhů denních motýlů je nepůvodních opět většina – 15 druhů.

Odhaduje se, že na Nový Zéland bylo zavlečeno dalších více než dva tisíce druhů bezobratlých. Závratný je více než poloviční podíl nepůvodních druhů vyšších rostlin. K roku 2006 byl počet jejich nepůvodních druhů 2 390 oproti autochtonním 2 138 druhům. Považovat Nový Zéland za „hot-spot nepůvodních druhů“ a s tím spojených biologických invazí je zcela na místě.

Co teď s tím?

Celospolečenská poptávka po ochraně přírody Nového Zélandu přichází relativně pozdě. Až od šedesátých let 20. století se realizují první vážněji myšlené záchranné akce na podporu vlajkových druhů jako je kivi, kakapo, nestor kaka, slípka takehe, cvrčci weta nebo památné stromy kauri. Dnes jsou záchranné chovy a úspěchy v ochraně druhů veřejností bedlivě sledovány. Když se podařil umělý odchov prvních papoušků kakapo, sotva někdo na Novém Zélandu tuto senzační novinu nezaznamenal. S papoušky se nechal fotografovat samotný guvernér. Všichni poslední přeživší kakapo (126 jedinců v roce 2014) mají své vlastní jméno a přesně zdokumentovanou historii.

Můžeme pokračovat dál – 45 procent rozlohy plochy obou hlavních ostrovů se dnes monitoruje z hlediska šíření invazních druhů. Aktivní opatření proti šíření nepůvodních druhů rostlin se týká zhruba jen 0,25 procent rozlohy, přesto jsou náklady na zpomalení nebo zastavení rostlinných invazí astronomické. Jen díky půl století trvajícímu aktivnímu „pest managementu“ a eradikaci invazních druhů savců (obr. 11) byla přibližně desetina plochy ostrovů mimo „pevninu“ Zélandu zbavena nejškodlivějších nepůvodních druhů, což mělo zásadní význam pro udržení populací některých endemitů (několik druhů cvrčků weta, již zmíněný kakapo).

Eradikace zvláště nebezpečných nepůvodních druhů probíhá nejen na malých ostrůvcích, ale zčásti i v chráněných územích obou hlavních ostrovů. Tabule varující před položením otrávených návnad k vyhubení kusu liščího (Trichosurus vulpecula) v Tararua Forest Reserve, severní ostrov NZ. Foto: Autoři

Eradikace zvláště nebezpečných nepůvodních druhů probíhá nejen na malých ostrůvcích, ale zčásti i v chráněných územích obou hlavních ostrovů. Tabule varující před položením otrávených návnad k vyhubení kusu liščího (Trichosurus vulpecula) v Tararua Forest Reserve, severní ostrov NZ. Foto: Autoři

Ambiciózní je plán na zbavení Zélandu osmi nejvýznamnějších invazních druhů savců (tři druhy lasicovitých, čtyři myšovití a vačnatec kusu liščí) pomocí otrávených návnad a pastí. Krom savců dnes patří k „top ten“ invazí také ryby. V tocích a jezerech se přemnožují živorodky (Gambusia affinis), kapr (Cyprinus carpio) nebo sumeček americký (Ameiurus nebulosus).

Zavlečené ryby zvyšují eutrofizaci a snižují populace vodních rostlin a bezobratlých, kterými se živí.

Problematické jsou zavlečené druhy sociálních blanokřídlých (vosy, vosíci, mravenci). Lokálně velmi hojná, původem euroasijská vosa útočná (Vespula germanica) je nejen potravním konkurentem ostatnímu hmyzu, ale současně i nejvýznamnějším hmyzím predátorem. Některé studie dokladují, že vosy konzumují více hmyzu, než hmyzožraví ptáci.

Vážné problémy působí některé zplanělé rostliny (viz starček Senecio jacobaea, janovec metlatý Cytisus scoparius, hlodáš evropský Ulex europaeus, vlčí bob Lupinus polyphyllus, vřes Calluna vulgaris), které přerůstají původní vegetaci. Zhruba každou desátou zavlečenou rostlinu na Nový Zéland je možno klasifikovat jako invazní (odhadem cca 200 druhů).

Hledají se cesty, kterak nástup invazních druhů regulovat. Některé se jeví jako perspektivní (např. biologický boj proti expandujícímu nepůvodnímu vřesu prostřednictvím mandelinky bázlivce Lochmaea suturalis), jiné skončily naprostým fiaskem (vysazení hranostaje Mustela erminea proti přemnoženým králíkům a zajícům, kdy hranostaj přešel na predaci místních druhů ptáků a stal se jedním z nejvýznamnějších invazních predátorů na ostrovech).

