Jsem příjemně překvapen, že článek Válka názorů, jenž vyšel 10. října 2014, vyvolal rozsáhlou diskusi. Se zájmem sleduji tuto debatu, která se přenesla i na jiné české a další zahraniční internetové portály. Tak jako mnoho jiných článků zabývajících se konfliktem mezi Ruskem a Západem i tento přitahuje energii a vyvolává bouřlivou odezvu, kterou charakterizuje výrazná názorová rozdílnost.

Rusko-ukrajinský konflikt zasahuje do hloubky našich duší více, než bychom donedávna tušili. Odhaluje stále jasněji, že železná opona sice padla ve fyzickém světě, ale k jejímu zboření ve světě psyché povede ještě dlouhá cesta. Pozvolné naplňování evropského snu o sjednocení národů, Evropě bez válek a volném pohybu nám však dává naději, že nejen Evropa, ale celý svět může najít společnou řeč, která povede k vyšší jednotě. Snad i naději na uvědomění lidstva, že pluje vesmírem na jedné lodi.

Považuji nedávnou odpověď Roberta Filgase na můj článek Válka názorů za výzvu ke komunikaci; tu s radostí přijímám.

Jestliže selžeme v úkolu najit opravdový dialog, založený na empatii a smyslu pro pravdu, jak bychom se mohli začít prát s globálními problémy, bez jejichž řešení se naše loď dříve nebo později potopí? Je povahou tohoto světa, že jej tvoří vzájemné protiklady. To platí jak pro fyzickou, tak psychickou realitu. Vyšší jednota musí spočívat v protikladech, protože jsou její podmínkou. Respektive, podmínkou pro udržení jednoty je vztah těchto protikladů. Dokud se vztah udržuje a protiklady najdou v opaku něco ze sebe sama, může proudit energie – je naděje na rovnováhu.

Jako psycholog jsem často svědkem toho, že se jednota rozbije a protiklady upadnou do jednostranných pozic. Manželství, kde ustala komunikace, se buď rozpadne, nebo ustrne. Totéž platí i pro individuální psyché. Konflikt uvnitř jedince může být vyřešen opět jenom vnitřním dialogem, který ztracený kontakt sama se sebou může obnovit. I když je přirozené, že se protiklady snaží vzájemně ovládnout – a někdy je dokonce žádoucí, když se tak na určitou dobu stane, dlouhodobá dominance vědomí nad nevědomím nebo naopak přináší nevyhnutelně psychickou nemoc. Léčba může přijít prostřednictvím znovuobnovení komunikace.

Považuji nedávnou odpověď Roberta Filgase na můj článek Válka názorů za výzvu ke komunikaci; tu s radostí přijímám. Chtěl bych využít této příležitosti k tomu, abych upřesnil svůj názor na téma rusko-ukrajinského konfliktu z pohledu hlubinné psychologické teorie, která má, jak věřím, v této oblasti čtenářům hodně co nabídnout.

Kolektivní nevědomí

Polemiky ohledně existence kolektivního nevědomí provázely Junga prakticky celý jeho profesionální život. Hlubinní analytici však již více než sto let shromažďují empirický materiál potvrzující jeho existenci. Současný výzkum v oblasti neurověd a komplexních teorií (Complexity Theory) Jungovy objevy spíše potvrzují. Než se dostanu k problematice kolektivní psyché ruského národa a úvahám o tom, jak se to týká rusko-ukrajinského konfliktu, dovolte mi trochu úvodní teorie, kterou považuji za velmi užitečnou pro objasnění širších souvislostí, doufám, že čtenáře Vesmíru nebudu příliš nudit. Pokusím se být věcný a stručný.

Jung tvrdil, že kromě primárního osobního nevědomí můžeme v lidské psyché nepřímo pozorovat i sekundární nevědomý psychický systém, jenž jedince přesahuje. Tento systém, který Jung nazval kolektivním nevědomím, je univerzální celému lidstvu a je zcela autonomní. To znamená, že nepodléhá vůli a je nezávislý na zkušenosti jednotlivce. Jung usuzoval na dědičný přenos tohoto systému. (Jung, 1936/37, SS 9, c. I., par 88) Můžeme ho přirovnat k instinktu s tím rozdílem, že neformuje jenom vzorce chování, ale také myšlení, citu a obraznosti (imaginace). Je jako univerzální forma, která dokáže uchopit a specifikovat konkrétní obsah. Kolektivní nevědomí se skládá z archetypů, jež jsou těmito formami.

