Nová porodnice již odevzdána jest svému účelu. Předevčírem večer přijala prvého  novorozence, holčičku. Matka její jest Barbora Koutná z Rožmitálu. Národní listy, 28. dubna 1875.

Od otevření Královské české zemské porodnice a nalezinci v Praze uplynulo 140 let. Budovu Zemské nemocnice navrhl a v letech 1867-1875 postavil architekt, stavitel a velký mecenáš české kultury, vědy a vzdělanosti Josef Hlávka (1831-1908) .  Za tu dobu se narodilo v porodnici v Apolinářské ulici na Praze 2 půl milionu dětí.

Josef Hlávka na obraze Václava_Brožíka. Rok 1895. Public Domain.

Josef Hlávka na obraze Václava_Brožíka. Rok 1895. Public Domain.

 

Na historické budově současné Gynekologicko-porodnické kliniky 1. lékařské fakulty a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze  byla v úterý 28. dubna slavnostně odhalena pamětní deska Josefa Hlávky.  Péčí nadace Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových.

Při té příležitosti přetiskujeme s laskavým svolením autora Petra (Hory) Hořejše (Toulky českou minulostí)  fiktivní rozhovor s Josefem Hlávkou.

BOHÁČ, KTERÝ SE ROZDAL

Vysoký astenicky štíhlý stařec s dlouhým bílým vousem usedá, tedy spíš skládá se do křesla přede mnou. Připomíná mi zjevem Lva Tolstého. A brzy zjišťuji, že je mu podobný i duchovně. Povídám si s  veleúspěšným stavitelem a podnikatelem arch. Josefem Hlávkou. Poslouchám se ztajeným dechem a čím dál méně chápu, jak to, že se o největším českém dobrodějovi už tak málo ví. Jeho životní příběh, napadá mě, je jak podle amerických románů na téma „z venkovského chlapce milionářem“. Jen má ušlechtilejší pointu…

Prý jste byl ve své době nejbohatší Čech. Platí to?

Nikomu než sobě jsem bankovní účty neprohlížel. Ale říkalo se to. Trochu uštěpačně. Závist má přece v Čechách velké oči. Přesnější asi bude: patřil jsem k podnikatelské špičce. A vydělal jsem slušné peníze velmi rychle. Během necelých deseti let.

To se i tenkrát dalo, zbohatnout v krátké době?

Šlo to. Ne však podvodně. Kdo by byl zkusil na druhé vyzrát, zkrachoval by po první falešné hře. Vždyť za smlouvu se tenkrát považovalo i pouhé podání ruky. Nějakému tuneláři, jak vy svoje šibaly označujete, by tu ruku příště už žádný partner nepodal.

V čempak tkvělo kouzlo vašeho úspěchu?

Především jsem byl na podnikání ve stavebnictví dobře připraven. Techniku a pak architekturu jsem s plným nasazením studoval asi do pětadvaceti let. Zkoušky, a to i nepovinné, jsem skládal na samé eminenc. Prostě s vyznamenáním. Za výsledky na vídeňské Akademii výtvarných umění jsem po absolutoriu architektury obdržel státní cenu: totiž dvouleté, pak ještě o rok prodloužené stipendium na cestu po Evropě. Mimochodem, vítaným bonusem k tomu bylo, že jsem nemusel na vojnu. Vskutku jsem pak tři roky strávil na cestách, zblízka jsem prozkoumal kdejaké důležité stavební památky, od antických chrámů po nejmodernější nemocnice, a všechno jsme to nakreslil. Pohledy, půdorysy, řezy, detaily. Přivezl jsem tisíce kreseb a studií. To člověku hodně dá. Ale ještě jsem se připravil jinak. U pana stavitele a krajana Šebka-Schebka, svého známého a později přítele, jsem se na jeho vídeňských stavbách ještě během studií vyučil zedníkem. Slušně jsem poznal i tesařinu, zámečničinu, osahal jsem si suroviny, materiály, poznal jsem zblízka obyčejné dělníky, jejich názory, postoje, nálady.

