Nebýt vědců-amatérů, neoperovali bychom dnes mozek a nelétali do vesmíru. V počátcích novodobé vědy bylo profesionálních badatelů pramálo a mohl do ní fušovat kdokoli. Neupírejme ani dnes „ochotníkům“ právo na objev – i v 21. století občas překvapí.

Kdoví, jak by dopadl Galileo, nemít jedno velké štěstí. Jeho živobytí (výuka na univerzitě), se nejenže netlouklo s jeho vášní (vědou), ono se dokonce podporovalo. A tak se mohl stát otcem experimentální fyziky a zakladatelem dalekohledné astronomie, jedním z nejvýznamnějších přírodovědců a autorem následujících stěžejních principů exaktních věd: Měř, co je měřitelné, a snaž se učinit měřitelným to, co měřitelné není. Pokus je lepší než pozorování. Jazykem přírodovědy je matematika. Galileo Galilei byl však svým způsobem vědecký vyvolenec, mohli bychom snad říci i jeden z prvních vědeckých profesionálů. V době, kdy se formovala novodobá věda, takových existovala jen hrstka. Jedinou další cestou, jak spojit zálibu v bádání s obživou, představovalo dostat se do služeb solventního panstva. Zůstaneme-li u TOP příkladů, pak Johannes Kepler objevil dva ze svých tří zákonů oběhu planet v postavení dvorního astronoma císaře Rudolfa II. v Praze. Jakkoli to s vyplácením jeho gáže vypadalo všelijak, sebe i rodinu uživil. To William Harvey skloubil obojí – v době, kdy objevoval krevní oběh (stále se pohybujeme na širším počátku 17. století) nejen přednášel na univerzitě, ale působil i jako osobní lékař anglických králů Jakuba I. a Karla I.

Urozená věda

Kdyby ale měli vědu rozbíhat jen tací, kdož se jí aspoň částečně i živili, asi bychom dneska neoperovali mozek, nelétali do vesmíru (netrpěli alergiemi, nevyhazovali jídlo do popelnic)… Naštěstí tu byla spousta takových, kterým bádat umožnil fakt, že byli sdostatek zámožní. Ti to měli také nejjednodušší. První ze zakladatelů moderní chemie, „skeptický chemik“ Robert Boyle, byl synem urozeného majitele rozsáhlých polností v Irsku a mohl se své vědě věnovat zcela bez zábran (předsedou Britské východoindické společnosti se stal proto, aby jako hluboce věřící mohl účinněji financovat export křesťanství na Východ). Ani Boylův největší pokračovatel Antoine-Laurent Lavoisier, objasnitel procesů dýchání, spalování i oxidace vůbec, díky rodinnému jmění šetřit křivulemi nemusel (to, že se přesto stal výběrčím daní, ho nakonec stálo za Velké francouzské revoluce hlavu).

Cestovatel a zakladatel fyzické geografie Alexander Humboldt se po studiích začal živit jako báňský inženýr, teprve dědictví po matce mu umožnilo podniknout největší soukromou zeměpisnou výpravu minulých dob (pět let plahočení po Latinské Americe) a poté vést život privátního učence.

Vůbec nejmovitějším z vědců 18. století byl objevitel vodíku a první stanovitel gravitační konstanty Henry Cavendish, jeden z výhonků pohádkově bohatých rodů vévodů z Kentu (po přeslici) a vévodů z Devonshiru (po meči), před nějakými 220 lety majitel nejvyššího vkladu u Anglické banky. Však se mu také říkalo „nejbohatší z učenců“ a „nejučenější z bohatých“. Přesto žil velmi skromně a osaměle, celý jeho život představovaly fyzika a chemie.

Henry Cavendish

Henry Cavendish a jeho vlastnoruční podpis. Zdroj:  Obálka knihy The Life of the Hon. Henry Cavendish, autor George Wilson

Také nejvýznamnější biolog 19. století Charles Darwin si – naštěstí pro vědu – mohl díky otcovu majetku dovolit existenci soukromého badatele.

Mezi českými učenci minulosti v tomto směru vládne hrabě Kašpar Šternberk, dlouhá léta kanovník řezenské kapituly, posléze všestranný přírodovědec, dědic rodového majetku a zakladatel Národního muzea.

Od chorob k přírodním zákonům

Mezi těmi, k nimž osud nebyl (ohledně majetku) tak štědrý a oni se museli ohánět, tvoří velkou část lékaři. Především proto, že na lékařských fakultách se přednášela i botanika a chemie, od kterých pak byl jen krůček k dalším přírodovědným disciplínám.

