Každý z nás začíná od nuly, každý jedinec je potenciální nula. Teprve ve vztahu s druhým člověkem se stáváme jedničkami. Kdo má nárok na titul „nula“?

Tak se umí rozeřvat pouze nic, které samo ví, že tu vlastně není, a řevem chce dokázat sobě i jiným svou existenci. Max Picard: Hitler v nás

Velkou arkánu, část tarotové sady sestávající z 22 karet, prý můžeme chápat také jako itinerář cesty vedoucí k osobnímu růstu z materiální podstaty k duchovním cílům. Každá karta představuje jedno zastavení, jeden stupeň zasvěcení. Alespoň tak to tvrdí esoterici připisující této sadě magický význam.

První karta označená číslem nula zobrazuje Blázna symbolizujícího naše předvědomí, jak balancuje nad propastí, zatímco ta poslední, Svět, zobrazuje ucelenou bytost – Anima mundi, osvobozenou od hmotných pout. Je však rovněž obkroužena elipsou, kterou je možné vnímat jako nulu, stojící však za velkou jedničkou, jejíž hodnotu tak násobí deseti.

Tarotové karty. Blázen a Svět.

Tarotové karty. Blázen a Svět.

Každý z nás začíná od nuly, každý jedinec je potenciální nula. Kdyby existoval na světě sám, nepomohl by ani ten nejgeniálnější mozek a s jeho zákonitým koncem by zmizel z planety Země druh Homo sapiens sapiens. Teprve ve vztahu s druhým člověkem se stáváme jedničkami, které mohou vytvořit pár, dyádu, jako základ života. Vztah já – ty je jedinečný, nemá jiný cíl, než vztah sám a je základem lidského života.

Koho vodí principál?

Když se nepostarám o sebe, kdo se o mne postará? Když budu jen pro sebe, k čemu tady budu? ptá se Talmud.

Kdo jsem „já“, tedy ten který chodí ráno po čtyřech, v poledne o dvou a večer o třech?

Podle neurovědců sídlí naše ego na vrcholu mozku, přibližně tam, kde mají loutky vražený drátek, jenž jejich ego destruuje a umožňuje tak principálovi, aby je vodil.

Člověka nepředěláš, leda bys na to měl celý život, národ nepředěláš, leda bys na to měl staletí; jen davy můžeš vést, dnes tak a zítra tak. To napsal Karel Čapek v roce 1938. Po zkušenostech, které jsme nabyli od té doby, můžeme dodat: dnes tím a zítra zase tím. Těch, kteří se nechají vodit principálem, kteří jdou za zvukem krysařovy píšťaly, je stále dost. S vidinou bezpečí, zajištěnou přimknutím se k vůdci, se vzdávají svého já, stávají se nulami v domnění, že vpředu stojí jednička, ale ona je tam také jenom nula.

Jak je to možné? Prostě to zařídí. Kdo? Ty nuly, co se postaví do čela. Co je spojuje s těmi nulami vzadu? Strach ze svobody, otrocká morálka, narcismus, egoismus a nabubřelé ego. Nuly v čele mají navíc silně vyvinuté predátorské a parazitické schopnosti.

Není jen „já“…

Lidé byli stvořeni nejen do páru, ale také do houfu, vedle místa pro „já“ mají v mozku také docela velké místo pro „my“. Zde sídlí část sociální inteligence a především vlastnost zvaná altruismus, ochota pomoci druhým. Sdílíme ji s mnoha živočišnými příbuznými, mezi nimiž asi šimpanzi jsou nám nejblíž, jak dokládá kniha Franse de Waala Dobráci od přírody. Přestože je to vlastnost vrozená, nejde o pouhý reflex či instinkt, ale o vědomé jednání.

Jak je hodnocen altruismus i jeho opak, nám ukážou už šestiměsíční kojenci v zajímavě sestaveném pokusu. Děti mají možnost sledovat jednoduché divadelní představení. Dřevěné kolečko s namalovanýma „očima“, což mu dodává „lidský“ charakter, se snaží dostat se po nakloněné rovině nahoru. Na pomoc mu přispěchá podobně „zlidštěný“ trojúhelník. Ten pak zmizí a na scéně se objeví čtverec, který naopak kolečku brání a tlačí je dolů.

