Posedlost hudbou může být znakem genetické choroby či demence. Lidé, kteří dobře mluví i zpívají, mohou mít extrémně výkonný mozek. Máme radši zpívanou hudbu než hudbu orchestrální, ale věda zatím neví, proč to tak je. Hudba stále vzbuzuje dost otázek na to, jak dlouho ji lidstvo provozuje.

„Hudba a rytmus nacházejí cestu k nejskrytějším místům duše,“ pravil Platón. A nebyl zdaleka jediným starověkým myslitelem, který připisoval hudbě nezanedbatelný vliv na osobnost člověka. Například také Aristotelova teorie katarze prostřednictvím umění včetně hudby zahrnuje tento aspekt, který provází lidstvo odnepaměti. Avšak teprve moderní doba přináší poznatky o tom, proč a jaké konkrétní mozkové a nervové systémy hudba aktivizuje, jak na ně působí, jak se reakce liší podle konkrétních podmínek a dispozic jedince.

Hudba (licence: CC0 Public Domain)

Hudba (licence: CC0 Public Domain)

Zaostřeno na tóny

Bezesporu jsme v tomto ohledu podstatně dál, než když Charles Darwin napsal, že lidská záliba v hudbě, schopnost ji tvořit a reprodukovat, patří k nejzáhadnějším vlastnostem člověka.

Značný pokrok v poznání funkcí mozku pro vnímání hudby jsou zásluhou četných výzkumů a patologicko-neurologických studií z přelomu 19. a 20. století. V současné době pokračuje prohlubování a zpřesňování poznatků mílovými kroky díky moderním radiologickým metodám, počítačové tomografii, elektroencefalografii, magnetoencefalografii. Český neurolog profesor Josef Syka, který se věnuje výzkumům mozku z hlediska zpracování sluchových podnětů, vyzdvihuje pozitronovou emisní tomografii, magnetickou rezonanci a obzvláště funkční magnetickou rezonanci.

Ukázalo se, že pobyt v extrémně hlučném prostředí – např. na některých diskotékách – vede v podstatě k jakési dílčí hudební hluchotě.

Jakkoli je výsledků přehršle a jsou jistě strhující, otevřených otázek zůstává rovněž dostatek. Jinak řečeno, valná část záhady byla odhalena, ale…

„Náš sluchový systém, naše nervová soustava, jsou vlastně dokonale naladěny na hudbu,“ napsal v úvodu své knihy Musicophilia neurolog Oliver Sachs. „Nakolik je to výsledek vnitřních znaků hudby samotné – jejích komplexních zvukových vzorců, logiky, spádu, sekvencí, rytmů a repeticí, tajemným způsobem, jakým ztělesňuje emoce a touhy – a nakolik je to zvláštními rezonancemi, synchronizacemi, vibracemi, vzájemným drážděním nebo odezvami v nesmírně složité, víceúrovňové nervové soustavě, která je základem hudebního vnímání, to dosud nevíme“.

Citace Olivera Sachse si zaslouží zběžný komentář

I mnozí laici možná četli některé z jeho textů, které jsou bezesporu poutavé a vysloužil mu přízvisko „dvorní básník medicíny“. Někteří odborníci ale naznačují pochybnosti, zda ho právě titul „dvorního básníka mediciny“ nesvádí k nadřazování poutavých historek a pisatelského umu nad objektivní prezentaci nejnovějších vědeckých poznatků. Přesto připouštějí, že přinejmenším některé jeho postřehy a vědomosti za zmínku stojí, takže ani my se jim v některých následujících pasážích nevyhýbáme.

Jeho „kazuistické příběhy“ v knize Misicphilia lze doporučit ke zvážení nebo třeba kritické polemice.

Hudba srdečního tepu

Darwinovi zřejmě přišla lidská inklinace k hudbě záhadná i proto, že z jeho hlediska nepřináší žádný konkrétní užitek. Možná měl pravdu v tom, že by lidský druh zřejmě přežil i bez hudby. Ale o leccos ochuzený.