Tak jako instinkt určuje řekněme u mravenců přesný postup chování jednotlivce a potažmo celé kolonie, u člověka určuje archetyp, jak jedná, cítí a myslí v důležitých životních situacích. Kromě situací, které usměrňují přechod od jednoho stavu k druhému, archetypy rovněž určují všechny kognitivní a citové procesy ve smyslu kantovských forem. Tedy archetypy jsou vlastně „operačním systémem“ psychiky. (Jung, 1948, SS 8, par. 270-271) Bez individuální zkušenosti by byly archetypy prázdné, bez archetypů by byl kognitivní proces slepý.

Mravenci

Jednotlivý mravenec-dělník neví, že je součástí většího celku, neví nic o královně, mraveništi, organizaci práce, a přece celá kolonie vykazuje souhru a komplexitu, jako by existoval centrální mozek, který vše řídí. Foto: Christoph von Beeren

Mytologické děje a obrazy bohů jsou – jednoduše řečeno – personifikacemi archtypálnich obsahů. Archetypy se vyznačují silnou energií, jež má schopnost posednout jáské vědomí (ego) a devalvovat jeho vůli. Tato energie má tzv. numinózní charakter, t.j. vyznačuje se polaritou, jež vyvolává pocity nesmírné přitažlivosti na jedné straně a pocity hrůzy na straně druhé. (Jung, SS 11, par. 6) Odtud obrazy (symboly) paradoxních božstev, které nacházíme v mytologii po celém světě. Součástí numinózního prožitku je rovněž pocit mysteriózní a nadosobní významnosti.

Účinek archetypů může mít za následek zamilování se, fascinaci určitou osobou, teorií, státní ideologií (-ismem) nebo, ve své extrémní podobě, náboženskou fascinaci. Archetyp se proto projevuje strachem, připoutáním, nebo ambivalencí, záleží, jak ho jáské vědomí (ego) zpracuje. Archetyp dává jáskému vědomí univerzální směřování, které může kompenzovat inidividuální dispozici (Jung, SS, par. 473).

U člověka, kterého v mládí týrala matka a jenž si vytvořil velice silnou negativní vzpomínku (komplex), může archetyp sloužit jako pozitivní kompenzace. Prostřednictvím snu, imaginace a podobně může navázat kontakt s vnitřní „dobrou matkou“, a tím léčit vnitřní trauma. Archetypy se projevují prostřednictvím snů, fantazií, nutkavých úkonů, emocionálního vytržení a podobně. Proto je i jejich analýza královskou cestou do kolektivního nevědomí.

Zůstává pochopitelně otázkou, co nevědomí vlastně je, protože už z definice na něj můžeme nahlédnout pouze zprostředkovaně – skrze jeho projevy.

Náboženství je příkladem par excellence, kdy archetypy umožňují uchopení numinózní zkušenosti. Archetypy neformují jenom vývoj individuálního vědomí, ale skrze myto-poetický základ rovněž dávají vzniknout kultuře a společenskému řádu. Dle hlubinné psychologie kolektivní nevědomí pozůstává z „vrstev“, které na základě společných nevědomých obsahů hierarchicky sdružují rodinu, klan, národ, rasu a tak dále do hloubky, až k animální, ale i neorganické podstatě, jež spojuje veškerou existenci.

Každý konflikt stojí na nevědomých základech, jeho průběh záleží na tom, do jaké míry jej dokáže vědomí regulovat. Na základě identifikace s danou skupinou dochází ke štěpení a vymezení se vůči „druhému“ prostřednictvím projekce. Je to nejdříve rodina, která se semkne, pak je to větší útvar jako klan, pak skupina, kterou spojuje určitá ideologická jednota (viz šíité vs. sunité), která je zase podmnožinou většího ideového celku (islám x křesťanství) a tak dále.

Jestliže přijmeme teorii kolektivního nevědomí, zároveň tím přijímáme i teorii kolektivní psyché, protože obě na sebe vzájemně navazují. Zůstává pochopitelně otázkou, co nevědomí vlastně je, protože už z definice na něj můžeme nahlédnout pouze zprostředkovaně – skrze jeho projevy. Nahlédnutí nevědomí sám v sobě, jak rozpoznala hlubinná psychologie, znamená, že ho proměňujeme na vědomí.