Tadeáš Hájek z Hájku, povoláním lékař (vojenský, poté dvorní, k tomu český protomedikus, tedy „vrchní lékař“), byl zároveň znamenitý botanik (překlad Mattioliho herbáře s doplněním o české reálie), matematik (před Galileem považoval matematiku za základ přírodovědy) a především astronom (do Prahy přivábil koncem 16. století Tychona Brahe, který zase pozval Johannese Keplera).

Tadeáš Hájek z Hájku, lékař  a znamenitý botanik přeložil Mattioliho herbář z němčiny a doplnil o české reálie.

Tadeáš Hájek z Hájku, lékař a znamenitý botanik přeložil Mattioliho herbář z němčiny a doplnil o české reálie.  Autor: Jiří Melantrich z Aventina

Z domácích kapacit nelze neuvést ještě Jana Marka Marci z Kronlandu, nejvýznamnějšího českého učence doby pobělohorské. O jeho pověsti vypovídají přezdívky: „Hippokratés Čech“ nebo „Český Galileo“. Teologii absolvoval jen jako rozcvičku, jeho hlavním oborem byla medicína. V sedmadvaceti se stal prvním děkanem lékařské fakulty nově ustavené Karlo-Ferdinandovy univerzity, čtyři roky nato fyzikusem („hlavním hygienikem“) Království českého, později i osobním lékařem Ferdinanda III. Věhlasu dobyl v matematice (jeho výpočty ploch křivek směřovaly k infinitezimálnímu počtu) i fyzice, kde v lecčems předběhl Galilea, Huygense, Newtona. Dva roky po jeho smrti v roce 1667 dorazilo do Prahy poselstvo Royal Society of London s nabídkou korespondenčního členství.

William Gilbert se v Londýně kromě kurýrování náruživě oddával výzkumu magnetismu. Zavedl termíny elektřina, elektrická přitažlivost a magnetické pole. Na sklonku života se stal královniným lékařem.

Když padla zmínka o Ostrovech, tak hned dva ze tří „velkých Williamů“ alžbětinské doby byli lékaři, jeden navíc proslul jako fyzik. William Gilbert se v Londýně kromě kurýrování náruživě oddával výzkumu magnetismu. Rozlišil látky na trvale magnetické, dočasně zmagnetizovatelné a nemagnetické, objevil, že všechny magnety mají dva póly, přičemž ty, co směrují střelku na stejnou stranu, se odpuzují a opačné se přitahují; nikdy však nelze izolovat jeden pól samostatně. I celá Země se chová jako magnet s póly, které nejsou totožné se zeměpisnými, což způsobuje magnetickou deklinaci a inklinaci. Zavedl termíny elektřina, elektrická přitažlivost a magnetické pole. Na sklonku života se stal královniným lékařem (oba zemřeli v roce 1603).

Gilbertův mnohem mladší kolega Thomas Young, muž bezpočtu talentů (mj. špičkový akrobat), vynikl zejména jako objevitel interference, ohybu a polarizace světla, na jejichž základě vypracoval vlnovou teorii světla (nastíněnou už Huygensem, toho ale převálcoval Newton svými korpuskuli).

Asi nejdramatičtější osud fyzikalizujícího lékaře potkal Julia Roberta Mayera. Ten po promoci namísto výnosné praxe (otec byl zavedeným lékárníkem v Heilbronnu) vzal práci lékaře na lodi plující na Jávu. Tam si při pouštění žilou všiml, že v tropech mají lidé světlejší krev. Začal o tom přemýšlet. Krev je světlejší proto, že obsahuje více kyslíku. Ve vzduchu je ho ovšem v každé zeměpisné šířce stejně. To znamená, že tady se ho v tkáních spotřebuje méně. Proč? Odpověď nabídlo všudypřítomné vedro. Jenže – pokud vyšší teplota skutečně sníží spotřebu kyslíku (nutného ke „spalování“ potravy v těle), sníží tím pádem i spotřebu tělesné energie. Teplo a práce a energie z potravy tedy musejí mít společnou podstatu, kterou nelze vyrobit, ani zničit, podléhá jen koloběhu, při němž mění formu… Takto se roku 1840 zrodila jedna z nejdůsažnějších teorií přírodovědy – zákon zachování energie.

Reakcí na publikaci tohoto objevu byl článek vykreslující Mayera jako politováníhodného amatéra, navíc podobné myšlenky zanedlouho publikovali jiní (spolumajitel rodinného pivovaru James Joule a lékař Hermann Helmholtz). Zneuznaný objevitel se v depresi vrhl z okna. Potom šel dobrovolně do blázince, kde strávil třináct měsíců. Po čase se znovu ujal své lékařské praxe a v průběhu šedesátých let 19. století se domohl priority.

