Andrew Lass je Američan, ale mluví perfektní češtinou. Učí na prestižní americké univerzitě, přesto kritizuje současné americké školství. Vyznává vzdělanost a svobodná umění, a musí přihlížet pragmatismu studentů a tlaku manažerů na efektivnost výuky. Do Prahy si nedávno přijel pro cenu nadace Vize ’97. Zde je ukázka rozhovoru, který právě vychází v tištěném Vesmíru.

Vplul jste do amerického školství a poznal jste důkladně i školství české, byť ještě v minulém režimu. Můžete tedy porovnávat. A to porovnání pro nás nedopadá dobře. Zdůrazňujete, že pro české, potažmo evropské univerzity je typické biflování, encyklopedické znalosti, zatímco americké učí svobodným uměním, porozumění, kritickému myšlení. Kde jsou kořeny rozdílného přístupu ke vzdělávání?

Jsou tu dvě, možná tři podstatné věci: Harvard založili v roce 1636 američtí puritáni. Určitě stojí za zmínku, že tehdy požádali Komenského, aby se stal prvním rektorem univerzity, ale on odmítl. Tvrdí se, že proto, že jeho žena trpěla mořskou nemocí, ale to jsou spíš fámy. Ironií je, že se Komenského filosofie pedagogiky, osvícenecký postoj k člověku a ke vzdělanosti, vlastně uskutečnila více v americkém modelu školství.

A ta druhá věc?

Ta spočívá v idealistické představě Američanů, že každý má mít stejný přístup ke vzdělání, že toto vzdělání je pramenem občanství, nikoliv zárukou zaměstnavatelnosti, a že má být univerzální. A tato idea je podle mne následováníhodná: Alumnus si zapsáním oboru nezvolil svůj osud, my vychováváme univerzálně vzdělaného, kultivovaného občana.

Zatímco u nás…

Zatímco u vás se prosadil prusko-německý model: suma vědomostí je jako strom, který mám být schopen obejmout: čím víc toho znám, tím jsem vzdělanější a mám právo na pravdu. Účelem je vychovat a produkovat armádu všeobecně vzdělaných, zaměnitelných lidi, kteří sdílejí tuto stejnou sumu vědomostí. Spolehlivé občany, ne nutně myslící. A případně specialisty, kteří jsou znalci ve svém oboru, aniž jsou kultivovaní. Je tu ale podstatný rozdíl v celkové stavebnici. V evropském modelu je ideál všeobecného vzdělání zakotven na střední škole a vysoká je už profesně zaměřená, specializovaná. V našem modelu má být čtyřleté bakalářské vysokoškolské studium prohloubením a završením této univerzální výchovy ke kultivovanosti.

A třetí rozdíl?

Třetí faktor je pak dán přesvědčením, že individuum funguje lépe v otevřeném systému. Mimochodem stojí za to připomenout, že tutéž humanistickou představu o smyslu, a tudíž metodice vzdělání měli Humboldt a Masaryk. Uzavřený hierarchický systém vědomostí, rigidní pravidla přístupu k informacím, a tedy i k moci, ostatně krásně popisuje Umberto Eco v románu Jméno růže.

Na amerických univerzitách se sejde tak pestrá společnost studentů různého původu, že počítat s jednotnou sumou vědomostí asi ani není možné.

No jistě, i na naší výběrové škole je původ studentů velmi rozmanitý. A rozhodně nemůžeme předpokládat, že sdílejí stejnou množinu znalostí. Dívka, která přijela studovat ze Zimbabwe nebo z Číny, nikdy neslyšela o Georgi Washingtonovi. V prvním ročníku je to nesmírně frustrující, stát před takovými studenty je pro mě obzvlášť náročné, ale oni jsou nesmírně motivovaní, brzy se naučí umění číst, psát, přemýšlet… vlastně mě donutí zůstat otevřeným. Zajímavé je, že špičkoví středoškoláci z „faktograficky“ orientovaných systémů (myslím tu především na studenty z Číny, Jižní Koreje či z Evropy) zpočátku vynikají nad ostatními (vědí toho mnohem víc, umějí se „šrotit“), ale mají potíže se sebedůvěrou a schopností věcně obhájit vlastní nápad či kriticky předvést stávající názor.

Vy teď ale začínáte kriticky pohlížet i na americké školství. Proč upozorňujete, že se od vás už zase tolik učit nemůžeme?

Onen americký ideál bych pořád doporučoval, pěstování univerzální vzdělanosti a kritického myšlení oproti evropskému encyklopedickému učení, ale lhal bych, kdybych říkal, že naše škola jej v současnosti stále naplňuje. Začíná mě bolet srdce, rozum. Přijímáme studenty, které bychom dříve nebrali, pořád se zaobíráme tím, zda máme správný přístup, jestli jsme někomu nešlápli na kuří oko. Jak masovost, tak psychologizace univerzitního školství se přehnala, konzum a technologie podporují čím dál větší individualismus. Legislativa sice správně chrání jedince, ale nakonec znemožňuje, aby škola fungovala v klidu, pořád aby se jen obávala, zda někdo nebude nespokojen, ublížený, zda nebude školu žalovat.