Už Gustave Le Bon ve své knize Duše davu (La Psychologie des Foules, 1895) 1poukázal na to, že se dav za určitých podmínek chová tak, jako by měl jednotnou duši, která přesahuje vůli jedince. Teorie emergence se zabývá formací komplexních struktur už téměř dvacet let (Holland, John H., 1998, Emergence. From Chaos to Order; Johnson, Steven, 2001, Emergence: The Connected Lives of Ants, Brains, Cities) 2. U hejna některých druhů ryb, korálů, hmyzu nebo ptáků můžeme pozorovat precizní koordinaci pohybů.

Podivuhodná koordinace pohybů v hejnu špačků.

Tato koordinace, jež se vynořuje (anglicky emerge; Teorie emergence: spontánní vznik makroskopických vlastností a struktur složitých systémů) jako jednota, má u živočichů obrannou funkci. Umožňuje lepší ochranu před predátory nebo jinak zvyšuje adaptační výhody. V lidském společenství dochází k podobným fenoménům během vyhrocených situací. I zde lze usuzovat na obranný mechanismus, který se vyvinul během evoluce. Archetypy by se proto též mohly vnímat jako mody emergence 3. Toho si všímá Jung, když říká: „Veškeré ovládání je záhy to tam, když se jedinec stane obětí masového hnutí. Vládu převezmou archetypy, tak jako u jedince, když je konfrontován se situací, kterou nemůže vyřešit žádným z dosud známých způsobů.” (Jung 1936/1970: 189-190)

Takto vzniklý útvar vykazuje komplexnost, jež přesahuje sumu jedinců svou funkcí. Z pohledu jiného systému (řekněme žraloka), se jeví hejno kranasů velkookých jako jedinec. Hejno nemá vědomí, nicméně se chová, jako by bylo centrálně organizováno a vztahovalo se k jiným útvarům s ohledem na svůj celek (tělo).

Hejno kranasů velkookých.

Hejno kranasů velkookých se predátorům jeví jako jeden jedinec. Hejno nemá vědomí, nicméně se chová, jako by bylo centrálně organizováno. Foto: SteveD, licence: CC-BY-SA 2.0

Brazilští červení mravenci (Solenopsis invicta) dokážou přežít dlouhé období záplav tím, že vytvářejí vodotěsná kulová plavidla z vlastních těl. Aby přežili, postupně pojídají nejslabší jedince. Dokážou komunikovat o stavech zásob, zdrojů, měnit pracovní funkci či vybírat své vůdce. Jednotlivý mravenec-dělník neví, že je součástí většího celku, neví nic o královně, mraveništi, organizaci práce, a přece celá kolonie vykazuje souhru a komplexitu, jako by existoval centrální mozek, který vše řídí. Podobných příkladů z přírody bychom našli nespočet.

Lidský mozek se rovněž skládá z velkého množství (přibližně 100 miliard) jednotlivých neuronů. I když mezi nimi existuje bio-elektrické propojení, tedy forma komunikace, výsledná funkce psycho-fyzického obrazu a chování přesahuje pouhou sumu jednotlivých procesů.

Již Leibnitz (Monadology, 1714) se potýkal s tímto problémem a řekl, že i kdybychom zvětšili lidský mozek do takových rozměrů, aby se v něm dalo procházet, stejně bychom vědomí nikde neviděli. Vědomí se totiž vynořuje jako makro-fenomén, neboli „vlastnost“ celkové interakce mezi jednotlivými mikro-strukturami organismu. 4

Jedinec považuje své já za jednotu, která ho definuje a vymezuje, aniž by si uvědomil, že jeho já je vlastně výsledkem komplexní kooperace řádově nižších struktur. Za normálních okolností prožíváme vědomí jako subjektivní a individuální (lat. individuum: nedělitelný) zkušenost, uvědomujeme si pozorovatele a pozorovaný objekt v jejich relativním celku. Ve zvláštních stavech změněného vědomí se však já „posouvá“ směrem k archetypickému centru a individuálnost se relativizuje. Jestliže je flexibilita já prožívajícího zachována, jako například u meditace, může dojít k paradoxnímu prožitku splynutí a současného uvědomění tohoto splynutí s vyšší strukturou. Dojde k tzv. transpersonálnímu prožitku.

Kolektivní nevědomí má nejsilnější vliv tam, kde je vědomí nějakým způsobem oslabeno, proto jeho projevy pozorujeme nejdřív u citlivých a duševně nemocných jedinců.