Julius Robert Meyer, zneuznaný autor zákona zachování energie. Zdroj: Public domain, skenoval Kogo.

Julius Robert Meyer, zneuznaný autor zákona zachování energie.

Nepochybně nejvýznamnějším fyzikem mezi lékaři byl Hermann Helmholtz, ale to byl profesionál v obou vědách – napřed asistent až profesor anatomie a fyziologie (vynalezl oční zrcátko, změřil rychlost šíření vzruchu v nervech), poté profesor fyziky (vypracoval termodynamickou teorii chemických procesů a zavedl veličinu volná energie).

Příroda jako obraz boha

„Bůh se zjevil člověku dvakrát: jednak v bibli, knize to psané, jednak v přírodě, knize živé. Obě tato zjevení nutně musejí mít jeden a tentýž význam.“ Myšlenkou španělského filosofa Raimunda Lulla, později častokrát parafrázovanou (Spinoza), se v minulosti zaštiťovalo mnoho badatelů – poznávat přírodu je stejně cenné jako studovat Písmo. A tak není divu, že ke zkoumání „zázraku božího stvoření“ se hojně uchylovali i teologové a služebníci páně. Chronologicky prvním byl františkán Roger Bacon, zvaný „doctor mirabilis“ (zázračný doktor), podle H. G. Wellse „první opravdu moderní člověk“. Už ve 13. století používal empirickou metodu poznávání; popsal lom světla, objevil brýle a princip dalekohledu, uznával heliocentrickou soustavu. Znal střelný prach, hoření vykládal jako reakci paliva se vzduchem, navrhl úpravu stále nepřesnějšího juliánského kalendáře, ve svém díle předpovídá auta, ponorky a letadla.

„Bůh se zjevil člověku dvakrát: jednak v bibli, knize to psané, jednak v přírodě, knize živé. Obě tato zjevení nutně musejí mít jeden a tentýž význam.“

Teologii vystudovali Mikuláš Koperník (ten i medicínu), Kašpar Šternberk či Charles Darwin; jako faráři působili v Británii první rostlinný fyziolog Stephen Hales, objevitel léčebných účinků salicylů Edward Stone, zakladatel ekologie organismů Gilbert White, spoluobjevitel kyslíku Joseph Priestley, vynálezce tkalcovského stavu Edmund Cartwright, jeden z prvních ekonomů a demografů Thomas Malthus, spoluobjevitel dinosaurů William Buckland a samozřejmě William Paley, průkopník příměru „Bůh – hodinář“, autor vlivné knihy Přírodní teologie aneb důkazy o existenci Boží a Božích vlastností přinášené přírodními jevy (1802).

Výčet bádajících teologů zdaleka nekončí, v Německu farář David Fabricius objevil první proměnnou hvězdu, v Itálii abbé Lazzaro Spallanzani první zpochybnil teorii samoplození, ve Francii abbé Claude Chappe vynalezl optický telegraf, v Portugalsku jezuita Bartolomeu de Gusmão předvedl první horkovzdušný balon, v Americe Slovák Jozef Murgaš zdokonalil radiotelegrafii… Z novější doby byli duchovními paleontolog Pierre de Teilhard Chardin a astrofyzik Georges Lemaître.

Augustinián Gregor Johann Mendel, objevitel zákonů děědičnosti. Zdroj:

Augustinián Gregor Johann Mendel, objevitel zákonů dědičnosti.

U nás je oblíbencem školních osnov farář Prokop Diviš se svým ježatým bleskosvodem; zapomínat nelze ani na katechetu pražské univerzity a vynikajícího matematika Bernarda Bolzana či učené jezuity v klementinské univerzitní koleji (za všechny astronom Josef Stepling, meteorolog Antonín Strnad, matematici Jan Tesánek a Stanislav Vydra) nebo také na české misionáře (Josef Jiří Camel, po němž se v latinské taxonomii jmenují kamélie a čajovník, nebo první evropský objevovatel pramenů Amazonky Samuel Fritz).

Světovým představitelem české vědy v kutnách ale je slezský Němec Johann Mendel, který coby augustinián Gregor doslova sklidil „své“ zákony dědičnosti na klášterní zahrádce.

