Monumentum aere perenius: Pocta Emilu Kolbenovi

Emil Kolben, jeden z nejvýznamnějších českých elektrotechniků a průmyslníků, zakladatel továrny Kolben a ČKD (Českomoravská-Kolben-Daněk) se v září 2014 dočkal svého pomníku. Ve Vysočanech, nedaleko ruiny někdejších slavných a prosperujících závodů.

Ve stejném roce 1889, během něhož byla v Paříži dokončena Eiffelova věž, německý hrabě Ferdinand von Zeppelin poprvé prezentoval svůj tzv. řiditelný balón (vzducholoď) a americká novinářka Nellie Bly uskutečnila round-the-world voyage za dobu kratší nežli hlavní hrdina Verneova románu Cesta kolem světa za 80 dní, se v New Yorku při zkouškách třífázových motorů setkali dva někdejší studenti techniky a fyziky v Praze: Nikola Tesla (1856–1943) a o šest let mladší Emil Kolben (1862-1943).

V Teslově newyorské laboratoři byl v praxi poprvé uplatněn princip točivého elektromagnetického pole a tato zkušenost přispěla ke Kolbenovu jednoznačnému přesvědčení o perspektivnosti střídavého proudu, na němž později vybudoval své celoživotní dílo a v neposlední řadě i obchodní úspěch.

O 125 let později byly v Praze v rozmezí několika dnů odhaleny oběma osobnostem reprezentativní pomníky – 4. září 2014 N. Teslovi v Dejvicích a 10. září 2014 E. Kolbenovi ve Vysočanech. Při této relativně vzácné příležitosti jistě stojí za to připomenout osud výjimečného technika, vynálezce, inovátora a podnikatele, s nímž byla de facto po celé 20. století spjata historie nejen jedné celé pražské městské části, nýbrž i průmyslového vzestupu českých zemí.

Kolbenův památník, odhalený 10. září 2014 v pražských Vysočanech na Náměstí OSN. Zdroj: Creative Commons.

Kolbenův památník, odhalený 10. září 2014 v pražských Vysočanech na Náměstí OSN.  Zdroj: Public domain

Z chudé rodiny

Emil Kolben se narodil jako jedno z celkem osmi dětí v chudé rodině židovského tkalounáře a obchodníka ve Strančicích u Prahy. Po absolvování vyššího reálného gymnáziu v Praze na Malé Straně (1873–81) pokračoval ve studiích elektrotechniky a strojnictví u prof. Adalberta von Waltenhofena (1828–1914) a Johanna (Ivana Pavloviče) Puluje (1845–1918) na pražské německé technice, absolutoria dosáhl 1886.

Díky zemskému Gerstnerovu cestovnímu stipendiu odjel nejdříve do západní Evropy a roku 1888 do USA, kde nakonec zůstal pět let. V srpnu 1888 nastoupil jako elektroinženýr v konstrukčním oddělení firmy Edison Machine Works, pozdější známé Edison General Electric Company.

Odtud byl již v říjnu 1888 delegován jako asistent proslulého vynálezce Thomase A. Edisona (1847–1931) do jeho laboratoře v Orange ve státu New Jersey. Spokojený Edison záhy postavil Kolbena (1889) jako šéfinženýra do čela technických kanceláří a zkušebních laboratoří v Schenectady.

Již během severoamerického pobytu byl Kolben mezi prvními, kdo vědecky a fundovaně zdůvodňoval jakákoli zlepšení, či nové konstrukce elektrických přístrojů. Tak například historicky první Edisonovo dynamo s dvou a trojnásobnými magnety, postavené původně na základě pouhých empirických poznatků, Kolben propočítal a rekonstruoval na formy teoreticky správně dimenzované. Především jeho zásluhou došlo k vytvoření série standardizovaných typů dynam a motorů (např. elektrické motory pro uliční dráhy).