U davových jevů, obzvlášť pak těch, kde je prosazována ideologie, dochází rovněž k přesunu centra já „blíže“ k duši davu, tedy kolektivnímu nevědomí, já je ale často obětováno ve prospěch lídra nebo vůdce. I když může mít jednotlivec subjektivní pocit, že koná na základě vlastní vůle, vnější pozorovatel dojde k jiným závěrům. Právě proto, že máme co do činění s nevědomou identifikací, bude duše davu a individuální já „smíchané“ ve zvláštním účastenství (participation mystique). Podobně je tomu u zamilovaných, při revoluci, v náboženském zanícení apod.

I když je každý jednotlivec v davu jaksi sám za sebe, součástí jeho psyché bude zároveň aktuálně aktivovaný nevědomý obsah (komplex nebo archetyp). Bude jednat, vnímat, myslet a cítit jako jeden celek. Předkládaná realita, kterou vůdce předává, se stane relativní součástí individuálního prožitku, právě proto ale jen iluzí. Snad odtud pochází termín masová psychóza, který se zažil v době francouzské revoluce.

Kulturní komplex

Kulturní nevědomí, jak říká jungovský analytik Joseph Henderson, „…je oblast historické paměti, která se nachází kdesi mezi kolektivním nevědomím a vzorci, jimiž se kutura projevuje navenek. Může zahrnovat jak vědomé, tak nevědomě modality, ale stále má identitu, jejímž zdrojem jsou archetypy kolektivního nevědomí, které napomáhají utváření mýtu a rituálu, ale i vývoji jednotlivce.“ (The Cultural Unconscious, 1990, 102-113)

Kulturní komplex je vlastně emočně nabitá část tohoto nevědomí, která se izolovala a „snaží se“ s tímto kulturním nevědomím splynout. Když mluvíme o kulturním komplexu, máme na mysli nevědomý obsah, který převyšuje jedince, působí na národ jako celek a vyplývá z traumat celého národa. Trauma, které utrpěl národ v minulosti, může ovlivnit jedince, aniž by byl přímo traumatu vystaven.

Psal jsem již dříve, jak je kulturní komplex slovenského národa, jenž má kořeny v dávné historii, aktivován skrze nacionalismus některých politických stran. Mečiar a později Slota by bez nevědomé dispozice, která živí kulturní komplex, nedokázali tak úspěšně zmanipulovat mladé lidi, kteří nikdy krvavý konflikt Maďarů a Slováků nezažili. Kulturní komplex je málo uvědomovaná (integrovaná) oblast kulturního nevědomí. Jak už bylo řečeno dříve, je to většinou bolestivá emoce, jež brání uvědomění.

Archetypy kolektivního nevědomí působí ale pořád, nejenom v obdobích zvýšené aktivace, jako jsou sportovní utkání, masové protesty, revoluce, války a tak dále. Tak jako jedinec, i celý národ podléhá neustálému vlivu kolektivního nevědomí. Otázkou je, jestli můžeme hledat v národu jako celku společný charakter nebo společného ducha? Pro Roberta Filgase je negativní odpověď na tuto otázku stěžejní tezí jeho argumentu. Já se domnívám, že u národů je možné hledat společného ducha, tj. kolektivní psyché.

Existence duše národa?

Jak jsem už řekl dříve, abychom mohli tuto myšlenku sledovat, musíme se vybavit jistou dávkou symbolické představivosti, jež vyžaduje nejen myšlení, ale i cit. Jestliže vyzpovídáme mravence, nedozvíme se nic o tom, jaká je jeho role v budování mraveniště, kolik má bratrů a sester, jaký má vztah ke královně nebo jaké má kolonie plány během přicházejících záplav. Nedozvěděli bychom se to, protože je v této mravenčí instituci jen drobným epistemologickým zlomkem. Více se dozvíme pozorováním mraveniště takříkajíc zvenčí. Naše vědomí slouží jako zrcadlo, ve kterém se odehrává syntéza pozorovaného (v tomto případě mravenčí kolonie).