Od právníků k učitelům

Ze tří klasických univerzitních fakult, které udělovaly doktoráty, tedy lékařské, teologické a právnické (fakulta artistická sloužila především jako přípravka na předchozí tři), má poslední jmenovaná k přírodovědnému výzkumu asi nejdál. Pravda, řada vynikajících vědců práva vystudovala (Francis Bacon, A.-L. Lavoisier), ale nikdy v nich nepraktikovali. Pomineme-li soudce na odpočinku Charlese Dawsona, který z vlasteneckých důvodů vyrobil a nastrčil falešného piltdownského pračlověka, se nabízí jediné jméno: Pierre Fermat. Celý život pracoval jako soudce a veřejný činitel (to Fermatův současník Otto Guericke, vynálezce vývěvy a objevitel vakua, byl dokonce magdeburským purkmistrem). Zájem o matematiku u Fermata propukl až po studiích. A přestože v ní dosahoval vynikajících výsledků (říkalo se mu „kníže všech amatérů“), své objevy tvrdošíjně odmítal zveřejnit. Jen občas několika kolegům písemně oznámil svoje nejvýznamnější matematická tvrzení. Nikdy k nim ale nepřidal důkazy, ty prý si může odvodit každý sám. Šlo ale o problémy tak složité, že si na nich číselní mágové lámali zuby… Přitom z kontextu dopisů bylo zřejmé, že pisatel ty důkazy má.

Zájem o matematiku u Fermata propukl až po studiích. A přestože v ní dosahoval vynikajících výsledků, pročež se mu říkalo „kníže všech amatérů“, své objevy tvrdošíjně odmítal zveřejnit.

Někdy v roce 1637, inspirován Pythagorovou větou, napsal na okraj své jediné učebnice matematiky – osmnáct staletí staré Aritmetiky od Starořeka Diofanta – toto tvrzení, tzv. Fermatovu větu: „Nelze napsat třetí mocninu jako součet dvou třetích mocnin, čtvrtou mocninu jako součet dvou čtvrtých mocnin, či obecně žádné číslo, které samo je mocninou větší než druhou, nelze napsat jako součet dvou stejných mocnin.“ Po svém zvyku připojil: „Mám skutečně nádherný důkaz tohoto tvrzení, avšak tento okraj je příliš úzký na to, abych jej zde uvedl.“

Pierre Fermat zemřel před 350 lety a ve svých posmrtně dostupných poznámkách odkázal matematikům řadu obtížných úkolů. Se všemi si časem poradili – až na Fermatovu větu. Tu dokázal až roku 1994 britský matematik Andrew Wiles. Jeho důkaz jednořádkového tvrzení čítá dvě stě stran a obsahuje řadu originálních poddůkazů i z mnoha tehdy ještě neexistujících specializací matematiky. Bylo by zajisté zajímavé srovnat onen „skutečně nádherný“ důkaz amatéra Fermata s profesionální mašinerií Wilesovou…

Pierre Fermat píšící, autor díla Alexandre Falguières, Zdroj: CC BY-SA 3.0, Klaus Barner

Pierre Fermat píšící, autor sochy Alexandre Falguières. Zdroj: Klaus Barner, licence CC BY-SA 3.0

Na tomto místě nelze alespoň stručně nevzpomenout ještě jedno výrazně vědofilní povolání – přinejmenším v českých zemích: středoškolští profesoři za časů, kdy ještě mívali vzdělání, čas, chuť i peníze k alespoň skrovnému bádání. Tři příklady za všechny: Matematik Václav Hlavatý své první vědecké práce (včetně habilitační) vytvořil jako profesor reálky v Praze, aby po letech jako univerzitní profesor v Americe jediný vyřešil Einsteinovy rovnice pokoušející se sjednotit elektromagnetismus a gravitaci; botanik František Polívka vytvořil svůj nepřekonatelný Klíč k úplné květeně zemí koruny české jako ředitel gymnázia v Olomouci; archeolog Karel Jaroslav Maška vykopal nejvýznamnější stopy pračlověka u nás jako profesor gymnázia v Novém Jičíně a poté ředitel gymnázia v Telči. (Mimochodem – objevitel Tróji Heinrich Schliemann byl obchodník s nedokončeným gymnáziem…)

