Existuje závislost na sladké? A lze řadit neodolatelnou potřebu konzumovat cukr v nadměrné míře do stejné kategorie jako drogové závislosti? Nebo jde jen o zmlsanost, ostudnou nestřídmost spojenou s nedostatkem vůle? Názory odborníků se různí, téma je aktuální.

Alespoň to dokazuje množství výzkumů, které se otázkou cukrového návyku a vlivem na mozek zabývají.

Přední český odborník na problematiku závislostí primář Karel Nešpor zastává jednoznačný názor: Nadměrné požívání cukru jistě není součástí zdravého ani přiměřeného životního stylu, přináší celou řadu problémů a rizik, nicméně podle Mezinárodní klasifikace nemocí ani podle klasifikace Americké psychiatrické asociace mezi závislosti nepatří.

Zároveň i on připouští, že konzumace cukru v mnohém drogovou závislost připomíná, nikoli však podle všech stanovených kritérií, k nimž se v následujícím textu dostaneme.

Mezinárodní klasifikace nemocí

MKN-10 (10. Revize Mezinárodní klasifikace nemocí ) uvádí závislosti na:

  • alkoholu
  • opiodech (např. heroin)
  • kanabinoidech
  • sedativech nebo hypnoticích (tlumivých lécích)
  • kokainu
  • jiných stimulanciích včetně kokainu a pervitinu
  • halucinogenech (MDMA – extáze)
  • tabáku
  • organických rozpouštědlech
  • více drogách nebo jiných psychoaktivních látkách (je-li známo‚ že bylo užito dvou nebo více psychoaktivních látek‚ ale není možno rozhodnout‚ která substance se na poruše podílí nejvíce)

Ostatně obdobně tomu je v případě workholismu, gamblerství nebo třeba „posedlosti“ počítači. Oproti těmto fenoménům jsou v případě cukru ovšem přítomny výrazné objektivní metabolické a biologické procesy, jimiž lze někdy až „manickou“ touhu po sladkostech vysvětlit. Laicky řečeno, náš organismus se po konzumaci cukru pustí do rychlé práce, jejímž výsledkem je, pomineme-li popis oněch biochemických a fyziologických procesů, kromě chuťového požitku i jakýsi pocit zklidnění a bezpečí. Lze se pak divit, že mnozí z nás si takovou „pohodičku“ chtějí dopřávat co nejčastěji?  A že se bez ní postupně nedokážou obejít?

Závislost nikoli. „Jen“ návykové chování

Ani Lenka Čablová z Kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty UK (adiktologie je zaměřena na závislosti, jejich vznik, prevenci a léčbu), která se problematice nadměrného užívání cukru a jeho důsledkům věnuje, nepolemizuje s oficiálními kritérii závislosti. Vzhledem k současným poznatkům a výsledkům řady výzkumů je však podle ní posedlost cukrem pro naše zdraví problémem závažnějším, než se dosud soudilo, a drogové závislosti se může blížit možná víc, než dnes uznávají mnozí odborníci. Nové poznatky o cukru a nás odpovídají kritériím závislosti o dost „dramatičtěji“.

Chemické látky, které se uvolňují v mozku po požití cukru, putují po stejných drahách jako po užití kokainu či heroinu.

Cukr, jak například zjistili vědci, uvolňuje v našem mozku opioidy a dopamin, a může tak mít potenciál pro vznik závislosti (Avena, Rada & Hoebel, 2008). Tito vědci analyzovali čtyři znaky závislosti na jídle podle Yalské škály: craving (bažení), záchvatovité přejídání, abstinenční příznaky a senzitizaci. (Yalská škála závislostí na jídle vznikla, aby identifikovala jedince, kteří vykazují znaky látkové závislosti ve spojitosti s konzumací stravy bohaté na tuky či cukry. Její autoři se pojmu závislost viditelně nebrání a cukru věnují značnou pozornost.) Výsledky naznačují, že s konzumací cukru jsou významně spojeny všechny čtyři znaky.

Současně se ukazuje, že tyto behaviorální projevy mohou mít souvislost s neurochemickými procesy v mozku (v systému odměn), které jsou prokázány v případě užívání drog. Chemické látky uvolňované v mozku po požití cukru putují po stejných drahách jako po užití kokainu či heroinu. A co víc, výzkum na hlodavcích prokázal, že sladká odměna může nejen nahradit „odměnu“ po požití drogy, ale tato odměna může být dokonce silnější a atraktivnější. (Ahmed, Guillem & Vandaele, 2013; Gardner, 2011; Lenoir, Serre, Cantin & Ahmed, 2007).

Vysvětlení, proč je sladká odměna dokonce robustnější než kokain a jiné drogy, vědci nacházejí v evoluci a někdejším selektivním tlaku, který člověku velel: přežiješ, pokud najdeš a pozřeš potravu bohatou na cukry a kalorie. A tento vnitřní povel přetrval až do dnešních dnů. Právě proto se tolik lidí podle autorů není schopno ovládat a odříkat si sladké, zvláště když je dnes všude tak dostupné (Ahmed, 2013).

