Za nulou a prázdnotou se nyní zatoulejme i do mělkých vod psychologie; do vnitřních světů lidí.

Vnitřní prázdnota není realita (jakou je třeba prázdný žaludek), je to pocit. Rozhodně nejde o žádnou chiméru, stačí nahlédnout do ordinací psychologů či internetových poraden, do odborné literatury, koneckonců i do beletrie (a nemusí to být hned kalibr typu Oblomova nebo třeba Klubu rváčů). Zkusme se tedy společně zamyslet nad některými aspekty vnitřní prázdnoty.

Štvanci doby

Vzpomínka první: Úzkokolejka napříč Českou Kanadou. Se mnou v kupé prarodiče s asi osmiletým vnoučkem. Chlapec se po několika minutách začal nudit. Vytáhl mobil a nikterak náruživě, spíše z dlouhé chvíle, si na něm celou cestu hrál, zhruba hodinu, oči zvedl (neochotně a ne nadlouho) jen v okamžicích, kdy ho prarodiče důtklivě upozorňovali na konkrétní detaily v krajině: srnky popásající se v trávě, labutě na rybníku, pestře rozkvetlá stráňka, koně dovádějící na louce…

Vzpomínka druhá: Mladým kolegům během oběda nadšeně líčím krásy víkendového bivaku na skále. Kluci poslouchají, ani nedutají, až jsem pyšný, jak jsem je zaujal. „A cos tam dělal?“ chtějí vědět, když jsem skončil. Udiveně opakuji: „Jak jsem říkal, kochal jsem se. Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně, vnitřní klid, odpoutané myšlenky, úplně jsem cítil, jak se poskvrny pouštějí mojí duše a cedí se z těla ven! A to probouzení lesa po ránu…“ V nastavším tichu se jeden (s náznakem despektu) zeptá: „A to ti fakt stačilo?“

Obvyklý způsob, jak dělají věci Irové, karikatura Thomase Nasta z The Harper’s Weekly z roku 1871

Krátkodobé dotyky prázdnoty v okamžicích mezi atrakcemi každodenního žití, onen vcelku nevýjimečný stav povstávající z neschopnosti vydržet bez vnějších podnětů, „jen“ sám se sebou, ten zadřený návyk pachtit se a pinožit, řítit se vpřed a nedokázat se ani zastavit natož ohlédnout, může podle mě být prvním stupínkem k hlubšímu, „opravdovějšímu“ pocitu vnitřní prázdnoty.

Fyzickou paralelou takového způsobu života je let letadlem (to nesmí zpomalit pod určitou mez, jinak se zřítí) nebo práce průtokového ohřívače (ten musí hořet, jinak nehřeje). Jenže – opravdu máme sami o sobě tak nízké mínění, že se sebou nevydržíme ani na chvíli? Opravdu jsme tak duševně zpohodlnělí, že se nedokážeme „zabavit“ jinak než spotřebnicky, pasivně?

V pomyslném prostoru mezi rychlejším pístem „chci“ a pomalejším pístem „můžu získat“ v nás roste cosi jako podtlak z nadměrného očekávání.

Druhým, evidentně agresivnějším generátorem pocitu vnitřní prázdnoty mohou být všudypřítomné reklamy a jimi sugerovaný „správný“ způsob života. Vnucují nám zboží, bez něhož prý nelze jaksepatří užívat světa ani dosáhnout náležitého uznání a které si zároveň nikdy nestačíme koupit. To vyvolává zajímavý úkaz: naše nároky rostou strměji než reálná možnost je uspokojit.

V pomyslném prostoru mezi rychlejším pístem „chci“ a pomalejším pístem „můžu získat“ v nás roste cosi jako podtlak z nadměrného očekávání. Syndrom „velký voči“, oporami společnosti intenzivně pěstovaný (spotřeba je přece základ státu), plodí pocit vnitřní prázdnoty hlubší a trvalejší, rozhodně závažnější než nuda. Tím spíš, že posedlost dobýváním – kolonií, území, přírodních zákonů, rekordů, vposledku i věcí a duší – je jedním z úhelníků lidské historie… Co naplat, že teprve zabydlení a kultivace dobytého území dává životu hloubku.

Duše volajícího na poušti

Ale to všechno jsou vlastně prkotiny, prázdnoty takříkajíc přízemní. Vážnější to začíná být, když dojde na ideály. Ty, jak známo, neošidí ani vůle, ani rozum, dokonce ani moc a bohatství, jak ostatně skvěle vystihl český přírodovědec a buditel Karel Slavoj Amerling: „Ideál nezná počtíčků…“

Takže: Co vlastně od života chceme, čeho si v něm nejvíc vážíme? Je vůbec reálné toho dosáhnout? Co jsme pro to schopni obětovat? To ale jsou otázky, které si zpravidla klademe až nakonec, napřed k nim musíme dospět. Počáteční může znít třeba takhle: „Mám dobrou práci se slušným platem, skvělou rodinu s odpovídající střechou nad hlavou, všichni jsme zdraví a máme se rádi. Podle zavedených měřítek jsem velmi úspěšný člověk. Tak proč mě v hloubi duše sužuje pocit zbytečnosti a prázdnoty?“

Většinou se člověk takhle začíná ptát až poté, co má vyřešenu obživu, postavení, bezpečí, čili komodity s evoluční prioritou (obdobně jako třeba ve fyzice se kvantové jevy začnou projevovat až při velmi nízkých teplotách, kdy nejsou přehlušovány tepelnými kmity molekul).

