Univerzitní spolek křesťanů, o jehož existenci jsem neměl doposud nejmenší tušení, uspořádal 6. listopadu 2014 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy veřejnou „přednášku“ (čti kázání a vyprávění anekdot) oxfordského matematika a křesťanského apologety Johna Lennoxe.

Můj respekt patří organizátorům především za to, že byli schopni někoho přesvědčit, aby jim na aulu, tlumočníky, techniku, všechnu tu všudypřítomnou reklamu a Lennoxe samotného dal peníze. Protože se nevybíralo vstupné a pan Lennox se něčím živit musí (křesťanskou láskou to rozhodně nebude), musel sponzor vysázet pěkných pár desítek/stovek tisíc. Rád bych o tomto jistě intelektuálně stimulujícím večeru napsal pár milých řádek. Pokud se čtenáři bude zdát, že se jedná o koláž jakýchsi jednotlivých tvrzení, tak věřte, že přednáška propojená poněkud zvláštními vtipy a příhodami, kterých se pokusím čtenáře Vesmíru milosrdně ušetřit, byla ještě o poznání horší.  (Pozn. red. Rozhovor s Johnem Lennoxem, v němž některé názory ze své přednášky zopakoval, přinesl Technet: Matematik: Věda a víra nejsou v rozporu.)

Jak podotkla naše paní děkanka v úvodním slovu, není to poprvé, co do Prahy profesor Lennox zavítal. V roce 2005 se účastnil kreacionistické konference „Darwin a design: výzva pro vědu 21. století“. Ať už to bylo zřeknutí se zodpovědnosti za Lennoxovu řeč, zlomyslná poznámka, nebo prostá fráze ze slušnosti, jsem jí nyní za onu zmínku nesmírně vděčný. Co to bylo za anti-darwinistickou konferenci?  Organizátoři tehdy ČTK sdělili: „Podstatou je zamýšlet se nad chybami v Darwinově evoluční teorii a zamýšlet se nad alternativními přístupy.“ Velmi stručně to bylo tak, že se partička pseudovědců a okrajových výzkumníků sjela do Prahy diskutovat o tom, jak nevíme X, a proto to udělal bůh. Teorie evoluce, nejdůležitější teorie ve vědách o životě, která zastřešuje celé naše chápání živé přírody, pro kterou máme nepřeberné množství důkazů a která má obrovskou vysvětlovací schopnost a je nesmírně plodná co do předpovědí, se prostě kreacionismům nezdá dost úplná.

John Lennox jako anglický buldok, věrný strážce svých ideových východisek. Karikatura navazuje na tradici sporů mezi evolucionisty a kreacionisty - Thomas H. Huxley býval označován za Darwinova buldoka, Richard Dawkins (mimochodem hlavní host letošního filmového festivalu AFO) zase za Darwinova rotvajlera. Autorka: Michaela Košová.

John Lennox jako anglický buldok, věrný strážce svých ideových východisek. Karikatura navazuje na tradici sporů mezi evolucionisty a kreacionisty – Thomas H. Huxley býval označován za Darwinova buldoka, Richard Dawkins (mimochodem hlavní host letošního filmového festivalu AFO) zase za Darwinova rotvajlera. Autorka: Michaela Košová.

V našem poznání je zatím několik skutečných či domnělých mezer, do nichž se zejména bibličtí fundamentalisté snaží nacpat boha a jeho inteligentní plán. Ten však není ničím jiným než krycím jménem pro kreacionismus, aby mohl být vyučován v sekulárních školách během hodin přírodovědy a ne v náboženství, kam evidentně patří. Na konferenci vystoupilo několik slavných křesťanských apologetů a vědců všech možných odborností – kromě evoluční biologie. Slibovaný autor Darwinovy černé skříňky Michael Behe se střetnutí nemohl účastnit, protože musel k soudu. Nechci strašit stávajícím trendem, ale loni na jaře si na pražskou „zemědělku“ pozval tamní křesťanský spolek „velkého odborníka“ na evoluční biologii a zejména kreacionismus Pavla Kábrta (jehož nejvyšší dosažené vzdělání je maturita na průmyslovce), aby jim povídal o omylech darwinismu, a o pár měsíců později tu máme zásluhou univerzitního spolku křesťanů pro změnu Lennoxe. Začínám mít pocit, že jsme skutečně cílovou misijní zemí. Nerad bych někomu upíral právo na jeho oblíbené literární fikce, ty z doby bronzové nevyjímaje, a chce-li se jim někdo věnovat, tak prosím.  Proč však dělat z Filozofické čtvrtou teologickou fakultu, když tu máme na univerzitě hned tři další, jež jsou ke chválení Pána značně vhodnější. Apologetika skutečně není filosofií – kritickým rozumovým zkoumáním – ale obranou předem určené pozice, většinou víry, ve které byl daný jedinec vychován.