Mezi zedníky jste přece nezbohatl. A já se ptal na peníze…

Ono to souvisí. Na pražské polytechnice jsem získal inženýrské a konstruktérské vědomosti. Na AVU ve Vídni, pak na toulkách Evropou jsem objevil architekturu jako celostní výsostnou uměleckou disciplínu. Nu, a s fankou plus zednickou lžící jsem si osvojil všechny řemeslné grify, přičichl jsem k praxi dělníka, brzy i políra, takže později mě sotvakdo mohl napálit. Ani ledabylý nádeník, ani fikaný stavbyvedoucí.

Vás přece lákala odjakživa architektura. Vynikl jste však v prováděčkách. Jako stavitel!

Ano, nakonec jsem hlavně stavěl. Ale nemyslete si, současně jsem desítky budov samostatně projektoval. Měl jsem štěstí a k tomu špetku smůly zároveň. Zrovna když jsem končil vysokou, změnila se Vídeň v největší staveniště na kontinentě. Budovala se proslulá Ringstrasse. Architektů na to bylo relativně dost. Jenže větší poptávka byla po takových, co uměli i realizačky. Já byl mladý, plný elánu, osvědčil jsem manažerské schopnosti. A ty mě přikovaly ke stavitelství. Byl jsem odjakživa pedant, perfekcionista, kladl jsem na ostatní stejné nároky jako na sebe. To se soukromým i veřejným investorům líbilo. Takže práce mě brzy doslova zavalila. Hlávka přece stavěl rychle, kvalitně, levně a držel slovo. V tom právě paradoxně tkvěla i má smůla: jednu dobu jsem měl rozestavěno i padesát budov současně. To už opravdu nemáte čas ani energii na architektonické sny či vize.

Jak se vlastně rodí úspěch? Jak se neznámý mladý muž propracuje do pozice vyhledávaného stavitele?

Musíte sloužit. Být ochoten naplno makat. A pak ovšem – štěstí přeje připraveným! Mě si už ze studií zapamatovali profesoři na Akademii. Viděli, že se neflákám a dělám na sobě. Když jsem si pak ve Vídni trochu udělal jméno, třeba tím, že jsem vymyslel šikovný typ lešení pro stavbu jednoho chrámu, přizvali mě moji dva nejdůležitější pedagogové, von Siccardsburg a van der Nüll, hlavní projektanti vídeňské Opery, jako šéfa a dodavatele stavby. To byl můj pravý, opravdu viditelný start. Bylo mi třicet, psal se rok 1861. Pustil jsem se do díla s veškerým elánem. Dokončil jsem Operu za osm let, dosáhl jsem oproti rozpočtu velkých úspor a sám vydělal 400 000 zlatých. Současně jsem však přijímal a realizoval desítky dalších zakázek a dřel až do úmoru. Nejšílenější, zato nejambicioznější projekt jsem v týchž letech uskutečňoval v daleké Bukovině. V Černovcích.

Musel jste přece mít nějaké spolupracovníky!

Zajisté. Vidíte, to jsem nestihl říct. Na počátku mé kariéry byl totiž ohromný mecenášský dar. Zapamatoval jsem si to velké gesto napořád… Můj rychlý vzestup by se byl asi nekonal, kdyby mi rozhodujícím způsobem nepomohl otcovský přítel a ochránce, zmíněný už starý pan Šebek. Sblížili jsme se, on oceňoval mou pracovitost, a když ovdověl, zavděčil jsem se mu tím, že jsem pro jeho paní navrhl hrobku. Oplatil mi vskutku královsky. V úmyslu odejít na odpočinek se rozhodl darovat mi vlastní stavební kancelář, a to i se zaměstnanci a veškerým vybavením. Spadlo mi prostě štěstí do klína. Stačilo získat ještě papíry, totiž stavební koncesi, a stál jsem na vlastních nohách. Byla to ovšem i chvíle, kdy jsem se ocitl na životním rozcestí: místo dráhy architekta jsem byl odkloněn do sféry stavebního podnikání.

Zalitoval jste někdy?