Bez titulu do Pantheonu

Od učitelů vydejme se nyní k vědeckým výtečníkům univerzitními lavicemi neotlačeným. Prvním exemplářem budiž kupec John Graunt. Za jeho života prošlo Londýnem několik morových epidemií, které v něm rozdmýchaly zájem o úmrtnost a její příčiny. Začal se tedy pídit po matrikách a detailně analyzoval počty narozených a zemřelých obyvatel Londýna v letech 1604-61. Zjistil kupříkladu, že se tehdy rodilo víc chlapců než dívek, že úmrtnost ve městě byla vyšší než na venkově nebo že na sešlost věkem umíralo sedm procent lidí. V roce 1632 došlo v Londýně k pouhým sedmi vraždám, ale jedno úmrtí způsobil i vzteklý pes a jedno leknutí. Graunt také první vypracoval tzv. životní tabulky, udávající počet přeživších ze sta v závislosti na věku, a to v rozmezí od šesti let (těch se dožilo 64/100) do 76 let (1/100). Své poznatky shrnul do útlé brožury s názvem Přírodní a politické postřehy vycházející ze seznamu zemřelých, která mu vynesla v roce 1662 členství v Royal Society a učinila z něho zakladatele demografie a spoluzakladatele statistiky. Zemřel (na žloutenku) ve čtyřiapadesáti, kteréhož věku podle jeho tabulek tehdy dosáhlo něco přes šest procent lidí.

„Kapička vody, v níž se zvířátkům dobře daří a kde se ještě k tomu vesele množí, jich může pojmout dva miliony a sedm set tisíc, ba i víc.“

Nejvážnějším kandidátem na titul „Nedouk vědy“ ale je Antonie van Leeuwenhoek. Jako mladík prý jednou našel mezi haraburdím svého otce vetešníka skleněný střípek. Než ho vyhodil, položil ho náhodou na kus hadru. Kdyby šlo o dokonale rovný střep, moc by se nestalo. Taková skla se ale tehdy dělat neuměla; vyráběla se řezáním z velkých vyfouknutých bublin, tudíž byla vždy více či méně zaoblená. Tonda si tedy všiml, že struktura tkaniva vypadá pod střepy trochu jinak, jaksi podrobnější než při pohledu pouhým okem… Od té doby jimi začal pozorovat všechno, co mu přišlo pod ruku. Od 50. let 17. století si skla začal sám přibrušovat v čočky, pak je i vyrábět – a posléze sestavovat v mikroskopy (nejvýkonnější zvětšoval skoro 300x). A jelikož ho živil obchod textilem, začal jimi studovat kvalitu zboží; až poté, co byl jmenován zaměstnancem radnice, byznys postupně utlumil a v roce 1671 zahájil systematická mikroskopická bádání. Posléze na naléhání přítele, lékaře de Graafa (objevitele po něm nazvaného folikulu), mj. člena korespondenta Royal Society, začal o svých objevech psát do Londýna.

Mikroskopy Antonie van Leeuwenhoeka. Zdroj: CC-PD-Mark

Mikroskopy Antonie van Leeuwenhoeka.

V jednom z dalších dopisů pak (hovorovou holandštinou, jinak neuměl) líčí, jak se snažil odhalit příčinu ostré chuti pepře. Několik zrnek najemno roztloukl a nechal pár týdnů ve vodě. V ní pak uviděl „neuvěřitelné množství nejrůznějších malých tvorečků, kteří se půvabně pohybovali sem a tam, dopředu i dozadu…“

Když se potom učené paruky ještě dočetly, že „hrubší zrnko písku pojme milion takových bytůstek“ a že „kapička vody, v níž se zvířátkům dobře daří a kde se ještě k tomu vesele množí, jich může pojmout dva miliony a sedm set tisíc, ba i víc“, rozhodli se tato tvrzení ověřit. Tajemník Společnosti Robert Hooke, sám vášnivý mikroskopista, přichystal uleželý pepřový lák a na podzim 1677 ho předvedl spolučlenům. Ti pak nevzdělaného delftského radničního vrátného jmenovali zahraničním členem a obdarovali ho diplomem ve stříbrném futrále. Objevitel „Nového světa neviditelných rozměrů“ se nakonec stal světoznámou figurou. A poněvadž zarputile odmítal jak opustit rodnou hroudu, tak dát z ruky některý ze svých drobnohledů, museli i ruský car i anglická královna přijít podívat se do nich k němu domů.

Pro amatéry stále místa dost

V počátcích tohoto století zaměstnával popularizátory vědy amatérský astronom Kamil Hornoch z Lelekovic u Brna. V noci 3/4. srpna 2002 v galaxii M 31 v souhvězdí Andromedy objevil a vyfotil novu. Zářila 6000krát slaběji než nejslabší okem viditelná hvězdička a stále pomalu slábla… Objev nové hvězdy zanedlouho potvrdilo několik světových hvězdáren. Tehdy se jednalo o první objev novy v cizí galaxii uskutečněný českým astronomem. A napřesrok, během dvaadvaceti dnů mezi 26. červnem a 18. červencem 2003, Hornoch objevil v galaxii M 31 novy hned tři.

