Pavel Bělobrádek o dobře viditelném oběšenci

„Věda vychází z přirozené potřeby člověka porozumět světu, je to elementární podmínka pro fungování naší civilizace,“ říká Pavel Bělobrádek, místopředseda vlády pro vědu, výzkum a inovace.

Mluví o významu vědy přesahujícím bezprostřední průmyslové aplikace, ale zdůrazňuje, že potřeby průmyslu jsou pro orientaci českého výzkumu klíčové. A uvažuje o vzniku ministerstva pro vědu.

Celý rozhovor, v němž Pavel Bělobrádek hovoří mimo jiné o kafemlejnku a chystané nové podobě metodiky hodnocení vědy, o plánech na vytvoření Českého vědecko-technologického institutu nebo o nutnosti uvažovat v delším časovém horizontu, než je jedno volební období, vyšel v prosincovém čísle časopisu Vesmír. Zdarma je dostupný on-line:

 ČTĚTE VÍCE:  Tanker se otáčí pomalu

Zde nabízíme jen krátkou ukázku:

Vědci si stěžují na byrokracii spojenou s grantovými soutěžemi. Tráví tím příliš mnoho času. Je tento problém řešitelný, aniž by to mělo negativní důsledky pro kontrolu čerpání veřejných prostředků?

Nějaká administrativa je potřeba vždy. Dáváte-li někam peníze, je jasné, že nad nimi musíte mít určitou kontrolu. Naopak nedostatečná kontrola při vzniku některých VaVpI center vedla k tragickým situacím. Ale souhlasím s tím, že je přehnané chtít po špičkovém vědci, aby trávil týdny neproduktivně psaním grantů, aby se uživil. Problém je i v tom, že když usilujete o peníze ze tří různých zdrojů, každý chce jiný formulář a podmínky, za nichž vám jsou ochotni peníze dát, se vzájemně vylučují. Naší snahou je tyto potíže odstranit, celý systém zjednodušit. Zatím si to žije tak trochu vlastním životem, chybí tu řízení.

Směřuje vývoj ke zřízení ministerstva pro vědu?

Názor, že by takové ministerstvo bylo potřeba, sílí jak ve vědecké komunitě, tak mezi politiky. Například i ministr financí prohlásil, že systém je roztříštěný a je zapotřebí, aby ministerstvo vzniklo. Může být ale velmi malé. Počítám, že by se jednalo maximálně o padesát lidí. A je úplně jedno, zda se bude jmenovat ministerstvo, nebo úřad pro vědu a výzkum. Důležité budou kompetence. Orgán zodpovědný za řízení systému výzkumu musí mít pro toto řízení nástroje. A ty spočívají především v možnosti nastavovat pravidla financování.

Jaká by pak byla role RVVI?

Rada má svůj statut a nad jeho rámec nyní vykonává další funkce, protože tu chyběla centrální autorita. Lidé chodili se svými problémy na školství, tam jim řekli, že je to otázka konkurenceschopnosti, a ať s tím tedy jdou na ministerstvo průmyslu a obchodu. Tam jim zase řekli, že to je věda a poslali je na školství. Nakonec končili u RVVI, která se jich ujímala, ale bylo to hodně nesystémové. Chceme, aby se Rada řídila svým statutem a administrativně-technické věci by měl převzít můj úřad. V RVVI sedí špičkoví odborníci, takže je třeba, aby svůj čas věnovali věcem koncepčním, strategickým, odborným. Zbytek by měl vyřizovat aparát. Tak by měla fungovat celá státní správa.

Vyplývají ze zkušeností se sedmým rámcovým programem a s čerpáním peněz z operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace (VaVpI) nějaká ponaučení pro Horizont 2020?

