Činnost nadšenců a milovníků historie, kteří se své zálibě věnovali především ve volném čase, neodmyslitelně patří k počátkům archeologie. Byli to právě učitelé, kněží, lékaři nebo podnikatelé, kteří vytvořili v druhé polovině 19. a na počátku 20. století základ archeologických sbírek v řadě muzeí. Archeologie se posléze stala ryze věcí profesionálů – a dnes je třeba hlubokou propast mezi nimi a amatéry znovu překonat.

Archeologický sbor Národního muzea měl v letech 1851–1871 celkem 123 členů, z nichž pouze deset bylo v muzeu zaměstnáno. To je výmluvný příklad tehdejšího zapojení amatérů. Podobně v roce 1919 počet spolupracovníků a korespondentů nově vzniklého Státního archeologického ústavu značně převyšoval počet jeho stálých zaměstnanců. Nicméně už v období mezi světovými válkami si ti, pro něž se archeologie stala profesí, začínali uvědomovat, že archeologický výzkum je, na rozdíl od jiných, neopakovatelnou záležitostí. Věnovali proto stále větší pozornost prostoru a okolnostem, v nichž se archeologické nálezy objevují. Neodborně prováděné „vykopávky“, které snižují vědeckou hodnotu archeologických nálezů, začaly být vnímány jako vážný problém. Jasnou hranici mezi archeologem amatérem a profesionálem pak v roce 1941 vymezilo vládní nařízení, které umožnilo provádět archeologické výzkumy výhradně Státnímu archeologickému ústavu.

Amatéři stranou

Důraz na profesionalizaci archeologického bádání se postupně odrazil i v organizaci zájmových činností. V roce 1956 byla založena Československá archeologická společnost, nástupnická organizace dřívější Společnosti československých prehistoriků, avšak členství v ní bylo vyhrazeno jen profesionálním archeologům. Výrazná profesionalizace archeologie v poválečné období je patrná v celé Evropě na obou stranách železné opony. Většina odborných pracovišť si však i v těchto dobách udržovala síť dobrovolných spolupracovníků, kteří pomáhali sledovat stav archeologických lokalit a informovali o případných škodách. Tito dobrovolníci se rovněž podíleli i na vyhledávání a dokumentaci dosud neznámých památek.

Nástup detektorářů

Výraznou změnu přinesl rok 1989, kdy se díky otevření hranic stávají mnohem dostupnějšími nové technologie a mezi nimi i detektory kovů. Archeologové ve většině postkomunistických zemí čelili během velmi krátké doby problému, který západoevropská archeologie řešila již několik desetiletí. Příležitost hledat a nacházet poklady okouzlila během pár let tisícovky lidí.

Ročně mizí beze stopy v rukách překupníků a soukromých sběratelů až stovky tisíc archeologických předmětů.

Jejich motivace i přístupy se však výrazně lišily od tradičních amatérských spolupracovníků. Namísto trpělivého poznávání krajiny a zkoumání historie nastoupilo vyhledávání a shromažďování artefaktů, které se při tradičně vedených výzkumech objevovaly spíše ojediněle. Hledači s detektory začali velmi bezohledně těžit dosud jen velmi málo zmapovaný zdroj archeologických pramenů a do značné míry nebyli schopni, nebo spíše i ochotni, pochopit význam a hodnotu nálezových okolností. Řada z nich si navíc velmi rychle uvědomila tržní hodnotu nacházených artefaktů, které se proměnily v prosté zboží, oproštěné od svého historického a kulturního významu, jehož si tak cení odborná veřejnost. Na rozsah tohoto černého trhu s archeologickými nálezy upozornil v roce 2007 objev několika tisíc archeologických nálezů zajištěných v jednom pražském bytě. Tato sbírka však představovala pouze onen pověstný vrcholek ledovce.

Tajný poklad. Část nelegální sbírky   zajištěné v roce 2007 v Praze. Foto Martin Frouz

Tajný poklad. Část nelegální sbírky zajištěné v roce 2007 v Praze. Foto Martin Frouz

Měděný brýlovitý závěsek, který rovněž archeologové našli v nelegální sbírce, je jedním z prvních dokladů metalurgie ve střední Evropě. Foto: Archeologický ústav AV ČR.

