Akademická práva a svobody byly respektovány po staletí dynastiemi osvícených panovníků, a příležitostně kráceny autokraticky smýšlejícími autoritami světské či církevní moci. Fašismus a komunismus je přímo deformovaly. Dnes je opět musíme bránit proti plíživé totalitě. Jedním z jejích projevů je i nejmenování profesorů, soudí rektor Jihočeské univerzity Libor Grubhoffer.

Pojem akademických práv a svobod patří k univerzitám již od jejich vzniku v pozdním středověku, kdy se na ně z klášterních škol přesunuje těžiště vzdělanosti. Středověké univerzity se lišily od dnešních zejména cílem vzdělávání, tím nebyla ani tak výchova specialistů, jako spíše pěstování nauky pro poznání samo. Univerzita na svém počátku fungovala jako společenství mistrů a žáků ´universitas magistrorum et scholarum´. A posláním univerzitního učitele nebyla jen jeho vlastní odborná činnost, ale také výchovamistr za své žáky, s nimiž v koleji společně bydlel a žil, v jistém smyslu osobně ručil. Studenti a univerzitní učitelé pak trávili celý život kočováním od univerzity k univerzitě, studiem a vedením disputací. Vzhledem k latině jakožto obecnému vyučovacímu jazyku byly středověké univerzity vskutku mezinárodními institucemi. Akademická práva a svobody byly respektovány po staletí dynastiemi osvícených panovníků, a příležitostně kráceny autokraticky smýšlejícími autoritami světské či církevní moci.

Právo a bohulibá tradice

Později, a zejména pak ve  století minulém, totalitní společenské systémy, fašismus a komunismus, byly univerzitám pramálo nakloněné, ba naopak. Pojem akademických práv a svobod byl natolik deformován, že se již ve skutečnosti o žádná práva a svobody nejednalo. Naštěstí pro dnešní studenty je to již těžko představitelná minulost.

Platný vysokoškolský zákon deklaruje akademická práva a svobody hned ve svém úvodu jako svobodu vědy, výzkumu a umělecké tvorby; svobodu výuky s její otevřeností; svobodnou volbu zaměření studia; právo volit zastupitelské akademické orgány a v neposlední řadě právo užívat akademické insignie a konat akademické obřady, jakými jsou imatrikulace studentů – přijímání za členy akademické obce univerzit, a promoce – vyřazení úspěšných absolventek a absolventů na závěr vysokoškolského studia.

Právo habilitačního profesorského jmenovacího řízení je dalším z výjimečných akademických práv, jímž nakládají oprávněné univerzity v zájmu zajištění kvalitního vzdělávání svých studentů.

Čtvrt století po znovunabytí drahocenné svobody a demokracie se setkáváme v naší zemi dosti běžně s plíživou totalitou.

Je nepochybně milou tradicí v některých evropských zemích včetně té naší, že profesorské dekrety uděluje prezident země na návrh vědecké rady oprávněné univerzity a s kontrasignací premiérem. Jakkoliv se může někomu zdát tento mechanismus jmenování vysokoškolských profesorů přežitkem či nesystémovým. Prezident jmenuje soudce, členy bankovní rady či rektory; jmenování profesorů se zdá být v této souvislosti určitým vychýlením z pořádku prezidentských kompetencí. Nicméně je to tradice bohulibá, tradice zesilující společenský význam nositelů tohoto pedagogicko-vědeckého označení.

Chce se mně tak říci, že v duchu této tradice má prezident země přímo povinnost mít za čest jmenovací dekrety novým vysokoškolským profesorům udělovat, aniž by si dělal nárok na zpochybňování jmenovacího řízení v konkrétních případech.

Profesorské jmenovací řízení je plně v pravomoci vědeckých rad oprávněných univerzit a jejich fakult a řídí se příslušným habilitačním a jmenovacím předpisem, který je schválen akademickým senátem. Prezident země už tak nemá ani jinou volbu než profesorský dekret podepsat, podobně jako rektor univerzity nemá jinou volbu než podepsat diplom úspěšnému absolventovi studijního programu své vysoké školy.