Po skončeném představení dostanou děti „herce“, aby si s nimi hrály. Hrají si s kolečkem a s trojúhelníkem, o čtverec ale neprojeví žádný zájem; ten pro ně je nula! Hrdinu a pomocníka přijmou, ale škůdce jednoznačně odmítají. Pokud jsou hračky bez „očí“, tedy pokud nemají antropomorfní rysy, k tomuto rozdělení na „přijaté a zavržené“ a k odmítnutí zlého čtverce nedojde.

nula_honzak3 Nula_honzak4 Nula_honzak5

Člověk je tvor společenský a sociální emoce ho nastavují buď ke spolupráci, nebo k soupeření. Spolupráce je z adaptivního hlediska výhodnější a je také více hodnocena. S výše zmíněným požadavkem Talmudu korespondují poznatky sociální psychologie shrnuté také do jednoduchého sloganu: „dnes ty mně, zítra já tobě“ (tit-for-tat).

Abych mohl věrohodně dávat (i brát), je nezbytné, abych v sobě měl vlastnost označovanou jako láska.

„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.

Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.

A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.

Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.

Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.

Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.

Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.

Láska nikdy nezanikne.“ (1Kor 13, 1–8)

Nehodlám ničím ředit ani komentovat text apoštola Pavla, třeba upřesněním, že nic je nula, myslím, že je zcela srozumitelný a žádný výklad nepotřebuje. Chci k němu připojit jen pár poznámek.

Dát lásku

Zobrazovací metody odhalily, že v mozku má láska své místo nejen ve spojitosti se sexem, ale také zcela samostatně. Je tedy možné skutečně milovat agapální (křesťanskou) láskou.

Dát lásku druhému může ale jen ten, kdo má dost zdravé sebeúcty a zdravé sebelásky. To není narcismus; ten je jejím opakem. Narcista nemá rád sebe, ale svůj idealizovaný obraz. Narcistický vůdce potřebuje ke svému sebepotvrzení aplaudující dav složený z jedinců obávajících se svobody a postrádajících základní sebejistotu a tento dav potřebuje úplně stejného vůdce, protože s ním perfektně souzní.

Ideální láska není ani to, co nabízí Cyrano v balkónové scéně Roxaně: Jak rád za štěstí tvé bych vlastní štěstí dal, aniž bys věděla a nic bych nežádal/jen aby zdaleka mi tvůj smích zazvonil, který svou obětí tak rád jsem vykoupil…

Pravá láska není romantickou obětí tohoto druhu. Příkladným se mi jeví spíš svatý Martin přijíždějící na bílém koni, který tesákem roztíná svůj plášť na poloviny, z nichž jednu dá nahému žebrákovi a druhou si rozumně ponechá, aby neumrznul on sám. Plní tak do písmene Ježíšovo, milovati budeš bližního svého jako sebe sama. Nikoliv místo sebe sama, nebo víc než sebe sama.

Je nutné počítat s tím, že nic není absolutního. I Jahve plakal nad tím, co stvořil, než spustil stavidla potopy a Goethův Mefisto o sobě říká: Té síly díl jsem já/jež, chtíc vždy konat zlo/přec dobro vykoná. Kdybychom dali obrazně člověka do dvojkové soustavy, bude se každý z nás skládat z jedniček a nul. Čím kvalitnější osobnost, tím více jedniček, nicméně bez nul nikdy nebude. Jestliže mám být úplný, musím mít také svou temnou stranu, prohlásil C.G.Jung. A to platí.

Rozpoznávat dobré a zlé

Díky – a sem to příslovce patří – Evině neposlušnosti umíme dobré a zlé rozpoznávat. Všechny náboženské systémy se snažily a snaží odpovědět na základní lidské otázky, na to, co člověka přesahuje a současně regulovat život společenství tak, aby byl snesitelný pro všechny. To je jejich přínos, bez ohledu na to, že organizace na jejich základě postavené se nejednou změnily v mocenské aparáty s jinými než duchovními ambicemi. Všechny také vznikly jako odpověď na nepochybně existující spirituální potřeby člověka.