Měděný brýlovitý závěsek, který rovněž archeologové našli v nelegální sbírce, je jedním z prvních dokladů metalurgie ve střední Evropě. Foto: Martin Frouz.

Odhady, kolik archeologických nálezů ročně mizí beze stopy v rukách překupníků a soukromých sběratelů, se značně liší. Shoda však panuje v tom, že můžeme hovořit o desítkách až stovkách tisíc předmětů. Kdybychom se chtěli o takový odhad pokusit, můžeme jako základ použít přibližně 20 000 detektorů kovů, které byly podle prodejců na území ČR prodány. Zbývá jen doplnit, kolik archeologických nálezů může amatérský hledač objevit během 52 víkendů v každém roce. Pokud by jich bylo jen pět, jedná se 100 000 nálezů, z nichž jen pár desítek je odevzdáno do muzejních sbírek.

Raně středověké opaskové kování (7.–8. stol.) zajištěné Policií ČR při domovní prohlídce v roce 2013. Foto: Archeologický ústav AV ČR

Raně středověké opaskové kování (7.–8. stol.) zajištěné Policií ČR při domovní prohlídce v roce 2013. Foto: Archeologický ústav AV ČR

Reakce profesionálů na rabování archeologických nalezišť byla zcela logická. Prvotní neurčité rozpaky, nezájem a podcenění situace vystřídalo odmítnutí v podstatě jakékoli komunikace ze strany archeologické obce s uživateli detektorů a na některých pracovištích byly i samotné detektory vyloučeny jako nástroj archeologického výzkumu. Teprve o více než deset let později se mezi profesionály objevily první hlasy, které poukázaly na skutečnost, že takzvaní detektoráři představují velmi různorodou komunitu se značně odlišnými zájmy, motivacemi i cíli, které spojuje pouze jediné – a to využívání stejné technologie. Zdaleka ne všichni se této činnosti věnují s cílem obohatit se a mnozí mají dokonce zájem s profesionálními archeology spolupracovat.

Jakkoli Evropská úmluva o ochraně archeologického dědictví z roku 1992 klade důraz na vysokou odbornou úroveň, na několika konferencích, které byly pořádány k dvacetiletému výročí přijetí této úmluvy, se již objevily hlasy upozorňující právě na to, že jedním z negativních dopadů bylo potlačení amatérské složky archeologického bádání.

Existence dvou dlouhodobě izolovaných světů však vedla ke vzniku řady stereotypů, které do značné míry pomáhají upevnit stávající komunikační bariéru. Jako příklad uvádím pouze ty nejčastější, které se objevují v diskusích mezi archeology nebo na diskusních fórech hledačů:

Archeolog říká:

  • Detektory kovů v rukou neprofesionálů jsou vždy hrozbou pro archeologické nálezy.
  • Hledači jsou jen sběratelé bez zájmu o nálezový kontext.
  • Uživatelé detektorů nemají dostatečné znalosti hmotné kultury a nejsou schopni rozlišit významné nálezy od nepodstatných.
  • Uživatelé detektorů jsou motivováni především svým vlastním obohacením.

Hledač říká:

  • Většina zajímavých archeologických nálezů skončí v depozitářích muzeí bez možnosti představit je široké veřejnosti.
  • Archeolog nedokáže ochránit nálezy před zničením. Ke ztrátám dochází jak při archeologických výzkumech, tak i v muzejních depozitářích.
  • Archeolog odmítá respektovat naše právo k poznávání minulosti.
  • Archeologové obchodují s nálezy na černém trhu. Dorovnávají si tak své nízké platy.

Přestože je na první pohled zřejmé, že argumenty obou stran přehnaně zobecňují a někdy hraničí až s demagogickými prohlášeními, vycházejí často z konkrétních zkušeností. Nicméně jsem přesvědčen, že pouhé hledání pravdy v moři polopravd a zjednodušujících tvrzení nebo prostá snaha pojmenovat viníka současného, vpravdě neutěšeného stavu nic pozitivního pro ochranu archeologického dědictví nepřinese.

