Kluk seděl v ordinaci a prázdným pohledem mi zíral přímo do tváře. Pleť měl nahnědlou jako ovadlou jablečnou slupku, na spánku bobtnala špatně ušitá a špatně zahojená jizva. Šťoural se v nose. Nevěděl, že ho vidíme jidáškem. Asi netušil, že něco takového vůbec existuje. Kdoví, jestli měl doma zrcadlo. Polopropustné rozhodně ne.

„Tenhle?“ zašeptal jsem nedůvěřivě.

Kamarád Jirka byl v Indii a Rádž byl jeho velký objev. Zaplatil mu letenku a týden v hotelu. Doufal, že se mu náklady bohatě vrátí. Od dob ruského pana Š., kterého popsal Lurija, tady asi nebyl subjekt s tak úžasnou pamětí. Ale zatímco pan Š. měl inteligenci jen běžnou, Rádž zvládl Ravenův test IQ.

„Raven má šedesát otázek a standard je čtyřicet minut.“ jásal Jirka. „Ten prcek ho zmákl za devět a půl!“

„Tak ho znal předem.“ zpochybnil jsem to.

„Kde by ho vzal? Drhne hrnce v malý restauraci.“

Mě není tak snadné nadchnout. „Umí aspoň číst?“

„V Indii je spousta negramotů, ty nafrněnej bílej sáhibe! Umí hindí a tamilsky, anglicky mluví směšně, ale mluví, a odrecituje ti celou Mahábháratu. Není blbec jenom proto, že neumí číst!“

„Kolik mu je?“

„Nikdo neví. Kolem deseti. Předloni byla povodeň a v blátě našli polomrtvý děcko, kebulku měl skoro napadrť. Amnézie jako prase, předešlej život komplet vymazanej. Plaváček jako z pohádek.“

„A to mluví anglicky?“

Jirka se zasmál: „Miluje americký seriály. To víš, splachovací záchod tam ještě nedorazil, ale televize jo. Dallas umí skoro nazpaměť.“

„Hm.“

„Nech si to svý český vševědoucí hm! Je chytřejší než my dva dohromady. Tam, kde maká za jídlo, postel a ovšem televizi, kromě mytí hrnců vede účty. Vyvinul si nějakej obskurní systém.“

Pak cinkl mobil a Jirku viditelně zavalila úzkost. Musel se přemáhat, aby ho vůbec zvedl. Právě čekal první dítě, těhotenství bylo plné rizik. Slovům jsem nerozuměl, ale slyšel jsem vzdálený pláč.

„Co je? Špatný zprávy?“

Nedíval se na mě, ale kamsi do zdi. „Hele… Ať bude jaký chce, je to prostě naše dítě.“

Vtom se Rádž za zrcadlem usmál. Mohl nás vidět nebo slyšet? Ne.

*

Jsou lidé dlužníci a lidé věřitelé. Jirka je typický věřitel. Cyničtí dlužníci ho cítí na sto honů. Uvěří každému nesmyslu včetně těch takzvaně duchovních. Mám ho rád, ale jeho naivita mě dráždí. Já jsem zatvrzelý skeptik, učím matiku na gymplu a nevěřím ničemu, co nevidím na vlastní oči. Nesnáším záhadologii a jaksi-taksi-v cosi vyššího věřící pohany. „Očima nejde vidět všechno.“ zkouší mě občas přesvědčovat Jirka. Na mě tyhle řeči neplatí.

Obhájil diplomku o paměti a dostal na své téma grant. Do Indie jel vyhledat knihovnu palmových listů, což je údajně jakási superpaměť lidstva, databanka lidských osudů. Na osmdesáti tisících rozpadajících se listech je starou tamilštinou zapsán minulý, dnešní i budoucí život každého, kdo si pro svůj výklad přijde. Vrátil se velmi zklamaný.

