Hmyz by nás měl zajímat

„V ědec za život neudělá mnoho objevů, které by opravdu stály za řeč. Na tenhle jsem pyšný,“ říká molekulární genetik Marek Jindra o svém posledním „zářezu“. Během pobytu v Austrálii odhalil nejen dlouhá léta marně hledaný receptor pro hmyzí hormon řídící metamorfózu, ale také srovnával podmínky pro vědu oproti Česku. Závěr? „U nás jsou důležitá jen čísla, počet publikací, impakt faktor, ale obsah nikoho nezajímá.“ Rozhovor s úspěšným vědcem přinášíme v zářijovém čísle časopisu Vesmír, tady je úryvek.

Objev se vám podařil během dvouletého pobytu v Austrálii, odkud jste se nedávno vrátil. Proč tam, proč ne doma?

Dostal jsem evropský grant, s ním dobrý plat na tři roky, s podmínkou, že dva roky strávím u hostitele a třetí rok v domovském ústavu. Mým hostitelem se stal ústav CSIRO v Sydney. Oslovil jsem skupinu, která už před dvaceti lety vyřešila strukturu pro receptor steroidního hmyzího hormonu. Má nabídka jít po struktuře juvenilního receptoru je zaujala. Během stáže jsem kromě vyčištění receptoru také získal genetické důkazy pro jeho funkci v živém hmyzu, které teď chceme publikovat.

U nás by takový výzkum nebyl možný?

Asi ne, stojí to spoustu peněz. Můj evropský grant pokryl osobní peníze, cesty a trochu chemikálií, Australané ale na můj výzkum vyčlenili zhruba milión dolarů na každý rok, zaplatili dva další lidi, provoz laboratoře, chemikálie. Ale kromě financí potřebujeme velkou mašinérii fyzikálních metod, protein se studuje pomocí krystalizace a difrakce paprsků. I u nás jsou takto vybavená pracoviště, ale zajímají se spíše o lidské bílkoviny a rakovinu, nevím, jestli by chtěli dělat na hmyzím proteinu.

Co nemá souvislost s člověkem a medicínou, to není důležité a nemá zelenou?

Asi tak. Přitom můj obor se lidí týká velmi blízce. Hmyz sežere čtvrtinu světové úrody, každý rok jen na malárii a další nemoci přenášené komáry zemře milion lidí, a vůbec není jisté, že stávající insekticidy, které konzumujeme s jídlem a vodou, kterými sprejujeme naše domácnosti, jsou úplně neškodné. Australané to zřejmě pochopili.

Pracujete v základním výzkumu, ale mluvíte o možném využití vašich výsledků. To není u nás úplně obvyklé. U nás se vědcům pořád vyčítá, že je aplikace nezajímají.

Mne také zajímá hlavně biologie, ale tady potenciální aplikace viditelně dřímá. Ostatně, v Austrálii se vědcům vyčítá totéž. Ale na patenty a úspěch vědce měřený v penězích se tam hledí víc než tady. A oni rychle rozpoznali potenciál našeho výzkumu. Australané vědí, co dělají. Mají stanovené priority a na ty se soustředí. Tlak na publikace je tam také, ale ptají se po meritu věci. Na co kdo přišel. Jaký to má význam, potenciál. U nás jsou důležitá jen čísla, počet publikací, impakt faktor, ale obsah nikoho nezajímá.

Když tedy srovnáte celkově přístup k vědě v Austrálii a doma….

V Česku nikdo nediktuje priority, každý si dělá, co chce, pokud si na to sežene peníze. To není jen negativní. Svoboda v bádání je určitě úžasná věc a já jsem granty vždycky měl. Pokud takový systém financování funguje jako selekce nekvalitní vědy, tak to také není špatně. Ale když to vezmu globálně, pro malou zemi, jako jsme my, není ideální, aby si vědci dělali, co je napadne. Mít určité priority v oborech, ze kterých něco kouká, by asi bylo docela užitečné, takhle se peníze na výzkum strašně rozdrobí. Austrálie je velká země, ale obyvatel má jen dvakrát tolik, co my. Oni si ty peníze hlídají, vědí, že nemohou dělat všechno.

Po eliminaci nevýkonných a přežití jen kvalitních týmů tady volá už léta řada vědců, vy jste byl vždy mezi nimi. Pomohl systém „dělej si, co chceš, když si seženeš peníze“? Podařilo se něco za ta léta?

Někdo už asi odpadl, ale velké změny za těch dvacet let nevidím. Tedy vidím, ale spíš k horšímu. Zanikla Grantová agentura Akademie věd, která fungovala výborně, za malé peníze, byla efektivní, poskytovala lidem relativně flexibilní, účelně vynaložitelné peníze. Dnes všechen základní výzkum závisí na Grantové agentuře ČR (GAČR). Sám jsem v ní sedm let seděl, tak snad mohu říct: Pro tu žádoucí selekci by bylo dobře, kdyby soutěž nebyla omezena na jednu částečně fungující agenturu. Rozhodování o penězích se tady čím dál víc formalizuje, byrokratizuje, financování vědy začíná být loterie.

Marek Jindra

Prof. RNDr. Marek Jindra, CSc., (* 1965) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze, od r. 1999 vede laboratoř molekulární a vývojové genetiky v Entomologickém ústavu AV ČR v Českých Budějovicích a působí na katedře molekulární biologie Přírodovědecké fakulty JU. Celkem osm let pracoval v zahraničí – v letech 1993–1996 se zabýval steroidní regulací u hmyzu na Washingtonově univerzitě v Seattlu, v letech 1996-1999 genetickou analýzou transkripčních faktorů u Drosophila melanogaster v Národním ústavu genetiky v Japonsku, a naposledy v letech 2012-2014 v instituci CSIRO v australském Sydney zkoumal receptor pro juvenilní hormon hmyzu.

Titulní foto: Jan Rasch 

ČTĚTE TAKÉ:

Nové hodnocení vědy: jedna bitva vyhraná

Jan Konvalinka: Sami sebe nezhodnotíme

Tři esa o falešných kartách české vědy

Celý rozhovor v časopise Vesmír

 

Print Friendly