Návrat do Evropy

Byla to nicméně Kolbenova žena Malvína (1863-1940), která ho na začátku 90. let 19. století přiměla k úvahám o návratu do Evropy, kde se již začal šířit jeho věhlas. Roku 1892 přijal nabídku švýcarské strojírenské firmy Oerlikon vyrábějící v Curychu třífázové motory. Zde působil Kolben jako šéfinženýr a člen ředitelství do roku 1896, kdy se rozhodl pro návrat do Prahy, aby zde s podporou několika tichých společníků založil 29. října 1896 komanditní společnost s názvem KOLBEN a spol., elektrotechnická továrna v Praze-Vysočanech. Přitom byl nejen zakladatelem, ale i skutečnou duší celého podniku; veškeré stavební dispozice a konstrukce prvních třífázových alternátorů, synchronních a indukčních motorů, dynam atd. byly jeho dílem.

 Ohlas jeho úspěchů pronikl i do zámoří a přispěl v roce 1911, mj. v témže roce, kdy byl do Prahy povolán Albert Einstein, k návštěvě provinciální Prahy i samotného Edisona.

Již roku 1898 byla firma s finanční podporou Živnostenské banky přeměněna na Elektrotechnickou akciovou společnost (EAS). Následovalo další rozšíření a dostavily se první výrazné exportní úspěchy. Tak např. do roku 1910 bylo vysočanskou továrnou vyrobeno na deset tisíc elektrických strojů a dodáno na sedmdesát kompletních velkých elektráren. K tomu v roce 1907 uzavřela EAS smlouvu s Ringhofferovou strojírnou; spolupracoval rovněž s automobilkou Praga. Ohlas jeho úspěchů pronikl i do zámoří a přispěl v roce 1911, mj. v témže roce, kdy byl do Prahy povolán Albert Einstein, k návštěvě provincionální Prahy i samotného Edisona.

 Založení „Kolbenky“

Po vzniku Československa byl Kolben nucen vzdát se funkce vrchního ředitele EAS, funkce se musel vzdát kvůli své německé orientaci a národnosti, z podniku však nemusel odejít a zůstal členem správní rady. Ztrátu vedoucí pozice si však již záhy (1919) vynahradil založením dvou nových podniků: Pražských továren na káble a Pražské elektroisolační společnosti. Oba podniky záměrně udržoval kapitálově a organizačně v rodinném vedení. Stál rovněž u počátků dalších podniků. Roku 1921 se opět vypravil do USA, aby se seznámil s novými poznatky v elektrotechnickém průmyslu. Výsledkem jeho cesty byla smlouva o technické spolupráci, kterou uzavřel v Pittsburghu se společností Westinghouse Electric and Manufacturing Comp.

Obraz Emila Kolbena. Olejomalba Adolfa Wiesnera

Obraz Emila Kolbena. Olejomalba Adolfa Wiesnera

Díky ní byla „Kolbenka“ schopná vyrobit jakékoli silnoproudé elektrotechnické zařízení a dodat je kamkoli na světě. Tentýž rok se sloučila EAS s Českomoravskými strojírnami v koncern Českomoravská–Kolben a. s., a Kolben v nové společnosti působil jako vedoucí ředitel elektrotechniky. Touto fúzí došlo k logickému spojení strojírenského podniku s elektrotechnickým a díky koncentraci kapitálu i dalšímu rozšíření výroby a zvýšení efektivity. Po vzniku nového strojírenského koncernu Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD) roku 1927 působil Kolben jako vrchní ředitel, viceprezident správní rady a člen výkonného výboru, přičemž ve všech svých funkcích plně využil svoje technické a komerční schopnosti a zkušenosti.

Mezi oběma válkami se bezkonkurenční doménou Kolbenky staly turbíny. Kolben jako první docenil patenty tehdy neznámého profesora brněnské techniky ing. Viktora Kaplana (1876–1934). Kolben dále také rozvíjel program budování celostátní energetické sítě nyní na území celého Československa. Stal se u nás průkopníkem odborné elektrotechnické literatury. Po vzniku Československa byl rovněž činný v normalizační komisi a zabýval se čs. elektrotechnickými státními normami a předpisy.