Výzkumy naznačují, že závislost/návykové chování spojené s konzumací cukru se svými mechanismy a projevy velmi podobá závislosti na alkoholu. To koresponduje i s názorem Karla Nešpora a dalších odborníků, kteří zde jistou „podobnost“připouštějí, s připomenutím, že podobnost není totéž co „skutečná“ závislost.

Povědomí o nebezpečí návyku/závislosti na cukru by možná vedlo rodiče k obezřetnějšímu rozdávání cukrátek svým ratolestem.

Sladká odměna není to pravé. Public Domain

Sladká odměna není to pravé. Zdroj: Public Domain

Co je to závislost a jak je to s cukrem

Nyní je načase uvést definici závislosti a zamyslet se nad některými kritérii – nakolik jim odpovídá „posedlé“ pojídání sladkostí?

Definice syndromu závislosti podle 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí (podobně je to podle Americké psychiatrické asociace) zní: „…skupina fyziologických, behaviorálních a kognitivních fenoménů, v nichž užívání nějaké látky nebo třídy látek má u daného jedince mnohem větší přednost než jiné jednání, kterého si kdysi cenil více. Centrální popisnou charakteristikou syndromu závislosti je touha (často silná, někdy přemáhající) brát psychoaktivní látky (které mohou, avšak nemusí být lékařsky předepsány), alkohol nebo tabák. Návrat k užívání látky po období abstinence často vede k rychlejšímu znovuobjevení jiných rysů syndromu, než je tomu u jedinců, u nichž se závislost nevyskytuje.“  Definitivní diagnóza závislosti by se obvykle měla stanovit pouze tehdy, jestliže během jednoho roku došlo ke třem nebo více jevům, které vyjmenujeme vzápětí. Uvidíme, jak je leckdy obtížné rozpoznat pouhé choutky od syndromů uznávané choroby.

Znaky závislosti:

(Výčet převzat z publikace K. Nešpora Návykové chování a závislost, Portál, 2011.)

  • Silná touha nebo pocit puzení užívat látku: Pojem craving, či libozvučnější český překlad „bažení“ jako by patřil spíše do beletrie, možná do konce do červené knihovny. Přesto se jím ve vší vážnosti zaobírala již v roce 1955 komise Světové zdravotnické organizace. Její závěry pak byly dál upřesňovány a korigovány. K příznakům bažení patří aktivace některých částí mozku – konkrétně dorzolaterální prefrontální kůry, limbického systému, amygdaly, mozečku. Některé výzkumy svědčí o tom, že k takovýmto aktivacím přinejmenším do jisté míry dochází i při konzumaci cukru. O poznání obtížněji by se při bažení po cukru dokládalo oslabení paměti, prodlužování reakčního času, tudíž zhoršování postřehu, celkový pokles kognitivních funkcí… I když je „ v logice věci“, že i vyhrocené bažení po laskomině může více či méně tlumit v danou chvíli racionalitu, adekvátnost chování…
  • Zhoršené sebeovládání: Lze soudit, že v případě cukru je sebeovládání narušeno méně dramaticky než u „uznávaných“ závislostí, kdy je leckterý člověk schopen v podstatě čehokoli. Nicméně je zřejmé, že i většina lidí s enormním návykem na sladké by ráda s tímto zlozvykem skoncovala, hledá rady, metody a postupy, ale výše zmiňované bažení je silnější, podléhá mu opakovaně a stále, neumí si poručit, i když si to předem pokoušela zakázat, oddává se slasti ze sladkostí tajně, uprostřed noci, kdykoli ji neodolatelná chuť přemůže – sebeovládání je zkrátka jednoznačně narušeno.
  • Tělesný odvykací stav neboli absťák: Podle tohoto kritéria, zůstane-li stejně formulováno, nutno uznat, že návyk na cukr k závislostem řadit nelze. MKN uvádí u každé závislosti několik typických somatických projevů odvykacího stavu, přičemž vždy musí být naplněno několik z nich – např. od zrychleného tepu, nevolnosti, třesu, křečí až po tzv. velké epileptické záchvaty nebo přechodné halucinace. (Z tohoto hlediska nechť jsou milovníci cukrátek šťastni, že si své místo v MKN zatím nevysloužili.)
  • Růst tolerance neboli potřeba zvyšovat dávky: U konzumace cukru, byť přemrštěné, nemusí tento syndrom nastat.
  • Zanedbávání jiných potěšení, zájmů: O tomto bodu by se dalo dlouze diskutovat – mnozí lidé propadnou návyku na cukr v důsledku stresu, osobních problémů, psychické zátěže, jejichž důsledky mohou dosáhnout nebo se blížit psychiatrické diagnóze. „Léčí se“ sladkostmi a potlačují jiná potěšení a zájmy. Ale umíme snadno v tak širokém kontextu určit, zda je zanedbávají prioritně kvůli potřebě sladkostí, nebo je pravá příčina úplně jinde? Srovnávat takové situace se závislostí na alkoholu, pervitinu nebo heroinu by jistě bylo nemístné, byť za zamyšlení stojí.
  • Pokračování v užívání přes jasný důkaz škodlivých následků: Zde by mohl (možná poněkud morbidní) „propagátor“ zařazení návyku na cukr mezi závislosti zajásat: Oběti tohoto návyku se těžko vyhnou informacím, jak škodí svému organismu (obezita, diabetes, zubní kazy), ale nedokážou ho potlačit, byť rizika nejsou zanedbatelná.