Nebyl čas. Práce mě pohltila. Vedle stavby Opery jsem řadu let věnoval projektování a pak realizaci zmíněného obrovského církevního komplexu v Černovcích. Dnes ten obrovský areál, vlastně největší stavební dílo českých ručiček, funguje jako jedna z ukrajinských univerzit. Přitom Černovce v Bukovině, která tenkrát byla součástí habsburské monarchie, to byla poslední výspa civilizace. Musel jsem kvůli stavbě rezidence řecko-pravoslavného metropolity, kněžského semináře, chrámu a řady dalších objektů otevřít nové kamenolomy a pískovny, postavit cesty i dlouhý kus železnice, přivézt několik stovek stavebních dělníků z Čech a Rakouska, vždyť místním lidem chyběla kvalifikace. A současně jsem stavěl na řadě dalších míst. Třeba v Praze: totiž první moderní Zemskou porodnici U Apolináře. O tom, že jsem ji strukturoval a vybavil co nejmoderněji, svědčí, že bez přerušení slouží dodnes.

Kolik jste toho vůbec postavil?

Na to, že jsem podnikal pouhých deset roků, dost. Přes 140 paláců, veřejných budov a činžovních domů. V mé kanceláři pracovalo i dvacet architektů a projektantů. Sám jsem byl nucen dělat osmnáct, dvacet hodin denně. Neděle jsem nesvětil, dovolené neznal. Vždycky mi záleželo na tom, abych vše viděl, schválil, rozhodl. Šlo mi o to, abychom drželi slovo, termíny, rozpočty, aby každý detail byl včas a kvalitně odvedený. Rychle, levně, úsporně, kvalitně! To bylo moje heslo. Peníze už pak přijdou samy. Nebyl jsem ostatně žádný podnikatelský ňouma, šel jsem si za svým zostra. Ale poctivě! Zisky jsem ukládal, aby se dobře úročily, anebo proinvestovával. Třeba ve Vídni jsem postavil řadu vlastních činžovních domů, které mi pak nesly nájem asi 60 000 rakouských korun ročně. To byly, pane, nějaké peníze!

A cože jste najednou po deseti letech skončil?

Protože dříče, vy říkáte workoholika, práce dřív nebo později zničí. Já si vinou pracovního přepětí v osmatřiceti letech vykoledoval úplné ochrnutí a takřka ztrátu zraku. Zřejmě šlo o opakované mozkové ataky. Na řadu let jsem se ocitl, takřka nehybný, na invalidním vozíku. Čili uprostřed největší konjunktury přišel konec. Jak blesk z čistého nebe. To víte, uvažoval jsem o všem, i o nejhorším. S podnikáním jsem musel praštit. Po pár letech jsem sice začal bohudíky zase vidět, postupně i chodit, nejdřív o berlích, pak o holi. Ale firmu jsem už neobnovil. Vrátil jsem se z Vídně do Čech, do Prahy a na zámek do Lužan, který jsem původně koupil mamince. Stál takřka nadohled Přešticím, mému rodišti. Počal jsem se věnovat rekonstrukci zámku, rozlehlé lužanské zahrady, rozmanitým koníčkům, například i výrobě limburského sýra. A aby mě nekousala nuda, věnoval jsem se poradenství, památkové péči, ochraně uměleckých hodnot.

A tenkrát, přibližně po roce 1880, se z vás, bohatého podnikatele, stal i největší český mecenáš. Vysvětlil byste mi ten obrat?

Peníze si do hrobu člověk nevezme! Já jich měl dost, jenomže ve dvou jinak krásných manželstvích jsem se nedočkal potomka. Dědice. Zato jsem se přátelil s desítkami českých umělců. Zval jsem je k sobě do Lužan, aby tu tvořili. Sládka, Zeyera, Vrchlického, Dvořáka, Nedbala, Mařáka, Brožíka, Hynaise, Ženíška, Švabinského a další. Ročně se jich tu vystřídalo i na dvě stovky. A srdce se mi občas svíralo, když jsem viděl, z jak ubohých hmotných podmínek vyrůstá česká obrozenecká kultura. Věda, vzdělanost, technická zdatnost na tom byly zrovna tak. Nemohl jsem se na to nečinně koukat. Tak jsem se rozhodl pomáhat. Sládkovi jsem třeba nabídl každý rok určitou apanáž, aby mohl dokončit překlad celého Shakespeara. Podobně jsem postrkoval českou tvorbu dopředu v desítkách jiných případů. Několika malířům jsem dal peníze, aby se dostali do Paříže. To se ví, brzy začali chodit s prosíkem i politici, obchodníci, podnikatelé. Ale ty jsem stroze a chladně odmítal s poukazem na to, že nejsem ani kšeftsman, ani bankéř.