Poťouchlá svévole

Svévolné porušení prezidentské povinnosti udělovat profesorské dekrety bývá prezentováno jako protiústavní. (red. pozn: Ve skutečnosti povinnost upravuje Vysokoškolský zákon, který v §73 konstatuje: „Profesora pro určitý obor jmenuje prezident republiky na návrh vědecké rady vysoké školy podaný prostřednictvím ministra.“) Aniž bych se chtěl pouštět na tenký led legislativní interpretace svévolného chování hlavy státu, zajímají mě spíše lidské důvody, které ji k takovému jednání vedou. Jedno z vysvětlení oné poťouchlé svévole se mi zdá být to, čím je obvykle označován rozvinutý pocit vlastní neomylnosti a důležitosti – patent na rozum.

Setká-li se takový patent na rozum v jedné osobě v řídícím postavení s některými dalšími problematickými vlastnostmi (a přirozeně nezáleží na tom, zda se jedná o ředitele firmy, šéfa plaveckého bazénu či hlavu státu), může velmi snadno vyústit v plíživou totalitu, ve které se svobodnému člověku žije nedobře. Čtvrt století po Sametové revoluci a znovunabytí drahocenné svobody a demokracie se setkáváme v naší zemi dosti běžně s plíživou totalitou na nejrůznějších úrovních a v nejrozmanitějších variantách. Paradoxem je, že plíživá totalita v důsledku patentu na rozum udeří často jako blesk z čistého nebe. Ne jinak tomu bylo i tentokrát s nejmenováním několika profesorů.

Vraťme se ale k historickým předpokladům univerzit a uplatňování jejich akademických práv a svobod. Jak z označení univerzita vyplývá, základním smyslem a posláním univerzit by mělo být hledání pravdy, univerzity vždy byly, jsou a budou místem naplňování ´universitas veritatum´, tedy hledání spořádaného ´universa´ pravdy ve svobodné a otevřené diskusi a nikoliv s prosazováním patentu na rozum.

Patent na rozum je vždy proti svobodné diskusi, je projevem totalitního, nedemokratického způsobu uvažování a jednání, je pro svobodnou akademickou diskusi nepřijatelný. Naštěstí nás historie učí, že studenti a učitelé, ono ´universitas magistrorum et scholarum´, jsou nesmírně vnímavými vůči příznakům plíživé totality. Nechť nás tato zkušenost naplňuje optimismem, že procesy totalitarizace v naší společnosti nemají šanci získat navrch.

 

Související příspěvky:

Nejmenování profesorů: prohlášení rektora Univerzity Karlovy

Komárek: Prezidentské jmenování profesorů je feudální relikt 

 

Titulní snímek: Marek Podhora

Print Friendly
  • Pingback: Komárek: Prezidentské jmenování profesorů je feudální relikt - Vesmír()

  • Pingback: Nejmenování profesorů: prohlášení rektora Univerzity Karlovy - Vesmír()

  • Císař i prvorepublikoví prezidenti Československa měli právo jmenovat profesora schváleného jen 2/5 menšinou sboru profesorů. To mělo zabránit degeneraci univerzit, jejich uzavření do vlastních vnitřních půtek. Každopádně posílali jmenování úřední poštou, předávalo se cestou rektora a pan profesor měl velkou inaugurační přednášku.

    Současný stav u nás, hromadné předávání spojené s něčím co se podobá akademické ceremonii, bylo zavedeno v 50. letech 20. století. Cílem bylo poučit profesory o vedoucí úloze komunistické strany – a trochu také ponížit Univerzitu Karlovu, nařídit ji akademickou ceremonii na oslavu prezidenta a KSČ. Dostat profesorský diplom z rukou Klementa Gottwalda nebo Antonína Zápotockého muselo být fakt žúžo.

    Spolu s tím přišla i možnost přeložit profesory a vyhodit je kdykoliv z práce. Tento stav stále trvá a akademická obec za něj vší mocí bojuje.

    Shrnuto: Jsem pro návrat k „monarchistickému přežitku“. Ať je ročně prezidentem jmenováno 10 profesorů se stálým místem. Dejme mu k tomu vědeckou radu s vysokou mezinárodní autoritou. Ostatní profesoři nechť jsou jmenováni univerzitou jako mimořádní, bývalo to tak i za první republiky, dokonce i za komunistů. Možná se nám tím podaří přeskočit současný stav, kdy univerzity degenerují na něco jako jezuitské koleje. Poskytují především profesní vzdělání bez vědecké ambice. Jsou ještě univerzitami?