Z instrumentálního vybavení ke svým objevům potřeboval především dalekohled (se zrcadlem o průměru 35 cm), speciální astronomickou kameru CCD, počítač, softwarové vybavení; vše si pořídil z vlastních prostředků živnostníka. Roku 2006 mu Pacifická astronomická společnost (ASP) udělila prestižní ocenění Amateur Achievement Award. Od roku 2007 Hornoch pracuje v Astronomickém ústavu AV ČR. Do dnešních dnů objevil či spoluobjevil na 230 nov.

 Poslechněte si  rozhovor s Kamilem Hornochem

Astronomie je vůbec vědou, která má amatéry v oblibě. Několik příkladů z průběhu let:

Jeden z nejvýznamnějších astronomů všech dob William Herschel se v Anglii dlouho živil jako hudebník – instrumentalista, skladatel, učitel. Aby se mohl hlouběji vzdělávat v hudební teorii, začal studovat matematiku a ta ho přivedla k astronomii. Jeho první zaznamenané astronomické pozorování pochází z února 1766, kdy mu bylo osmadvacet. Posléze si začal vyrábět nejlepší teleskopy té doby a jimi objevil v roce 1781 planetu Uran. Napřesrok dostal od krále rentu, která mu umožnila věnovat se vědě naplno.

Planeta Uran. Měsíce a prstenec. Zdroj: Public Domain, NASA

Planeta Uran s měsíci a prstencem. Zdroj: NASA

V září 1859 britský pivovarník Richard Carrington z pozorování změn slunečních skvrn, výskytu polární záře a bloudění střelky magnetu vyvodil existenci magnetické aktivity Slunce.

První supernova, kterou spatřilo lidské oko po tzv. Keplerově supernově z roku 1604, nese označení SN 1885A a v srpnu 1885 ji v galaxii M31 v souhvězdí Andromedy objevil irský amatér Isaac Ward.

V březnu 1993 španělský amatér Francisco García Díaz objevuje v galaxii M 81 v souhvězdí Velké Medvědice supernovu SN 1993J. Její vzdálenost (cca 8 milionů světelných let) a její hvězdná velikost (minimálně 11m) z ní činí zřejmě nejbližší i nejjasnější pozorovanou supernovu století.

Ve stejné době, kdy na obloze měl žně Kamil Hornoch, sklízel i jiný český vědecký amatér: Počátkem jara 2003 se lékař a paleontolog ze záliby Michal Moučka vydal se svými syny do lomu u obce Mezholezy poblíž Kutné Hory hledat zkameněliny – a namísto očekávaných druhohorních ústřic padl na 40 centimetrů dlouhou kost. Tu pak odborníci z Univerzity Karlovy identifikovali jako stehenní kost dinosaura. Tento první dinosauří nález u nás přisoudili dospělému býložravému iguanodonovi vysokému asi tři a dlouhému pět metrů, který zde žil před 95 miliony let. Zemřel ve věku asi dvaceti let, poté se dostal do moře a tam byl ohlodán žraloky.

Zuby iguanodona. Ilustrace fosilizovaného zubu iguanodona a čelisti současného leguána z Mantellova spisu z roku 1825. Zdroj: Creative cOMMONS, CC-PD-Mark.

Zuby iguanodona. Ilustrace fosilizovaného zubu iguanodona a čelisti současného leguána z Mantellova spisu z roku 1825.

Zůstaňme ještě u dinosaurů, neboť i jejich světový objev má na svědomí amatér (a lékař). Jednoho březnového rána 1821 jel doktor Gideon Mantell z města Lewesu (Sussex, Anglie) navštívit pacienta. Zatímco vyšetřoval, jeho manželka bloumala po okolí – a přitom jí padl do oka podivný předmět trčící ze skály. Šlo o velký zkamenělý zub zcela odlišný od všeho, co bylo dosud nalezeno. V okolí pak Mantell, vášnivý to sběratel zkamenělin, našel další, a k nim i několik neznámých kostí. Poslal tedy fosilie do Paříže k největšímu znalci pravěkých obratlovců, zakladateli vědecké paleontologie Georgesi Cuvierovi. Ten je přisoudil vymřelým pravěkým druhům tlustokožců – zub nosorožci, kosti hrochovi. Mantell se ale domníval, že jeho nálezy pocházejí z hornin mnohem starších, než aby mohly obsahovat zbytky tak vyspělých, geologicky poměrně mladých savců… Proto se obrátil ještě na Williama Bucklanda z Oxfordu, profesionálního paleontologa (vystudovaného teologa). Ten podpořil názor Cuvierův a dokonce Mantella přemluvil, aby svůj objev raději nikde nepublikoval (aby pak jiného dinosaura představil veřejnosti sám jako první).