Profesor Syka označuje hudbu za zvukový artefakt, který si člověk vytvořil ke svému potěšení. Svým způsobem tento názor koresponduje s Darwinovým – bezprostředně pragmatický užitek kromě potěšení, uklidnění nebo jistého typu příjemného vzrušení, nám hudba nedává. Pokud ovšem potěšení není užitkem. A pokud ono potěšení nevyvolává v našem organizmu a psychice posuny k lepšímu subjektivnímu a leckdy i objektivnímu stavu.

Tím argumentují muzikologové, muzikoterapeuti, připouští to i neurologové včetně Josefa Syky, byť se jako většina pragmatických lékařů vyhýbá jednoznačnému přikyvování iluzi bezbřeze blahodárného vlivu hudby tam, kde scházejí podložené vědecké podklady.

Například nevyvrací hojně prezentovaný názor, že v prenatálním období může poslech zejména uklidňujících, melodických skladeb, vývoji plodu prospívat. Nabízí se ale prostší výklad, a sice, že matka, vystavená uklidňujícím účinkům hudby a odpovídající relaxaci, si dopřává celkově prospěšného rozpoložení, jaké prospívá i plodu. Nicméně výsledky některých výzkumů a studií dospěly k závěrům, podle nichž děti i po narození preferují zvuky, jimž byly vystaveny v prenatálním období.

Josef Syka ovšem dodává, že nejintenzivněji nenarozené dítě vnímá, je tlukot matčina srdce. Totéž platí i pro jiná savčí mláďata, která ale později hudbu v té podobě jako člověk neprovozují. U lidí lze předpokládat, že možná právě tlukot matčina srdce je základem našeho smyslu pro rytmus jakožto nedílné součásti hudby.

Hudba od kolébky

Hudba provází lidstvo už tak dlouho, že pro ni má náš mozek vytvořen jakýsi potenciál, který ale není automaticky aktivován u každého stejně a zároveň není spojen s nějakým jedním konkrétním centrem v mozku.

Onen potenciál je třeba rozvíjet, takže včasná podpora hudebního cítění jednoznačně napomáhá větší muzikálnosti, než jaká se rozvine u jedinců, u nichž podporována nebyla. Samozřejmě svoji roli hraje i genetika a další faktory.

Josef Syka poukazuje na to, že bez ohledu na kulturní prostředí, v němž vyrůstáme, máme vrozený cit pro hudební škály, založené na oktávě. Každý jedinec rovněž reaguje pozitivně na libozvučnost (konsonanci) a negativně na nelibozvučnost (disonanci). Z tohoto důvodu profesor Syka nesouhlasí s některými předpoklady muzikoterapie, podle nichž může mít léčebné účinky jakákoli hudba, tedy i nelibozvučná.

Související článek:   Muzikoterapie – ani všelék, ale ani šarlatánství

 

Že je lidem schopnost citlivě na hudbu reagovat více či méně „dána“, konstatuje také současný vědec zabývající se touto problematikou Steven Pinker a mnozí jiní. Přitom, co se týče zmíněné otázky nedořešeného spojení s konkrétním centrem, odborníci se často shodují v tom, že přinejmenším část našich hudebních sklonů vychází z využití mozkových systémů, které byly původně vyvinuty pro jiné účely, a reakce na hudbu vychází z proplétání až desítek mozkových sítí. Proto ono hudební centrum nemůže existovat a přesně rozplést tuto „změť“ se zatím nepodařilo. I když mnohé mechanizmy známy jsou.

Video: Animace ukazuje aktivitu mozku během poslechu argentinského tanga. Zobrazení je založeno na datech získaných funkční magnetickou rezonancí (fMR), publikovaných týmem V. Alluriho, P. Toiviainena, I. P. Jääskeläinena, E. Glereana, M. Samse a E. Brattica v roce 2012 v časopisu NeuroImage.