U otázky národní pychologie je tomu podobně. I když je národ sumou jednotlivců, kde má každý představitel jedinečnou pozici a vlastní já, existují črty a vzorce, na jejichž základě hodnotíme a vnímáme národ jako celek. To je pocit, který snad každý zná, a i když nemáme jasnou představu o povaze, náladě nebo směřování tohoto celku, bezděčně je přeci dokážeme vnímat. Problém národního charakteru je otázka, kterou se zabývají antropologové a psychologové zhruba od konce druhé světové války. Zde není prostor na přehled různých teorií. 5

Krátce se dotknu této otázky z pohledu hlubinné psychologie. Hlubinná psychologie pozorování a analýzu masových nevědomých a vědomých projevů považuje za stejně důležité jako analýzu projevů osobních. Robert Filgas ostatně sám říká, že „na to hřešil“ už Jung a Freud. V Jungově případě byl ten hřích ale felix culpa, protože na základě analýzy kolektivního nevědomí národa dokázal předpovědět vypuknutí první i druhé světové války (1914 a 1927, viz Vzpomínky, sny, myšlenky, 1957). Proč zavrhovat metody jako bezvýznamné, když i navzdory pochybnosti o jejich „vědeckosti“ mohou přinést nové poznatky? Věda je a stále bude výpravou do neznáma. 6

Filosoficky je otázka duše národa snad irelevantní, ne však psychologicky. Domnívám se, že problém existence „duše národa“ spočívá v tom, jestli ji budeme považovat za skutečnou, stejně jako jedinec existuje ve svém fyzickém a psychologickém smyslu.

Připomíná mi to debatu, která započala sporem o to, zda existují platónské ideály, a rozdělila filosofické směry na dva základní proudy Platónova a Aristotelova pohledu na svět. Debata vyvrcholila ve středověku ve sporu mezi nominalismem a realismem, ale pochopitelně pokračuje dodnes jako spor mezi realismem 7 a idealismem 8. Otázkou bylo, jestli existují obecné pojmy (univerzálie) skutečně, nebo jsou to jen názvy pro něco, co je jim jenom přisuzovano, ale co neexistuje „samo o sobě“. Nominalismus považoval univerzálie za pouhé názvy, prázdná slova (flatus vocis). Nomina rerum neboli názvy věcí nebyly dle nominalismu nadány žádnou substancí, tudíž jim nepřináležela žádná realita, naproti tomu realismus považoval univerzálie za skutečné, jejich realita spočívala „ve světě platónských idejí“, forem (universalia ante rem).

Dle Junga šlo o spor psychologických hodnot: nominalismus přeceňoval hodnotu smyslového objektu, kdežto realismus hodnotu mentálního procesu. 9 10 Dle Junga „realita“ spočívá v lidské duši, která je schopná fantazijní činnosti a vnímání. Jeho odpovědí na problém skutečnosti je „esse in anima“: skutečnost dlí v duši. Východiskem sporu nominalismu a realismu je objev, že je to pozorující subjekt „psyché“, skrz nějž je ustanovena realita (Jung, SS 6, 1922).

Ani jedno z tvrzení obou filosofických škol – esse in intellectu versus esse in re, ani Abélardův kompromis – nejsou konečné. Mezi věcí a rozumem totiž existuje něco, co je zároveň v obou obsažené, a to je psyché, duše, latinsky anima. Psyché je třetí (tertium) substancí, která je syntézou pozorovaného a pozorujícího 11. Je zároveň i problémem, který komplikuje objektivní, vědecký výzkum. Toto zrcadlo, jež je nevyhnutelnou podmínkou analýzy jakéhokoli jevu, můžeme uplatnit jak na jednotlivce, tak na národ, jak to bylo uvedeno na příkladu mravenčí kolonie. Existují filosofické otázky, které se nedají vyřešit rozumem, jedině transcendovat vírou, respektive příklonem na základě citu. Otázka svobody vůle, existence objektivního světa i hlubší otázky týkajících se existence Boha a posmrtného života se v současnosti nedají rozumem vyřešit a musíme je řadit mezi antinomie.

Kompenzace vnitřní bezmocnosti

Základní kritika realismu vůči idealismu, zdá se, je ta samá, na které Robert Filgas staví svou kritiku kolektivního nevědomí. Dokážu se vcítit do jeho postoje a chápat jeho výtky, navrhuji ale, že se dohodneme na nesouhlasu. Hlubinně analytický pohled, který volím, považují za užitečný, zvláště pak proto, že mně a snad i jiným pomáhá pochopit komplexní souvislosti davového chování lépe, než mi nabízí reduktivní analýza nebo sociální psychologie. V žádném případě tak nečiním z politických nebo propagandistických důvodů a rád bych čtenáře ujistil, že nemám ze svých názorů žádný politický nebo finanční prospěch.