William Buckland z Oxfordu, profesionální paleontolog, dokonce Mantella přemluvil, aby svůj objev raději nikde nepublikoval (aby pak jiného dinosaura představil veřejnosti sám jako první).

Nálezce se tedy pustil do zkoumání ostatků sám. Dlouho nemohl zjistit, čemu se podobají, avšak v roce 1825, právě když je v londýnském muzeu porovnával s tamními exponáty, narazil na přírodovědce Samuela Stutchburyho. Ten shodou okolností zrovna studoval ještěrky z Mexika a Střední Ameriky, pročež si ihned všiml, že Mantellův zub se – až na tu velikost – výrazně podobá zubům jeho ještěrek. V dalších letech Mantell zbytky popsal a pojmenoval Iguanodon (zub leguána). A v roce 1841, kdy už existovalo podobných nálezů několik, nazval britský anatom Richard Owen jejich pravěké nositele skupinovým jménem dinosauři (doslova strašní plazi).

Věda na koleně

Po přečtení výše uvedeného se nyní zkusme zamyslet: Jaké jsou hlavní požadavky na typického vědeckého amatéra?

Za prvé: věda ho neživí, naopak – z jinde nabytého krajíce ukrajuje. Což platilo o většině badatelů do doby před sto lety. Jen v ojedinělých případech mohl někdo po splnění pedagogických povinností bádat jako Galileo (na běžných univerzitách „výzkum“ spočíval v přemílání spisů řeckých, římských, popřípadě arabských klasiků). Nebo mohl pečovat o zažívání Veličenstev či Eminencí (Harvey), nebo sestavovat horoskopy, kalendáře či astronomické tabulky (Kepler).

Teprve stálé vědecké společnosti (Academia Leopoldina, 1652; Královská společnost v Londýně, 1660; Pařížská AV, 1666; Berlínská AV, 1700…) podporované příslušným panovníkem občas udělovaly finanční prémie za nejvýznamnější vědecké práce či za nejlepší řešení zadaných vědeckých úkolů. A zhruba před sto lety začaly vznikat první čistě výzkumné instituce (pravděpodobně první byly dva Ústavy císaře Viléma v Berlíně – pro chemii a pro fyzikální chemii a elektrochemii, oba 1912).

Ano, je tu jedna námitka: Einstein v době tvorby speciální teorie relativity, kvantování fotonů a teorie Brownova pohybu naplno pracoval v patentovém úřadu a jeho práce vznikly takříkajíc ve volném čase.

Za druhé: chybí mu příslušné formální vzdělání, což z něho pro otitulované kolegy činí outsidera. Něco na tom může být – samouk sice našprtá vědomosti, které bezprostředně potřebuje k výkonu svého vědeckého koníčka, chybívají mu však širší odborné základy a souvislosti.

Námitka: Darwinovým oficiálním vzděláním byl základní kurs z teologie. Navíc – co se vědec mohl naučit z oboru, který teprve zakládal? Co takový Leeuwenhoek předem věděl o mikroskopii, Pasteur s Kochem o mikrobiologických technikách?

Viktor Kaplan v počátku svých výzkumů turbín pouštěl vodu z kohoutku do vědra a do prýštícího čůrku vkládal vrtulky vlastnoručně střihané a formované z plechu.

Za třetí: badatel sice působí ve výzkumném ústavu a má potřebné školy, leč chybí mu technické vybavení náležité úrovně, což ho nutně handicapuje. Na svůj „výzkum na koleně“ nejednou žehrali naši vědci experimentující za minulého režimu…

Námitka: Ernest Rutherford své fundamentální objevy v počátcích studia radioaktivity realizoval prostředky veskrze prostými – připravil si pokus, potom zhasnul a půl hodiny přivykal tmě, pak pod mikroskopem počítal slaboučké záblesky (tzv. scintilace) radioaktivních částic narážejících do krystalu detektoru. Minutu počítal a minutu odpočíval, což oči vydržely nanejvýš hodinu. To celé se dalo dlouhodobě opakovat nanejvýš obden…

Viktor Kaplan v počátku svých výzkumů turbín pouštěl vodu z kohoutku do vědra a do prýštícího čůrku vkládal vrtulky vlastnoručně střihané a formované z plechu. Parametry proudění počítal podle chování vloženého střapce z konopných vláken.

O proslulém čočkostroji Otto Wichterleho, zbastleném doma na kuchyňském stole z dětské stavebnice, dynama z dětského kola a zvonkového transformátoru, netřeba podrobněji hovořit.