Abych mohl věrohodně dávat (i brát), je nezbytné, abych v sobě měl vlastnost označovanou jako láska.

Pensylvánský neurovědec Andrew Newberg, spoluautor publikace How God Changes Your Brain, píše: „V publikaci nazvané Proč Bůh neodešel jsem ukázal, že lidský mozek je jedinečným způsobem konstruován k vnímání a také vytváření spirituální reality. Náš výzkumný tým prokázal, že Bůh je součástí našeho vědomí a že čím více na Boha myslíte, tím více měníte své neuronální okruhy ve specifických oblastech mozku. A nezáleží na tom, jestli jste křesťany, židy, muslimy, hinduisty, ateisty či agnostiky. Ve skutečnosti – pokud to tak můžeme říci – většina mozku si vůbec nedělá starosti s tím, zda věci, které vidí, jsou reálné. Místo toho potřebuje především znát, co je užitečné pro přežití. Jestliže vám víra v Boha zajišťuje pocit bezpečí a jistoty, pak Bůh obohacuje váš život. Ale jestli je váš Bůh nenávistnou silou, která vám dává právo ubližovat ostatním, taková víra skutečně může poškozovat váš mozek a motivovat vás k společensky destruktivním činům.“

Tolik neurovědec.

Nárok na titul „nula“

Myslím, že na titul „nula“ má nárok každý, kdo na tohle místo dosadí sám sebe, a to především proto, že jako člověk se cítí nedostatečný. Absence pokory a zdánlivě nekonečná moc mu udělují patent na pravdu. V letech nejžhavější puberty jsme podobné lidi okolo sebe oceňovali charakteristikou: Má tři dirky do nosu, doly na povidla a tetovanýho tatínka.

Ostatním nulám toužícím po silném vůdci se ale jeho nabubřelé ego jeví jako charisma, arogance jako ráznost a síla, myšlenková chudoba jako zásadovost, nestydatost jako chytrost, manipulativní schopnosti jako prozíravost a všechny tyto vlastnosti v nich probouzejí nadšení a jdou za ním stejně bezhlavě, jako šli kdysi občané z Hameln. Vzhledem k tomu, že hraje na emoční strunu, není inteligence vždy účinnou obranou a vůdce naopak své inteligentní stoupence považuje za užitečné idioty. Jeho konce jsou neslavné a následky jeho činů vesměs tragické.

Část českého národa má mentalitou blíž k ruskému mužikovi – nevolníkovi než k svobodnému občanu demokratické Evropy.

Nuly z minulosti máme dobře zmapované i s miliony jejich obětí. Nuly vzdálenější než 10 tisíc kilometrů rozeznáváme spolehlivě. Nuly nám blízké jsou pro mnoho lidí špatně čitelné a jejich nebezpečí je umocněno tím, že část českého národa má mentalitou blíž k ruskému mužikovi – nevolníkovi než k svobodnému občanu demokratické Evropy.

G. K. Chesterton napsal: „Je velký omyl domnívat se, že když lidé přestanou věřit v Boha, nebudou věřit v nic. Naopak. Budou věřit v cokoliv.“ Češi se holedbají, že jsou nejateističtějším národem Evropy; nevím, zda je to dobře.

Svá spirituální centra místo duchem plníme špiritusem a trávou, v tom jsme rekordmani, a záliv bezpečí – rodina – se propadá do nicoty. Zdá se, že Heideggerovo zvolání: Už jenom nějaký Bůh nás může zachránit, je docela aktuální. Benjamin Kuras se domnívá, že Židi zmeškali Ježíše proto, že nejrůznějšími Mesiáši se to v Jeruzalémě tenkrát jen hemžilo a než vybrat nepravého, raději prošvihnout toho pravého. Řekl bych, že jsme v podobné situaci. Ambiciózních nul tu máme dostatek…

 

Titulní ilustrace: Dora Čančíková

 

Další články tématu

Print Friendly
  • Pingback: Nula mezi námi - Vesmír()

  • thelittlemermaid

    plánuješ-li stát se psychologem/psychiatrem, sám se staneš případem… to se k tomuto článku dost hodí. jinak to radši nekomentuji