I přes podle mého názoru nešťastné místo konání byl o akci velký zájem, největší posluchárna na fakultě (č. 131) byla přeplněná i s balkónem, je tedy možné, že tu vzniká po apologetech skutečný hlad. Anebo dobře fungovala reklama mezi křesťanskými kruhy. Překvapilo mne, že mezi účastníky slyším angličtinu, respektive jsem měl pocit, že slyším hlavně angličtinu. I když poslouchat cizí rozhovory je poněkud neslušné, tak jsem si nesmírně užil emotivní rozhovor dvou mladíků diskutujících o stvoření v sedmi dnech a o tom, jak tomu oba věří. Kdyby to byli tak velcí bibličtí „nerdi“, na které si hráli, asi by měli vědět, že stvoření bylo jen šestidenní, protože se všemocný bůh navzdory své dokonalosti tvořením unavil a toho sedmého dne musel odpočívat.

Teismus versus trojjediný anti-teismus:
„naturalismus/materialismus/ateismus“

V následující části svého eseje bych rád okomentoval Lennoxovu přednášku, kterou jsem si poctivě celou zaznamenával, tedy až na ty ne příliš vyvedené vtipy a příhody ze života, které zabíraly dobrou polovinu času.  V úvodu Lennox slíbil, že se bude snažit odpovědět na otázky, zda je vědecké přesvědčení v konfliktu s určitými světonázory a zda věda svědčí spíše ve prospěch ateismu či teismu, nebo stojí zcela stranou sporu. Lennox proti sobě staví dva světonázory. První názorové stanovisko obhajující „transcendenci“, tedy boha či bohy, nazývá teismem. Oproti tomu stojí „atomy a prázdno“, světonázor, který Lennox trojjedině nazývá „naturalismus/materialismus/ateismus“. Lennox jako matematik zabývající se primárně algebrou správně poznamenal, že důkaz („proof“), jak ho známe z matematiky, není v přírodních vědách možný; máme v nich pouze faktickou evidenci („evidence“), která není finální, ale pouze svědčí ve prospěch nějaké teorie. Svou tezi, že se věda a víra v boha mísí velmi dobře, se pokusil ukázat na příkladech několika věřících vědců ze současnosti a na příběhu přírodovědců novověku, kteří všichni věřili v boha, jenž byl údajně motorem vědy. Důvodem excelence ve vědě zmiňovaných přírodovědců novověku měla být právě jejich víra. To se snaží Lennox odůvodnit tím, že vědci, kteří přijímají zákonodárce – boha, společně s tím přijímají i existenci přírodních zákonů, a tak se mají stávat lepšími badateli. Odvoláním se na autoritu Newtona a jeho slavnou „Principia mathematica“ Lennox společně s ním tvrdí, že nás toto chápání přírody vykazující pravidelnosti přesvědčí k víře v boha jakožto tvůrce těchto zákonitostí.

Zásadní problém spatřuji v tom, že za prvé všichni vědci oné doby byli věřící v boha stejně jako všichni ostatní lidé v našem civilizačním okruhu, a za druhé skutečnost, že má-li vynikající vědec vlastnost X, případně zastává-li pozici Y, ani zdaleka to neimplikuje, že je ona vlastnost X dobrá, případně pozice Y pravdivá. Tvrzení, že byl Newton vynikající vědec a přesvědčený křesťan, je analogické tvrzení, že byl Konrád Lorenz vynikající vědec a přesvědčený nacista. Vlastnost X či pozice Y (ať už křesťanství nebo nacismus) nejsou nutně důsledky či příčinami jejich vědeckých kvalit. Další zajímavou skutečnost, totiž tu, že Newton toho napsal o alchymii více než o fyzice, a alchymie se tím stejně nestala ani o trošku více pravdivá, nechal Lennox stranou. Když byl právem tázán na zmíněný problém z publika, nijak věcně na dotaz nereagoval, pouze konstatoval, že lidé mají všemožná zvláštní přesvědčení.

Tvrzení, že byl Newton vynikající vědec a přesvědčený křesťan, je analogické tvrzení, že byl Konrád Lorenz vynikající vědec a přesvědčený nacista.

