Dobyvatelé bílého zlata

Možná není tak úplně známo, že takřka všechny významné práce a vynálezy z oboru cukrovarské techniky v 19. století jsou českého původu. Připomeňme si některé, mimo jiné třeba i na světě první kostku cukru.

Několikrát odložená Osmá zemská průmyslová výstava, konaná roku 1872 v Praze, se podle dobového tisku moc nepovedla. Jednak ji – jako nejednou předtím i potom – ignorovala řada výrobců německého původu, především jí ale konkurovala chystaná světová výstava ve Vídni. V jednom však pražská akce neměla konkurenci: její cukrovarnická část, jedinečná ve své bohatosti a celistvosti, poprvé ukázala světu, že takřka všechny významné práce a vynálezy z oboru cukrovarské techniky té doby jsou českého původu. Připomeňme si alespoň některé.

Česká práce

V roce 1747 německý chemik Andreas Sigismund Marggraf objevil pod mikroskopem krystalky cukru v řepě (o jejíž „sladkosti“ se vědělo už dlouho) a dokázal, že je to chemicky stejný cukr jako ve třtině. Pro Evropu odkázanou na dovoz třtinového cukru z kolonií to byl objev vpravdě kolosální. Marggrafův sen o průmyslové výrobě cukru z řepy se však za jeho života nesplnil, ve skutek ho uvedl až jeho žák a zeť Franz Karl Achard, který v roce 1802 ve Slezsku otevřel první řepný cukrovar (do té doby v Evropě pracovaly nanejvýš rafinerie cukru zámořského, první taková u nás vznikla roku 1787 na Zbraslavi).

Andreas Sigismund Marggraf. Objevitel krystalků cukru v řepě. Rytina, cca 1770.

V roce 1806 Napoleon zahájil námořní blokádu západní Evropy a dovážený cukr výrazně zdražil. Achardova výroba se rozšířila, začala se více pěstovat řepa. Po Napoleonově pádu a obnovení zámořských dodávek ale řepný cukr neobstál a jeho výrobny načas zanikly.

Faktickým zakladatelem českého cukrovarnictví byl Karel Weinrich, který v roce 1831 na thurn-taxisovském panství v Dobrovici na Mladoboleslavsku založil velký cukrovar. V něm zavedl řadu novinek vlastních i přejatých; tou zřejmě nejvýznamnější bylo, že se řepa místo dosavadního lisování či odstřeďování louhovala.

Konec „rozjezdové“ čtvrté dekády završil profesor chemie na pražské polytechnice Karel Josef Napoleon Balling (Evropou přezdívaný „velmistr zymotechnie“, čili kvasné chemie), který v roce 1839 zkonstruoval praktický sacharometr ke stanovení cukru v roztoku. Tím (i dalšími svými výsledky) usnadnil kontrolu efektivity a kvality výroby.

Roku 1840 už u nás pracovalo přes čtyřicet stálých cukrovarů. V nich ustálený způsob výroby cukru se nazýval „česká práce“.

Kostka cukru

Dál existovaly i rafinerie. Do jedné z nich, v tehdy moravských Dačicích, přišel na jaře 1840 nový ředitel, Rakušan Jakub Kryštof Rad (též Rath). S jediným úkolem – zachránit podnik před krachem. Hned napřesrok přistavěl k původní budově další prostory a zakoupil nové stroje, v dalším roce zavedl široko daleko první parní stroj. Také rozšířil nabídku produktů o kandované ovoce, cukrovinky a čokoládu, do kteréžto činnosti vydatně zapojil svoji manželku.

V té době se cukr expedoval ve velkých homolích či bochnících (typicky řekněme 10-12kilových), ze kterých se v hokynářstvích a domácnostech podle potřeby odsekával. Při této dosti riskantní činnosti si jednou paní Radová poranila prst. Neprodleně dostihla manžela, aby mu vyčinila, proč – když už je jednou tenhleten ředitel – nevymyslí něco rovnou naporcovaného, aby se příprava kávy obešla bez krveprolití… A tak se hned napřesrok zrodil vynález lisu na cukrové kostky. První výsledek – na podzim 1841 – dostala paní Juliana od manžela osobně. Ozdobná bednička s 300 bílými a růžovými kostičkami jí zajisté udělala radost.