V zemi peciválů, Pieter Bruegel il Vecchio (1526/1530–1569)

V zemi peciválů, Pieter Bruegel il Vecchio (1526/1530–1569)

Pokud tedy nasměrujeme pozornost k ideálům, nutně narazíme na kategorie, které přesahují základní biologický rámec člověka: „já, tady, teď“. Cosi v nás chce uvažovat i v intencích „my, všude, pro budoucí generace“. Do pojímání „smyslu života“ se vkrade touha po pocitu užitečnosti pro širší okruh lidí, pro jejich prostředí či dokonce pro celou přírodu, a třeba až do vzdálenější budoucnosti – od prosté potřeby vidět vděčnost v očích potřebných až k financování veřejně prospěšných akcí velkého dosahu; ostatně i díky tomu vznikla většina uměleckých pokladů minulosti.

Cesta ke smyslu a naplnění ovšem není nic jednoduchého – až příliš hluboko jsme sklouzli od hodnot k cenovkám, práce se stává jen nutným prostředkem obživy z hlediska obecné užitečnosti stále nesmyslnějším; v komplotu občanské a úřednické lhostejnosti forma života válcuje jeho obsah. Náš životní styl se stále víc vzdaluje způsobu přirozenému, pro který jsme se vyvinuli.

„Dej nám, Bože, tři dary: smělost, vyrovnanost, rozum. Smělost, abychom změnili věci, které se změnit dají. Vyrovnanost, abychom se dokázali smířit s tím, co změnit nelze. A rozum, abychom mezi těmi věcmi dokázali rozlišovat.“

Psycholog Viktor Frankl do omrzení zdůrazňoval, že skutky se mají konat ne pro svůj bezprostřední výsledek (výplata, auto, sláva nebo třeba orgasmus), ale pro smysl, který v sobě jejich konání nese (z tohoto aspektu cesta je víc než cíl, poutník víc než dobyvatel).

Proti ztrátě smyslu a z ní plynoucího pocitu prázdnoty (nezaměňovat s blbou náladou nebo depresí) Frankl staví tři hodnoty: tvorbu, která přináší nějaký užitek (od výchovy dětí nebo pěstování růží na zahrádce až k vědeckému výzkumu a umělecké tvorbě); zážitek, který přináší něco nového, hezkého, povznášejícího (pobyt v přírodě, návštěva koncertu nebo třeba posezení s přáteli); postoj k nezměnitelnému osudu, vyrovnání se s věcmi, které nemůžeme ovlivnit.

Ta poslední hodnota je dost možná nejdůležitější, zcela v intencích velmi známého výroku amerického teologa Reinholda Niebuhra: „Dej nám, Bože, tři dary: smělost, vyrovnanost, rozum. Smělost, abychom změnili věci, které se změnit dají. Vyrovnanost, abychom se dokázali smířit s tím, co změnit nelze. A rozum, abychom mezi těmi věcmi dokázali rozlišovat.“

Shrnuto: Rozhodně by nebylo na škodu (jak snadno se to napíše!), aby se každý snažil být co nejvíc sám sebou a současně aby se neúnavně pídil po širších souvislostech své existence. Záruka to rozhodně není. Ale může to být podmínka.

Další si domysliž každý sám a po svém. Závěrem nechť tu zazní fakt, že ve vnitřních vesmírech lidí – na rozdíl od vesmíru fyzického – zákony zachování neplatí tak přísně: stejně jako se dá něco prošustrovat v nic, lze i z ničeho vystavět něco.

 

Titulní foto: NASA a the Hubble Heritage Team.

Další články tématu

Print Friendly

Tagy

O autorovi

František Houdek

František Houdek

Ing. František Houdek (*1950) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Působil v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, v Encyklopedickém institutu ČSAV a v Mladé frontě DNES. Je autorem či spoluautorem stovek popularizačních článků a několika knih, např. Jak léčit nemoc šílené medicíny – aneb Hippokratova noční můra (s Janem Hnízdilem a Jiřím Šavlíkem; rec. Vesmír 88, 205, 2009/3). či zatím poslední Moudrost vědy v citátech (rec. Vesmír 94, 272, 2015/5). Články v tištěném Vesmíru.