Ponaučení je velmi jednoduché. Snaha využít evropské peníze je chvályhodná, ale pouze v případě, že jsou prostředky využity tam, kde jsou skutečně potřeba. Jedna věc je postavit nové budovy, druhá sehnat mozky, které v nich budou pracovat, a udržet je. Další ponaučení se týká spolupráce se soukromou sférou. Často se stávalo, že žadatelé o podporu formálně získali firmy hlásící se k budoucí spolupráci, ale ani jedna ze stran to od začátku nemyslela vážně. Spoléhalo se na to, že to „nějak“ dopadne a „někdo“ to nakonec zaplatí. V budoucnu budeme muset být razantnější, než bývalo zvykem. Onen „někdo“ by měl být ten, kdo si to na začátku špatně spočítal. Nebude vůle zachraňovat úplně každého bez ohledu na to, jak přistoupí ke své vlastní zodpovědnosti. Mohl by zafungovat princip dobře viditelného oběšence. Na křižovatkách se občas pověsil nějaký lapka, aby to ostatní odradilo.

Může se stát, že role „dobře viditelného oběšence“ čeká i na některý z projektů financovaných z VaVpI? Česká republika se zavázala zajistit udržitelnost nově zřízených center po dobu pěti let, jinak bude muset evropské dotace vracet. Umíte si představit, že v některém případě bude výhodnější peníze vrátit než investovat do udržitelnosti?

Představit si to umím. Ale potřebujeme relevantní a tvrdá data, proto je to otázka spíše ministerstva školství, které má VaVpI centra v gesci. Nicméně existuje meziresortní skupina, která situaci mapuje a do níž patříme. Budeme se snažit centra rozdělit na bezproblémová, středně riziková a ta, která jsou na tom opravdu špatně. Ale pokud dojde k nějakým ukončením, což zatím nedokážu říct, rozhodně to nebudou řádově desítky, nanejvýš jednotlivosti.

ČTĚTE TAKÉ:

Pavel Jungwirth: Nové hodnocení vědy

Jan Konvalinka: Sami sebe nezhodnotíme

Tři esa o falešných kartách české vědy

 

Titulní foto: Pavel Bělobrádek. Zdroj: AVO, Jan Tichý (JanTichyPhotography.com)

Print Friendly
  • Jan Černý

    Pan místopředseda Bělobrádek je ve funkci asi 10 měsíců. Za tu dobu doplnil RVVI a rekonstruoval předsednictvo GAČRu. Ale co dalšího ? Novela zákona 130, rozpočet, budoucnost VaVpI center, přiškrcení TAČRu a podivné přesuny prostředků pro program Epsilon do vzduchoprázdna na Ministerstvo průmyslu, kde je nějaký pozitivní výsledek ? Ale hovoří rozšafně, to se musí uznat.

  • Vladimír Albrecht

    Vesmír kladl zásadní otázku co ze zkušeností ze sedmého rámcového programu (7.RP) a ze strukturálních fondů plyne pro nový rámcový program HORIZONT 2020 (H2020). Neztraťme ze zřetele, že H2020 je evropský
    program pro výzkum, vývoj a inovace a 7.RP byl jeho předchůdcem. S podporou strukturálních fondů lze naopak stavět nové vědecké instituce a toho ČR využila v míře, která neměl v ostatních středo a východoevropských státech obdobu: ČR takto buduje 48 výzkumných infrastruktur. Pan místopředseda pominul zkušenosti z vědeckých činností a soustředil se na
    problémy s poněkud excesivní výstavbou infrastruktur. Jako daňovému
    poplatníkovi mně není jasné, kdo má být tím oběšencem, který odradi od neodpovědného nakládání s prostředky z evropských fondů. Tematickou strukturu programu VaVpI navrhla národní administrativa, návrhy projektů hodnotili experti nominovaní národní administrativou a ta rozhodovala i o
    konečném výběru projektů. Vybrat viselce z řad navrhovatelů projektů je sice
    radikální krok, ale ten stěží nahradí chybějící diskusi o koncepci našeho systému výzkumu a vývoje.
    A že by zkušenosti s výzkumnou činností v 7.RP nestály za řeč? Účast ČR v 7.RP (stejně jako v 6.RP) byla velmi malá (viz studie v časopisu ECHO, jsou
    dostupné na stránkách http://www.tc.cz), ať už ji měříme počtem
    účastí připadajících na 1 mil. obyvatel či na 1000 plných úvazků výzkumné kapacity. Mnohem vyšší účast měly státy, které na výzkum a vývoj vynakládají výrazně menší procento HDP než ČR. Malá účast vlastně znamená, že ČR ze
    svého každoročního členského poplatku do EU vlastně dotuje účast ostatních států v tomto evropském výzkumném programu. Dlouhodobě se ukazuje, že dotujeme účast ostatních tím víc, čím větší je rozpočet tohoto programu. Rozpočet H2020 je přibližně o 40% větší než byl rozpočet 7.RP. Zkušenost s naší účastí v 7.RP (ale už i v 6.RP) tak říká, že pokud nepodnikneme kroky k tomu, aby se české výzkumné týmy zapojily do projektů H2020 více než
    tomu bylo v 7.RP, přiblíží se naše dotování účasti týmů ostatních států v H2020 jedné miliardě Kč ročně. Stojí to za řeč?