 

Cesta hudby do mozku

Hudba, stejně jako všechny ostatní zvuky, je zpracována nejprve ve vnitřním uchu, odkud je informace o frekvenci zvuku nesena sluchovou dráhou mozku. Vysoké frekvence dráždí receptory, vláskové buňky, ve vstupní části hlemýždě, nízké frekvence v apikální, nejvzdálenější části.

K tomu, abychom v mládí slyšeli dobře všechny frekvence hudebního signálu, potřebujeme 3500 receptorů, vnitřních vláskových buněk, které tuto informaci přenesou na třicet tisíc vláken sluchového nervu. Počet nervových buněk, které pokračují ve zpracování signálu v jednotlivých jádrech sluchové dráhy, stále stoupá, až ve sluchové části mozkové kůry dosáhne milionů nervových buněk.

Náhle probuzený extrémní cit a vášeň pro hudbu nebo znovuobjevení hudebního talentu se může objevit také u některých typů demence.

Pokud ovšem například chceme zaznamenat velmi tiché pianissimo houslové sonáty, musíme být schopni zapojit ve vnitřním uchu i takzvané vnější vláskové buňky, které svým stahem zesilují nepatrný rozkmit způsobený zvukem.

Josef Syka upozorňuje v této souvislosti na relativně nové výzkumy týkající se tzv. otoakustických emisí a jejich měření. Mimo jiné se ukázalo, že pobyt v extrémně hlučném prostředí – např. na některých diskotékách – vede ke snížení počtu nebo dokonce vymizení těchto emisí, potažmo k vyčerpání funkce vnějších vláskových buněk, tedy v podstatě k jakési dílčí hudební hluchotě.

Mozkové zpracování zvuku se následně odehrává v pěti převodních jádrech sluchové části mozku, nejpodstatnější je ale pro zpracování hudebního signálu sluchová část mozkové kůry ve spánkovém laloku. Skládá se ze dvou částí: primární se nachází v tzv. Heschlově závitu, sekundární je Wernickova oblast. Právě ta umožňuje i porozumění řeči a nezanedbatelnou měrou se podílí právě na adekvátním přijímání hudebních signálů. Přesněji to znamená, že bez zapojení Wernickovy oblasti vnímáme zvuky jako pouhý šum, přičemž u většiny lidí platí, že „dešifrace“ tohoto šumu, vytvořeného řečí, se odehrává v levé hemisféře, zatímco dešifraci šumu způsobeného hudbou obstarává Wernickova oblast pravé hemisféry. Vzhledem ke křížení mozkových sluchových drah ovšem dlužno dodat, že praváci lépe vnímají řeč prostřednictvím pravého ucha a hudbu uchem levým.

Hudba zakletá v genech

Dosud jsme se zabývali teorií (či faktem), že schopnost vnímat hudbu je nám do značné míry dána, nicméně stojí za to uvést konkrétní příklady, kdy může její „hypertrofovaná“ podoba být součástí poškození mozku.

Příkladem může být Wiliamsův syndrom. Jeho nositelé projevují extrémní zájem o hudbu a mnozí z nich vynikají v testech tzv. hudební vnímavosti. To je jistě pozitivní a záviděníhodná vlastnost, nebýt jejího spojení s vlastnostmi podstatně méně záviděníhodnými.

Funkční magnetická rezonance totiž ukázala, že ta část mozku, která slouží k vnímání hudby, je u pacientů s Wiliamsovým syndromem značně oslabena. Naopak extrémně aktivní je jejich amygdala, která „má na starosti“ emoce. Celkově zkrátka mají oproti jiným lidem zcela odlišný systém přijímání všech zvuků a jejich kombinaci s emocemi.

Jedinci s tímto syndromem trpí zpožděným intelektuálním vývojem, poruchami cévního systému i dalšími handicapy. Jejich postižení je zřejmé i ze vzhledu obličeje. Příčina všech obtíží je již známa: Chybí jim část sedmého chromozomu, která obsahuje nezanedbatelných 28 genů.

