Spory o inteligenci trvají desetiletí. Ten pojem každý zná a používá, ale ani vědci se stále neshodnou, co přesně obsahuje a jak ji měřit.

Slovo inteligence pochází z latinského inter-legere, což značí rozlišovat, poznávat, chápat. Jako východisko je to bezesporu trefné. Většina definic inteligence je obsahuje, případně rozvádí, zejména na schopnost řešení problémů. Avšak jakých problémů? V jakých oblastech?

V roce 1921 vyzval časopis Journal of Educational Psychology skupinu významných psychologů, aby definovali pojem inteligence. Odpovědi se pochopitelně lišily, protože již v té době byli „aktérem soutěže“ stoupenci různých teorií o jejích složkách, původu a struktuře. Nicméně z přehršle odpovědí byly nejčastější, nebo směřovaly ke stejnému závěru, následující: Inteligence je schopnost učit se ze zkušeností. Schopnost přizpůsobit se okolnímu prostředí.

K tomu se přikláněli a přiklánějí mnozí autoři bez ohledu na to, zda preferují inteligenci jako jediný znak „specifického výkonu lidského mozku“, nebo jako soubor dosud ne zcela zmapovaných, rovnoprávných či hierarchicky uspořádaných typů schopností a předpokladů. O to se zato vedou spory stále: je inteligence jedna, nebo je jich více? A kolik? A jaké?

Riskantní hodnocení lidí podle inteligence

Označování lidí v našem okolí jako chytré a hloupé, nadané a nenadané, inteligentní a neinteligentní je nám vlastní odnepaměti. Zajímavější otázka je, nakolik byly (a jsou) laické postoje (Howard Gardner dokonce mluví o době před vědeckým zkoumáním a vymezením pojmu inteligence jako o období jejích laických teorií) ve svých důsledcích škodlivější, či dokonce zavrženíhodnější ve srovnání s počátky vědeckého psychometrického přístupu, tedy počátky měření IQ. Obé totiž vedlo k mnoha předsudkům či diskriminaci.

Dávný učeň, kterému bylo předurčeno to či ono řemeslo, v němž se mu příliš nedařilo, byl sice považován za naprostého hlupáka, ale kdyby se jeho dráha mohla ubírat pro něj vhodnějším směrem, jeho jiný typ nadání by se třeba rozvinul k úspěchu a vysloužit mu přívlastek chytrý, inteligentní. Pokud mu taková alternativa byla odepřena, zůstal v očích většiny hlupákem.

Obdobně psychometrické testy členily lidi do škatulek, z nichž měly „oběti“ testování šanci na únik dosti omezenou. Měření byla značně pomýlená a jen s malou nadsázkou lze říci, že spíše než cokoli jiného měřily právě jen schopnost obstát v testech, což nemá vždy s inteligencí, jak je (a vlastně byla už tehdy) chápána, jednoznačnou souvislost. Stoupenci důrazu na kulturní a sociální vlivy oprávněně namítají, že byly šity na míru příslušníkům „vyspělé“ proamerické kultury a v neposlední řadě lépe sociálně postaveným.

Následovníci psychometriků se nevzdávají

Nejde o překonané trendy, mnohá východiska „otců psychometrie“ zažívala, byť v kompromisnější podobě, svoji renesanci a následovníci svůj boj nevzdávají ani dnes. Konkrétně vědcům jako Arthur Jensen, jehož názory na dědičnost inteligence bývají označovány až jako rasistické, či Hans Eysenck a jejich následovníkům už samozřejmě nejde o znovunastolení původní podoby testů, s níž by se po četných a nezvratně přesvědčivých výzkumech vlivu sociokulturního prostředí a dalších faktorů bezesporu stali terčem posměchu.

Měření byla značně pomýlená a jen s malou nadsázkou lze říci, že spíše než cokoli jiného měřily právě jen schopnost obstát v testech.