Jak překonat propast

Dnes stojíme před velmi obtížným úkolem překonat hlubokou propast, která se v průběhu posledních dvou desetiletí otevřela mezi světem profesionálních archeologů a amatérských zájemců o historii. Zkušenosti z řady západoevropských zemí naznačují, že role pasivních konzumentů odborných a popularizačních sdělení širší laické veřejnosti již přestává vyhovovat. Doba, kdy zájemcům o historii stačilo pozorovat archeologické výzkumy z uctivého povzdálí, případně si vyslechnout krátkou přednášku badatele nad vykopanou jámou, je již definitivní minulostí. Snaha přímo se podílet na poznávání vlastní minulosti a trochu si ji i osahat se totiž v moderní společnosti ukazuje jako stále silnější. Jako pozitivní příklad lze uvést nově zakládaná občanská sdružení uživatelů detektorů kovů, jejichž členové se jako dobrovolníci podílejí na profesionálně vedených archeologických výzkumech, které by často bez jejich účasti nemohly být vůbec realizovány.

Raně středověký prsten nalezený při archeologickém výzkumu za účasti občanského sdružení Archeo LP 2010. Foto: Archeologický ústav AV ČR

Raně středověký prsten nalezený při archeologickém výzkumu za účasti občanského sdružení Archeo LP 2010. Foto: Archeologický ústav AV ČR

V posledních letech to byly například výzkumy na bojišti z třicetileté války v okolí Rakovníka. Desítky dobrovolníků se podílely také na povrchových průzkumech keltského oppida Třísov nebo raně středověkého hradiště v Libici nad Cidlinou. Velký zájem provází také semináře zaměřené na nedestruktivní archeologické metody, které pořádal v posledních letech Archeologický ústav AV ČR v Praze a další obdobné akce pořádané i na dalších odborných pracovištích po celé republice. Síť dobrovolných pracovníků s detektory si buduje také řada regionálních muzejních pracovišť. Další rozvoj těchto aktivit avšak nebude možný bez vzájemné důvěry a pochopení na obou stranách.

Titulní foto: Spona z mladší doby bronzové z nelegální sbírky, objevené v roce 2007 v jednom z pražských bytů. Sbírka obsahovala dalších asi 1900 bronzových a 1400 železných předmětů. Bez údajů o nálezových okolnostech je však pro archeology bezcenná. Foto: Martin Frouz

Další články tématu

Print Friendly

Tagy

O autorovi

Jan Mařík

Jan Mařík

Mgr. Jan Mařík, Ph.D (*1975 v Praze) absolvoval Filosofickou fakultu UK, působí v Archeologickém ústavu AV ČR v oddělení archeologie středověku jako zástupce ředitele pro legislativu a památkovou péči. Specializuje se na raný středověk – hradiště a hmotná kultura, GIS. Přednáší na Filozofické fakultě UK, na VŠCHT a Západočeské univerzitě.

  • RAOB
    • Eva Boburkova

      Tak to je ten horší případ….