Varovat i před nedělním dezertem?

Sladká, lahodná, uklidňující „cukrlata“ mohou být zákeřným nepřítelem. Chceme-li se však držet tématu cukr/závislost nebo návyk, sluší se podotknout, že prakticky neexistuje látka, která by se nedala zneužívat a na kterou by si někteří jedinci nedokázali vyvolat syndromy velmi blízké závislosti. Psychiatr Oldřich Vinař popsal relativně nedávno v jedné ze svých studií dokonce závislost na placebu, tedy substanci neobsahující žádnou účinnou látku. Je to další důkaz, jak mocná může být psychosomatika.

Prakticky neexistuje látka, která by se nedala zneužívat a na kterou by si někteří jedinci nedokázali vyvolat syndromy velmi blízké závislosti.

Cukr ovšem zdaleka není „jakákoli“ látka ani pouhé placebo. Uvedené výzkumy a studie svědčí přinejmenším o tom, že by se k návyku na cukr mělo přistupovat s patřičnou vážností a odpovědností – z hlediska osvěty, prevence, léčby. Ať už se bude používat termín závislost, nebo „pouhý návyk“.

Kromě známých zdravotních důsledků je zjevné, že nejen závislost, ale i návykové chování poškozuje ve větší či menší míře schopnost sebeovládání a narušuje systém aktuálních i dlouhodobých priorit, který je potlačován bažením (cravingem) po látce či pokrmu, které takové bažení uspokojí.

ČTĚTE TAKÉ:  Jak se cukr bičem stal

Literatura

Lenka Cablová: Závislost na cukru a její vztah k užívání alkoholu.

Karel Nešpor, Návykové chování a závislost, Portál, 2011

Ahmed, S. H., Guillem, K., & Vandaele, Y. (2013). Sugar addiction: pushing the drug-sugar analogy to the limit. Curr Opin Clin Nutr Metab Care, 16(4), 434-439

Avena, N. M., Rada, P., & Hoebel, B. G. (2008). Evidence for sugar addiction: Behavioral and neurochemical effects of intermittent, excessive sugar intake. Neuroscience & Biobehavioral Reviews, 32(1), 20-39

Fortuna, J. L. (2010). Sweet preference, sugar addiction and the familial history of alcohol dependence: shared neural pathways and genes. J Psychoactive Drugs, 42(2), 147-151

Gardner, E. L. (2011). Addiction and brain reward and antireward pathways. Adv Psychosom Med, 30, 22-60

Gearhardt, A. N., Yokum, S., Orr, P. T., Stice, E., Corbin, W. R., & Brownell, K. D. (2011). Neural correlates of food addiction. Arch Gen Psychiatry, 68(8), 808-816

Johnson, P., Kenny, P. J. (2010). Dopamine D2 receptors in addiction-like reward dysfunction and compulsive eating in obese rats. Nature Neuroscience, 13 (5),635-41

Kampov-Polevoy, A. B., Tsoi, M. V., Zvartau, E. E., Neznanov, N. G., & Khalitov, E. (2001). Sweet liking and family history of alcoholism in hospitalized alcoholic and non-alcoholic patients. Alcohol and Alcoholism, 36(2), 165-170

Lenoir, M., Serre, F., Cantin, L., & Ahmed, S. H. (2007). Intense sweetness surpasses cocaine reward. PLoS One, 2(8), e698

Ventura, T., Santander, J., Torres, R., & Contreras, A. M. (2013). Neurobiologic basis of craving for carbohydrates. Nutrition, 2014 Mar;30(3):252-6

World Health Organisation. (2003). Food based dietary guidelines. Denmark: WHO.

Mysels, D. J., Sulivan, M. A. (2010). The relationship between opioid and sugar intake: Review of evidence and clinical applications. J Opioid Manag. 2010 Nov-Dec; 6(6): 445–452

Print Friendly

Tagy

O autorovi

Ivana Vajnerová

Ivana Vajnerová

PhDr. Ivana Vajnerová vystudovala psychologii, ale po většinu života se věnovala spíše žurnalistice (kde samozřejmě je psychologických aspektů dostatek – jak v tématech, tak v prostředí samotném) a sociologickým výzkumům (k nimž psychologie nedílně patří). V současnosti se částečně navrátila k „čisté“ psychologii, a to k psychologickému poradenství. Vzhledem k tomu, že aktuální osobní problémy konkrétních lidí se stávají břemenem i pro „necynického“ psychologa, je pro autorku potěšením zaobírat se opět i různými psychologickými teoriemi v souvislosti s celospolečenskými tématy, což jí Vesmír skýtá.