Nechci se zaplétat do filosofických a sémantických sporů, proto bych raději navrhnul, abychom se nyní soustředili na otázku, zda ruský národ jako takový vykazuje identifikaci s vůdcem a masovou ideologii, která je založena spíše na propagandě.

V ruské kultuře samozřejmě najdeme spoustu velkých činů a osobností. Též si dobře uvědomuji, že se nedá evropská kultura oddělit od ruské a že je s ní v mnoha ohledech totožná. Snad je právě fakt, že slovanství jako jedna z „archetypických vrstev“, kterou máme s Rusy společnou, důvodem hlubšího spojení, které Slované cítí.

Ruská houževnatost, pohostinnost nebo smysl pro přátelství jsou ctnosti, kterých si mnozí z nás váží, na druhé straně kromě ctností přebíráme i neřesti. V článku jsem se zaměřil spíše na tu část (funkci), kterou považuji u ruského národa z vývojového hlediska za zakrslou. Vzal jsem si na mušku regresivní, neboli inferiorní rysy, které jsou nejčastějším zdrojem konfliktů. Díky tomu, že se v ruském národě ještě nedostatečně vyvinula opozice a převládá tam tedy psychologická jednostrannost, nejsou postoje a chování zrcadleny, korigovány.

Tato jednostrannost je živena propagandou Kremlu. Je vlastně mytologií o zlém Západu a hrdinném ruském národu, který se nenechá porazit. Vlastní bezmocnost a pochybnosti jsou minimalizovány, případně potlačeny. Tím se formují podmínky pro aktivaci obsahu kolektivního nevědomí. Psychická dynamika totiž funguje tak, že pokud je určitý obsah z vědomí vytěsněn, nezmizí, ale objeví se projektován navenek. Jednostrannost vlastně znamená regresi do nižšího vývojového stadia. Provází jej sebestřednost a neschopnost empatie. Komplex má ve své čisté podobě tak trochu něco ze zvířete, dítěte a psychopata zároveň.

Demokratický proces umožňuje přemostění (transcendenci) protikladů, a tím zrcadlení toho, co je potlačené, tedy nevědomé.

Joseph Henderson (ibid. 1990) popsal aktivaci komplexů kulturního nevědomí následovně: 1) Vyznačují se vysokým emocionálním nábojem, 2) jednotným, konzistentním chováním, 3) odolávají opozici, kritice a uvědomění, 4) hledají potvrzení vlastní ideologie a názoru, vyhledávají historické a mýtické paralely, které je v tomto názoru utvrdí, 5) názory jsou zpravidla jednoduché, vyhýbající se dvojznačnostem a paradoxům, jsou fixované tak, aby potvrdily vlastní výjimečnost – sebestředně a povýšenecky, 6) představují masové postoje a čerpají svou ideologii z významných symbolů, což je dělá těžko odolatelnými. Jestliže pozorně analyzujeme tato kritéria kulturního komplexu, všimneme si, že jich ruský národ dnes poměrně dost splňuje (odtud analogie s konspiračními teoriemi).

Kolektivní nevědomí má nejsilnější vliv tam, kde je vědomí nějakým způsobem oslabeno, proto jeho projevy pozorujeme nejdřív u citlivých a duševně nemocných jedinců. Uvedu jenom jeden příklad za všechny. Jeden můj šedesátiletý klient, který se přestěhoval do USA teprve před šesti lety, byl diagnostikován jako schizofrenik. Pochází z malého horského města v Rusku. Je to opravář praček, má základní vzdělání a není nijak zvlášť sečtělý. Prochází obdobími, kdy jej popadne manický záchvat, ve kterém desítky hodin píše, jak sám říká, proroctví. Píše rychle a automaticky, píše archaickou ruštinou a vůbec nemá ponětí o tom, že by se ji kdy učil. Když dopíše, tak si nic nepamatuje a sám je obsahem překvapen. Jeho „proroctví“ jsou nesmírně propracované mytologické příběhy, kde zápasí dobro se zlem. Ústředním tématem je vyvolený ruský národ, který chrání planetu Zemi a pak i jiné planety před zánikem. Bojuje ve válce proti koalici západních národů, které se snaží ruský národ pokořit. Nepsycholog se snad nad tímto pousměje jako nad blouzněním, pro psychologa však tento materiál poskytuje cenný vhled do kolektivního nevědomí. Grandiózní archetypická fantazie, jež se probouzí v ruské duši, má kompenzovat vnitřní bezmocnost. Vytváří obranný val proti nepříteli, který hrozí, že tuto bezmocnost ještě prohloubí. Otázkou je, nakolik je tento nepřítel skutečným a nakolik „konspirační teorií“, přicházející mocným velice vhod.