„Trčím tu třetí den a pořád hledají můj list.“ mailoval mi. „Vzali mi otisk palce a od tý chvíle jenom kejvou hlavou. Jeden nádí (to jsou ti jejich vykladači) míní, že jsem byl v minulým životě urozená Indka. Byl jsem zgruntu hodná holka a za odměnu jsem se zrodil do Evropy, kde jsme všichni bohatý až za ušima. Nedal jsem mu ani euro. Shit, shit, SHIT!“

K mé velké úlevě zavrhl palmové listy a uznal, že byl vůl. Ale přes všechno zklamání tam našel Rádže. Jídelnu vedl jeho samozvaný strýc. Palmové listy byly v módě, k věštírně jezdili Zápaďané (jistě samé převtělené Indky!) a jídelna byla hned vedle. „Pěknej šizuňk, tenhle strejc,“ psal Jirka, „jak zavětřil, že mám o kluka zájem, byl by mi ho za pár peněz prodal. Jako sluhu, nebo možná do postele. Vnutil se, že přiletí s Rádžem. Jemu teda letenku neplatím!“

Rádž se mi zdál nanicovatý a tupý. Když se nešťoural v nose, vydlabával si dlouhým nehtem ušní maz.

*

Z každého sezení je záznam, opora pro mou bídnou paměť, zlomek paměti Rádžovy.

J: Opravdu si pamatuješ všechno?

R: Nic před tím (ukazuje na svou jizvu). Pak už jo.

J: Učil tě někdo počítat?

R: Ne.

J:A jak tedy počítáš účty?

R: Takhle.

Dlouze a důkladně nám předvádí svůj systém. Užívá všech deset (mimochodem značně ulepených) prstů. Hbitě provádí několik úkonů: dotýká se špiček, kloubů či základny jiných prstů, ohýbá prsty do dlaně, opět je vztyčuje a ťuká jimi o stůl. Jako by stará pianola hrála kvapík.

J: To jsi vymyslel sám? (Rádž kývá.) Pomáhal ti někdo? (Rádž vrtí hlavou.) Děláš chyby? Co, ty nikdy neuděláš chybu? Aha.

Dá se vůbec věřit, že by tohle do hlavy bacené děcko samo objevilo aritmetiku? Objevilo principy sčítání (dotek prstů), odčítání (ohnutý prst), násobení i dělení (různé ťukání). Prsty si zcela přirozeně vynutily desítkovou soustavu. Z řádu do řádu přechází naprosto snadno, pohybuje se v tisících i

statisících. Psanou formu číslic nezná, pozná jenom trojku – Rádž se infantilně hihňá – protože je jako zadeček. Pamatuje si útratu všech hostů za den, což bývá skoro tři sta položek. Večer odečte náklady na suroviny, rozpočítá odměnu pro kuchaře, pro číšníky, strýcův podíl i částku na amortizaci podniku. Neví, co to je procento, ale spontánně došel ke konceptu procent.

„Představ si, co by dokázal, kdyby ho rozvíjel pravej matematik!“ říkal Jirka naléhavě. „Já to nebudu, mý matematický vzdělání končí maturitou za tři, ale je to zajímavá myšlenka.“ Zajímavá myšlenka to byla. Ale nechtělo se mi.

J: Je těžké spočítat tržbu?

R: Vůbec ne. Vidím to.

J: Víš to?

R: Vidím to.

Nechlubí se, zdá se, že si není svého daru nijak vědom. Jediné, co ho zajímá, jestli má v hotelu televizi. Celý čas mluvíme anglicky. Potom se Jirka ptá:

J: Zkusíš tohle opakovat česky? „Já jsem neuvěřitelně chytrý kluk.“

R (bez váhání, bez chyby a takřka bez přízvuku): Já jsem neuvěřitelně chytrý kluk.

*

Nazítří pracovnou nervózně přecházel tučný Ind v západním saku. Strýc šizuňk, pochopil jsem. Na stole ležel papírový pytlík, ve kterém v letadle dávají příbory.

„Pánové!“ Chytil nás každého za jednu ruku a už nás nepustil k řeči. Vyjádřil naději, že Rádž nezlobí, pochválil tu naši krásnou vlast (byl tu zhruba šestatřicet hodin), ale rychle přešel k jádru věci. Chce založit cestovku, která by vozila turisty z té naší krásné vlasti k palmové knihovně, a on by jim zajišťoval ubytování a stravu. Nabízí nám na tom skvělém plánu podíl. Pořád se zubil jako roztleskávačka.

Já jsem dal najevo nezájem a až nezdvořile jsem otevřel dokořán dveře. Strýc to stejně nezdvořile ignoroval. Majestátním gestem dal Jirkovi pytlík s logem Českých aerolinií.