Spíše než k testům se vracejí k premisám jako je existence jedné, tzv. obecné inteligence, která je podle nich odrazem základních vlastností mozku a je měřitelná. Dnes zejména elektrofyziologicky. Výzbroj k návratu teorií, jež jejich odpůrci považují za překonané, jim paradoxně poskytla moderní věda, především výzkumy mozku. Z těch ovšem do značné míry čerpají i oni odpůrci.

Obrázek mozku. Zdroj: Jens Maus http://jens-maus.de/home

Obrázek mozku pomocí pozitivní emisní tomografie.. Zdroj: Jens Maus

Nové podněty přinesli autoři, z nichž se blíže věnujme Howardu Gardnerovi a jeho teorii rozmanité inteligence (jeho kniha Frames of Mind: The Theory of Multiple Intelligences, 1983, vyšla v českém překladu jako Dimenze myšlení, Portál, 1999). Za samostatnou zmínku stojí rovněž přístup Roberta J. Sternberga a jeho pojetí triarchické inteligence, v níž rozlišuje tři složky inteligence: analytickou, kreativní a praktickou (autor knihy Succesful inteligence, 1996, česky Úspěšná inteligence, Grada 2001, viz také Robert J. Sternberg: Úspěšná inteligence. Jak rozvíjet praktickou a tvůrčí inteligenci (Vesmír 80, 705, 2001/12).

Máme inteligenci jednu, sedm či více?

Popírání inteligence jako jedné, obecné vlastnosti, vycházející z jedné mozkové funkce, se objevovalo již nedlouho poté, kdy s g-faktorem (obecná rozumová schopnost) začal Charles Spearmen slavit světové úspěchy. Ačkoli málokdo si troufl tvrdit, že inteligencí je více, spíše vědci své poznatky charakterizovali jako „pouhé“ složky oné inteligence obecné.

Například Philip Vernon nebo Raymond Cattell inteligenci viděli jako pyramidu, jejímuž vrcholu vévodí jakási ona obecná, případně verbální či numerická inteligence.

Na druhé straně L. L. Thurstone a poté P. Guilford našli již ve stejné době odvahu hodnotit jednotlivé složky jako rovnocenné, včetně inteligence sociální.

Na tento koncept, patřičně rozvinutý, navazuje H. Gardner. Určil sedm typů inteligence: jazykově-verbální, logicko-matematickou, zvukově-hudební, tělesně-pohybovou, vizuálně-prostorovou, vnitřní neboli intrapersonální (zejména schopnost sebereflexe), společenskou neboli interpersonální (sociální) a nevylučuje ani „objev“ dalších typů inteligence. Ke všem máme všichni bez ohledu na sociální a kulturní prostředí potenciál, ale právě podle prostředí se u nás rozvinou, či nikoli. Nesouhlasí ani s pyramidovým schématem, mezi jednotlivými typy inteligence vidí „demokratickou rovnocennost“.

I geniální skladatel, ba dokonce šachista, může selhat v některých testech (především testech obecné inteligence) – že by tudíž nebyl geniální?

V některých ohledech je Gardner ochoten ke kompromisu – některé typy inteligence (zejména logicko-matematickou nebo jazykově-verbální) lze měřit zhruba tak, jak prosazují jeho protivníci, u jiných je to zatím obtížné.

V každém případě je jeho koncepce velkorysá, pro lidstvo povzbudivá a motivující – tvrdí totiž něco jako „každý je na něco jiného“. Budiž mu za to chvála. Nejen od „obyčejných“ lidí. I geniální skladatel, ba dokonce šachista, může selhat v některých testech (především testech obecné inteligence) – že by tudíž nebyl geniální? Na druhé straně – musí být geniální šachista nebo skladatel nutně označován jako inteligentní, pokud například ani podle mapy netrefí z jednoho konce města na druhý?