Poprvé se „střelit do vlastní nohy“ trvalo Lennoxovi pouhých pět minut přednášky. Kritizoval totiž přístup dnešních celebrit vědy jako Hawkinga a Dawkinse  za to, že boha považují za pouhý klam (delusion), jako by bůh byl nějaký Santa Claus. Bůh dle Lennoxe přece není nějaký vymyšlený přelud či klam založený na pohádkovém vyprávění. Střelbou do nohy nemyslím však ani tak to, že Lennox se v souvislosti se zmíněnými bludnými bytostmi zmínil, že je Santa Claus z Čech, ale to, že se ptal, jak my tomuto vymyšlenému klamu – Santa Clausovi – v češtině říkáme. Odpověď z publika, že Little Jesus, byla natolik poetická, až jsem se v danou chvíli málem smíchy skácel k zemi.

Vědecké a teleologické vysvětlení

Lennox se snažil distancovat od uctívání boha mezer. V tomto kreacionisty často zastávaném pojetí se boží působení nachází v dosud nevysvětlených fenoménech přírodního světa, v těch stále se zmenšujících mezírkách v našem poznání, které věda postupně zaplňuje. Tímto by však boží působnost byla stále menší a menší. Lennox naopak tvrdí, že s rostoucím poznáním máme více důvodů pro to, abychom obdivovali boha jako úžasného stvořitele tak důmyslného vesmíru. Důvody pro toto odvážné tvrzení mají spočívat v existenci různých typů vysvětlení. S odkazem na významného filosofa jazyka (rozhodně však ne vědy) Wittgensteina tvrdí, že přírodní zákony nejsou vysvětleními, ale pouhým popisem. A tak když chceme vědět, co je například gravitace, opravdové vysvětlení nalézáme jinde. Posluchači se během přednášky bohužel nedočkali toho, aby Lennox prozradil, co gravitace tedy doopravdy je.

Prvním způsobem vysvětlení je to vědecké, například vařící vodu v konvici můžeme vysvětlit tepelným pohybem molekul vody atd. Druhým způsobem je vysvětlení teleologické (intencionální, účelné, obsahující aktéra), podle něhož si někdo postavil vodu na čaj, protože měl na něj chuť. Ačkoliv to Lennox neříkal, předpokládal vzájemnou nepřevoditelnost daných vysvětlení a měl je tedy za zcela mimoběžná a vzájemně nepřevoditelná vysvětlení světa. (S tím, že se v behaviorálních vědách i v evoluční biologii běžně operujeme s mnohými „proč“, která jsou v konečném důsledku převeditelná na „jak“, tedy fyzikální realitu, se Lennox nikterak nevypořádal.) Rozdíl těchto dvou kategorií má být patrný v odkazu na tvůrce nebo konstruktéra a z analogie mezi panem Fordem a jeho automobilem a bohem a jeho vesmírem. Tak, jako za automobilem stojí intence aktéra – pana Forda, stojí za celou fyzikální realitou (vesmírem) intence aktéra – boha.

Nepokládám tuto analogii za příliš přesvědčivou. Pokud se zaměříme například na sochy jako na výtvory aktérů, může nám dělat problém rozeznat abstraktní sochu (vytvořenou s intencí aktéra) od prostě zvětralého a odlomeného kusu skály, který žádnými záměrnými procesy neprošel, a je jen výsledkem vlivu proměnlivých povětrnostních podmínek. Podobně pokud rozházíme papíry po svém pokoji a otevřeme okno, daná situace – vzniklá intencionálně – bude pro hodnotícího pozorovatele vypadat zcela jako náhodný výsledek průvanu. Zatímco obrazy navzájem srovnávat můžeme, a můžeme tedy vést debaty, který z obrazů je výsledkem záměru malířského mistra a který naopak výsledkem spadlé plechovky s barvou, náš vesmír nemáme (zatím?) s čím srovnávat. Druhá námitka spočívá v nepřípustné tranzitivitě vlastností z částí na celek. I pokud vlastnost Y platí pro část vesmíru jako je automobil (Y je, a proto má tvůrce), není nutné žádat přenesení této vlastnosti na celý vesmír. Byl-li by samotný tvůrce výsledkem procesu bez intencionality, tedy například biologické evoluce, byla by v takovém případě tranzitivita chybou. Je to analogické k situaci, kdy bychom řekli, že má-li cihla tvar kvádru, musí mít tvar kvádru i stavba (byť třeba s půdorysem kružnice) z takových cihel postavená.