  • wolwe

    Zajímavý článek… nicméně je
    zcela nemožné obsáhnout objektivně vztahy mezi amatérským hledačem a
    profesionálním archeologem několika větami. Z toho důvodu považuji snahu o
    vyjádření takové problematiky pomocí několika řádků za nešťastnou. Už jen samotné
    očesané a z kontextu vypsané body co si myslí archeolog a co „detektorář“
    je více než zavádějící a nedá se rozhodně použít jako všeobecný fakt. Je
    pravda, že existují archeologové co rozprodávají sbírky o které se mají starat
    a za které zodpovídají. Je pravda že jsou detektoráři a sběrači kteří
    rozprodávají své nálezy. Je také pravda že obě jmenované skupiny obchodují i
    mezi sebou navzájem. Proč? Protože jedni nabízejí, druzí mají zájem. Je také
    pravda, že tak to vždycky bylo – a nemám tím na mysli jen archeologii, ale svět
    obchodu jako takový. Tohle se vymýtit nedá, je to prostě lidská vlastnost na
    které je odedávna založený náš kulturní a sociální vývoj. Je také pravda, že
    jsou sběrači kteří neprodají, nebo nevymění, nic z toho co najdou. Naopak
    ještě kupují – prostě sbírají. To je také přirozená lidská vlastnost. Je pravda
    že jsou archeologové kteří se chovají stejně a svůj život zasvětí čisté a
    poctivé archeologii a muzejní sbírka je pro ně svatá. Je pravda, že nikdo
    nekupuje věci do své sbírky, ať už sbírá cokoliv, aby tyto věci následně
    zničil. Naopak – shromažďuje… Kam se tedy dostávají ony „uloupené“ historické
    artefakty? Obecně vzato – na shromaždiště. Kumulují se na místech která mohou
    být různá. Taková místa se nacházejí například v muzeích, ale i v soukromých
    sbírkách. To jsou koncové adresy nálezů na které dorazí buďto cestou dárců nebo
    prodejců. Nechci tady posuzovat co je dobře a co špatně. O tom jsem prostě psát
    nechtěl. Nechci ani kritizovat, ani chválit ten či onen postup. Na to mohou být
    různé názory a obrázek o tom, co je správné a co není, si každý může udělat
    sám, podle svých vlastních zkušeností a podle svého svědomí. Rád bych ale ještě
    napsal kde se takové nálezy prvotně berou, než se dostanou na ta
    „shromaždiště“. Každý víme, že většinou na nalezištích. Je pravda, že naleziště
    je pro skutečného milovníka historie něco jako svatá zem, místo výjimečné a
    jedinečné… místo kde se udála celá řada věcí a bylo by neskutečným zážitkem mít
    tu moc nahlédnout neexistujícím časovým oknem daleko do minulosti a vidět
    alespoň střípek z toho, co se kdy tady událo. To ale není reálné. Nicméně
    – každý střípek keramiky, pazourku, kousek kovu který měli naši předkové
    v rukou je malým grálem přímo z této svaté země. Každý z nás,
    který někdy byl na takovém místě které jsem teď popisoval, zná ten pocit, když
    vidí jak po poli nebo v lese jezdí těžká technika a drtí svými koly ty
    střípky minulosti na prach, zná ten pocit zmaru a zničených informací i
    hmatatelných památek na minulost. Každý z nás kdo někdy viděl například
    bronzové nálezy z polí rozleptané a zničené nejen ostřím pluhů, ale i
    umělými hnojivy nebo v poslední době zaorávaným agresivním odpadem z tzv.
    ekologických elektráren požírajících biomasu, může mít stejný pocit zmaru.
    Proto si dovolím připsat jednu úvahu – co je lepší? Nechat prostě velkou část
    toho, co se na polích a v lesích dá najít, zničit, nenávratně vymazat ze světa,
    nebo to sebrat tak či onak a doufat i věřit, že to alespoň někdy poslouží do
    složité mozaiky naší historie? Je lepší kriminalizovat amatérské sběrače a
    hledače a odříznout si tak cestu k cennému zdroji informací? Nebo je lepší
    s nimi spolupracovat, uzavřít s nimi dohodu a získat tak dost velkou
    část toho, co by se podělo kdo ví kde? Možná bych mohl napsat, že se blýská na
    lepší časy a nezanedbatelná část hledačů skutečně s archeology
    spolupracuje. Já jsem ale optimista a napíši rovnou, že lepší časy už nastaly.
    Skutečně – stále více amatérských sběračů přispívá nejen svými nálezy, ale
    poznatky do systému našeho muzejnictví. Nepokažme to. Dovedu si představit i
    síť soukromých sbírek do kterých dokáže takový sběrač investovat maximum svých
    vlastních prostředků a navíc je neschovávat před světem! Taková soukromá sbírka
    přístupná například odborné archeologické komunitě, ze které by se daly
    zapůjčit exponáty pro různé výstavy a akce, aby se s nimi seznámila široká
    veřejnost, nebo by se jednotlivé věci daly publikovat, by byla zajímavým
    řešením. Možná by to bylo i důstojnější místo než sklepní depozit nějakého
    oblastního, či jiného, muzea. Většinou by to byly sbírky vypovídající o
    archeologii místa či blízkého okolí, ve kterých by se nacházely. Podívejme se
    na samý začátek moderní archeologie – nebyly právě takové sbírky a aktivity
    amatérských archeologů tím, čím byla archeologie dříve, než zavřela samotné
    archeology v budovách muzeí a podobných zařízeních, kde většinu jejich
    času zabere přerostlá administrativa, boj o prostředky nutné k rozmachu
    další administrativy a jiných zpomalovačů nejen archeologie? Jak málo času pak
    zbývá na samotnou práci archeologa? Kolik zbytečně odčerpaných finančních
    prostředků by šlo využít přímo v terénu? Je tady něco špatně? Je. Kolik
    nálezů pochází z cílených archeologických výzkumů a kolik od dárců a
    soukromých nálezců? Kolik výzkumů bylo odstartováno právě poctivým nálezcem?
    Proč pořád někdo razí klíny mezi amatéry a profesionály? Viz třeba na
    Slovensku, kde se povedl zákonodárcům uskutečnit naprosto jedinečný příklad
    toho, jak se to dělat nemá. Tudy cesta prostě nevede. Nechci, aby byla má
    reakce na článek delší než samotný článek, ale třeba si to někdo přečte a bude
    to brát jen jako takovou úvahu o daném stavu věcí. Já vím, že je těžké, spíš
    nemožné, dosáhnout ideálního stavu věcí. Je ale možné najít určitou rovnováhu
    mezi amatéry a profesionály, omezit nelegální trh s archeologickými
    nálezy, nebo spíš jeho dopad na archeologii samotnou. Snad se to jednou
    skutečně povede. Osočováním kterékoliv ze zainteresovaných skupin se ale nic
    nevyřeší. Kdysi platilo – chceš-li se zbavit pytláka, udělej ho hajným. No,
    dneska sice někteří hajní tak trochu pytlačí, ale i tak má tohle přísloví pořád
    něco do sebe. Archeologie by měla být otevřená disciplína poznání historie,
    správného pochopení minulosti a neopakovatelného významu všeho, co nám může
    pomáhat v poznání. Přenechat archeologii hrstce profesionálů prostě nejde.
    Amatéři se nikdy nespokojí jen s tím, co si o tom mohou přečíst. Vzájemná
    spolupráce i pomoc mezi oběma skupinami je jediná cesta která napáchá neméně
    škody a přinese nejvíce nových objevů.