Nadměrné počty studentů, snižující se kvalita vzdělání, manažerské pojetí akademické sféry trápí české i evropské školství stejně palčivě.

Vy jste přešli od marxismu-leninismu rovnou k nadvládě manažerů s MBA. Ale diktatura manažerů trápí nás všechny. Univerzita nesmí být řízena jako fabrika ani v Evropě, ani v USA, ale bohužel sílí tlaky právě na to, aby se jí stala.

Titulní foto: John Martin

Nezkrácený rozhovor si přečtete v lednovém vydání časopisu Vesmír. (V tištěné verzi Andrew Lass říká, že Harvard mohl nést Komenského jméno, protože mu zakladatelé nabízeli místo prvního rektora, a teprve když odmítl, stal se rektorem Angličan John Harvard. Ten ale rektorem nikdy nebyl, škole pouze odkázal část hotovosti a knihovnu. Je tedy otázka, zda by Harvard dnes nesl Komenského jméno, kdyby místo rektora přijal. Pozn. red.)

A níže ukázka z díla A. Lasse

A. Lass: Rozjímání

Rozjímání

A.Lass: Boží muka

Boží muka

A. Lass: JZD Liblice

JZD Liblice

A. Lass: Brush

Brush

Nedostatek

Však co na to říci, nejsme-li tu pouze od toho, abychom jiným byli na posměch. A potom, že se nakonec nic zajímavého nepřihodilo. Snad jedině, že uplynul další den v životě naší pošetilé hrdinky, která už léta leze ze dne na den jak žížala rozkrájená na dílčí životy, nesmyslné a vždy stejně dlouhé, zvlášť večer, kdy se jí zdá všechno možné, či méně. Čeho jiného by ses naděla v řehoři soběstačna, jak se morous tvářil ze snu plochy jev nadšeného vlastním pohřbem? Viděla jsi snad v přítmí běs, dovedné prsty noční můry, ty paznehty krví nasáklé? Zaskočil Tě! Nadarmo se budeš hanbit. Sny, kterés utratila, jako by jich nebylo konce, ty se Ti již nezdají tak, jak tomu bylo kdysi, za mlada, kdy stačilo položit hlavu do měkkosti načechraného polštáře a poručit si. A v tomto se již nedá změnit nic. Zůstává nadále osamocena v duté temnotě, která jí obklopuje čím dál častěji.

Moje procházky městem, které tak dobře znám, jsou mi pouze námahou, kterou vynakládám spíše ze zvyku než z povinnosti. Možná z potřeby dokázat sobě, rozhodně ne někomu jinému, vždyť už mě v okolí nikdo nezná, že jsem toho schopná, že nejsem ještě tak ochrnutá, abych nemohla z pekla ven.

 

Želví oči

Želví oči

bodali se rukojmí

na obzoru dívky

pod loubí vyholené

nádrží a fotografií

vděk obrazu pláže.

Načechraný úpadek

rozpoložený kapesník

na zástupu rozmazaných

pot hřbitova

vyřízli do skla

a mě nehtem

za ostřeného ještěra.

Andrew Lass

(*1947)

Americký profesor kulturní a sociální antropologie; vedle vědecké práce se věnuje fotografii, kresbě a poezii.

Narodil se v New Yorku, vyrůstal ale v Praze, kde se jeho rodiče–novináři usadili. Studoval na FAMU a na Filozofické fakultě UK, provázel Allena Ginsberga při jeho pobytu v Praze a stal se členem Pražské surrealistické skupiny.

V roce 1973 byl se svými rodiči normalizačním režimem z Československa vyhoštěn. Na Massachusettské univerzitě v Amherstu získal doktorát v oboru kulturně-sociální antropologie.

Přednáší na Mount Holyoke College v Massachusetts, kde byl v roce 1999 jmenován plným profesorem a roku 2005 získal ocenění nejlepšího pedagoga. Za svou pedagogickou činnost byl také oceněn Americkou antropologickou společností, která mu v roce 2010 udělila Award For Excellence in Undergraduate teaching of Anthropology. Česká akademie věd mu udělila cenu Jana Evangelisty Purkyně (1995).

Letos na podzim dostal cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových – Vize 97, která vydala výběr z jeho prací vzniklých po roce 1990 — Místo času.

Česky vydal tři sbírky básní: Mandala, Hra na slepou bábu a Hrdlořezy a zvukomalby.

 

Print Friendly