Nabízejí se i další otázky: Nezaobírá se Gardner nadáním, dílčími schopnostmi, namísto inteligence? Nebo jinak: Je jeho odpůrcům jasno, co skutečně zahrnuje ona celková, obecná inteligence?

S první otázkou, spíše námitkou, se Gardner, jak sám přiznává, setkává poměrně hojně: Kdyby mluvil o talentu, nadání, schopnostech, tak nelze nesouhlasit. Ale inteligence?

Autor Dimenzí myšlení však trvá na tom, že například logicko-matematická inteligence, která bývá považována mnohými za základ obecné inteligence nebo za její „nadřazenou“ složku, si takové výsadní postavení nezaslouží; třeba logika jazyka nebo logika hudby funguje jinak, ale nesporně „logicky“, jen vychází z jiného typu inteligence.

S ohledem na historické peripetie „hledání podstaty“ inteligence jistě stojí za zamyšlení jeho názor, který lze parafrázovat následovně: S pojmem inteligence se setkáváme tak často, že ačkoli je nám přesný obsah dosud neznámý a vedou se o něj spory, věříme, že něco takového existuje, je to přesně definovatelné a prokazatelné. Pojem se stal v našem myšlení skutečností.

Zdravý rozum

Za zmínku v této souvislosti stojí, k jakým závěrům dospěl Gardner v souvislosti s pojmem „zdravý rozum“ (common sense), který mnozí z nás intuitivně považují za inteligenci nebo přinejmenším její projev. Pod tímto pojmem si většina z nás představuje schopnost řešit rozmanité problémy rychlým, do značné míry intuitivním vhledem do podstaty, a to ve většině případů přesně a úspěšně.

Gardner dospěl ke zjištění, že tato schopnost se objevuje nejčastěji u lidí, kteří vynikají v oblasti interpersonálních vztahů a u osob s technickým nadáním, vybavených tělesnou a prostorovou inteligencí. Velmi zřídka zaznamenal její fungování u řešení problémů čistě matematických nebo i čistě prostorových, nemluvě o oblasti hudby. Podle něj to svědčí o tom, že onen „zdravý rozum“ zřejmě odpovídá praktické schopnosti jako části celkových intelektových schopností. V podtextu tím opět naznačuje nesouhlas s jednou, obecnou inteligencí.

Ani stejné zdroje nevylučují argumentační bitky

Zatímco část vědců se orientuje na sociální a kulturní výklad inteligence, druhá hromadí důkazy o její neurologické a genetické podstatě. Někteří si myslí, že lze oběma táborům uznat část pravdy, jiní jsou nesmiřitelní.

Howard Gardner se pyšní tím, že vychází ze syntézy vědeckých poznatků o vývoji, poruchách a uspořádání mozku, z neurologických, evolučních a mezikulturních výzkumů i testů konstruovaných jeho soupeři.

Ti by měli mít, a pravděpodobně mají, k dispozici tytéž zdroje. Rozdíl bude v tom, na co kdo z nich klade důraz: „Gardnerovci“ na „sociálno a kulturno“, potažmo i na „neurologické kontexty“, hlavně ale vyhledávání jejich složitosti; „konzervativci“ věnují kulturním kontextům méně pozornosti, soustředí se spíše na neurologické výzkumy a funkce mozku, které by šly sjednotit do jedné „inteligence“.

Úspěšnou inteligencí je v podstatě cesta k optimální „prezentaci“ sebe sama, což předpokládá nalezení vlastní identity, vlastních předností i handicapů, schopnost se s nimi vyrovnat a úspěšně těžit ze svých předností i nevýhod. Ve výsledku je to cesta k osobní spokojenosti.