Po zpochybnění předchozích tří hledisek námitkami si tedy představit ještě jedno – hlavní je výsledek:

Za čtvrté: profesionál je ten, jehož vědecké výsledky jednoznačně přispívají k rozvoji poznání (třebas bez razítka zaměstnavatele, bez diplomu ze škol, bez arzenálu hi-tech udělátek). Amatér je potom ten, kdo vědu toliko naprázdno protáčí (třebas i produkuje záplavu publikací). Tohle hodnocení však plánovači a známkovači vědy nepřipustí, neboť řada z nich by se stala amatéry.

Esenciální složka vědy

Albert Einstein kdysi s vtipem sobě vlastním prohlásil, že profesionál už z univerzity a pak i z odborné literatury ví, že něco nejde (neexistuje, neplatí), a tak to ani nezkouší, a pak se objeví nějaký amatér, který neví, že to nejde, a udělá to. Pravidla se totiž nejlépe porušují tehdy, když se vůbec neznají. Kupříkladu poté, co si na průmyslové výrobě oceli vylámali zuby nejslavnější hutníci, přišel metalurgií zcela nedotčený Henry Bessemer a protuneloval se k cíli. „Měl jsem nesmírnou výhodu před mnoha jinými, kteří se zabývali týmž problémem, v tom, že jsem neměl žádných fixních idejí odvozených ze zavedené praxe a netrpěl jsem obecnou vírou, že cokoli je, je v pořádku.“ Objevitel alternativního postupu zkujňování železa Sidney Gilchrist Thomas byl písařem u policejního soudu.

Zatímco podkopávání starých pořádků amatéry vyžaduje hlavně drzost, u profesionálů zapřažených do žentouru publikování/střádání hodností/pěstování pověsti to chce nebetyčnou odvahu. Jakou kuráž musel mít takový Freud, aby svým hlubinně psychologickým „sexualismem“ znevěrohodnil odvěkou formální morálku! Pasteur byl už známý chemik, když dostal za úkol najít příčiny hynutí francouzských bourců morušových. Jeho kolega a mentor Jean Baptiste Dumas ho povzbuzoval: „Nevadí, že neznáte bource! Aspoň do toho půjdete bez předsudků!“

Zatímco podkopávání starých pořádků amatéry vyžaduje hlavně drzost, u profesionálů zapřažených do žentouru publikování/střádání hodností/pěstování pověsti to chce nebetyčnou odvahu.

Jak je to tedy s amatérismem ve vědě dnes? Samozřejmě nevymizel, jen se změnil jeho význam i teritorium. Ano, vědu založili a první staletí táhli amatéři, jinak to nešlo. Ale časem se ukázalo, že profesionální věda je efektivnější. Od těch časů význam amatérské vědy klesá – i proto, že soukromník si stěží může pořídit výkonný urychlovač, vysokohorský monstrteleskop nebo kosmickou sondu. Experimentování je pro amatéry stále nedosažitelnější. Přesto nikdy nezůstanou bez šance. Každá věda se totiž, jak známo, dělí na –pis a –zpyt. Botanik-rostlinopisec (obdoba lovce či sběrače) objevuje, klasifikuje, pídí se v terénu. Botanik-fyziolog a biochemik (obdoba zemědělce – pěstitele/chovatele) analyzuje, experimentuje, syntetizuje; v laboratoři zkoumá, z čeho se kolegy –pisci objevené druhy skládají, jak fungují, jak zapadají do ostatní přírody. Takže i nadále může amatér objevit nový vesmírný objekt, nový pozemský organismus, fosilii, přírodní útvar – ne náhodou se náš nejdelší podzemní prostor jmenuje Amatérská jeskyně.

Kdybychom to měli shrnout:

Zatímco profesionál cíleně vytváří co nejpříznivější pravděpodobnost objevu, amatér k němu dospívá spíš hříčkou náhody.

Amatér postrádá zázemí zavedené organizace, zato má naprostou svobodu.

Amatér snáze ujede do nesmyslnosti, ale taky snáze shodí paradigma.

Amatér v devětadevadesáti případech selže, ve stém uspěje pouze on.

Proto tvrdím, že bez kapky bezuzdnosti, drzosti, živelnosti, tu a tam i chaosu, zkrátka beze všech těch atributů ryzího, temperamentního amatérismu, by se i ta nejprofesionálnější věda nehnula z místa.

 

Titulní foto: Johannes Kepler vydal v roce 1606 knihu o supernově De Stella Nova pozorované v roce 1604. 

Další články tématu

Print Friendly