„Vezu vám vzácný dar, příteli – váš palmový list. Nádí moc litoval, že jste odcházel zklamán. Po vašem odletu prohledal celou knihovnu. Má pro vás velmi naléhavý vzkaz.“

Rádž byl strýcovi bezmezně oddán. Visel mu na rtech a kdykoli strýc mluvil, Rádž celý čas kýval na souhlas. Prýštilo z něj dětské zbožňování, připomínal nevyvenčeného pejska, který drží v tlamě vodítko. Pak nás strýc konečně opustil a já vyběhl za ním.

„Pane Mukerdží, na okamžik! Chodil Rádž do školy? Třeba byl před tím úrazem v nějakém klášteře a měl tam učitele.“

Ale strýc rázně zavrtěl hlavou. „Kdepak.“ řekl nesmlouvavě. „Je to hlupáček. Pořád se ho snažímnaučit číst, ale nemá na to hlavu.“

To už za sebou měl Rádž pět inteligenčních testů a jeho IQ se vymykalo všem dostupným hodnotícím postupům.

*

Myšlení věčně pendluje mezi abstrakcí a evidencí, evidencí a abstrakcí. Ten starý podivín Pythagoras rozlouskl skořápku konkrétního počtu a místo jednotlivých věcí v ní našel číslo samo o sobě. Prý učil své žáky v noci, kdy tvary i barvy pohltilo temno, aby je nesváděl viditelný svět. Obdivoval jsem ho. Byl to průlom v dějinách myšlení vůbec: poznání se oprostilo od zkušenosti.

Rádž neřekl: „Vím to.“, ale „Vidím to.“ Jak jsem brzy poznal, zůstal vězet v evidenci. V jeho mysli nejsou abstraktní ideje, ale misky karí, mince, pytle rýže. Vidí je. Nemyslí číslo tři, ale tři misky, tři lidi,

deset umolousaných hubených prstů, to je ta jeho matematika. Všechny testy, kterým ho Jirka podrobil, respektovaly kulturní odlišnosti, jeho negramotnost a věk. Byly to různé obrazové matice, které vykazovaly logické vztahy. Rádž netápal a nemýlil se. Nepřemýšlel o tom, viděl to.

„Je to génius,“ vydechl Jirka okouzleně.

„Ty, já ti nechci brát iluze, ale kluk je asi pouhej savant, hříčka přírody. Fajn, násobí čtyřmístný čísla z hlavy, jenže to je ryze mechanická schopnost.“

„O co ti jde?“ naježil se Jirka. „Ty ho prostě nemáš rád!“

„Rád nerad. Naschvál, dávej pozor.“ Anglicky: „Kolik je pět bez deseti?“

Rádž ke mně udiveně vzhlédl. „To nejde spočítat.“

„Ale jde,“ namítl jsem klidně. „Říká se tomu záporná čísla. Nikdy jsi o nich neslyšel?“

Rádž se poškrábal na břiše. „Ne.“

„To jsou čísla menší než nula. Víš, co je to nula?“

„Ne.“

„Nula je nic. Píše se takhle.“ Nakreslil jsem černou fixou nulu, velkou jako kachní vejce. „Máš jednu misku karí. To je jedna. Nemáš žádnou misku. To je nula. Nic.“

Rádž o to nejevil valný zájem.

„A teď co to jsou záporná čísla: když od menších odečteš nějaká větší. Chápeš?… Aha, ne. Víš, co to je dluh?“ Rádž kývl. „Tak si představ, že tvůj strýc má sto rupií a rýže stojí dvě stě rupií. Obchodník mu počká. A strýc mu sto rupií dluží. To je záporné číslo. Dluh.“

V Rádžově tváři se poprvé objevil vzdor. „Strýc nikdy nedělá dluhy. Dluhy jsou špatnost.“ prohlásil.

„To je správné,“ pochválil strýcovu morálku Jirka. Chtěl odvést řeč jinam, ale mě už nešlo zastavit.