S námitkou, která adresuje možný nekonečný regres pro vysvětlování původu vesmíru v aktu stvoření bohem, tedy s otázkou „a kdo stvořil boha“, se Lennox vypořádává napadením dané otázky (tazatel předpokládá kreaci a tím sám sebe vyvrací) a předpokladem, že biblický bůh je věčný a on provedl stvoření (ačkoliv v mytologické knize bibli se mluví o více bozích, Lennox zřejmě myslí boha s oblibou v iniciování krvavých obětí, genocidy, rasismu a otroctví, tedy Jehovu). Možnost, že by snad nikoli bůh, ale právě vesmír nebyl stvořen, ale byl sám o sobě počátkem, nebral v úvahu. Lennox tvrdí, že povaha konečné reality (ultimate reality) jakožto toho, co je vysvětlením vesmíru, je buď bůh, nebo jakási podivná karikatura pohledu dnešních fyziků, ať už jde o multiversum nebo vznik z ničeho.

Víra, přesvědčení, důvěra a jistota

Dovolím si uvést následující Lennoxův argument jakýmsi překladatelsko lingvistickým okénkem. Lennox staví na roveň slova jako faith, belief, trust, confidence, jako by znamenaly to samé. Jenže to není pravda. Faith se váže k náboženské víře či přesvědčení, dle Lennoxe je možné mít svou náboženskou víru podepřenou i důkazy, což je dle něj například Janovo evangelium. Velkoryse uznám jeho požadavek na to, aby náboženská víra jako pojem nezahrnovala jen přesvědčení bez důkazů. Přes veškerou snahu však nedokážu přijmout blogísek jakéhosi Jana za důkaz boží existence. Kdyby venku „zázračně“ pršela krev a žáby, byl bych i ochoten něco takového uznat za víru opřenou o důkaz. To, že někomu Lennox důvěřuje (trust, confidence), například své ženě, že jej miluje, samozřejmě není prosté jakéhokoli důkazu, jak naznačuje. Může zde svou víru opřít třeba o to, že mu jeho žena nejspíše věnuje spoustu svého volného času, že ji nenachází se sousedem v jejich společné ložnici a podobně.

Dle Lennoxe je možné mít svou náboženskou víru podepřenou i důkazy, což je dle něj například Janovo evangelium. Přes veškerou snahu však nedokážu přijmout blogísek jakéhosi Jana za důkaz boží existence.

Vědcům nepřisuzuje Lennox pouze nějaké přesvědčení o skutečnostech ve vesmíru (belief), ale dokonce (náboženskou) víru v zákony přírody (faith), víru, že věda může být dělána, že panuje nějaký inteligibilní řád přírody, že je možné jej matematicky popsat. Nechci hanit matematika zajisté zběhlého v algebře, ale takhle tomu ve vědě není. Každé vědecké stanovisko je otevřeno revizi, své poznatky a hypotézy považujeme za provizorní a nikdy ne finální a skutečnost, že musíme věřit v nějakou pravidelnost a pochopitelnost přírody, je vysvětlitelná čistě pragmaticky: Zatím pozorujeme pravidelnosti v přírodě, proto je rozumné předpokládat, že je budeme pozorovat i nadále. Protože pokud je příroda (vesmír) neinteligibilní, nepravidelná a zcela chaotická, je i moderní věda nesmyslná a neměla by přinášet plodné výsledky. Ty ovšem očividně pravidelně přináší. („A co třeba antibiotika, profesore Lennoxi?!“)

„copy“  Plantinga „paste“

Posledním a prý nejsilnějším argumentem, proč je naturalismus nejen chybným, ale i s vědou neslučitelným přesvědčením, je argument z původu mysli. Jak dle mnohých citací v podstatě Lennox sám přiznává, je tento argument celý převzatý od Plantingy. Pokud by byl dle Lennoxe/Plantingy naturalismus pravdivý a naše mysl – produkt funkce mozku – byla zase produktem evoluce jakožto procesu neteleologického, byla by utvořena nikoliv na vnímání skutečnosti a pravdy, ale pouze na zvyšování šancí na přežití a rozmnožení. Hodnověrnost toho, co se děje v naší mysli, by tedy byla mizerná. Jako doplněk Lennox zmínil Nagela a jeho (dle mého názoru nešťastný) Mind and Cosmos, v němž stojí, že je současný neodarwinismus zcela jistě mylný. Skutečnost, že tuto myšlenku dál nerozvíjel a na Nagela se pouze odvolával jako na ateistu a významného filosofa, který též stojí proti darwinismu, budí podezření, že se prostě pouze zaštiťoval jménem známé autority. Lennox si z Nagela pohodlně vybere jen antidarwinismus, ale například ateismus nechá stranou, a proč tak činí, již posluchačům nesdělí.