Dodnes se přitom o vás vypráví, že sám jste žil mimořádně skromně…

Rodiče mě tak vedli od malička. Koupit si nový klobouk či kalhoty, to mi bylo zatěžko. To za mě musela udělat žena. A trval jsem na tom, aby kupovala výhradně české výrobky. Jezdit první třídou vlakem, to jsem vždy považoval za plýtvání, když přece třetí třídou se člověk dostane na místo určení stejně rychle, a přitom za polovičku. Ano, byl jsem vždy extrémně šetrný. A když jsem později v kuchyni Hlávkových kolejí, které jsem vybudoval, našel pár zakutálených hrášků, zlobil jsem se na hospodáře. Vždyť nedbalost a plýtvání je opak úspornosti. Zatímco úspory představují nejsnadnější zisk.

Na co všechno jste přispěl?

Ach, to by byl výčet tak dlouhý, že by vás v půlce přestal bavit. Řeknu vám spíš svou zkušenost… Jak jednou pootevřete dlaň, a vidíte, že to má smysl, už nepřestanete. Ono to dělá člověku radost, víte? Já začal sloužit skromně a opatrně. Zřídil jsem nejprve stipendia pro tři chudé a nadané studenty na univerzitě, vzápětí na technice. Pak jsem při České společnosti nauk založil fond pro vydávání vědecké literatury. Když v roce 1890 pobořila povodeň Karlův most, vymyslel jsem technologii opravy, načež nezbylo, než rekonstrukci z největší části zaplatit z vlastní kapsy. Jako první jsem přispěl do fondu na postavení Myslbekova sousoší svatého Václava. Chtěl jsem tím vyprovokovat k činu ostatní pracháče, což se nakonec podařilo. A takhle to mecenášství ve mně z roku na rok rostlo. Někdy jsem věnoval peníze, jindy práci, například při dostavbě Svatovítského chrámu či rekonstrukci Karlštejna. Bylo to až legrační. Člověk začne, a už nepřestane. Kdo dává a najednou by přestal, byl by za lakomce. A to i ve vlastních očích.

Sám vím, že vašich filantropických činů bylo nepřeberně. Označil byste ty nejdůležitější?

Po několikaletých tahanicích se mi podařilo založit v roce 1890 Českou akademii věd. Co dávno měla udělat monarchie, stát, udělal jsem sám. Vložil jsem do projektu 200 000 zlatých. A Češi se mi za to odměnili tím, že mi přidělali práci: byl jsem zvolen prvním prezidentem Akademie. Já se však víc radoval ze založení vysokoškolských kolejí v roce 1903. Postavil jsem v Praze Na Zderaze ubytovací komplex pro více než 200 nemajetných, zato nadaných a pilných studentů, kde takřka zadarmo bydleli a stravovali se. Nemajetnost, talent a pracovitost, to byly tři povinné podmínky přijetí. Nedovedete si představit, jak se můj projekt osvědčil. Kluci z Hlávkových kolejí, to byla intelektuální elita národa. Nu, a do třetice: Na sklonku života jsme se ženou veškeré jmění vložili do Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových. Šlo asi o sedm milionů tehdejších korun. Sedmdesát procent z výnosu vkladů jsem v závěti určil na rozvoj české vědy, třicet procent na české vysokoškolské koleje.

Potěší vás na závěr, pane architekte, když vám povím, že přes všechny krkolomné peripetie času i dějin vaše Nadání do dneška funguje? Představte si, že hodnota vašeho tehdejšího odkazu se dnes odhaduje na neuvěřitelné dvě miliardy dnešních korun!

Prosím vás! Nedovedu si představit, kolik to je… Co by se tak za to dalo pořídit? Bylo by to třeba na pořádnou moderní vědeckou knihovnu? Asi sotva, viďte! A mimochodem, objevil se vůbec někdo, koho napadlo jít v mých stopách? Jak Čechy znám, moc jich asi nebylo, viďte!

Zemská porodnice v Praze  U Apolináře.  Zdroj: CC BY-SA  3.0

Zemská porodnice v Praze U Apolináře.
Zdroj: CC BY-SA 3.0

Titulní foto: Slavnostní odhalení pamětní desky Josefa Hlávky na budově někdejší Zemské porodnice, nyní Gynekologicko-porodnické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze.  Autor: Václav Kříž 

Print Friendly