„Jenže kdyby! Kdyby vydal víc peněz, než má…“

Rádž mě nenechal domluvit. „Strýc si nepůjčuje. Říká, že dluhy ničí celé rodiny.“

„Tak strýc neudělal dluh, ale dal za rýži všechny své peníze. Zbyla mu nula rupií. To chápeš?“

Pohlédl na mě jako na idiota. „A proč by kupoval tolik rýže? Nevešla by se nám do skladu.“

V duchu jsem se škodolibě zasmál. Rádž trčí v raném stadiu vývoje, v názorném myšlení. To parádní IQ je mu o pár čísel větší, plandá na něm jako cizí svetr. Co nevidí, to prostě nepochopí. Nezná luxus zobecnění, bezednost abstrakce. Tak proto mi připadá tak tupý!

Jirka se rozhodl to nevzdat: „Rádži, ty jsi neuvěřitelně chytrý kluk. Až ti to dojde, bude se ti to moc líbit.Co je nad nulou, to existuje, a co je pod nulou…“Bezradně obkroužil prstem šišaté vejce. „No, to existuje taky, jenom jinak. Nevidíš mínus pět misek rýže, ale můžeš si je myslet.“

„Já byl v minulým životě moc zlej.“ skočil mu do řeči Rádž s jistým nádechem pýchy. „Proto se mi stalo tohleto.“ Dlouhým nehtem poklepal svou jizvu.

„Jak to víš?“

„Strejda zaplatil moc peněz za můj list. Je tam psaný, že jsem strejdu v minulým životě zabil. Kvůli prachům. Proto pro něj musím pracovat.“ Teď se evidentně chlubil. Koukal, jaký na nás jeho krimi dělá dojem. „To je karma.“ dodal pyšně jako dítě, které poučuje dospělé. „Kdo udělá něco zlýho, musí za to platit. Proto se převtělujeme.“

„Jo, Rádži, to probereme jindy, teď se vraťme k nule.“

Ale Rádžovi se zjevně nechtělo. Trucoval, výuku bojkotoval a měl zájem jen o lesklý časopis s blondýnou na titulní straně. Jirka rezignoval a odvezl ho do hotelu. Palmový list zůstal na stole.

*

Podstatou karmy – jak já to slovo chápu – je dluh. Rádž ten koncept popsal přesně: chybuješ- zaplatíš. Nezaplatíš teď-musíš zaplatit příště. Jsme tu na sekeru a karma nám počítá tržbu. Lotři padnou do červených čísel, proto se převtělují donekonečna. Dokonce i dobré skutky se pokládají za zlaté okovy karmy, za bláhové lpění na existenci. Osvobození z té bezbřehé marnosti je nula, bublina vzduchu na vodováze. Dluhy i přebytky jsou vyrovnány, zbývá holé nic. Bytost je nějak záhadně anulována a splyne s absolutnem. Já tomu nevěřím, co by se za nehet vlezlo, a odmítám psát absolutno s velkým a.

Přiznávám, že mě přemohla zvědavost a otevřel jsem sáček z letadla. Vyňal jsem hnědý list popsaný neznámými znaky. K němu byl přiložen lístek v kostrbaté angličtině.

„Tak je psáno. Jsi významný učenec. Matka Barba, otec Jan. Varování. Dítě je ve velkém ohrožení. Zaplať dluh.“

Jirkovi rodiče se jmenují Barbora a Jan. Při dnešní informační zběsilosti to mohl strýc nějak vyšťourat. Snad i to rizikové těhotenství. Nepochyboval jsem, že v tom má své tučné prsty, i když jsem nevěděl, proč.

Jen hlupák by věřil, že tahle poplašná zpráva čeká tisíce let kdesi v Tamilnádu jako prohořívající doutnák. Je to sprostá manipulace a hoax! Ale věděl jsem, co by ten hoax udělal s Jirkou. Sekl by s ním o zem. Předstíral by nadhled, uvnitř by tiše panikařil: panikařila by mu játra, plíce, oběhový systém, až by to s ním seklo doslova. Nechal jsem na stole pytlík s logem OK a palmový list uvnitř. Vzkaz jsem stopil. Ou kej!

Nula povídka 5 (Autor: Dora Čančíková)

 

Další den Rádž nebyl k mání. Měl průšvih. Jednak plácl pokojskou po zadku (to byla prkotina), jednak v recepci ukradl mobil. Rafinovaně ho schoval do batůžku. Když mu zařinčel na zádech, skočila po něm hotelová služba. Ještě pak zkusil zapírat. To je ta jeho superinteligence!