I když se mi zatím dařilo tento kritický referát uchránit od Lennoxových rádoby vtipů, ten s iPodem je pro rekonstrukci jeho argumentů nutný. Lennox tvrdí, že by nikdo, tedy například ani Dawkins, nechtěl užívat iPod, kdyby byl produktem náhodných neřízených procesů, jako je tomu u evoluce. Stejně tak by prý nikdo neusedl do letadla, které by bylo výsledkem náhodných neintencionálních procesů. (Že je i studentovi prvního ročníku Přírodovědecké fakulty jasné, že přirozený výběr nemá za následek náhodné, ale naopak nenáhodné přežití lépe adaptovaných organismů, jen zvyšovalo tragikomičnost jeho „jakože“ vítězoslavné rány naturalismu.) Je přitom dosti pravděpodobné, že řada součástek vzniklých evolučním modelováním byla i v letadlech, kterými do Prahy opakovaně přiletěl sám Lennox. V simulacích se skutečně náhodně mění parametry a od variant s lepšími letovými vlastnostmi se následně tvoří množství kopií, jež dál procházejí procesem náhodné mutace.  Selekcí těch nejhorších/nejlepších částí dochází k přirozenému výběru a vzniku účelných vlastností. To, že jsou celá naše těla produktem neřízených a ne-intencionálních procesů (= evoluce přirozeným výběrem) a že příklad s užitím evoluční biologie inženýry zná každý prvák, neukazuje Lennoxe zrovna jako titána z Oxfordu. Ale to už bychom chtěli po Lennoxovi asi troch moc, aby se vyznal v evoluční biologii. Na konferencích kreacionistů je právě předstíraná nebo ještě lépe skutečná nekompetence v evoluční biologii základním kvalifikujícím předpokladem.

Nikdo by prý neusedl do letadla, které by bylo výsledkem náhodných neintencionálních procesů. Je přitom dosti pravděpodobné, že řada součástek vzniklých evolučním modelováním byla i v letadlech, kterými do Prahy opakovaně přiletěl sám Lennox.

Přesto pokládám za velmi užitečné se na chvilku zastavit u  problému spolehlivosti naší mysli a smyslových orgánů co do vnímání reality a její kritické reflexe. Pokud by skutečně naše mysl vznikla naprostou náhodou, měli by Lennox/Plantinga pravdu. Jenže dle Kopeckého/Dennetta máme dobrý důvod si myslet, že jsou naše kognitivní vlastnosti do jisté míry adekvátní realitě, ve které žijeme, a to jednoduše proto, že by naši hypotetičtí předci, jejichž vnímání světa by bylo nepřesné a v jejichž myslích by vznikaly neadekvátní modely, v zápase o život a potomstvo selhávali. Měli by horší mentální modely cest za potravou a selhali by v sociálních střetech. A pokud by například nevyhodnotili přicházejícího hladového lva jako přicházejícího hladového lva, stali by se velmi rychle jeho večeří. Jádro protiargumentu je v tom, že nenáhodné přežití lépe vybavených nosičů myslí produkuje populace s lepšími kognitivními schopnostmi.

Naše mysli budou samozřejmě trpět různými kognitivními zkresleními, ale pouze tehdy, když tato zkreslení budou přispívat k relativně vyššímu fitness. Taková z hlediska přežití užitečná zkreslení můžeme vidět třeba u averze ke ztrátě, nadhodnocování výšek, falešně pozitivních poplachů, nebo přisuzování aktérství a intencionálních stavů nejen členům lidského společnosti, ale i neživým věcem, a tak dále. Ano, přesně díky těmto chybám máme přesvědčení o různých nadpřirozených bytostech, bozích a podobně. A pro tuto vrozenou chybu v našem kognitivním systému tu máme církve, Lennoxe i univerzitní křesťanský spolek. Čím lze tuto zkreslenou subjektivitu léčit – zmírňovat? Přeci intersubjektivitou, dohodou, že každé tvrzení ve vědě budeme nezávisle ověřovat v komunitě odborníků (takže o evoluci budou mluvit evoluční biologové a ne maturanti z průmyslovky a matematici specializovaní na algebru, či co hůř, dokonce teologové).  A ano, také tím, že nebudeme věřit primárně naší subjektivní zkušenosti. Je nakonec jedno, odkud se dané teorie berou: jediné, co skutečně potřebujeme, je dobrá metoda, jak odlišovat ty vadné od těch užitečných.