Dva pacienti s Williamsovým syndromem. Typické znaky této nemoci: protáhlý obličej, tenký horní ret a výrazné zakončení nosu. a) 15-letý muž. b) 41-letá žena.  Foto: Raphaelo (licence: CC BY-SA 3.0)

Dva pacienti s Williamsovým syndromem. Typické znaky této nemoci: protáhlý obličej, tenký horní ret, rozestouplé zuby či zploštělý nos. a) 15-letý muž. b) 41-letá žena. Foto: Raphaelo (licence: CC BY-SA 3.0)

Hudba jako vášeň

Náhle probuzený extrémní cit a vášeň pro hudbu nebo znovuobjevení hudebního talentu se může objevit také u některých typů demence, konkrétně zejména demence frontotemporální. Dnes bývá vesměs automaticky řazena pod Alzheimerovu chorobu, ale má svá specifika. Mimo jiné právě u pacientů s touto diagnózou podle některých autorů dochází ke vzniku či prohloubení výtvarných a hudebních sklonů. Podle nejnovějších výzkumů je příčinou především poškození levého spánkového laloku.

Jiným specifickým příkladem je vliv psychofarmak. V rámci svého působení na mozkovou činnost mohou změnit i postoj k hudbě. Oliver Sachs popisuje pacientku, v níž vyvolávala jakákoli hudba nepříjemné pocity. Lékaři u ní zjistili epilepsii a proto nasadili lék III. generace – lamotrigin. Bezprostředně poté se pacientčin odpor k hudbě překlopil v pravý opak – muzikofilii.

Život bez hudby

Amuzie, totální neschopnost vnímat hudbu, je velmi vzácná a bývá spojena s některými mozkovými poruchami. Obavy z této diagnózy rozhodně nemusejí mít ti z nás, kteří falešně zpívají nebo je nad jejich síly naučit se hrát „čistě“ na nějaký hudební nástroj. Přinejmenším vesměs sami rozpoznají, že jejich zpěv není nic krásného, některým z nich přesto neumělé pokusy si zazpívat či zabrnkat apod. činí vnitřní potěšení.

Skutečná amuzie je vážnější – jedná se o spojení s nějakou mozkovou anomálií. Může být vrozená nebo způsobená kdykoli v průběhu života změnou v činnosti mozku. Řadu poznatků k této problematice získali vědci z vyšetřování pacientů, u nichž došlo v důsledku mozkové mrtvice nebo nádoru ke ztrátě funkčnosti některé části sluchové kůry. Například pacienti s nefunkční sluchovou kůrou pravé hemisféry nedokážou poznat, jestli hudební tóny klesají či stoupají, tudíž těžko mohou ocenit melodii, natož z ní mít potěšení.

Velké, ne-li převažující množství novorozenců má podle některých výzkumů dispozice k absolutnímu sluchu.

Kromě toho existuje vrozená amuzie, která má podobné příznaky – „postižení“ nejsou od narození schopni zaznamenat výšky tónů, rozlišit je, vnímat melodie. Podle nejnovějších zjištění mají tito lidé významně silnější vrstvy pravé sluchové kůry stejně jako u mozkové kůry v pravém dolním čelním závitu.

Oliver Sachs tvrdí, že skutečná tónová hluchota se vyskytuje zhruba u pěti procent populace. Kromě toho uvádí řadu typů amuzie.

Například lidé s postižením parahipokampální kůry spojené s emocemi neumějí rozpoznat v hudbě veselost či smutek, nevadí jim disonance, protože ji nevnímají. Zkrátka jim uniká emoční náboj hudby i její libozvučnost či nelibozvučnost.

Hudba (licence: CC0 Public Domain)

Hudba (licence: CC0 Public Domain)

Při poruše nazývané amelodie dotyční sice slyší jednotlivé tóny, ale přijde jim to jako náhodný shluk, nezaznamenávají celkovou melodii…

Tyto poruchy a subjektivní pocit ztráty požitku z poslechu hudby zahrnují širokou škálu projevů i příčin. Mohou souviset přímo s mozkovými změnami, ale i změnami ve sluchovém aparátu, které se ale rovněž odrážejí i v mozku. Někdy se takto postižený člověk musí smířit s handicapem, někdy mozek sám tento handicap vyrovná. Příkladem je kochleární amuzie.