Když konečně přišel, byl jako spráskaný pes. Psím pohledem visel na strýcovi, div že mu nelízal boty. Strýc zvedl prst a vychrlil tirádu v hindí. Zněla jako Na mě bacha, mladej! Pak ho Jirka přiměl odejít.

Rádž byl nebývale zkrotlý. Zkusil jsem toho využít. Vysvětlil jsem mu číselnou osu, vprostřed kralovala tučná nula. Tentokrát Rádž spolupracoval. Neustále přikyvoval, jako když mluvil strýc. Vstřebával to, co děti v sedmé třídě vstřebávají zhruba čtvrt roku a co lidstvo vstřebávalo celá staletí. Existenci jen myšlenou, tam za polopropustným zrcadlem nuly, které ukazuje jenom jedním směrem, do hmotné a viditelné skutečnosti. Druhým směrem je ono méně než nic, jemuž se zdravý rozum vzpírá.

„Chápeš?“ zapátral jsem občas. Vždycky kývl, možná jen ze psího strachu. Dobře, chlapče, tak tě vyzkouším.

„Kolik je deset bez patnácti?“

Rádž dlouho mlčel. Pak opatrně řekl: „Mínus pět. Jo?“

„Jo. A sto bez sto dvaceti?“

Až teď ke mně zvedl temné oči, kde splývaly zorničky s duhovkami. Poprvé toho dne se usmál. „Mínus dvacet. Jo?“

„Jo. Šest tisíc pět set dvacet devět bez patnácti tisíc tří set čtyř?“

„Mínus osm tisíc sedm set sedmdesát pět!“ vyhrkl hned. Já musel použít kalkulačku. Jo.

„Dál!“ žadonil náruživě. A pak zas a znovu: „Dál!“

Jak ve stavu beztíže svištěl právě objeveným světem a nemohl se nabažit. Byla to pro něj očividná rozkoš. Sčítal i odčítal v několika řádech. Jakmile pochopil princip, pohyboval se pod nulou stejně snadno jako nad ní. Už žádné misky karí, pytle rýže. Prsty se mu ani nepohnuly. Rádž myslel! Savant se probral z tupé netečnosti. Idea čísla byla osvobozena.

„A teď ten výsledek vynásob nulou!“

Vstoupilo do mě horečné vzrušení. Ještě včera pro něj nula neexistovala. Rádž vypadal jako v tranzu, zorničky se mu rozšířily. „Nic!“ zařval vítězně. Znělo to málem jako Gól!

Náhle si lehl na zem, stočil se do klubíčka a rychle dýchal. Jirka si k němu vylekaně klekl: „Co je? Udělalo se ti špatně?“

Řekl jsem: „Nech ho. Ten kluk právě urazil myšlenkovou dráhu z hrnce karí do nekonečna. Dej mu čas.“

*

Rádž usnul, nebo aspoň předstíral, že spí. Jirka ho odnesl z ordinace, uložil ho vedle na gauč a přikryl ho svým svetrem. Nerad, ale vzal jsem své výhrady zpět.

„Poslyš, je fakt mimořádnej. Nemohl by tady zůstat? Je ho škoda na drhnutí hrnců, ne?“

Ozvalo se plaché zaklepání. V zápalu práce jsme zapomněli, že se nad Prahou už stmívá. Strýc vypadal zdrceně a třásla se mu brada. Padl na kolena, až to zadunělo. „Pánové!“ zasténal. „Jsem mrtvý muž!“

„Co je? Zas nějaký problém s Rádžem?“

„Je to mnohem horší!“ Sepjal ruce a potřásal jimi ve výši čela. „Jsem bídák, zničil jsem svou rodinu!“

A pak vychrlil smutnosměšný příběh o své hamižnosti, jehož tragickou pointou bylo, že nadělal olbřímí dluh. Kdosi mu namluvil, že cestovka v Praze bude zlatý důl. Strýc v tom utopil všechny své úspory a ještě si nakonec půjčil. Dnes měl schůzku s dalšími kabrňáky toho úchvatného plánu, ale zjistil, že jména i adresy jsou vymyšlené, je za nimi prázdno, čiré nic.