Metodologický redukcionismus prý nevede k ontologickému redukcionismu

I když Lennox přiznal jistý kredit metodologickému redukcionismu, důrazně jej odlišuje od redukcionismu ontologického, tedy od toho, že lze celou realitu v posledku převést na fyzikální fakta, podobně jako děláme krok z molekulární biologie do chemie a z chemie do fyziky. Lennox na základě obzvlášť dlouhé a nudné anekdoty tvrdí, že naše schopnost chápat význam znaků, např. písmen, která jsou jen inkoustem a tedy uskupením molekul, značí přítomnost nějaké mysli, která stojí za tím vším a vnímá nemateriální informace. Jednoduše už to, že existuje jazyk a sémiotika, ukazuje na nějaký hlubší smysl universa. Na tuto kanonádu jsem, přiznávám, opravdu nebyl psychicky připraven a „double-facepalm“, který jsem automaticky nasadil, nebyl v aule jediný. Nebyl to ovšem zdaleka největší „hardcore“, ten si nechal profesor na samotný závěr.  Nejrozumnější vysvětlení vesmíru je to, že na začátku bylo slovo (Logos), a tím byl bůh, a všechny věci byly stvořeny a jsou udržovány díky němu. Schéma vesmíru je tedy následující: Bůh (mysl) → všechno. My naivní, co jsme dospěli k ontologickému redukcionismu jako k přesvědčení nabytému díky plodnému aplikování metodologického redukcionismu, prostě nejsme po intelektuální stránce spokojeni s tím, že někdo postuluje tak silný koncept, kterým je nějaká „supermysl“ (boha), která má údajně všechno vysvětlovat, o níž však nemůžeme nic zjistit.

Závěrem

Schéma Lennoxových tří hlavních argumentů a mých námitek vůči nim je tedy následující:

(1) Analogie: Ford – auto, bůh – vesmír.
(non 1) Pořád jde jen o argument z mezer. Nemáme sice zatím dostatečné porozumění o původu vesmíru, ale teisté ho nemají o nic lepší než my. Považují-li mýtus datovaný do doby bronzové za konečné vysvětlení, asi se spolu neshodneme.

(2) Mysl, aby poznávala pravdu, musí být k tomu bohem zkonstruována.
(non 2) Mysl může být obdobně úspěšná i jako produkt evoluce přirozeným výběrem.

(3) Mysl má jazyk a sémiotiku, obojí mohla získat jedině od boha.
(non 3) Tvrzení stojí na předpokladu zákonité nemožnosti redukce psychologických dějů na děje neurobiologické, který většina odborníků nesdílí. Vše zatím nasvědčuje tomu, že principiálně je redukce možná a s rozvojem speciálním disciplín (a křesťanská apologetika mezi ně patřit nebude) prakticky proveditelná.

(4) (Závěr) Existuje primární mysl-bůh, co všechno stvořil.
(non závěr) Lennox se ani nemýlí, on prostě blábolí. A proto je dobrý apologeta!

Dokazovat boží existenci ze složitosti živých bytostí mohlo být před Darwinem nějak ospravedlnitelné, dnes je to spíše k smíchu. Celé Lennoxovo kázání tak jenom podtrhuje okřídlené rčení o starých psech a nových kouscích – sází jeden starý kreacionistický argument za druhým. Jeho kolegové kreacionisté, když je to v biologii přestalo bavit s neredukovatelnou komplexitou, v posledních letech utekli na samý začátek do kosmologie, kde máme pouze něco přes půlstoletí od teorie velkého třesku, a do druhé mezery, která nám pro boha ještě zdánlivě zbývá, tedy vědomí. Stávají se z nich, slovy Daniela Denneta, tzv. „mind creationists“. Psychologie je na tom zatím ještě hůře než kosmologie, protože nemá ani sdílené paradigma (nešťastněji je na tom snad už jen filosofie), takže bude ještě dlouho trvat, než neurobiologové společně s kognitivními vědci a evolučními psychology dají dohromady adekvátní obrázek lidské mysli. Obávám se, že na poli zkoumání mysli se kreacionisté ještě hezkých pár let zabaví, když je to v biologii (naštěstí pro tento obor), doufám, bavit už přestává.