U amuzie, konkrétně zejména té vrozené, nelze opomenout její souvislost s řečí, řečovými problémy.

Hlubší souvislosti mezi hudbou a řečí by vydaly na samostatné téma, z něhož se vynořují poznatky relativně logické, ale mnohdy tak trochu absurdně protichůdné, neboť…

Radši Gotta než Smetanu

Spojení řeči a hudby není ve všech případech zcela „symbiotické“. Například velké, ne-li převažující množství novorozenců má podle některých výzkumů dispozice k absolutnímu sluchu. Ty jsou přirozenou cestou tlumeny ve prospěch rozvoje řeči. Pokud tedy nalézáme ve svém okolí osoby s rétorickým či spisovatelským talentem, který jde ruku v ruce s hudebními vlohami, važme si jich o to více. Spojení obou typů nadání je pro lidský mozek zřejmě mimořádně náročný úkol.

Ačkoli spojitost řeči a hudby má více stránek…

Zkoumal ji krom jiných kanadský vědec Robert Zattore, na jehož práce navázali a potvrdili jejich závěry další autoři včetně odborníků České akademie věd.

Laicky lze výše zmíněné výzkumy interpretovat tak, že lidská řeč je pro nás tak silným fenoménem, že ani hudbu si mnozí z nás patřičně nevychutnají bez zapojení lidského hlasu, nejlépe i řeči. Milovníci symfonických a orchestrálních skladeb z jakékoli doby od středověku po současnost zřejmě popuzeně zdvihají obočí, ale je experimentálně prokázáno, že toto spojení aktivizuje některé části mozku podstatně výrazněji než „pouhé orchestrálky“.

Obrázek ukazuje, že poslech hudby aktivuje nejen oblasti, podílející se na dekódování sluchových vjemů, ale také rozsáhlé sítě v celém mozku.  (zdroj: Vinoo Alluri, Univerzita Jyväskylä, Finsko)

Obrázek ukazuje, že poslech hudby aktivuje nejen oblasti, podílející se na dekódování sluchových vjemů, ale také rozsáhlé sítě v celém mozku. (zdroj: Vinoo Alluri a kol., Univerzita Jyväskylä, Finsko)

Funkční magnetická rezonance ukázala, že část mozkové oblasti planum temporale charakteristicky reaguje na lidský hlas a způsobuje citlivější reakci na melodie prezentované lidským hlasem než pouhými nástroji. Aktivace je pak větší v levé části, pokud zpěv obsahuje slova, nikoli jen melodii.

Má jistou logiku, že ti, jejichž hudební sluch nepatří k nejsilnějším stránkám, snáze vstřebávají melodie a zvuky obecně v kombinaci se slovy, která zřejmě snáze evokují příběh nebo alespoň náznak příběhu. Proč tomu tak je, ale osvětlí spíše další rozluštění spletitých funkcí mozku a jejich provázanosti.

 

Titulní ilustrace: Dora Čančíková

 

Další články tématu

Print Friendly

Tagy

O autorovi

Ivana Vajnerová

Ivana Vajnerová

PhDr. Ivana Vajnerová vystudovala psychologii, ale po většinu života se věnovala spíše žurnalistice (kde samozřejmě je psychologických aspektů dostatek – jak v tématech, tak v prostředí samotném) a sociologickým výzkumům (k nimž psychologie nedílně patří). V současnosti se částečně navrátila k „čisté“ psychologii, a to k psychologickému poradenství. Vzhledem k tomu, že aktuální osobní problémy konkrétních lidí se stávají břemenem i pro „necynického“ psychologa, je pro autorku potěšením zaobírat se opět i různými psychologickými teoriemi v souvislosti s celospolečenskými tématy, což jí Vesmír skýtá.