    • pif paf

      Pekne napsano.

  • Robert Trnka

    Článek kolegy Maříka nevhodně směšuje dvě skupiny lidí – amatérské badatele a hledače s detektory. Amatérská archeologie není o detektoringu a je smutné, pokud to kolega neví. Jen málokterý hledač se může nazývat amatérským badatelem. Pravidla jsou jasně daná (nekopat v neporušených situacích, zaměřovat, dokumentovat nálezové okolnosti, odevzdávat či alespoň zapůjčovat nálezy k odborné dokumentaci, publikovat). Kdo tohle nerespektuje, s tím není spolupráce možná a rozhodně to není badatel. V lepším případě diletant, v horším zloděj.

  • Roman Abušinov

    Článek pana Maříka nepřináší nic nového, pouhé shrnutí dosavadních faktů, a možná i formu určitého nátlaku proti dosavadním spíše odmítavým postojům ministerstva kultury k většímu uvolnění amatérského užívání detektorů kovů při přípravě nového památkového zákona. Zároveň je i klasickou ukázkou nepochopení funkce tzv. veřejného zájmu, který je v civilizované společnosti vyjadřován a prosazován zákonem, jenž prochází složitým legislativním procesem a jehož výsledná podoba je konsensem mnoha různých postojů a potřeb. Kromě názorů profesionálních archeologů či amatérských hledačů existují i jiné hlasy ve společnosti, které také mají právo být brány v potaz. Žádný archeolog, byť jakkoliv renomovaný, nemá žádné oprávnění k vlastnímu výkladu zákona nebo jeho obcházení či dokonce navádění k jeho nedodržování. Nový zákon však nemůže být přijat v nesouladu s Maltskou konvencí („Archeologické výzkumy budou prováděny pouze kvalifikovanými, zvláště oprávněnými osobami. Používání detektorů kovů a jakýchkoli jiných detekčních zařízení nebo postupů archeologického výzkumu bude předmětem specifického předchozího oprávnění.“), což pan Mařík jistě dobře ví (proto zřejmě ta poznámka v textu o údajném negativním dopadu potlačení amatérské složky archeol. bádání v této úmluvě). Pan Mařík by si měl především ujasnit, za koho vlastně kope (placen přitom z veřejných zdrojů)… Rozhodně se nestavím proti vzájemné spolupráci profíků a amatérů, za dodržení oněch „specifických oprávnění“. Jen říkám, že se to týká jen velmi malé části hledačů, a že to neřeší problematické chování zbylé většiny. Ze všech 20 tisíc detektorářů nelze udělat spolupracovníky, už proto, že není prakticky možné je kontrolovat… Pořád opakuji přirovnání k oprávnění řídit auto a dodržování dopravních předpisů. Přes všechna opatření, osvětu, silniční kontroly, pokuty atd. je stále vysoký počet těch, kteří jezdí jako prasata. Zmírníme snad proto zákon nebo rovnou zrušíme řidičáky či dokonce policii? Protože taková je logika pana Maříka a jemu podobných…