Závody KOLBEN a spol., elektrotechnická továrna v Praze-Vysočanech, kolemn roku 1898. Zdroj: Židovské muzeum

Závody Kolben a spol., elektrotechnická továrna v Praze-Vysočanech, kolem roku 1898. Zdroj: Židovské muzeum, archiv ČKD

„Mně se nemůže nic stát“

Po mnichovské krizi 1938 byl rodinou i známými bezúspěšně přesvědčován, aby opustil Prahu a uchýlil se do bezpečí před nacisty. Kolbenova stereotypní odpověď zněla, že jemu se nemůže nic stát.

Jeho ocenění by mu za jiných okolností zcela jistě dala za pravdu. Vždyť již roku 1908 byl zvolen předsedou tehdejšího Svazu rakouských průmyslníků, roku 1910 mu císař František Josef I. udělil Řád železné koruny a přijal ho na osobní audienci a roku 1912 se stal předsedou Zemského svazu strojírenského průmyslu v Království českém.

Další četná ocenění získal i po vzniku Československa, neboť od roku 1919 byl členem Čs. státní obchodní rady, kde zastával funkci předsedy sekce pro strojní a elektrotechnickou výrobu a ve stejném roce se stal členem Čs. státního výboru pro elektrotechniku a členem Klubu pražských průmyslníků.

Za tvůrčí přínos rozvoji elektrotechniky a elektrotechnického průmyslu mu byl roku 1906 udělen čestný doktorát technických věd na Německé vysoké technické škole v Praze atd. Již den po německé okupaci zbytku českých zemí 15. března 1939 se však musel vzdát svého postavení ve správní radě ČKD a dalších funkcí.

Emil Kolben se svou snachou a vnuky na pláží, kolem 1930. Zdroj: Židovské muzeum

Emil Kolben se svou snachou a vnuky na pláži, kolem 1930. Zdroj: Židovské muzeum

Ačkoliv se již od roku 1921 považoval za člověka bez vyznání, byl mu kvůli jeho židovskému původu v následujících letech nejdříve obstaven a později arizován veškerý majetek. Po vstoupení protektorátních protižidovských opatření v platnost zaslal dne 17. června 1940 žádost o vyjmutí, v níž svůj stav popsal následovně: „Jsem (…) nyní 78 roků stár a bude mi popřáno jen ještě několik let života. To, že na sklonku života, zasvěceného výlučně všeobecnému prospěchu a práci, která mi přinesla jak v domově tak i v daleké cizině uznání a vyznamenání, musím viděti, jak nejen já, ale i příslušníci mé rodiny jsme postiženi ustanoveními zmíněného vládního nařízení, skličuje mne nevýslovně duševně.

I přes další intervence na protektorátních ministerstvech obchodu a vnitra byl nucen registrovat se a i přes špatný zdravotní stav nakonec bylo rozhodnuto o jeho zařazení do transportu.

Dne 6. června 1943 byl vynesen na nosítkách příslušníky pražského gestapa, kteří byli převlečení za ošetřovatele, z rodinné vily v Hradešínské ulici na pražských Vinohradech a následně spolu se svými synem Hanušem, dcerou Lilly a vnukem Jindřichem deportován pod č. 155 transportem Dc do terezínského ghetta.

Emil Kolben zemřel v Terezíně v takzvaných podmokelských kasárnách již o tři týdny později, 3. července 1943, ve věku jedenaosmdesáti let na následky fyzického a psychického vyčerpání. Během holocaustu zahynulo celkem šestadvacet členů rodiny Kolbenů.

Hala ČKD na výrobu elektrických strojů z roku 1923 (vpravo) a expediční sklad z roku 1929 jsou dnes ruinami. Zdroj: CC BY-SA3.0

Hala ČKD na výrobu elektrických strojů z roku 1923 (vpravo) a expediční sklad z roku 1929 jsou dnes ruinami. Autor: ŠJů (licence CC BY-SA 3.0)

Depresivní atmosféru protektorátu ve svých básnických prvotinách velmi výstižně zachytil Kolbenův vnuk Hans Werner (1922–1945).

Ú v r a ť

Není to jako kdysi, když čas mizí,
tak nepozorovatelně a laskavě,
když se pouto, které nás drží, jen pozvolně rozvolňuje,
a nové se ihned dere do mezer,
spojuje se s přetrhanými vlákny
a naše pocity již plně vyplňuje,
když se to poslední staré rozplývá.