Addendum:

Pouhé dvě minuty hledání mi trvalo, než jsem na webových stránkách Univerzitního křesťanského hnutí našel explicitní propagaci kreacionismu:

„A neexistují-li takové rodokmeny, pak nikdy neexistovala darwinovská evoluce. A bez evoluce musí existovat Tvůrce.“… „Spíše byli předkové dnes žijících tvorů stvořeni jako samostatné druhy asi před 6000 lety, přesně tak, jak nám to Bůh zjevil ve Svém Slově.“

Autor je členem výzkumného týmu prof. Jaroslava Flegra, který se zabývá evoluční psychologií a provozuje web Pokusní králíci. Do výzkumu se v roli dobrovolníků můžete jeho prostřednictvím zapojit i vy. Právě teď je aktivní např. rozsáhlý průzkum týkající se lidské sexuality.

 

Titulní ilustrace: Dora Čančíková

Print Friendly
  • Vojtěch Kundrát

    Určitě takový text nalézá své místo v sekci názory a díky za něj. Jedná se o recenzi emotivně interesovaného pisatele na setkání hnutí, o kterém ve svém komentáři nechci polemizovat a současně to samé nebudu provádět o názorech pana Kopeckého. Přenechám to raději pověřenějším. Ovšem k čemu jsem skutečně nucen se vyjádřit je samotný projev a jeho forma. Od studenta filosofie na Univerzitě Karlově píšícího pro časopis Vesmír by čtenář očekával poněkud ušlechtilejší a ad personam prostý projev. Vzdělaný člověk s kulturním zázemím ve svém slovníku, který prezentuje veřejnosti, nemůže nalézt obraty jako „blogísek jakéhosi Jana“ nebo „blábolení“. Projev autora je viditelně poznamenán rozhořčením, které přechází v některých částech až k nechtěnému primitivismu. Použitá rétorika dává poznat, že autor nemá na téma dostatečný náhled a tak jeho argumentace ztrácí na síle. Je to do jisté míry škoda, protože i mezi věřícími je dozajista mnoho odpůrců striktního kreacionismu, proti kterému je ve světle poznatků moderní vědy nutné se ohradit, ale kteří nenaleznou kvůli formě pro autorovy myšlenky pochopení.

    • Jaromír Šrámek

      Dovolím si jednu technickou poznámku. Pan Kopecký se nedopouští disputace, oslovuje převážně přírodovědně a technicky vzdělané čtenáře. Konkrétně to, že nazval Evangelium podle Jana „blogískem nějakého Jana“ pokládám naopak za velmi důmyslný obrat, kterým si ušetřil delší výklad, jehož pointou by bylo zjištění, že starobylost ani obliba textu nezvyšují jeho věrohodnost. Tedy přesně to, co si čtenář uvědomí sám, když se nad „blogískem nějakého Jana“ zamyslí.

      • Vojtěch Kundrát

        Ušetření delšího výkladu je někdy možné považovat za zkratkovitost, obzvláště když nahlédnu k celkové délce textu bych „rozepsání“ takového termínu ocenil. Takový termín potom, alespoň u mě, navozuje dojem, že s „vaničkou se výlévá taktéž děťátko“. Ve jménu věrohodnosti by se čistě materialisticky orientovaný čtenář neměl dopouštět dehonestujících tvrzení už jen z důvodů, že daný blogísek je jedním ze základních historických pramenů a současně inspirací pro nejúžasnější umělecká a kulturní díla lidské civilizace.

        • Váš spor spočívá v tom, zda lidskou eusocialitu považujete za apriorně dobrou (Kundrát) nebo naopak považujete za apriorně dobré její narušování (Srámek). Bohužel lidská společenství existují jen v nezbytných oscilacích mezi těmito extrémy. Jinak by to nebyla lidská společenství ale společenství jiných živočichů. Neboť společnost je nelineárně dynamický systém.

  • No, potíž bývá v tom, že když se přihlédne blíže, ta “ proč “ se sice mění v “ jak „, ale i ta jak bývají mnohdy otázkou víry – v nějakou tu učebnicovou pravdu a často značně povrchně. Náš mozek je na “ proč “ naladěn, víra v cosi vyššího je pro mnohé nutná pro udržení svého místa ve struktuře lidského (téměř) eusociálního systému. Kdyby to tak nebylo, nebylo by žádných “ proč “ ani na začátku, od začátku by zkoumání bylo vedeno otázkou “ jak „.