Gardner se domnívá, že stále nejsou důsledně jako podklad pro stanovení druhů inteligence prozkoumány např. typy izolací částí mozku při jeho poškození. Přesněji řečeno, přestane-li v důsledku poškození mozku některá část „spolupracovat“ s ostatními, jakým způsobem ty zachovalé přebírají její funkce, jak se s tím celkově náš intelekt vyrovnává, tudíž jak jsou si konkrétní funkce blízké. Kromě toho je podle něj třeba důsledně výzkumně porovnávat mozky „géniů“ a lidí mentálně poškozených.

Tvrdí rovněž, že inteligence obsahuje jednu nebo několik základních operací nebo mechanismů, které dokážou zpracovávat specifický druh vstupních informací. Postoupíme-li o krok dál, můžeme definovat inteligenci jako nervový mechanismus nebo systém zpracování informací, který je geneticky naprogramován tak, aby mohl být aktivován určitými druhy vnitřních nebo vnějších informací. Příkladem je rozlišování výšek tónů, což tvoří jádro hudební inteligence. Nebo schopnost napodobit pohyb, což je základ inteligence tělesné. Úkolem podle něj je identifikovat základní operace, najít jejich nervový základ a dokázat, že jejich „jádra“ jsou skutečně oddělená.

Jak si složky naší inteligence mezi sebou povídají

Mezi testy různých schopností (zmiňme zde např. verbální, numerické, hudební, prostorové) se poměrně často nacházejí korelace, někteří lidé vynikají téměř ve všech typech schopností, jiní naopak ve většině selhávají. Zastánci obecné inteligence tyto závěry třímají jako triumf vůči mnohosti inteligencí a doklad směřující k potvrzení g-faktoru, byť členěného na více druhů schopností. Svým způsobem mají pravdu: Pokud spolu významně některé schopnosti korelují, lze uvažovat o tom, zda se ve skutečnosti nejedná o schopnost jednu.

Gardner uznává, že každý test schopností koreluje s nějakým jiným. Rozhodně to však nepovažuje za náznak své prohry, natož k výzvu k ezignaci na některou z inteligenčních složek. Dílem takové korelace označuje za přirozené, nikoli však odporující jeho teorii, dílem za výsledek způsobu, jakým jsou testy konstruovány. A v neposlední řadě poukazuje na to, že do značné míry zůstávají ony korelace obestřeny tajemstvím, takže těžko z nich něco definitivního vyvozovat.

Sternberg: podstatná je „úspěšná inteligence“

Psycholog Robert J. Sternberg přiznává, že je odpůrcem psychometrie i jejích „kultivovanějších“ současných forem i z čistě osobních důvodů: Z testů, jimž byl v mládí vystaven, měl stres a takřka fobii, zřejmě proto v nich byl neúspěšný. Trvalo mu drahnou dobu, než si vyřešil otázku, zda pozdějších úspěchů dosáhl překonáním chabých testových výsledků, nebo protože byl a je opravdu chytrý.

Úspěšnou inteligencí míní v podstatě cestu k optimální „prezentaci“ sebe sama, což předpokládá nalezení vlastní identity, vlastních předností i handicapů, schopnost se s nimi vyrovnat a úspěšně těžit ze svých předností i nevýhod. Ve výsledku je to cesta k osobní spokojenosti – a v neposlední řadě jsou „úspěšně inteligentní“ lidé i nástrojem ke zvyšování spokojenosti společnosti.

Sternbergovy premisy znějí nadmíru logicky, ale „konzervativce“ (ve výše zmiňovaném smyslu „konzervativního“ pojetí inteligence) popuzují neméně než myšlenky Gardnerovy. Konzervativci například nepřipouštějí změny v inteligenci jednotlivce, ta vychází podle nich prioritně z dědičnosti. Podle Sternberga je to naopak proměnná, která podléhá situacím, výzvám, prostředí… Podle toho může být její rozvoj podporován, nebo tlumen.