  • Jan Marik

    Vážení diskutující, v prvé řadě bych chtěl poděkovat, že vám můj text stál za to, aby jste reagovali. Rád bych vysvětlil to, co se mi možná nepodařilo zcela přesně napoprvé. Článek neměl být primárně zaměřený na problém detektorů kovů a jejich uživatele, nicméně je i vašich rekcí vidět, že tomuto tématu se těžko vyhnout. Rozhodně nekladu rovnítko mezi hledač s detektorem a amatérský archeolog. Tak to skutečně není. Spíš jsem chtěl ukázat, že obor jako je archeologie z práce amatérů vznikl a postupem času se k nim začal otáčet zády. Stačí si prolistovat některé z čísel Archeologických rozhledů hlavně 60.-80. let a uvidíte, kolik toho amatéři i v této době archeologii dávali. Ještě na počátku 90. let bylo možné najít regiony, kde žádný archeolog trvale nepůsobil a mnohé zachraňovali pouze amatérští nadšenci.

    Detektory jako nový fenomén postavil archeology do situace, s níž si v podstatě neumí poradit a stále hledají cesty, jak na to. Po více než 20 letech je jisté, že ignorování detektorářů a spoléhat se na represi je k ničemu. Proto se objevují různé cesty spolupráce. Jak správně napsal pan Abušinov, musí archeologové jako lidé placení především z veřejných zdrojů postupovat podle zákonných norem. Sám mám zkušenost se spoluprací s hledači na profesionálně vedeném výzkumu, kde je bylo možné zapojit v podstatě jako odborníky velmi dobře ovládající určitou technologii. Ovšem archeolog byl ten, kdo určuje kde se bude hledat, jak se předměty vyzvednou ze země a jak se bude provádět dokumentace. Ten výzkum měl několik pozitivních efektů. Z pravidelně orané plochy hradiště se podařilo zachránit artefakty (několik set), které by dříve nebo později díky orbě zanikly nebo by se staly obětí zlodějů. Dále detektoráři měli možnost vidět, jak probíhá vědecky vedený výzkum. V neposlední řadě tento výzkum by nebylo možné bez dobrovolnické práce hledačů provést, protože i kdyby byli placeni jen jako obyčejní dělníci na výzkumu, vyplacená částka by se vyšplhala na několik stovek tisíc. Takto realizovaná spolupráce je zcela legální, je v souladu s naším právem.
    V diskusi se objevila poznámka o Maltské konvenci. Tato konvence představuje jakýsi velmi obecný rámec pravidel, který byl napsán tak, aby vyhovoval poměrně odlišným právním systémům. Z hlediska zmiňovaného článku požadující zajištění kvalitní odborné úrovně archeologických výzkumů vyhovuje maltské konvenci velmi liberální britské právo nebo zcela striktní slovenský zákon. Také je s ní v souladu Estonsko, které umožňuje hledání s detektorem po absolvování školení a složení zkoušky, která je rozsahem podobná získání řidičského průkazu. Jistě není to vzdělání dostateční na vedení rozsáhlého archeologického výzkumu, ale hledání s detektorem to stačí.
    Ukazuje se bohužel, že Maltské konvence měla v některých momentech negativní efekt. Jedním z nich je, že se svět profesionálních archeologů amatérům zcela odcizil. To zjištění je o to vážnější, že s ním přišel jeden z autorů konvence.

  • Super článek! Mohu se zeptat na Váš názor, který z těchto dvou detektorů? Buďto Garrett Ace 150 https://www.tegus.cz/detektor-kovu-garrett-ace-150-s-civkou-6-5-x-9 nebo 200i – https://www.lovecpokladu.cz/detektory-kovu-garrett/detektor-kovu-garrett-ace-200i-1585

    Díky moc