„Nemůžu se ani vrátit domů, nezbylo mi ani na letenku. Máte můj život ve svých rukou, pánové!“

Zaklínal se Šivou, Kristem, karmickou odplatou i soudným dnem. Jeho srdceryvným nářkem občas probleskl zchytralý pohled, zájem, zda jeho historka zabírá. Tak proto ta podvržená zpráva! Proto věta Zaplať dluh!Proto vyděračství nejhoršího druhu, hrozba ohroženým děckem! Zmocnil se mě vztek.

„Nic mu nedávej,“ řekl jsem Jirkovi česky. „je to lhář a lump.“

Jirka by mu všechno věřil. Uhradil by mu letenku, anebo, co hůře, dal by mu nějakou absurdní částku na splacení dluhů, ať už reálných, či imaginárních.

„Nevytahuj prachy, nebo ti tu pracku urazím.“ Musel jsem mít rozum za dva. Jirka na mě odjakživa dal. I teď na mě tázavě a trochu provinile hleděl, ale ruku od náprsní kapsy zase odtáhl.

„A zmizte!“ řekl jsem. Strýc vstal, letmo si oprášil kolena. Jako by našel zbytek důstojnosti, dramaticky zvedl bradu.

„Rozhodli jste. Tedy vám tu zanechávám Rádže. Mně zbývá jediná možnost: smrt.“

Vtom mezi dveřmi zazněl vzlyk. Rádž se tvářil zdrceněji nežli strýček. Tvářil se jako někdo, komu zmizel svět.

„Rádži!“ vyjekl strýc a bombasticky mu otevřel náruč. Rádž se ani nehnul. V Jirkově plandavém svetru vypadal jako figurka z komiksu. V ten ráz mi to došlo: on celý výjev viděl jidáškem. Slyšel každé slovo. Jeho idol ho chtěl nechat v cizí zemi. Dělal dluhy. Skutečnost za zrcadlem byla jiná, než jakou znal.

Pak vyrazil střemhlav a vyběhl ven. Všichni tři jsme vyrazili za ním. Chodba se větvila a výtah právě ujel. Běhali jsme mezi osmi patry, křičeli, žádali o pomoc jiné lidi. Nezbylo nám, než zavolat policii. Ta rozjela akci Dítě v ohrožení. Byla noc a po Rádžovi jako by se slehla zem.

*

Přišly nejhorší dny mého života. Jirka se hroutil, strýc nás proklínal. Policie s námi mluvila jako s únosci dětí. A mě pálil v kapse ukradený vzkaz. Ano, teď dával překvapivý smysl. Vší silou jsem se ho vzpíral přijmout. Odvíjel by se děj jinak, kdyby Jirka jeho znění znal? Kdyby zaplatil strýcovy dluhy? Mou mnohaletou skepsi začala prorůstat rez.

Rádže našli po týdnu v obrovském obchoďáku, kde se toulal, spal a trochu kradl. Byl vyhublý. Mlčel, tvářil se apaticky, a když byl konfrontován s Jirkou, dělal, že ho nezná. To ráno, kdy odlétali, začala Jirkova žena rodit, takže na letiště jsem ty dva odvezl já.

Naposled jsem Rádže viděl, jak prochází celní branou. Zas vypadal jako prvního dne v Praze: tupý primitiv. Ani se po mně neohlédl. Ten jasný záblesk ducha, který mu krátce svitl v očích, byl dokonale pryč.

O tom vzkazu jsem Jirkovi nikdy neřekl. Narodila se mu dcerka a je dokonale zdravá. Palmový list si nechal zasklít a má ho v pracovně na zdi, ale když se lidé ptají, říká, že je to švindl jako hrom.

Často myslím na to pravé ohrožené dítě, na Rádže. Cítím vůči němu jistou vinu. Asi už mu bude navždy něco chybět. Jeho obludně úžasná paměť nedokáže zapomenout na tu rozkoš myslet. Nebude z něj velký matematik. Asi bude do smrti mýt hrnce a dřít na strýcovy dluhy. Už jsem o něm víckrát neslyšel.

Strýcovu letenku jsem nakonec zaplatil sám. Bušil se do hrudi a křičel, že to vrátí. Jen jsem nad tím mávl rukou. Smířil jsem se s tím, že budu věřitel.

 

Ilustrace: Dora Čančíková

 

Povídka vyšla v tištěném vydání Vesmíru (1/2015)

Další články tématu

Print Friendly