Alfred Binet, autor prvních IQ testů. Zdroj: Public Domain

Alfred Binet, autor prvních IQ testů. Zdroj: Public Domain

Ostatně neměnnost inteligence popíral již jeden ze zakladatelů testování inteligence A. Binet (Měření vývoje inteligence u dětí, 1911), který byl velmi pohoršen, když zjistil, jakým způsobem jsou zejména v USA jeho testy a teorie tamními psychometriky zneužívány. Binetovy testy měly vést k tomu, aby se věnovala patřičná podpůrná péče znevýhodněným nebo zaostávajícím dětem. V Americe se ale upravené verze jeho testů používaly k selekci „méně intelektově výkonných“ do horších škol a k podřadným zaměstnáním (Henry H. Goddard, Lewis Terman).

ČTĚTE TAKÉ:  První lovci chytrých bodů, šlechtitelé lidí

Ve své skromnosti a oddanosti původnímu cíli a zadání se Binet vesměs vzpíral měření inteligence u dospělých. Obdobně Jean Piaget se soustředil na děti a možnosti jejich vzdělávání ve vztahu k inteligenci, na její vývoj s věkem dítěte. O to víc zůstával prostor pro předpoklad, že stárnutím nám inteligence ubývá (jak konstatoval např. Raymond Cattell a další). Postupně se vazba mezi věkem a inteligencí stala pro vědce samostatnou otázkou.

Vrchol schopností nemají jednotně ve všech ohledech „mladí“. Každý věk má své trumfy.

Přesvědčené to možná nepřesvědčí, ale na dokreslení situace je jistě zajímavý čerstvý výsledek dlouholetého výzkumu psychologů z Massachusetts Institute of Technology (MIT) a z Všeobecné nemocnice v Massachusetts: Vědci sledovali, zda a jak se mění inteligence s věkem. Sledovali proto přes 48 tisíc lidí ve věku od deseti do 89 let, kteří vyplňovali testy na webových stránkách GamesWithWords.org a TestMyBrain.org, zkoušeli tak jejich paměť, schopnost pracovat s jazykem, čísly, rozeznávat emoce – tedy podle zastánců vícečetné inteligence různé její aspekty. A výsledky jejich pohled určitě podporují, neboť vrchol schopností nemají jednotně ve všech ohledech „mladí“. Každý věk má své trumfy.

Například úkoly, které pracovaly s číselnými symboly, nejlépe řešili dvacetiletí, pracovní paměť měli nejlepší lidé od 25 do 35 a schopnost rozeznávat emoce druhých vrcholila ve 48 letech. A slovní zásoba se s věkem stále zlepšuje, nejlepších výsledků dosahovali šedesátníci až sedmdesátníci. Výsledky publikované v časopise Psychological Sciences napovídají, že skutečně lze rozlišovat různé složky inteligence (a že různé složky inteligence vrcholí v různém období našeho života).

Abychom na závěr byli co nejpovzbudivější, stačí dodat, že obdobně optimističtí vůči našemu stárnoucímu intelektu byli někteří vědci v minulosti (např. L. L. Thurstone). Sice připouštěli jeho úbytek s věkem, ale podle jejich poznatků je většina z nás schopna jej kompenzovat zkušenostmi.

 

Titulní ilustrace: Dora Čančíková

 

Další články tématu

Print Friendly

Tagy

O autorovi

Ivana Vajnerová

Ivana Vajnerová

PhDr. Ivana Vajnerová vystudovala psychologii, ale po většinu života se věnovala spíše žurnalistice (kde samozřejmě je psychologických aspektů dostatek – jak v tématech, tak v prostředí samotném) a sociologickým výzkumům (k nimž psychologie nedílně patří). V současnosti se částečně navrátila k „čisté“ psychologii, a to k psychologickému poradenství. Vzhledem k tomu, že aktuální osobní problémy konkrétních lidí se stávají břemenem i pro „necynického“ psychologa, je pro autorku potěšením zaobírat se opět i různými psychologickými teoriemi v souvislosti s celospolečenskými tématy, což jí Vesmír skýtá.