Demokratický proces umožňuje přemostění (transcendenci) protikladů, a tím zrcadlení toho, co je potlačené, tedy nevědomé. Demokracie neznamená, že systém funguje bezchybně, nebo že je prost morálních vad. Znamená, že existuje systém kontroly, který umožňuje jednostrannost kompenzovat. V demokracii je možnost volit, kritizovat a měnit sebe sama na základě této kritiky. Demokracie utváří podmínky pro komunikaci mezi protiklady, můžeme ji proto chápat též jako vynořující se vlastnost sociálního systému. Díky této komunikaci může proměnit vnější mezinárodní konflikt na konflikt uvnitř, jehož řešení nespočívá v projekci nevědomí na nepřítele, ale sebepoznání, jež činí nevědomí vědomím.

Od dob, kdy členové tlupy zvedli svou ruku v pomyslném prvotním hlasování, aby ustanovili spravedlnost ne skrze pouhou opresi slabšího, ale i zvážením následků své volby, se demokratický proces vyvíjí, i když prochází obdobími selhání a regresů, protože se musí vypořádávat s temnotou, která se v lidských duších tu a tam vynoří – aby dosáhl vyšší jednoty protikladů. Demokracie je procesem, který se snaží o stále větší míru kvality, a i když v mnohém selhává, zatím lidstvo nemá nic lepšího.

V Rusku je tento proces ještě stále jenom v raném stadiu vývoje. Jak v schopnosti jednotlivců chápat demokracii a smýšlet v jejím duchu, tak na úrovni národa jako celku, ve smyslu fungování demokratických pravidel a institucí, Rusko zaostává za Západem. To je prostě fakt, který se dá podložit stovkami důkazů.

Rozpad protikladů a prohlubování jednostrannosti se pomalu začíná týkat celé Evropy a širšího světa. Západ za sebou pochopitelně táhne svůj dlouhý chvost historického traumatu, a tudíž není imunní vůči mocným energiím kolektivního nevědomí. Právě proto musí udělat vše, aby využil své demokratické kapacity a nenechal se vtáhnout hlouběji do už tak vyhroceného konfliktu.

Print Friendly

Notes:

  1. Viz též La Révolution Française et la Psychologie des Révolutions, 1912
  2. Viz též: Miller, Peter. 2010. The Smart Swarm: How understanding flocks, schools, and colonies can make us better at communicating, decision making, and getting things done. New York: Avery

  3. Více v IAJS Discussion Seminar with George Hogenson – Introduction by Warren Colman, 10/23/2011.

  4. Vědomí není nikde lokalizováno, a i když víme, že má souvislost s mozkem, nevíme, kde „přesně“ existuje. Dokonce si nejsme ani jisti tím, že vědomí je „v“ mozku. Vědomí (a nevědomí) jsou dosud neprobádané fenomény sui generis. Jejich pozorování komplikuje fakt, že vědomí je nevyhnutelně zároveň subjektem i objektem jakéhokoli výzkumu. Dokud zůstane pozorovatel doslova zajat tímto paradigmatem, psychologie se nikdy nestane vědou v pravém smyslu definice.

  5. Např. Duijker, H. C. J.; and Frijda, N. H. 1960 National Character and National Stereotypes. A trend report prepared for the International Union of Scientific Psychology. Amsterdam: North-Holland Publishing

  6. Viz Thomas Kuhn, The Structure of Scientific Revolution, 1962

  7. Scholastický realismus dnes nazýváme [platónským] idealismem. V období scholastiky to byla právě víra v ‚realitu‘, pro niž se Platónovo učení o ideách nazývalo realismem. Platónský svět měl podle něho nejvyšší míru reality.