  • Pan místopředseda je politik a snaží se v rámci svého mandátu a pozice řešit problém, který tímto způsobem v podstatě vyřešit nelze. Naše země má neuvěřitelné množství strategií nejrůznějších typů (sám jsem se na některých podílel 🙁 ) ale fakticky v oblasti vědy, vývoje a inovací nemáme rozhodnuté základní otázky:
    1. V jak širokém záběru si na středně velká země může dovolit pěstovat vědu jako kulturní statek?
    2. Jaký má být poměr kapacit badatelského a (řekněme) účelového výzkumu?
    3. Jaká struktura by byla pro dosažení těchto parametrů optimální?
    Se stávající situací a zejména stávajícími trendy není vlastně spokojen nikdo. Ty však odrážejí realitu, která je nám vnucena a kterou prostě změnit nemůžeme – je dána ekonomickou výkonností země (která není z nejvyšších), mezinárodní situací (která je alarmující) a ochotou občanů a voličů uskrovnit se v zájmu vyšších cílů (která je prakticky nulová). Politici tak prakticky neustále řeší dílčí otázky, tj. zejména problémy, které jim předchozí garnitura politiků navařila a sami tak zadělávají na další problémy svým nástupcům. Třeba veškeré problémy s financováním nových infrastruktur by vůbec nevznikly, kdyby se na počátku realisticky zhodnotila absorpční kapacita naší země pro investice tohoto typu. Měl jsem tu možnost přísedět na jednání Konference rektorů, kde se před cca 10 lety tato otázka řešila. Na můj nesmělý dotaz „zda opravdu máme absorbční kapacitu“ jsem byl téměř vynesen ze dveří a v čele defenestrantů pěstičkami hrozili zasloužilá členka KDU-ČSL a nyní poslankyně EP a jistý zasloužilý rektor, nyní člen tak populární ANO. Zajímalo by mne, jak hodnotí své tehdejší názory dnes?
    Za této situace je vlastně nutno přístup místopředsedy Bělobrádka ocenit. Hraje s prachmizerným listem, ale snaží se orientovat a dívat se i za konec volebního období. Například myšlenka „ministerstva pro vědu (a vysoké školy)“ je asi krok správným směrem. Ale existuje mnoho mnohem prozaičtějších problémů, které jsou všem zřejmé a notoricky známé a na které si prostě nikdo netroufne! Hovořilo se o zkušenostech z evropského financování – to je velké téma (mám na mysli nejen FP 7., resp. Horizon2020 ale hlavně Strukturální fondy). Byrokracie, kterou jsme si v této oblasti sami vlastní pílí a přičiněním zavedli je tak obludná, že fakticky ohrožuje chod celého systému čerpání EU dotací. Nikdo nás k tomu přitom nenutil, např. v Portugalsku (abych použil země srovnatelné jak velikostí, tak i ekonomickou výkoností) mají v této oblasti mnohem pružnější systém. Možná k tomu potřebovali tu krizi …..
    Kosmetické změny nepomohou. Jakékoliv radikální změny však vždy narazí, neboť na každé reformě někdo vydělá a jiný prodělá. Od toho jsou politici, aby dokázali ukazovat cestu vpřed a získávali pro ni konsenzus. Ale ať je to naším proporcionálním volebním systémem, či nedostatkem skutečných politiků (nebo obojím), cesta k řešení skutečných problémů organizace vědy a vývoje a podpory inovací je u nás jaksi zamlžená …..