To, pro co kdysi zůstávaly týdny či roky,
událo se nyní v okamžicích,
konec, začátek a bylo vyhnáno,
aby šlo přes velké vzdálené kraje,
a náhle tě obklopuje dům našich snů,
kterým se člověk tak teskně a ztraceně ploužil,
schodiště sténá, něco se zvětšuje
a v jedné ze starých, ponurých místností
na tebe číhá těžké dění.

(Hans Werner Kolben, Das Schwere wird verschwinden. Gedichte aus Prag und Theresienstadt. Wuppertal 2011, s. 16)

Po Kolbenových stopách

Elektroskanzen „Čechův mlýn“ Šlovice, někdejší vodní mlýn na levém břehu Berounky v údolí pod obcí Šlovice, je významnou technickou památkou počátečního období elektrifikace českých zemí. Tehdejší majitel mlýna, Václav Čech, zahájil v roce 1911 přestavbu mlýna na vodní elektrárnu, přičemž elektrovýzbroj dodala firma Kolben. Vodní kola byla vyměněna za turbínu Francisova systému s vertikální hřídelí, která při maximálním průtoku 6 000 litrů vody za sekundu mohla vyvinout výkon 145 koňských sil; její stavba byla dokončena roku 1916. Od následujícího roku zásobovala střídavým elektrickým proudem pouze šlovický mlýn a přilehlé hospodářství; přebytek elektrické energie měl sloužit k zemědělským i průmyslovým účelům. Od 6. prosince 1920 pak šlovická vodní elektrárna jako první na okrese Rakovník a jako jedna z prvních v celém Československu začala napájet střídavým proudem místní elektrickou síť – mlýny Slabce a Slapnice, kamenolom Bílý kámen, osm okolních vesnic a přilehlé chaty.

V meziválečném období došlo k dalšímu rozšíření, neboť byla instalována druhá Francisova turbína a jednoválcový dvoudobý naftový motor značky Škoda z roku 1927, které zvyšovaly její výkon. Maximální výkon turbíny byl 106 kW na hřídeli turbíny při průtoku 6 m3/s a spádu 2,3 m. Motor vyrobený ve smíchovském závodě je jediným dochovaným exponátem tohoto typu, jeho mazací systém vyrobila firma Bosch. Jako náhradní zdroj při malé vodě motor poháněl synchronní generátor značky Siemens, v současnosti také jeden z posledních exemplářů svého druhu na světě, jako např. v Deutsches Museum v Mnichově. Ten umožňoval provoz nezávisle na veřejné elektrické síti. Na svorkách generátoru byl maximální výkon turbíny 85 kW.

Oba technické unikáty se po generální opravě staly součástí expozice, která byla v bývalé mlýnici slavnostně otevřena v květnu 2008. Od roku 2009 je Čechův mlýn kulturní památkou, jejíž součástí je i malá expozice věnovaná životu a dílu Emila Kolbena. Další informace pro zájemce jsou dostupné na www.elektroskanzen-slovice.cz.

Literatura

Stříteský H. (ed.), Fenomén ČKD. Příspěvek k dějinám pražského strojírenského koncernu Českomoravská-Kolben-Daněk. Praha, 2014.

Kolben J. et al. (uspoř.), Příběh rodiny Kolbenů. Historie ČKD. Praha, 2000.

Hlaváč M. M., Tvůrci českého zázraku. Praha, 2000: 145–151.

Efmertová M. C., Osobnosti české elektrotechniky. Praha, 1998: 47–50.

Šimůnek M., Kostlán A. Disappeared science : biographical dictionary of Jewish scholars from Bohemia and Moravia – victims of Nacism, 1939-1945, Praha 2014

 

Titulní foto:  Památník Emilu Kolbenovi byl odhalen 10. září 2014 v pražských Vysočanech na Náměstí OSN, nedaleko místa, kde dnes můžeme vidět jen ruiny bývalé prosperující továrny. Zdroj: Autoři

 

Print Friendly
  • Pingback: Vesmír RSS Feed()

  • Dekuji za velmi zajimavy a poucny prispevek. Tezko uverit, jak je ta doba dnes jina… Kde se vyrabeji elektromotory dnes?