Jakub Kryštof Rad pro svou ženu Julianu vyrobil první kostku cukru.

V lednu 1843 získal vynálezce patent, ten prodal „svému“ podniku za 12 000 zlatých a téhož roku začal v Dačicích vyrábět „čajový“ nebo také „vídeňský kostkový“ cukr. Balíček obsahoval 250 kostek o hraně 1,2 nebo 2 centimetry. Koncesi záhy zakoupilo Prusko, Sasko, Bavorsko a Švýcarsko, přidala se Anglie, teprve pak postupně i cukrovary v Čechách.

Na Radovo autorství se brzy zapomnělo, až o devadesát let později je historici nezvratně potvrdili. Jeho vynález ve vylepšené podobě používají cukerné rafinerie světa dodnes.

„Zlatá šedesátá“

Hvězdné období českomoravského cukrovarnictví začíná v květnu 1863 v pražském cukrovaru ve Vysočanech, kde jeho správce Hugo Jelínek spolu s majitelem Bedřichem Freyem (ten se v roce 1881 stal i prvním držitelem soukromé telefonní linky v Praze) poprvé provádí čeření (čištění řepné šťávy vápenným mlékem) a saturaci (odstraňování přebytku vápna ze šťávy oxidem uhličitým) najednou a ve společné nádobě. Vynálezci potom sezvali dvě stovky domácích i zahraničních odborníků, kteří se mohli na vlastní oči přesvědčit o kvalitě takto vyrobeného cukru. Rozmach nové metody ještě podpořila (německá) brožura, kterou Jelínek vydal roku 1864. (Hugo Jelínek byl rovněž hybatelem cukrovarnické části zmiňované průmyslové výstavy v roce 1872.)

V témže roce 1864 přišel druhý rozhodující vynález. Učinil ho Julius Robert, majitel cukrovaru v Židlochovicích, který tam založil jeho otec (původem Francouz). Už ten se pokoušel vylepšit loužení řepných řízků, ale marně. Až jeho syn vyvinul tzv. difúzi (v podstatě řízené louhování využívající difúze a osmózy molekul cukru).

Komín a filtrační věž židlochovického cukrovaru.Martin Hajda, licence CC BY-SA 3.0

Freyova-Jelínkova saturace a Robertova difúze se brzo rozšířily po Evropě a spolu s nimi se „svezly“ další významné české vynálezy a vylepšení:

V roce 1864 Čeněk Daněk (pozdější „polovina“ Českomoravské Kolben-Daněk, ČKD) zkonstruoval k filtraci cukerných šťáv bytelné železné kalolisy, které nahradily dřívější chatrné dřevěné.

V roce 1867 František Goller, tehdy správce cukrovaru v Poděbradech, zkonstruoval nože s trojhranným ostřím na řezání řepných řízků.

V roce 1868 Gustav Hodek (židlochovický odchovanec) na novém cukrovaru v Pětipsech u Žatce zavedl účinný lapač šťáv v odparkách.

Právě během šedesátých let 19. století se tedy české cukrovarnictví stává moderním průmyslem, jeho vynálezy přímo podmínily i rozmach cukrovarnictví světového. Nikoli náhodou u nás v onom výstavním roce 1872 pracovaly přes dvě stovky cukrovarů, počet už nikdy nepřekonaný.

Zřejmě nejvýznamnějším pozdějším vynálezem byla roku 1886 zjednodušená saturace řepných šťáv s následnou pračkou a chladičem saturačního plynu. Výsledkem byly šťávy čisté tak, že se už nemusely pracně filtrovat. Její autor Hanuš Karlík se později stal i jedním z nejvýznamnějších prvorepublikových národohospodářů a bankéřů.

Zašlá sláva cukrovarů. Zničená budova cukrovaru v Bedihošti.Jan Jirák, licence CC BY_SA 3.0