    Co je příčinou, že i ta “ jak “ jsou otázkou víry má mnohé příčiny – některé jsou i ekonomické, viz rozhovor Karla Poppera pro Die Welt z počátku 90. let http://www.reflexe.cz/File/Reflexe%2007-08/popper-interviewI.pdf http://www.reflexe.cz/File/Reflexe%209/popper-interview.pdf. Jednoduše když nejste z mainstreamu, nedostanete grant a neopublikují vás v „renomovaném“ časopise. Pak je třeba věřit, abyste se nezbláznili. **

    Jsou tu ale i příčiny matematicko-technické, jednoduše nám schází kus matematického poznání a nejsme schopni dost rychle a rozsáhle měřit – viz náš článek na http://arxiv.org/abs/1502.02419, který by cca v dubnu měl vyjít i tiskem.

    Pokud byl bůh matematik, což byla podstata té často traktované víry mnoha předních fyziků, pak je jedno, jestli jste gnostik nebo agnostik či dokonce ateista. Stačí se jen vzdát představy, že bůh je dobrá bytost. A to je, při pohledu na historii střední Evropy ve 20. století, snadné. Dokonalý klidně může zůstat. Američanům se to plká …

    Matematika byla buď stvořena nebo stvořena nebyla. Pokud je bůh matematik je k lidskému utrpení lhostejný a zázraky nečiní, stejně to nikdo nepozná.

    _________________________

    ** Naštěstí tohle se dost mění. Jednak časopisů jsou tisíce a za druhé, díky počítačům, je každé tvrzení konfrontovatelné s experimentem přesně ověřitelné. Jen bude chvíli trvat než si to grantové agentury a vydavatelské domy konečně připustí a začnou to požadovat.

  • Peter Sabol

    John Lennox nepoužil šťastné argumenty a tiež Univerzitné kresťanské hnutie argumentuje zle, treba si ale uvedomiť, že toto je postoj jednotlivcov a nie kresťanstva ako takého. Tak ako niektorí prírodovedci nechápu, čo je v kompetencii prírodných vied a považujú evolučné teórie ako dôkaz neexistencie Boha, tak na druhej strane niektorí neprírodovedci zastávajúci kresťanskú vieru nechápu čo je v kompetencii teológie. Teórie formulované v rámci evolučnej biológie síce vyvracajú kreačnú
    teóriu v zmysle, že všetky oragnizmy boli stvorené naraz pri stvorení
    sveta, ale nevyvracajú náboženské predstavy ako také. Prírodné vedy sú
    metodologicky materialistické, a teda nehovoria nič o Bohu.
    Myslím si, že tento rozpor medzi vedou a vierou vzniká z veľkej časti z tohoto nedorozumenia.
    A inak metodologický materializmus skutočne nevedie nutne k ontologickému materializmu. Prírodné vedy popisujú len časť ľudského života.
    A ešte jedna poznámka na záver : slvo „Boh“ sa píš s veľkým „B“ (minimálne v tom význame, v akom ho používa autor článku).
    Prajem pekný deň

    Peter Sabol

    • Když jsme byl v roce 1992 v Jeruzalémě, můj tamní kolega nám při průjezdu chasidskou čtvrtí vysvětloval, že to vlastně ani nejsou židé, protože věří slovům rabínů. A že opravdový žid Boha a víru stále individuálně zkoumá.

      Takový bůh není v rozporu s tím mým bohem / matematikem a svými úvahami se – pokud jste schopen je dovést do důsledku – se k němu doberete i Vy. Vašemu panu faráři se to ovšem nebude vůbec líbit 🙂 .

      Ještě jednu židovskou: Ztroskotá Kohn a Roubíček na pustém ostrově. Po pár letech je najdou zachránci a zjistí, že si postavili tři synagogy. Roubíček vysvětluje: „Do jedené chodí Kohn, do jedné já a do té třetí by nikdo z nás nikdy ani nepáchl.“

  • Antonín Lacina

    Mě ze zdá, že autor analogii s Fordem absolutně nepochopil. Lennox se analogií nesnažil dokázat existenci Stvořitele ani se nepokoušel dokázat, že tenhle princip platí univerzálně. On se tím pouze snažil vyjádřit, že někdo MŮŽE věřit v Boha a zároveň akceptovat přírodní zákony a že to nepovažuje za nelogické! Nic víc se tím nesnažil říct. Tou hláškou ani nevyvrací existenci náhodných jevů, jakým může být rozcákání plechovky s barvou po pokoji!