  8. Viz: Armand Marie Leroi, The Lagoon: How Aristotle Invented Science; September 25, 2014.

  9. To částečně rozpoznal až Pierre Abélard a postulováním svého stanoviska známého jako konceptualismus našel kompromisní řešení, které našlo konečné řešení v Kantově analýze čistého rozumu. V konceptualismu se tak probudilo tušení, které je známé dnešní vědecké praxi, a sice že podstata věci včetně „substance“ závisí na formativní struktuře psyché, jež tuto věc postuluje, a že věci (esse) jsou „existenciálně“ obsahem psyché (anima), a tak částečně i touto psyché samotnou. Abelárd tak intuitivně poznal, že vlastnost pozorovaného objektu závisí na pozorovateli a procesu pozorování a že bez toho, čemu Jung kolem roku 1920 říká subjektivní faktor (tedy přítomnost nevědomého subjektu), je nemožné vůbec něco poznat, nemluvě o poznání objektivním. Subjekt totiž nejen abstrahuje z pozorované reality, ale zároveň ji obdarovává vlastní existencí, aniž by si to uvědomoval. Obdarovává ji tedy vlastním nevědomím. Viz Realita porozumění v Solc, Vladislav, Archetyp Otce, 2011

  10. „Filosofická doktrína mezi nominalismem a realismem, která tvrdí, že univerzálie existují pouze v mysli a nemají žádnou vnější či hmotnou realitu. Konceptualismus připouští uvnitř nás existenci abstraktních a univerzálních konceptů (odtud jeho označení), ale má za to, že nevíme, zda duševní objekty mají nějaký základ mimo naši mysl, nebo zda přirozené individuální objekty chovají odděleně a každý sám o sobě skutečnosti, jež vnímáme jako uskutečněné v každém zvlášť. Koncepty mají ideální hodnotu; nemají hodnotu reálnou, nebo přinejmenším nevíme, zda reálnou hodnotu mají. Fenomenalismus představuje nejpůvodnější formu moderního konceptualismu. Univerzální a nutné reprezentace nemají žádné spojení s vnějšími věcmi, jelikož jsou utvářeny výhradně strukturálními funkcemi (a priori formami) naší mysli (Kant). Čas a prostor, do nichž zasazujeme všechny smyslové vjemy, nelze získat zkušeností, která je individuální a podmíněná; jde o schémata, jež vystupují z naší duševní organizace. V důsledku toho nemáme žádnou záruku, že lze nastolit reálný vztah se světem skutečnosti. Věda, která je pouhým upřesněním dat smyslů ve shodě s jinými strukturálními determinanty mysli (kategoriemi), se stává subjektivní záležitostí, která má hodnotu jen pro nás samotné, a nikoli pro okolní svět.“ De Wulf, M. (1911), Nominalism, Realism, Conceptualism, New York: Robert Appleton Company.

  11. Více Jung, C. G., The Problem of Types in The History of Classical and Medieval Thought, 1921, par. 56 a násl.

Tagy

O autorovi

Vladislav Šolc

Vladislav Šolc

Vladislav Šolc (* 1972). Jungovský analytik, klinický psycholog, psychoterapeut. Vystudoval klinickou psychologii na FF UK v Praze. Momentálně působí v Glendale (Wisconsin) a Chicagu (Illinois). Autor knih Ve jménu Boha, Fanatismus v pojetí hlubinné psychologie (Triton, 2013), Archetyp Otce a jiné hlubinné psychologické studie (Triton, 2009), Psyché Matrix Realita (Amos, 2007).

  • Děkuji za tento článek. Bohužel mám pocit, že moderní doba, ani v přírodních vědách, neselektuje ve prospěch nějaké „opozice, kritiky a uvědomění“. K tomu nabízím geniální povídku z Nature (z roku 2008) http://www.nature.com/nature/journal/v453/n7194/full/453562a.html .
    Druhá věc je, jaký archetyp si vybudovali sami Češi. A obávám se, že klíčovou roli hrají archetypy „zlý emigrant, případně kapitalista nebo Němec“ a „ubohý bezmocný já, který se musí držet kamarádů, aby se vůbec přežil“. Přičemž to druhé vytváří mezi obyvateli ČR celou sbírku kolektivních vědomí, která se vytrvale a zcela nelogicky sváří. A to bez ohledu na to, jak se jim hmotně ve skutečnosti vede a jaká je jinak objektivní realita.

    • Ilja

      Dobry den,
      dekuji. Z hlubinne psychologickeho hlediska je prave tato „odolnost“ vuci vedomim korekcim a realite velice zajimava. Podobne jako nepresvedci ateista vericiho (a naopak) je tezke presvedcit nositele konspiracni teorie o jejich slabych mistech. Naopak snaha o presvedceni vede k utvrzeni v jiz zastavanem postoji. Dle meho nazoru, se na takovych postojich podileji nevedome motivy, jinak by stacila vedoma debata na zaklade logiky. Emoce, ktere stoji „za“ takovym postojem, maji ale tim vetsi vlyv, cim mene jsou vedome. VS