Na Novém Zélandu ale nejde jen o invazi nepůvodních druhů (byť jejich potlačení si lze představit jen obtížně). Další část problému představuje nepůvodní krajina, jež dnes pokrývá větší část Zélandu a v níž do jisté míry fungují nepůvodní ekosystémy. Tedy společenstva nepůvodních druhů, kde jeden je potravně vázán na jiný, kde se ukotvila nepůvodní vegetace opylovaná nepůvodními druhy hmyzu a na dekompozici se podílejí nepůvodní druhy členovců. Dominantní roli v těchto ekosystémech hraje člověk, který takovou krajinu vytvořil, dále ji udržuje a rozšiřuje. Snaha o odstranění nepůvodních druhů z takto fungujících de novo instalovaných ekosystémů znamená riziko přemnožení jiných nepůvodních druhů, jež jsou opět nepůvodními druhy (např. predačně) regulovány.

Odlesněná pastevní krajina Banksova poloostrova, v pozadí tmavší plošky jehličnatých monokulturních porostů severoamerických druhů borovic. Podobně dnes vypadá nadpoloviční většina NZ. Foto: Autoři.

Odlesněná pastevní krajina Banksova poloostrova, v pozadí tmavší plošky jehličnatých monokulturních porostů severoamerických druhů borovic. Podobně dnes vypadá nadpoloviční většina NZ. Foto: Autoři.

Ochrana přírody na Novém Zélandu je tak pro ekology opravdovou výzvou. Co vlastně chceme chránit a kam ochranu směřovat? Chceme mít v budoucnu z památných novozélandských druhů disneyland v rezervacích na izolovaných ostrůvcích v sousedství hlavních ostrovů? Opravdu nám tak vadí nepůvodní druhy? Jakou roli má mít v těchto úvahách platící veřejnost, turistika, jakou odborný pohled? Co vlastně od ochrany přírody očekáváme? To jsou klíčové otázky, na něž se hledají obtížně odpovědi nejen na Novém Zélandu.

Odjíždíme se smíšenými pocity. Myslíme na sympatické kivi, vyhynulé ptáky moa, pastviny s ovečkami, horké prameny v Rotorue, ustupující ledovce v Jižních Alpách, ale i na důkladné čistění bot po příletu do Aucklandu. Když projíždíme romantickou hornatou krajinou Canterbury na letiště v Christchurch, loučí se s námi hory, zalité zlatou barvou rozkvetlých keřů. To, co tu všude kvete, je nám Evropanům dobře známý janovec metlatý (Cytisus scoparius). Říkáme si: prohrála to tady jedinečná novozélandská příroda, nebo má ještě šanci?

Rozsáhlé porosty nepůvodního janovce metlatého (Cytisus scoparius) jsou na Novém Zélandu až příliš častým obrázkem (podhůří Jižních Alp, Craigieburn Forest Park). Foto: Autoři

Rozsáhlé porosty nepůvodního janovce metlatého (Cytisus scoparius) jsou na Novém Zélandu až příliš častým obrázkem (podhůří Jižních Alp, Craigieburn Forest Park). Foto: Autoři

 

Vymírání druhů na Novém Zélandu

Tři hlavní fáze vymírání původní fauny Nového Zélandu (upraveno dle Holdaway, 1999). Horní červená linie (skupina I) zachycuje vymírání malých druhů ptáků (o hmotnosti menší než 200 g) a velkých zástupců hmyzu po introdukci polynéské krysy ostrovní "kiore" zhruba před 800 lety. Skupina II dokumentuje rychlou extinkci velkých nelétavých ptáků, jako důsledek lovu maorských kolonistů zhruba ve stejném období. Skupina III znázorňuje úbytek druhové rozmanitosti nativní fauny v důsledku zavlečení nepůvodních predátorů v průběhu kolonizace Evropany.

Tři hlavní fáze vymírání původní fauny Nového Zélandu (upraveno dle Holdaway, 1999). Horní červená linie (skupina I) zachycuje vymírání malých druhů ptáků (o hmotnosti menší než 200 g) a velkých zástupců hmyzu po introdukci polynéské krysy ostrovní „kiore“ zhruba před 800 lety. Skupina II dokumentuje rychlou extinkci velkých nelétavých ptáků, jako důsledek lovu maorských kolonistů zhruba ve stejném období. Skupina III znázorňuje úbytek druhové rozmanitosti nativní fauny v důsledku zavlečení nepůvodních predátorů v průběhu kolonizace Evropany.

Text vznikl na základě podpory projektu ESF CZ.1.07/2.2.00/28.0149.

Titulní foto: Creative Commons CCO 1.0

Print Friendly

Tagy

O autorovi

Monika Mazalová a Tomáš Kuras

Mgr. Monika Mazalová, Ph.D., (*1982) vystudovala ochranu životního prostředí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Na tamní katedře ekologie a životního prostředí se věnuje ekologii a ochraně přírody. RNDr. Tomáš Kuras, Ph.D., (*1972) vystudoval systematickou biologii rovněž na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého. Působí na katedře ekologie a životního prostředí, jakož i na katedře biologie Ostravské univerzity. Jeho specializací je ochrana přírody a ekologie bezobratlých.